poslal ted
O smyslu čekání
Jak mám čekat na to, co už se stalo? Není advent a s ním i Vánoce jen pouhou připomínkou události, která proběhla kdysi dávno ně- kde ve vzdálené Palestině? Nehrajeme si vlastně jen na tu atmosféru očekávání?
Světlo Kristovo skutečně jednou provždy proniklo tmu světa od- vráceného od Boha. Betlémská událost, která z lidského pohledu nastala v jednom okamžiku lidských dějin, je z pohledu Božího věčně přítomná. Spolu s ukřižováním, zmrtvýchvstáním a dalšími událostmi z dějin spásy trvale vypovídá o tom, jak miluje Bůh člověka.
Jenže my k nebi, které se nám otevřelo, musíme dojít. Nestačí, že kolem nás je světlo; nepustíme-li je dovnitř sebe, bude v nás tma stále přebývat. V každém z nás se musí odehrát dějiny spásy - nestačí si je připomínat, slavit, nechat se "oslovit atmosférou". Musíme osobně vyjít za hvězdou naší touhy, klanět se dítěti, naslouchat rabbimu, stát pod křížem, trpět s jeho Matkou a odhalit prázdný hrob. Nikoli jenom jako, symbolicky, ale opravdu, tajemně.
Tma v nás (a kolem nás, ale i ta je vlastně tou naší tmou) ne- může odolat tomu, co po tomto vykročení musí nastat. Sám vládce tmy v závistivém údivu nad mocí lidské víry, přihlášení se ke světlu, musí sprásknout ruce nad podivuhodně křehkým způsobem spásy - jesličkami s dítětem, nad kolébkou nachovou touhou i tušeným výkupným utrpením. Kohouti do krve podrásání trním hříchu a zloby se probuzeni živým snem o naději slétnou na to místo a uprostřed noci, v níž ona kolébka téměř zaniká, vyzpívají nadcházející ráno. A ti, kteří po něm s touhou noční hlídky netrpělivě touží, uhasí svou žízeň pohárem půlnoční eucharistie.
Ale aby mohli s úlevou pít, musejí mít pořádnou žízeň, musejí si uvědomovat, že jim schází voda, musejí se na ni těšit a čekat.
Čekat znamená uznat, že můj život nezávisí jen na mně samotném. Čekání pročišťuje zbrklost našich přání a představ, ale nezbavuje nás touhy, nečiní nás pasivními. Čekat není rezignovat. Kdo rezignuje, nečeká na nic a na nikoho. Kdo čeká, touží. S délkou čekání touha roste a zpevňují se její kořeny, jejichž jméno je naděje.
Čas, který je vyplněn čekáním, není neplodný. Při čekání nejde jen o výsledek, jako by veškerý čas před vyplněním naší touhy byl jen marnou epizodou, ztrátou. Touha, bytostně spojená s čekáním, zúrodňuje každou minutu našeho života. Čas, který strávíme v očekávání, jako by měl dvojí rozměr; zároveň je a bude. Vše, co děláme, čím žijeme, čemu se věnujeme, slouží naší okamžité potřebě, ale zároveň to odkazuje dál, získává to smysl ve světle toho, co má teprve přijít.
Advent je dobou čekání. V rozměru liturgického roku můžeme znovu prožít odvěké čekání lidstva na Mesiáše. Skutečným rozměrem adventu je hloubka. Vyprahlost našeho srdce nemůže svlažit žádný povrchní pramínek. Mráz kolem nás usvědčuje z marnosti vše, co by chtělo proniknout k našemu srdci zvnějšku. Jen v nejhlubší krajině našeho srdce, tam, kde se rozhodujeme pro Boha, může vytrysknout zdroj věčného života. Vše ostatní je marné. Vyprahlost, úzkost, únava, stesk - to jsou znamení, že naše skutečná spása se musí narodit uvnitř. A musí být přijata, nikoli zasloužena. Adventní čekání nás přiměje odložit vše, co je zbytečné. Co tíží a neuneseme to. Advent je dobou ticha. Skutečný stesk, skutečná touha se slovy lidskými vyjádřit nedá. Jak dát do slov, že něco bolí a přitom je to krásné?
I naše adventní čekání by pro nás mělo být takovou očistnou kúrou. Advent by nám měl také intenzivně připomínat, že očekávání je vlastním údělem křesťana. Celý život je přípravou na definitivní setkání s Kristem. Touha je dar daný nám Bohem proto, abychom při tomto čekání neusnuli. V trpělivém čekání bychom se měli cvičit i v drobných každodenních záležitostech. Jedním ze smyslů askeze je právě i cvičení v trpělivosti. Nespěchejme s realizací všeho, co si přejeme, byť je to dobré. Nechme v sobě růst touhu. Abychom zcela svobodně mohli kleknout před tím, který jediný dá smysl našim životům.
Petr Beneš
