poslal seal Jak charizmatičtí křesťané pohlížejí na stát Izrael
Snad v žádné jiné politické oblasti nemají křesťané rozpačitější stanoviska než v pohledu na stát Izrael a zvláště na události, které se tam hlavně v posledních letech odehrávají. Na straně jedné oprávnění Židů žít ve vlastním státě, když byli v historii na všech kontinentech tvrdě pronásledováni, a na straně druhé stejný požadavek pro Palestince, kterým byl OSN přislíben vlastní stát, který měl vzniknout společně se státem Izrael už před více než padesáti lety a dosud se tak nestalo. Na straně jedné zoufalství lidí, žijících už třetí generaci v uprchlických táborech, a na straně druhé strach před sebevražednými atentátníky, kteří v zoufalství vraždí školáky, ženy a další nevinné oběti. Tady je složité hledat náboženské rozpory, protože mezi Palestinci jsou křesťané, stejně jako se objevují i v židovském státě. Navíc je obtížné postavit se spravedlivě i k městu Jeruzalém, kde jsou posvátná místa judaismu, islámu i křesťanství. Je těžké biblicky odůvodnit některé události, které se v Izraeli odehrály, přesto se o to teologové stále pokoušejí.
Izrael žije z Boží věrnosti
Budování Chrámu v Jeruzalémě skončilo. Král Šalomoun, iniciátor té nádherné stavby, ji předává osobně domácímu pánovi, Hospodinu, ve slavnostní posvěcující bohoslužbě. V úchvatné modlitbě chválí mimo jiné nepřekonatelnou velikost svého Boha, k němuž se žádné jiné božstvo nedá přirovnat. (v.23.)
1 Kr 8,22-26
V čem však ta nepřekonatelná velikost Boha Izraele spočívá? V tom, že je milostivý. Hospodinova milost není nějaká jednodenní octomilka, ale zaručuje provždy a na věky trvání životního společenství, do něhož zahrnul svůj lid Izrael tím, že uzavřel smlouvu s Davidem. Smlouva totiž nespočívá na Hospodinových požadavcích, ale na Boží milosti, jíž Hospodin sám zachovává svému lidu tuto smlouvu milosti (v.23), která dostala svoji konkrétní podobu v zaslíbení Davidovi sděleném Nátanem.
Už mnoho roků před tím plánoval Šalomounův otec David, že postaví Hospodinovi dům. Tu k němu přišel prorok Nátan a dal mu z Božího pověření zaslíbení (2S 7,11-16). V tomto zaslíbení uzavřel Hospodin s Davidovou rodinou smlouvu, která neobsahovala nic víc, než dar, a na této smlouvě o daru spočívala v příštích dobách historie starého lidu smlouvy – Izraele.
Šalomoun sám je prvním důkazem toho, že Hospodin za svým zaslíbením stojí, takže navzdory celé sérii protivenství se Hospodin postaral, že Šalomoun mohl jako následník dosednout na Davidův trůn. Je pravda to, co Šalomoun vyjadřuje ve své modlitbě. Není to nic jiného, než oslava věrnosti jeho Boha. Vyplněním svého zaslíbení, daného Davidovi, prokázal Hospodin své slovo jako spolehlivé, jako věrné (hebrejské slovo zde užité vyjadřuje obojí: spolehlivost a věrnost).
To ukazuje: Hospodin stojí za svým slovem, to je jeho věrnost. Z toho žije David, z toho žije celý národ Izrael: že Bůh jim zůstává věrný. Na to se mohli spolehnout. To je základna jejich života a víry (nikoliv snad požadavky Božího Zákona). Na Boží věrnost se Boží lid odvolává ve Staré smlouvě, nikoli na vlastní věrnost Zákonu. Ta v dobách bídy nevydrží, v dobách krizí víry a života. Avšak že Hospodin vůči nim, těm slabým, selhávajícím smluvním partnerům drží věrnost smlouvě a zachovává pro ně milosti, to je zachovává v milosti a v obecenství smlouvy jejich Boha. S tím a z toho mohou žít. Je to jako chléb pro hladové, jako chléb života – Hospodinova věrnost k lidem Jeho lidu, s nimiž se z milosti spojil (srov. Ž 89, především v. 4 – 6. 25.29).
