poslal jak CO NÁM PŘINÁŠÍ ADVENT?
Nedávno jsem viděl v televizi pozoruhodný dokumentární film. O opicích. Výroba toho filmu musela být velmi náročná, protože autoři sledovali několik let jeden kmen opic, žijící na vrcholu pohoří kdesi v Indii. Za léta natáčení jejich denního života pak zrekonstruovali příběh. Byl to příběh opičího kmene očima nezaujatého pozorovatele.
O co v tom příběhu šlo? Milé opice prostě žily svůj život. Samice rodily děti, samci bojovali s nepřátelským kmenem, útočili na banánovníkové plantáže nedaleké vesnice. Opice měly svá posvátná místa, a měly také místa, která považovaly za nebezpečná a zakázaná. Ač kmen nemohl mluvit souvislou řečí, tak jak ji používáme my lidé, přece byli schopni se za léta naučit spoustu věcí, tak jako jak se lépe a efektivněji bránit, jak efektivněji ukrást hloupým lidem více banánů, a jak radostněji trávit volný čas. Jejich životy plynuly rok po roku, zatímco opice zápasily o svůj každodenní chléb (banán), samice rodily a samci zápasili. Vůdce kmene měl velkou moc. Když se mu zachtělo banánů, prostě pokynul a opice běžely nakrást nové zásoby.
Musím přiznat, že mne příběh docela uchvátil. Byl mnohem dramatičtější než přihlouplé černobílé švarcenegrovky a jiné akční filmy, kterými nás hojně obšťastňuje televize. Jenže vnesl i smutek do mé duše. Bylo to, jako bych se díval do zrcadla. Uvědomil jsem si, že my lidé, ač jsme tak dokonale přetvořili naši malou modrou planetu k obrazu svému, ač jsme vyvinuli dokonalou technologii, na kterou opice mohou jen nechápavě zírat, že jsme v podstatě pořád jen zvířata. My se cítíme a považujeme se za jaksi oddělené od našich soudruhů v přírodní říši, ale skutečností zůstává, že jsme pořád jen jedním z mnoha živočišných druhů na Zemi. Mezi tím opičím národem, který usiluje o svůj denní banán a člověkem, který usiluje o svůj denní chléb není krom té technologie a schopnosti abstraktního myšlení zase takový rozdíl.
Blíží se nám opět Vánoce. A lidé se na ně důkladně připravují. Lidé nakupují, gruntují, rozmýšlí, který dárek by byl nejvhodnější pro jejich příbuzné a známé — prostě je to jasné, nastal Advent. Je to docela přirozené pro nás lidi, rozdělit si rok na údobí a stanovit si, které je třeba prožít tak a které zase jinak. Inu, a teď právě je tedy údobí nákupů a úklidů. Budeme se honit až do 24. prosince, kdy padneme únavou, sníme kapra s bramborovým salátem a pustíme si televizi.
Jak tak pozoruji všechen ten shon na ulicích, nějak se mi vrací na mysl ten dokumentární film o opičím národu. Cítím v sobě obrovskou touhu být nějak lepší, jiný, nebýt jako ty opice, třebaže vím, že jsou tak jako já mými sestrami a bratry v přírodní říši. Cítím v sobě touhu, a v těchto dnech obzvlášť, cítit a vnímat duchovní rozměr života, zaobírat se sebou, rozmýšlet nad smyslem a účelem svých kroků, a nehonit se jen za banány. Nemá přece jen homo sapiens na víc, než honit se za banány?
Vánoce jsou zvláštní období. Je to doba, kdy se naše sekulární kultura protíná s křesťanským náboženstvím. Toto propojení je tak silné, že ani komunisté je nedokázali vykořenit. Oslava narození Ježíše, který byl považován za nového spasitele lidstva, je základem Vánoc. Sice je nanejvýš pravděpodobné, že Ježíš se v prosinci nenarodil, a z historie víme, že rozhodnutí slavit Vánoce v tomto období bylo velmi pragmatické. Mělo totiž odvést pozornost lidí od slavení zimního slunovratu. Dávní křesťané byli velmi bystří a rozhodně měli smysl pro strategii.
Prosincové oslavy mají dávnou tradici. Jak lidé slavící slunovrat, tak ani později křesťané však neřezali stromečky, ani nezabíjeli kapry, ani si nedávali drahé dárky. Lidé slavící slunovrat tak činili tancem kolem ohňů, křesťané se během Adventu postili, modlili se a usebírali se při bohoslužbách. Až docela nedávno v historii lidé změnili prosinec na čas nakupování a uklízení.
Výhodou dnešní doby je svoboda. Dnes vás nikdo nepožene násilím na duchovní festival slavit slunovrat, ani vás nikdo nebude nutit k víře v mesiáše. Ani vás nikdo nebude nutit k expedicím do supermarketů, srovnávání cen a nakupování, totiž fyzicky nutit. On nás k těm expedicím do supermarketů přece někdo láká a balamutí, totiž všudypřítomné reklamy.
