Grano Salis - Bývalá luteránská pastorka o svěcení žen

Bývalá luteránská pastorka o svěcení žen Jennifer Ferrarová si nikdy nemyslela, že se jednou stane obhájkyní katolického mužského kněžství. A právě tou se stala, když z postavení luteránské farářky konvertovala ke katolicismu. O svém obrácení hovoří v knize „Katolická mystika: Čtrnáct žen nachází v katolické církvi své naplnění“. Uvádíme výňatky z rozhovoru, který poskytla agentuře Zenit: Když jsem vstoupila do semináře, byla jsem obyčejnou feministkou a věřila jsem, že muž a žena jsou si v podstatě rovni. Pokládala jsem to za ulehčení, že mají být svěceny i ženy. Málo jsem se nad tím zamýšlela, a když, tak jen z hlediska ženské rovnoprávnosti. Nebyla jsem ve svém přesvědčení příliš ortodoxní. Studovala jsem na univerzitě náboženství. Přitom jsem sice neztratila svou víru, ale přijala jsem komplex heretických myšlenek. Když jsem byla v semináři, stávala jsem se postupně teologicky ortodoxní, ale když vezmeme v úvahu prostředí tradičních protestantských seminářů, není se čemu divit.

Zvolna mě začala trápit myšlenka, že svěcení žen představuje nový vývoj a potřebuje teologické oprávnění. Nedospěla jsem k vyzrálé obraně, až jsem se stala pastorkou v jedné farnosti. V tu dobu jsem si připadala jako „evangelická katolička“. Evangeličtí katolíci se dívají na luterství jako na reformní hnutí uvnitř katolické církve a pro jednu Kristovu církev. Proto pociťují odpovědnost spolupracovat s Římem. Skutečnost, že jsem byla luterskou farářkou, mě z teologického hlediska stavěla do nepříjemné situace. Byla jsem překážkou smíření, o kterém jsem uvažovala. To mě přivedlo k tomu, abych se podrobněji podívala na téma svěcení žen. I když Martin Luther nevěřil ve svěcení žen, našla jsem v jeho spisech podporu této myšlenky. V jeho „Přednáškách ke Genezi“ argumentuje, že Bůh neměl v úmyslu vyznačit mužům a ženám různé role. Rozlišování mezi pohlavími je důsledek prvotního hříchu našich prarodičů. Jako za trest byla žena podrobena muži, a proto jí byla odňata možnost věnovat se jiným úkolům než domácnosti. Luther věřil, že mužská nadvláda je otázkou přirozeného zákona. Jako luterská pastorka jsem s tím nebyla srozuměna. Přijímání rovnosti mezi pohlavími, známé v západním světě, bylo s tím v protikladu. Podle Luthera měl zůstat společenský řád zachován i uvnitř církve, aby se evangeliu nedělala hanba. Já jsem si myslela, že omezení svěcení na muže se stalo v moderním světě hanbou. Zdálo se mi, že svěcení žen je nejlepší cesta, jak sloužit Pánu. Když jsem začala přemýšlet o tom, že se stanu katoličkou, nesouhlasila jsem s postojem katolické církve ke svěcení žen a rozhodla jsem se dokonce, že napíšu článek, který měl shrnout, jaké teologické nedostatky mohu konstatovat v katolické pozici a co se mi jeví jako něco hybridního. Abych se na to dobře připravila, četla jsem „Teologii těla“ od Jana Pavla II. Tam jsem poznala pohled na stvoření, který silně zpochybnil všechny moje feministické představy o mužích a ženách. Podle Jana Pavla II. nejsou muži a ženy stvořeni ve své podstatě jako stejní. Mužství a ženství nejsou jen přívlastky, nýbrž spíše funkce pohlaví a tvoří základní složku osoby. Muž a žena oba vyjadřují člověka, ale činí tak rozličným a komplementárním způsobem. To byla pro mě zcela nová myšlenka. Rozdíly mezi mužem a ženou spočívají ve způsobu, jak si navzájem vyjadřují lásku. Muži mají v tomto vztahu aktivní roli: manžel je ten, kdo miluje, a žena je ta, která je milována a na oplátku daruje lásku. Pravá autorita se vykonává službou. Jan Pavel říká: „Vládnout znamená sloužit.