poslal rostislav
Rakouský katolicizmus stále živý?!
Jaká je dnes představa sekulárních lidí o církvi a duchovních? Přiznám se, že při své práci se setkávám s představou, že farář je nějaký starý děda, který je upjatý a moralizuje, žije mimo tento svět a jeho zájmy. Je dobrý ke křtu dítěte či pohřbu a tím to končí. Takovýto trend není samozřejmě jen v našem prostředí, ale můžeme ho sledovat v celém západním světě. I když v postmoderní době stoupá zájem o spiritualitu a duc*****st, klesá zájem o náboženství v jeho tradiční podobě. Jak říká prof. Říčan existuje tzv. trend „ Duc*****st ano, ale s náboženstvím na mne nechoďte“. Tento trend je zřetelný zvláště u mladých lidí, kteří se snaží vymanit z formalismu a moralismu náboženství, snaží se svou spiritualitu plně a otevřeně prožívat. Avšak jisté volání po odformalizování a nenáboženském křesťanství můžeme spatřovat i křesťanských teologů, jako je Bonhoeffer, Moltmann, nebo Tillich.
Na druhou stranu, nepomáháme my sami duchovní k této představě formálního moralistického náboženství, bez vnitřního náboje. Neboť se setkávám s představou práce duchovního, která byla poplatná spíše v době Rakouska – Uherska, kdy byl farář pevně spojen se stáním systémem byl stáním úředníkem, který vedl matriky a zároveň služebníkem státního kultu. Není tento pozůstatek stále v nás? Držet úřad, úřední hodiny, administrativu, konat pouze předepsané úkony a obřady, tak aby bylo vše, alespoň formálně v pořádku, jaký je náš spirituální život je však každému jedno. Je to však to co lidé skutečně potřebují? Neděláme v tomto ohledu křesťanství spíše „medvědí službu“? Setkávám se v tomto směru v církvi s jevem, který je opakem výše uvedených trendů. S „náboženstvím bez spirituality“. Podívám-li se na dějiny naší církve, není to právě jeden z důvodů, proč naši otcové Církev československou založili? Nechtěli se právě i oni vymanit z náboženského moralismu a slepého dogmatismu? Pro mne samého jsou počátky naší církve velkou inspirací, a to jako v oblasti bohoslužeb svátostí a bohoslužeb, kdy je možné spatřovat liturgickou a obřadní živost, nesvázanost a opravdovost. Tak i v praktickém životě duchovního, kteří se nepojímali, jako úředníci, ale byli všude tam, kde byli lidé a kde jich bylo potřeba. Přinášeli živé a neformální evangelium nejen do náboženských obcí, ale i do škol, různých spolků a organizací, třeba i d Sokola. Neměli bychom i my v duchu naší církve a možná pro její růst a záchranu se také oprostit od formálnosti a úředničení, jít všude tam, kde jsou lidé, lidé kteří potřebují pomoci, lidé kteří hledají, lidé kteří potřebují slyšet evangelium, lidé kteří potřebují spásu. Neměli bychom se vrátit nejen ke kořenům naší církve, ale samotného křesťanství, proměnit své smýšlení, oprostit se od zkostnatělosti, od „mrtvého náboženství“ a naplňovat tento svět Duchem kristovým?
Rostislav Kotrč