Závěrem vyslovuje Šalomoun prosbu. Opět je tu hebrejské slovo, které vyjadřuje věrnost. Ze zkušenosti, že Boží věrnost smluvní obecenství zakládala a až do přítomnosti plnila životem, získává Šalomoun svobodu počítat s Boží věrností i do budoucnosti.
Jistota, že Hospodinova věrnost jeho samého i jeho lid i v budoucnosti zachová a obklopí svojí pomocí, dává Šalomounovi odvahu chopit se té doby před sebou a zodpovědně s ní nakládat. Hospodinova věrnost jej k tomu uschopní (srov. 2Pa 1,9). Ví však také - nemohu svého Boha na Jeho věrnost pevně přibít. Nepůsobí automaticky v mém životě. Hospodin nemusí být věrný.
Také Šalomoun ví, že „Hospodin, tvůj Bůh je Bůh, Bůh věrný“ (Dt 7,9), prosí proto, aby se Hospodinova slova i budoucnosti dokázala jako spolehlivá a věrná. Nemůže Boží věrností disponovat. Musí ji opakovaně v důvěře přijímat jako dar svého Boha.
Hospodinova věrnost vyvolává jeho lidskou důvěru. Do té míry, v jaké v důvěře v Boží věrnost bude formovat svůj život, osvědčí se jako věrný "služebník" Hospodinův, který před Ním žije s celým svým srdcem a dbá na Jeho cesty jako jeho otec David (1Kr 8,23b. 25).
To je ten part, který Hospodin od Šalomouna očekává. Boží věrnost je jako most nad hlubokou propastí. Hospodin chce, aby lidé z jeho vykoupeného národa mu byli věrní (Iz 7,9)
Jak však konkrétně vypadá ta lidská věrnost? V čem spočívá a v čem nespočívá? Je to prorok Izajáš, který nejjasněji vyjádřil Božím slovem judskému králi Achazovi, co Hospodin očekává od svých věřících: „Nebudete-li mi důvěřovat, neprojevíte se jako věrní“ (přesný překlad Iz 7,9). Nikde ve Starém zákoně nemá věrnost, kterou má Izrael projevovat vůči Hospodinu, tak markantní profil, jako v této větě.
Jeruzalém právě obléhá aramejská a izraelská armáda. Po pádu Jeruzaléma by měl být král Achaz sesazen a místo něho nastolen jakýsi "syn Tabealův". S touto loutkou na Davidově trůnu pak chtěli Aramejci a Izraelci táhnout proti Asýrii. Achaz věděl, že ty tři malé státy, Juda, Izrael a Aramejci, nemají žádnou šanci ve válce proti Asýrii.
Proto nechce spolupracovat. Věděl však také, že ho to bude stát korunu, hlavu a krk, jestliže obléhající Jeruzalém dobudou. Takže si vymyslel chytrý plán: Když poprosí o pomoc Asýrii a ta přijde a bude ohrožovat Izrael a Aramejce, pak budou muset od obléhání Jeruzaléma upustit, protože budou své armády potřebovat k obraně proti Asýrii.
Jistě, Achaz tím vyměňuje duchovní a politickou svobodu za nebezpečnou závislost na Asýrii. Ale tuto "oběť" musí přinést, aby si zachránil trůn a život.
