poslal Lutrik
Světový étos podle Hanse Künga
1. Stručně o Hansu Küngovi
Hans Küng, známý německý katolický theolog a profesor na univerzitě v Tübingenu, se narodil v roce 1928 ve švýcarském kantonu Luzern. V Římě vystudoval na kněze a po studiích odjel do Paříže, kde napsal svou slavnou disertační práci - "Nauka Karla Bartha v katolické perspektivě". V ní nejen vysvětluje nauku o ospravedlnění tohoto známého evangelického theologa, žijícího v letech 1886 - 1968, navíc přichází s velmi odvážným tvrzením, že mezi ní a učením katolického Tridentského koncilu (1545 - 1563), vymezujícího se vůči reformaci, není nesmiřitelný rozdíl. Po vlivem této Küngovy práce se pak mezi římskokatolickými theology rozšířil pocit, že evangelická (protestantská) nauka o ospravedlnění pouhou vírou (sola fide) je přijatelná a nemusí jednotlivá křesťanská vyznání rozdělovat. A tak nakonec mohli zástupci Svatého stolce (Vatikánu) a Světové luteránské federace podepsat 31. 10. 1999 v Ausgburgu "Společné prohlášení k theologickému problému ospravedlnění", mediálně prezentované jako katolicko-luterská deklarace.
V roce 1962 papež Jan XXIII. jmenoval Künga oficiálním theologickým poradcem na Druhém vatikánském koncilu (1962 - 1965). Küng se koncilu aktivně zúčastnil, některé z jeho závěrů ho však zklamaly. V té době již však o Küngovi vedlo záznamy Svaté oficium - původně Inkvizice, později Kongregace pro nauku víry. I většina pozdějších Küngových děl se setkala v Římě s nesouhlasem. Což paradoxně spíše přispělo k jejich popularitě. A tak v roce 1970 Küng píše knihu "Neomylný? Dotaz", ve které ostře napadá nauku (dogma) o papežově neomylnosti, vyhlášené právě před sto léty na Prvním vatikánském koncilu (1869-1870). Küng zde přichází s koncepcí neselhávající církve a naléhá, aby byla přehodnocena úloha papeže. Na místo neomylného svrchovaného panovníka by se papež měl stát skutečným "následníkem" Petrovým, který bude uplatňovat svůj primát nad celou církví službou a pastýřskou vládou, jak to ukázal Jan XXIII. Dále Küng napsal knihu "Být křesťanem" (1974), která se stala v Německu bestsellerem a rozsáhlou knihu na téma Boží existence - "Existuje Bůh?" (1978).
Volba papeže Jana Pavla II. v roce 1978 vedla Řím k tvrdšímu postoji ke Küngovi, a tak Kongregace pro nauku víry mohla v roce 1979 s papežovým souhlasem vyhlásit, že Künga "již nelze považovat za katolického theologa a nemůže ani působit v této roli jako učitel". Avšak stát se za Künga postavil a vytvořil pro něho nové profesorské místo. Zákaz přednášet na katolické fakultě byl Římem odvolán až v květnu 1994. V současné době je Küng již jen emeritním profesorem, nepřestává však být vědecky a společensky činný. V roce 1988 publikuje knihu "Theologie pro třetí tisíciletí", kde uvažuje o přístupu k theologii v "postmoderním věku", který je charakteristický zejména rozvojem ekumenismu a dialogem mezi různými náboženstvími (Küngův příklon k tzv. theologii světových náboženství). Küng se však nyní věnuje hlavně projektu světového étosu. První zásadní studii k této otázce publikuje v roce 1989 pod názvem "Světový étos - projekt". Časem vzniká německo - švýcarská nadace Světový étos - "Stiftung Weltethos" (v roce 1996) a později i její česká obdoba "Světový étos - centrum Prokopios" (zejména díky snahám doc. Karla Flosse). A tím se dostáváme ke Küngově knize "Světový étos pro politiku a hospodářství".
2. Stručný obsah knihy
Základním východiskem je teze, že nový světový řád nebude uskutečnitelný bez nového světového étosu, bez globálního či planetárního étosu navzdory všem dogmatickým rozdílům - mezi jednotlivými náboženstvími či mezi věřícími a nevěřícími. Globální étos přitom není žádná nová ideologie či superstruktura, neznamená ani jednu jedinou světovou kulturu a už vůbec ne jedno jediné světové náboženství - znamená pouze nutné minimum společných humánních hodnot, měřítek a základních postojů. Jde o základní konsensus, jemuž mohou přitakat stoupenci všech náboženství a který mohou sdílet i nevěřící. Na rozdíl od etiky jako filozofické a theologické vědy (nauky) o mravních hodnotách, normách a postojích, značí étos mravní postoj člověka nebo skupiny (str. 122, české vydání). Tento mravní postoj, jeho hodnoty a kritéria mají platit nejen hypoteticky (když souhlasí s našim zájmem), nýbrž kategoricky, nepodmíněně. Jde tedy o ničím nepodmíněnou platnost určitých základních etických hodnot a postojů.