Moderní reklama má takovou moc, jako ten opičák, který velel svému kmeni. Stačí chytře pokynout, a lidé se honí za banány. Reklama se nás teď snaží přesvědčit, že Vánoce budou tím lepší a podařenější, čím více zboží si pořídíme. Dokonce i Coca Cola je oděná do vánočního úboru a snaží se nás přesvědčit, že šťastné a veselé prožití vánočních svátků záleží především na tom, zda doma ve spižírně máme dostatečnou zásobu této oslazené vody s karamelem. Leč pravdou zůstává, že v zásadě máme svobodu. Je to pouze na vás jestli v tomto ročním období budete něco nějak slavit a nějak se na tu oslavu připravovat.
Je to schopnost abstraktního myšlení, která nás dělí od opic. Díky abstraktnímu myšlení jsme schopni si uvědomovat svobodu. Jsme schopni po svobodě toužit, radovat se z ní, užívat si ji, a bez ní chřadnout. Jistě, i opice, tak jako ostatní zvířata, si svou svobodu brání a chřadne, když se jim jí nedostává. Ale mnohem hůř se rozhodují mezi svobodou a nesvobodou, mnohem hůř chápou rozdíl mezi dobrem a zlem, mnohem hůř si dokážou vytvářet podmínky kolem tak, aby si svobodu zaručily. A také mnohem méně chápou význam duchovního rozměru života a nejsou schopny vědomě a záměrně duchovní rozměr života vnášet do svého žití. Aspoň jsem dosud neslyšel o opici nebo jiném zvířeti, které by meditovalo při pohledu do hořící svíce, zpívalo mantry, modlilo se k neviditelnému Bohu nebo chválilo prorockého zvěstovatele duchovních pravd.
Jistě, lidská kultura je neporovnatelná s kulturou opic. Jenže cítím obavu, že mechanizování života, podléhání stereotypům chování a stádní myšlení člověka jaksi sráží na úroveň opic, protože pak se člověk prostě opičí. K čemu by člověku ostatně bylo abstraktní myšlení, když jedinou aktivitou volného času by bylo čtení Blesku, sledování švarcenegrovek a jedinou tvůrčí aktivitou by bylo předbíhání ve frontě na tramvajenku?
Co nám přináší Advent? V první řadě volbu. Je to pouze na nás, jak se rozhodneme prosincový čas ztrávit. Prožíváme teď roční období, které svou přirozeností nás vyzývá k zamýšlení, zpomalení, zastavení, odpočívání a rozjímání. Dny jsou krátké a noci dlouhé, světla málo. Jak je prožijeme? Je to na nás. To hlavní, co nám Advent přináší, je připomenutí, že se můžeme rozhodnout čemu dáme přednost, jak jej prožijeme.
V úterý jsme se v našem programu Pokladnice moudrosti zamýšleli nad otázkou jak žít duchovně v neduchovním světě, a také jak prožívat duchovně toto předvánoční období. Někteří z nás hovořili o tom, jak se těší, že Advent prožijí usebíráním, dlouhými procházkami se psem. Někteří se svěřili, že se na Vánoce připravují již od léta, takže teď mají dárky už dávno připraveny a mohou se soustředit na duchovní rozměr Adventu. Pro jiné je nakupování dárků rovněž důležité, protože při tom myslí na své blízké a přátele, je to pro ně vpravdě duchovní aktivita. Jiní říkali, že tento čas chtějí prožít také v zamýšlení nad otázkou, s kým se smířit, komu věnovat drahocenný čas. Další hovořili o své radosti z přípravy vánočních dobrot pro celé příbuzenstvo, někdo jiný se zmínil o tom, jak se chce věnovat především své rodině a těm, kteří jsou nemocní, a to i za cenu, že tím ztráví veškerý volný čas a pak na Štědrý večer padne únavou.
Ze všech těch připomínek bylo zřejmé, že tento adventní čas vedeme v patrnosti, že se na něj připravujeme, a že jej chceme nějak prožít. Že jej chceme prožít smysluplně, dát mu nějaký duchovní rozměr. Ten je pochopitelně pro každého z nás jiný, protože každý z nás jsme zcela unikátním jedincem. Každý z nás je zcela originální a jedinečný člověk, jak fyzický tak duchovní, a každý z nás si zasloužíme možnost volby, jak ten či onen čas prožít.
To, o čem dnes hovořím není vůbec myšleno jako kritika nákupů, úklidu nebo jakékoliv činnosti, kterou třeba děláte s radostí a nadšením. Chtěl bych jen, abychom se zamysleli nad smyslem a účelem našich životů, našich dnů, a nad smyslem a účelem aktivity, kterou naše životy vyplňujeme a naplňujeme. Abychom tím tak dali našim životům, dnům a skutkům duchovní rozměr. Abychom nepodléhali třeba tomu manipulujícímu hlasu komerčních reklam, které se nás snaží vést přesně opačným směrem a udělat z nás stádo ovcí nebo tlupu opic.
Co nám přináší Advent a co si z něj odneseme je pouze na nás. Říkám si, že doba Adventu je především o rozsvícení světla. O rozsvícení světla v duši. Vánoce přece nejsou nějaké datum v kalendáři, nýbrž stav mysli, jak to řekl Robert Fulghum. Říkám si, že doba Adventu je především o pohlazení. O pohlazení nás a o pohlazení druhých. O pohlazení slovem, o pohlazení skutkem. Nechť se nám těch pohlazení dostává požehnaně.
Rev. Dr. Petr Samojský
PRAŽSKÁ OBEC UNITÁŘŮ
