Podle NP (nová perspektiva – viz http://www.granosalis.cz/article.php?sid=3405), prvotním sporem, který formoval Pavlovu teologii nebyl spor o to, jestli je možné, aby si jedinec “zasloužil” spasení. Spíše šlo o to, jestli mohou být pohané přijati mezi Židy jako pohané. Pavlovi oponenti nebyli “legalisté”, kteří se snaží zalíbit se Bohu, jako spíš učitelé, kteří vytvářeli napětí a rozdělení etnického rázu. Jestli je linie argumentace NP správná, pak list Římanům není o Boží suverenitě a lidské nedostatečnosti, ale o sociálních bariérách v Církvi. Tento názor je třeba velmi pozorně obhájit, jestli má být slyšen.
Judaismus a zákon
Židovští pisatelé mohli mluvit o rozšířené neposlušnosti, aniž by tím nutně předpokládali, že každý jedinec byl zlý a neposlušný. Stanley K. Stowers píše ke komentáři žalmu 14 citovanému v Řím 3, že i když je žalmistův výrok v Ž 14:3 tak obecný, ještě to nutně neznamená, že ho žalmista mínil pro každého jednotlivce – spíše se vztahuje na reprezentanty národa (v 4.). Ve verši pět je mimo jiné zmíněn spravedlivý jako protiklad k bezbožníku (což je obvyklé starozákonní rozdělení). E.P.Sanders zmiňuje, že za zlého je v synopticích brán ten, kdo hřeší vědomě, svévolně a nečiní pokání. Tyto koncepce spravedlivého a zlého byly zrušeny pozdějšími interpretacemi Pavla, které tvrdí, že člověk musí dodržovat zákon dokonale, aby mohl být spravedlivý. Pavel ale tuto dokrtínu nikde nezmiňuje. Pavlova konfrotnace s Judaizátory nebyla založena na tom, že Zákon je přiliš těžké poslouchat a proto musíme být ospravedlněni vírou. Pavel sám so sobě říká, že pokud jde o spravedlnost podle zákona, byl bez úhony (Fil 3:6). Podobně například Lukáš 1:6 zmiňuje, že Zachariáš a Alžběta byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. To je v souladu s učením samotného zákona (Deut 30:11). To ale neznamená že spravedlivý doslova nikdy nezhřešil – toto perfekcionisticé chápání je do textu vkládáno až námi. Další podstatnou mezerou chápání spravedlnosti jako vše-nebo-nic je samotný obětní systém Izraele. Poslušnost zákonu předpokládala obětování za hřích. Součástí poslušnosti zákona bylo kultovní odpuštění za porušení zákona. Judaismus byl náboženstvím vyvolení a milosti spíše než legalistického perfekcionismu.
Pavel a zákon Nejprve je třeba všimnout si různých způsobů, jak Pavel mluví o zákoně. Někdy jsou jeho tvrzení negativní, někdy pozitivní. Výchozím bodem interpretace by tedy mělo být ujasnění Pavlových termínů tak, aby byly konsistentní a dávaly smysl. Pavel píše že “ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní” (Řím 2:13) a zároveň, že ze “skutků zákona nebude před ním nikdo ospravedlněn” (Řím 3:20). Jestli je “plnit zákon svými činy” a “skutky zákona” totéž, pak si Pavel protiřečí. Jak tedy použivání slova zákon u Pavla rozdělit. Mattison (vycházeje z práce Sanderse a pod.) navrhuje následující:

1. Pavel používá zákon jako etnické oddělení (Řím 2:12,14 – ti co nemají zákon). V tomto smyslu není vztah k zákonu relevantní – jinými slovy nikdo není před Bohem znevýhodněn, protože není Žid.
2. Pavel píše negativně o těch, kteřá jsou “pod zákonem” (Řím. 2:12; 3:19; 6:14; 1 Kor. 9:20; Gal. 3:23; 4:4; 5:21; 5:18). V tomto stavu člověk spoléhá na “skutky zákona” - což je další termín uživaný v negativní konotaci (Řím. 3:21,27,28; Gal. 2:16; 3:2,5,10; cp. Řím. 9:32; Gal. 3:12). Podobně fráze “skrze zákon” (Řím. 4:13; Gal. 2:21) a “ze zákona” (Gal. 3:12) jsou negativní.
3. Velmi pozitivně je zde mluveno o činitelích zákona, těch, kteří dělají co zákon požaduje (Řím 2:13,14), kteří zákon zachovávají, nebo plní (Řím 2:25,26, 27), potvrzují ho (Řím 3:31, 13:8,10; Gal. 5:14; 6:2). To je zákon víry (Řím. 3:27), Zákon Ducha života (Řím. 8:2), Kristův zákon (1 Kor. 9:21).