A Hospodin, který Achazovým diplomatickým tahům nebrání, Hospodin to vidí jinak: Copak Achaz zapomněl, že je potomek Davidův? I jemu přece platí to Nátanovské zaslíbení, že Hospodin se postará, aby na Davidově trůnu v Jeruzalémě panovali nad Judou vždycky Davidovi potomci. Své milosrdenství od Davidových potomků Hospodin neodejme (dle 2S 7,11-16). Což nezažil, že Hospodin vyslyšel Šalomounovu prosbu, aby se jeho slovo, které mluvil o Davidovi, prokázalo jako spolehlivé (1K 8,26), a to do té doby už na 230 roků? Proč se Achaz bojí? Má přece na své straně Hospodina! A opravdu zakusil, že Hospodin za svými zaslíbeními stojí. Copak Achaz svému Bohu nevěří, že má moc a vůli i v současné krizové situaci uskutečnit své zaslíbení, snad proto, že Achaz sám si nevěří?
Pro Hospodina nejsou lidské plány na záchranu Davidovy koruny nic jiného, než nedostatek lidské důvěry v jeho věrnost.
Proto posílá proroka Izajáše ke králi, který právě ohledává základy městských hradeb a vzkazuje mu prorokovými ústy: „Pokud mi nebudete věřit, ukážete se jako nevěrní“ (Iz 7,9).
Viděli jsme, že Nátanovské zaslíbení Davidovi založilo smlouvu o daru, která spočívá jedině na Boží věrnosti – bez protislužby. Jistě, tak to je a tak to zůstane. Izajáš však musí králi Achazovu také objasnit: Musíš si ten dar osobně přivlastnit! To musí každá generace vždy znovu. I ty! A pořád kolem dokola: v každém novém náporu na život a víru. Zakusíš ten Boží dar pro sebe jen tehdy, pokud osvědčíš důvěru a tu neosvědčuješ vyznáváním, ale právě v krizových situacích (zbožná slova měl Achaz hned po ruce: „Nechci žádat a nebudu pokoušet Hospodina“ (7,12)).
Důvěra je však víc, než pobožné řečičky. Ta se má žít, a to právě tehdy, když všecky mé lidské jistoty selžou. Když nemám potuchy, jak Hospodin své zaslíbení splní. Když zaslíbení Boží věrnosti hrozí vyschnout ve vězení mých obav jako kus chleba, když zestárne a vydá mne na pospas hladu. Když se v takových okolnostech pevně upnu na Boží věrnost, pak zakusím pravdivost zaslíbení.
Když zanechám pokusů zajišťovat se svými malými lidskými možnostmi, přestanu důvěřovat svým ubohým návrhům na řešení a místo toho, aniž bych věděl, jak se dá krize vyřešit, svěřím s důvěrou řešení Hospodinu, pak se jeho věrnost stane i pro mne živoucí realitou během mého důvěřování. Pak zakusím: Boží věrnost je jako chléb, tišící hlad, jako chléb života. Jestliže nám lidem Hospodin zaslibuje svoji věrnost, pak neprovokuje naše poznání, ale náš život a naši víru. O Boží věrnosti nelze hovořit, aniž by se mluvilo o tom, koho se týká, to znamená zároveň o reakci toho, komu Hospodin svoji věrnost prokazuje.
Boží věrnost a věrnost člověka stojí ve vzájemném vztahu jako slovo a odpověď na ně. Boží věrnost není prostě jen jednou z "Božích vlastností", je to Boží dění, konání se mnou a na mně, které mne nutí osvědčit svoji věrnost tomu, který mne obdarovává svými zaslíbeními a doprovází mne svojí věrností a milostí. Teprve v odpovědi mého lidského důvěřování dosáhla u mne Boží věrnost svého cíle; když se setká s mojí důvěrou, může Boží věrnost skutečně v mém životě působit.
To je ten druh věrnosti, kterou Hospodin očekává od lidí, jimž on svou věrnost a milost osvědčuje – ve Staré i Nové smlouvě.
Také dnes. Také v mém životě.
Bernd Brockhaus
Nový čs. zápas