Konkrétně dle Künga základ světového étosu má tvořit požadavek lidskosti ve smyslu opravdové lidskosti, humanity. Tento požadavek lze pak nejlépe vyjádřit dvěma základními principy :
1) principem - "S každým člověkem je třeba zacházet lidsky",
2) principem - "Co chceš, aby se dělo tobě, dělej i jiným".
Na tomto základě je možno následně zformulovat čtyři nezvratné pokyny či povinnosti (neboť člověk nemá jen svá práva, má i své povinnosti) :
1) povinnost vytvářet kulturu nenásilí a úcty ke všemu živému,
2) povinnost vytvářet kulturu solidarity a spravedlivý hospodářský řád,
3) povinnost vytvářet kulturu tolerance a život ve věrohodnosti,
4) povinnost vytvářet kulturu rovnosti a partnerství muže a ženy.
Pro oblast politiky (vnitřní i mezinárodní) to znamená odmítnout jednak etiku úspěšnosti reálných politiků, pro než účel "světí" všechny prostředky, jednak etiku charakternosti ideálních politiků, pro níž dostačí čistá morální motivace a dobrý účel. Umění politiky v postmoderní době má tak vycházet z nové etiky odpovědnosti, která přesvědčivě spojí politický kalkul moderní reálné politiky (např. po vzoru politiky Henry Kissingera) a etický soud ideální politiky (např. po vzoru politiky Woodrowa Wilsona). Má jít tedy o politiku, založenou na odpovědnosti, a to na opravdu globální odpovědnosti, jež se vztahuje na celý svět zvířat, přírodu i potomstvo tváří v tvář ohrožené budoucnosti lidského pokolení. A tak např. budoucí sjednocení Evropy nemá vycházet ani z modelu technokratické Evropy funkcionalistické ekonomie a politiky, ani z modelu restaurované křesťanské Evropy, což je restaurativní utopie části konzervativních kruhů římskokatolické církve a opírá se o rigorózní moralismus a horlivý antimodernismus těchto kruhů (asi ve smyslu vlády v rukou panovníka a státní služby v péči katolické církve). Jediným přijatelným modelem je podle Künga model eticky založené Evropy, který neustupuje od emancipace a sekularizace, nýbrž volá občana k větší odpovědnosti a větší solidaritě s druhými (str. 175). Znamená to mimo jiné odmítnout veškerý fundamentalismus ve smyslu pevného lpění na údajně neomylné autoritě svatých Písem, neomylného vůdce či tradičních zákonů a dogmat. Přitom nejde pouze o fundamentalismus islámský (tzv. islamismus), nýbrž též o fundamentalismus v židovství, křesťanství, v buddhismu či hinduismu. Ovšem odmítnout nutno také postmoderní svévolný pluralismus, vedoucí k životnímu stylu indiferentismu (lhostejnosti), konzumismu a hédonismu (požitkářství). Pro křesťany to dále představuje výzvu, aby byli schopni uznat, že kromě jednoho světla Ježíše Krista jsou i jiná světla, jako např. Guatama Buddha či Muhammad; jde tedy o odmítnutí představy "jen Kristus " = "solus Christus" (str. 190). Dle Künga totiž pravého Boha mohou poznat i ne-židé a ne-křesťané a i jim je Bůh blízko. Lidi jiné víry se křesťan musí naučit respektovat jako lidi a ponechat jim jejich důstojnost (a ne násilně je evangelizovat).
Pro oblast hospodářství z hlediska světového étosu Küng požaduje odmítnout jednak model tržního hospodářství bez přívlastků (čisté tržní hospodářství, neokapitalismus, ekonomický ultraliberalismus po vzoru Miltona Friedmana), jednak model socialistického plánovitého hospodaření (centrálně plánované ekonomiky). Řešením je opět hospodářství, založené na odpovědnosti. Nutně půjde o tržní hospodářství, ovšem při primátu politiky nad ekonomikou a primátu étosu nad politikou a ekonomikou (primát lidské důstojnosti, základních práv a povinností člověka v politice a ekonomii a schopnost politiky korigovat nepříznivé dopady ekonomického vývoje na spravedlnost společenských poměrů). Nejde přitom o nějaký nový státní intervencionismus, nýbrž jde o globální tržní hospodářství, které je politicky zavázáno humánním a sociálním cílům (str.256). Tržní konkurence je zde spoutána do rozumných a jednotných pravidel, aby byla sociálně, ekologicky a humánně snesitelná. Odpovědné hospodářství v postmoderní době má tak spočívat v přesvědčivém propojení hospodářských strategií a etického soudu, a to na globální, národní, podnikové i individuální úrovni (manažerů, zaměstnanců, vládních úředníků). Jde o étos odpovědnosti realistických ekonomů s idealistickým horizontem. Při určování etických norem pro hospodářství nutno ovšem rozlišovat etické konstanty (nezrušitelné obecné normy, jako např. zákaz krádeže, lží či podvodů) a etické proměnné (zvláštní dílčí normy, které společenský vývoj může překonat, např. starověký zákaz úroku či lichvy nebo středověký morální příkaz "spravedlivé ceny").