“ Jako vždy muži a ženy slouží mužským a ženským způsobem. V srdci této rozličnosti rolí spočívá rozdíl mezi mateřstvím a otcovstvím. Bez ohledu na to, co dělají muži a ženy, vnášejí do svého povolání otcovské a mateřské charakteristické vlastnosti. To platí stejně tak pro ty, kteří si zvolili řeholní život, jako pro biologické rodiče. To znamená, že římskokatolický kněz není jen prostě postava otce: on je duchovní otec. Nyní je třeba vysvětlit něco, co není ve společnosti dosti jasné: otec a matka nejsou zaměnitelní. Ženy nejsou muži, proto nemohou být kněžími stejně tak, jako nemohou být ve fyzickém smyslu otci. Když do role kněze vklouznou ženy, pak už kněžství není otcovství. Abych tomu porozuměla, musela jsem se vzdát funkcionálního hlediska kněžské služby. Ve většině protestantských vyznání sehrává pastor roli v rámci všeobecného kněžství. On nebo ona hlásají Boží slovo a udělují svátosti. V katolické církvi však kněz jedná „in persona Christi“: Kristus je Ženich, Církev je jeho Snoubenka. Tajemství svatby hlásá Starý i Nový zákon. Podle katolického pojetí kněžský úřad zastupuje samotného Kněze Krista, Tvůrce Nového zákona, Ženicha a Hlavu Církve. To je obzvláště pravdivé v případě Eucharistie, když Kristus vykonává svou službu vykoupení. Je třeba hluboce znevážit význam snoubeneckého tajemství v plánu spásy, aby bylo možno najít nějaký argument pro svěcení žen. Kdyby Církev světila ženy, došlo by ke zmatení významu mužství a ženství i našeho vykoupení. Zde je ve hře příliš mnoho. Když jsem to skutečně poznala, bylo pro mě relativně docela lehké vzdát se svěcení a přijmout své skutečné postavení v Církvi. Ptát se, jaká role ženě zůstane, je chybná otázka. Je třeba se ptát, jakou vlastní roli má žena přijmout. V katolické církvi je stále dost práce pro ženy. Pomyslete ostatně na to, že ordinace žen u protestantů je poměrně mladá záležitost. Předtím neměly ženy v luterství vůbec žádnou roli. Protestantské církve jsou absolutně mužské. Jako luteránka jsem neměla žádný vzor ženské svatosti, který by byl pro mě určující a který by mi mohl poskytovat útěchu. I když mnoho protestantských vyznání světí ženy, neuznávají význam ženství, mateřství Církve, tak jak je ztělesněno v Marii a v Božím plánu spásy. Nechápu, proč tolik katoliček má výhrady k řeholním sestrám v životě Církve, jako by to byly občanky druhé kategorie. Ony jsou duchovními matkami. Protestanti ženám nikdy takovou roli nepřiznali. Navíc je zde mnoho druhů apoštolátu, společností a sdružení, ve kterých se ženy mohou angažovat. Těm ženám, které se cítí odstrčeny, bych chtěla především říct, že jejich hněvu a frustraci mohu porozumět. Zpočátku jsem byla roztrpčena při pomyšlení, že se budu muset vzdát své ordinace. Přesto bych jim mohla vyprávět, jak můj život jako římskokatolické laičky, manželky a matky našel nový smysl. Především se pokouším slyšet, co mi říká Církev o tom, čím jsem, místo toho, abych očekávala, že se Církev přizpůsobí tomu, co si já myslím, že má být. Všeobecně si lidé osobují přímo autoritu, protože očekávají, že instituce má sloužit tomu, aby poskytovala individuím služby pro psychologický vnitřní život. Když ženy chtějí být kněžími a tvrdí, že pociťují bolest, protože nejsou kněžími, vyvozuje se z toho automaticky, že by kněžími být měly. Ve skutečnosti ženy, které trvají na svém kněžském povolání a pokládají svou bolest za důkaz pravého vnitřního Božího povolání, používají k vysvětlení svých prožitků proměnlivou politiku bolesti a nikoliv katolickou teologii. Podle ZENIT s čas.Světlo vložil Ferda

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace