poslal xvejvodam
Úskalí současného charismatického hnutí II.
Úskalí současného charismatického hnutí
Nejnebezpečnější lží není průhledná lež, neboť takovou můžeme snadno zjistit a odmítnout. Daleko více škody napáchá směs pravdy a lži. Stačí odchýlit střelku kompasu o jediný stupeň a výsledkem bude úplně jiný směr. „Málo kvasu celé těsto prokvasí.“ (Galatským 5:9)
Pozitivní vyznávání a techniky modlitby
V minulém díle našeho seriálu jsme si povídali o teorii prosperity. Dnes bych rád pokračoval na téma, které s ní úzce souvisí. Nahlédneme totiž do oblasti mluvení a modlitby.
Už od svých křesťanských začátků jsme vyučováni, že lidská slova mají velkou moc, která se dá stejně tak využít jako zneužít. Písmo to na mnoha místech potvrzuje, když říká, že „ovocem svých rtů se každý dobře nají“ (Přísloví 12:4). (Dá se to pochopit v kladném i záporném slova smyslu.) Také Pán Ježíš zřejmě přikládal mluvení značnou důležitost, protože vyučoval, že z planých slov budeme jednou skládat účty před Bohem. Nakonec i apoštol Jakub ve svém dopise křesťany varuje, aby si na svá ústa dávali pozor, protože „jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí“. Podle Jakuba není jedno, jak svá slova používáme: „Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá bratří moji. Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou?“ (Dopis apoštola Jakuba 3:8.10-11) Prostřednictvím našich slov můžeme zásadně ovlivnit dění nejen v našem životě, ale i v životech mnoha dalších lidí. Je zapotřebí to vědět a podle toho se také chovat.
Někteří učitelé charismatického hnutí na tomto základě staví teorii, která je známa pod názvem pozitivní vyznávání. Zjednodušeně by se dala popsat jako možnost ovlivňovat dění v duchovním světě tím, co říkáme. Většinou se tak má dít v modlitbě a to především citací Písma, případně vyznáváním vlastních slov víry. V této podobě budeme pozitivnímu vyznávání rozumět i my. Pokud by se opravdu jednalo o pouhou součást modlitby (tedy rozhovoru s Bohem), kdy je nám zjeveno, jak se máme konkrétně modlit, případně jaké slovo z Písma použít, pak je vše v pořádku. Je to dokonce velice žádoucí, protože Boží slovo, je-li použito na správném místě a ve správný čas, má v duchovním světě obrovskou autoritu.
Problémem se toto učení stává v okamžiku, kdy je vytrženo z kontextu modlitby a vyučováno pouze jako technika, která může sama o sobě zabezpečit naplnění našich přání. Podle vzoru: „Chceš něco? Vyslov to ústy, věř tomu a ono se to stane.“ Cítíte ten rozdíl? To už není Ježíšovo: „Staň se vůle tvá“, ale naše lidské: „Staň se vůle má.“
Dovolte mi v tuto chvíli malý návrat do minulého čísla, kde jsem psal o vizualizaci. Úzce totiž souvisí s dnešním tématem. Křesťané jsou zde vyučováni, jak si mají své přání v mysli „vytvořit“, stejně jak to prý činil sám Bůh, když tvořil svět. Toto přání pak mají vyslovit, případně obohatit vhodným citátem z Písma, které má upevnit jejich víru v to, že na vyslyšení mají od Boha nárok. Pokud se vše viditelně neprojeví, je ještě zapotřebí žádanou věc z nebe „stahovat“ a „rozvazovat od moci temnoty“. Jsem na velkých pochybách, zda se tomuto konání dá ještě vůbec říkat modlitba, není-li to spíše autosugesce.