Hans Küng ujišťuje, že prosazení světového étosu jako změny vědomí je možné, byť pouze ve střednědobé či dlouhodobé perspektivě. A jako příklad uvádí chicagskou deklaraci Parlamentu světových náboženství z roku 1993, prohlášení Etického kodexu mezinárodního obchodu pro křesťany, muslimy a židy vzniklé mezi léty 1988 - 1993, prohlášení Principů podnikání Kulatého stolu v Caux z roku 1994, zprávu Mezinárodní komise pro politiku světového řádu (Komise pro globální řízení) z roku 1995 pod názvem "Naše globální sousedství´", zprávu Světové komise pro kulturu a rozvoj z téhož roku 1995 pod názvem "Naše kreativní různost" a prohlášení Rady pro vzájemnou spolupráci bývalých prezidentů a předsedů vlád (InterAction Council) z roku 1996 pod názvem "V procesu hledání globálních etických standardů". Významnou úlohu přitom Küng připisuje náboženství, ovšem nikoliv restaurativnímu náboženství, nýbrž obnovenému náboženství, které nekritizuje blahobyt, pokrok, spotřebu, potěšení, moc či peníze jako něco špatného o sobě, nýbrž kritizuje jejich absolutizaci do role nejvyšších hodnot, smyslu a účelu života (vznik tzv. pseudonáboženství). V závěru své knihy pak autor připomíná slova Victora Huga, že budoucnost je pro slabé Nedostižností, pro bázlivé Neznámem, ale "Příležitostí je pro odvážné" (str. 327).
3. Pokus o vlastní hodnocení názorů Hanse Künga
Osobně mohu přivítat autorovu snahu o formulaci světového étosu jako minima společných mravních norem. Jsem rád, že autor nevolá po jednotném světovém náboženství či jednotné světové kultuře. A ani také po ustanovení světové vlády či světového státu (str. 179). Ovšem ani moc nerozumím řešení, kterému Küng zde vyjadřuje sympatie, a to republikově ustanovenému společenství jednotlivých států, republice států (po vzoru filozofa O. Höffeho). Bližší se mi spíš jeví rovněž autorem knihy připomenuté řešení D. Senghaase ve smyslu ustanovení kvazikonfederativního uspořádání vlád (snad světové konfederace a ne světové federace).
Z theologického hlediska pak oceňuji autorovu kritiku všech forem fundamentalismu, včetně křesťanského (zejména katolického). Jedná se zde hlavně o kritiku snah některých kruhů římskokatolické církve o obnovu Evropy ve středověce antimoderním duchu - fakticky o úsilí o rekatolizaci či reromanizaci Evropy, kdy např. svoboda svědomí by byla podřízena římskému učitelskému úřadu. Na druhé straně ovšem některé autorovy názory jsou pro mne až příliš liberální a modernistické, např. :
1) názor, že etické normy (včetně Desatera) jsou pouze výsledkem historického vývoje, historické zkušenosti lidí a že tedy se zrodily jen z praktických životních potřeb lidí - kmenů či národů (str. 108);
2) jednostranné spojování hladu s přelidněním a kritika současného papeže za to, že vyjádřil nesouhlas s tímto stanoviskem, když odmítl názor, "že tím, že je nás mnoho, jsme odsouzeni být chudí" (str. 169);
3) zdůrazňování i jiných světel než světlo Ježíše Krista, aniž by bylo řečeno, zda jde o světla stejného či rozdílného významu, což se mi z hlediska křesťana jeví jako důležité (str. 190 - 191).
Co se týče názorů z oblasti ekonomické, tak nesdílím autorovo přesvědčení o neoddiskutovatelné nezbytnosti tržního hospodářství a tím i soukromého vlastnictví výrobních prostředků v budoucnu, na což navazuje příliš unáhlené odsouzení socialismu (a také autorovy pochybnosti o perspektivnosti státu blahobytu - tzv. švédský model). Tržní hospodářství a soukromé vlastnictví asi považuje autor v souladu s katolickým sociálním učením za v zásadě mravné a vyžadující jen určitou sociální, ekologickou a politickou korekci (str. 257). To je podle mne málo. Je rovněž otázkou, zda bude čas na autorem požadovanou změnu vědomí, která je nutná na prosazení světového étosu. A nejen v této oblasti pociťuji téměř absolutní nedostatek biblických odkazů a postojů, což by od theologa snad mělo být samozřejmostí. Tolik krátce můj vlastní názor. A jaký je Tvůj, milý čtenáři?
Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.
Literatura :
1) Tony Lane - Dějiny křesťanského myšlení, Návrat domů, Praha 1996, ISBN 80-85495-47-X
2) Hans Küng - Světový étos - projekt, Archa, Zlín 1992
3) Hans Küng - Světový étos pro politiku a hospodářství, Vyšehrad, Praha 2000, ISBN 80-7021-327-2
4) Naše globální sousedství, zpráva Komise pro globální řízení, Rada pro mezinárodní vztahy, Praha 1995
(Publikováno na serveru Politkon 25. 1. 2005,
www. politikon.cz)
