poslal jah Dospělý vztah k Bohu
Mluvíme-li o církevním společenství, je třeba upozornit na jedno riziko, s nímž se občas v církevním prostředí prakticky všech křesťanských církví setkáváme. Je to riziko výchovy věřících k nesamostatnosti a k závislosti na příkazu autority. Biblickým i teologickým ideálem je duchovně dospělý člověk, který je schopen dospělého vztahu k Bohu. V tom ho má samozřejmě církevní společenství podporovat a k tomu má vytvářet podmínky.
Velmi podobný ideál najdeme třeba u rodiny. Cílem rodičovské výchovy není, aby dítě bylo celý život závislé na rodičích a dělalo jen to, co rodiče řeknou. Takový model bychom z psychologického hlediska označili za velmi nezdravý. Ideálem je zralý člověk, který je schopen samostatně uvažovat a rozhodovat se (proto také musí projít pubertou, pro kterou je vzpoura proti autoritě typická). Takový člověk samozřejmě na své rodiče nezapomíná a bere v úvahu to, co mu říkají, i když je dospělý. Rozhoduje se ale sám a za svá rozhodnutí sám také nese zodpovědnost.
Naopak tlak na poslušnost, odmítání kritického uvažování, které může věřící „znepokojit“, vede k tomu, že se u křesťana dospělá víra nemá možnost rozvinout a takový člověk zůstává celý svůj život duchovně dítětem. Možná je to pro něj i pro církev jednodušší (asi jako když je dítě pořád jen hodné a nikdy se autoritě nevzepře), ale nikdy z něj nebude dospělý křesťan. A troufám si tvrdit, že jedině dospělí křesťané, kteří si sami budou vědomí svých nejistot a svých pochybností, mohou současnou společnost také oslovit.
Jakub Hučín