Někteří z těchto učitelů jdou pak ještě dále a tvrdí, že tyto duchovní zákony neplatí jen pro věřící, ale pro každého, kdo jich umí využívat. Toto své tvrzení dokládám citátem jednoho jinak váženého učitele: „Mátlo mne, když jsem vídal, jak nespasení mají výsledky. Pak se mi rozbřesklo. Tito hříšníci spolupracovali se zákonem Božím --- se zákonem víry.“ (Kennet Erwin Hagin)
V minulém díle jsem napsal, že podle mne je křesťanství především vztah s Bohem a důvěra (což je pouze jiný výraz pro slovo víra). Důvěru můžete mít jen k tomu, koho velmi dobře znáte. Je otázkou, zda můžeme o důvěře (tedy víře) mluvit u člověka, který Boha nezná a žije ve hříchu. Pokud ale tím, kdo se snaží naplnit všechna přání nevěřícím lidem, není Hospodin, kdo to tedy je? Na tuto otázku by si měl autor odpovědět sám. Můžu jen konstatovat, že Písmo se o jím popsaných principech vůbec nikde nezmiňuje. Naopak říká velmi jasně: „Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího …Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoli o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí.“ (1.List Janův 5:14)
Při psaní o pozitivním vyznávání jsem už vlastně vědomě pootevřel téma modlitby. Mnohé jsou nám denním chlebem, jiné používáme zřídka a ve specifických situacích. Počínaje chválou, přes uctívání, přímluvu, až po opravdový duchovní boj, kde je potřeba říci jako Ježíš na poušti: „Psáno jest: …“ Je mnoho úrovní, kam se může člověk v modlitbě dostat. Hodně přitom záleží právě na kvalitě vztahu s Bohem a poslušnosti Jeho slov. Proto jsem na velkých pochybách, zda můžeme mezi způsoby modlitby zařadit také techniky, které na vztahu s Bohem vůbec nestojí, ale fungují jaksi automaticky pro kohokoli, kdo jen umí „zmáčknout správný knoflík“.
Stejně problematické mi také připadá rozkazovat v modlitbě andělům, co mají dělat. Nemyslím si totiž, že jsou lidé moudřejší než Bůh, aby mohli vždy a za všech okolností dávat duchům mnohonásobně mocnějším bezchybné pokyny. Andělé jsou sice opravdu posláni k tomu, aby věřícím sloužili, ale podle Boží vůle a Jeho rozhodnutí. „Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova!“ (Žalm 103: 20)
V modlitbě také často užíváme jméno Pána Ježíše Krista. To je určitě správné, protože Boží jméno je velice mocné. Dovolím si k tomu jen malý dodatek. Začínám stále více věřit tomu, že říci modlitbu „ve jménu Ježíše“ znamená především prosit za to, o co jde našemu Pánu, než pouze v modlitbě použít jeho jméno. Boží jméno je svaté a nelze ho tedy používat jen jako součást jakési metody zaručující úspěch komukoli a kdykoli. Trochu úsměvný příběh o nevydařeném vymítání z 19. kapitoly knihy Skutků to prakticky dokazuje. (verše 13-17) Není náhodou, že je v desateru zmíněno také přikázání: „Nezneužiješ jména svého Boha“.
Na závěr mi dovolte malé shrnutí: Žádné techniky ani metody podle mne nikdy nikomu nezaručí, že dostane vše, co bude chtít. Boha nelze donutit, aby dělal to, co dělat nechce. Nejde to ani výčitkami, ani výhružkami, ani pláčem, ani půstem, ani vyznáváním veršů z Bible, ani sebekrásnějšími modlitbami. Bůh není automat. Proto bych chtěl varovat před zjednodušováním víry a modlitby na pouhé prostředky k naplnění našich tužeb. Sami nejlépe víme, jak propastný bývá často rozdíl mezi lidskými a Božími plány. Základ správného mluvení a jednání má být ve vztahu s Bohem. A pokud si ani potom nejsme jisti, jak máme prosit, doporučuji volit modlitby jiného typu: „Staň se vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“, nebo „Ne má, ale tvá vůle se staň.“ Takto by měl v podstatě vypadat celý náš život.
Každý, kdo žije v obecenství s Ježíšem, cítí, za co je potřeba prosit a kde jsou současné meze jeho víry. Osobně proto dávám přednost setkání s Bohem před zdánlivě novými progresivními způsoby modlitby, o kterých se však Bible vůbec nezmiňuje. Je z nich cítit podezřele mnoho „člověčiny“, než aby se pro mne mohly stát důvěryhodnými. Tématem k vážnému zamyšlení je navíc fakt, že praxe popisovaná v knihách některých učitelů charismatického hnutí je až překvapivě podobná chování mnoha okultních skupin. Často se odlišuje pouze křesťanským slovníkem, což je na věřící lidi opravdu málo.
Mirek Tengler
I. Bohatství jako znak úspěšného křesťanského života
II. Pozitivní vyznávání a techniky modlitby
III. Doktrína uzdravení --- neléčená bolest současné církve
IV. Autority v církvi
V. Cestou k dospělosti
