poslal Martin Škapík
Psychologie skupinové iluze
Portál www.nekurte.cz připravuje vydání publikace, která má pracovní název Psychologie skupinové iluze a měla by zdarma sloužit.Zveřejňujeme ukázku jedné její kapitoly:
3, NEŽIVÍ BOHOVÉ
Proč jsme vůbec byli vyhnáni z Ráje? Bojí se Bůh konkurence :-)?
I my jsme byli nazváni bohy po této události. Ovšem v tu chvíli bychom také měli, po pojedení ze stromu Poznání, zemřít, přesně v ten den, kdy jsme z něj pojedli.
Tak se i stalo, byli jsme Hadem, Ďáblem vyvedeni ze života do smrti, do dočasné doby. Bůh nás přioděl kůží, tedy přes tělo duchovní, oblékli jsme i tělesnou schránku, kůži, vnitřnosti. Stali jsme se trosečníky ve světě, vymezeni v dočasném obleku z prachu a kostí.
Máme zde k bytí na zemi vymezen jeden den, aby se naplnilo slovo Boží, učiněné pro naši záchranu.
Díky prozřetelnosti Boží, vymezil Bůh, že jeden den Boží je tisíciletím na zemi. To je velmi přehlížená a důležitá zpráva.
Sedmý den Bůh odpočinul od své práce. Z našeho vymezeného pohledu a vnímání se tedy jedná o tisíciletí.
Den Božího odpočinku je odpuštěním našich hříchů, je to prodloužení naší tělesné smrtelnosti. Ze smrtelníků nikdo nepřekročil ten Den, o kterém je psáno.
Nejstarší ze smrtelníků Metúšelah - Metuzalém se dožívá 969 let! Syn Henocha Metuzalém to opravdu natáhl :-) a bylo mu dopřáno pobývat zde na zemi téměř po celou dobu příslibu, vymezeného našim hříchem = nemocí.
Bůh si zakryl tvář, aby nás nemusel potrestat v Ráji, aby náš pád neznamenal také pád stromu života, Ducha Svatého, když jsme zhřešili proti jedinému přikázání a na řadu přišel druhý plán Boží milosti - Spasení.
Také pod vládou Kristovou budeme žít v tisíciletém Království. Opět se, bez jakýchkoliv zbytečných složitostí dostáváme k jednomu Božímu Dni, ke Dni vítězství Kristova a naplnění Božího záměru se stvořením.
Na rozdíl od světských ideologií, politiky, složitě strukturovaných a protismyslných zákonů, na rozdíl od filozodů a ideologů, nepožaduje Bůh od svého stvoření skutečně mnoho.
Pro pobyt v Ráji je nám pro naši ochranu přikázáno pouze neokusit ovoce z jednoho stromu, stromu poznání dobrého i zlého, stromu hříchu, zákona, abychom žili v zahradě věčnosti, kde jsou léky na každou bolest i trápení.
Po našem selhání přichází Duch Svatý v těle Kristově, Bůh sám na zemi a také nepožaduje složité zákony, nikoho na rozdíl od světské moudrosti nenutí si zatěžovat rozum různými naukami, naopak, dokonce naplňuje, ruší Novou Smlouvou i Starý Zákon zjevený anděly Mojžíšovi a nastoluje jediný zákon vzhledem k porušenosti lidstva.
Zákon Boží, neboť Láska je také Boží jméno. "Miluj bližního svého", je ve své podstatě jediná norma, kterou jsme vázáni pro vstup, návrat do Ráje. Starý Zákon je naplněn v Kristu Ježíši, který také sdělil tento požadavek a skrze Ducha Svatého je dokonce přímo vepsán do našich srdcí.
Abychom již nebyli sužováni zákony, které nevychází ze skutečna, prostoru, ale naopak z lidské fantazie, z představy o ieálním stavu světa a společnosti. Z pomíjivých a marných civilizačních ideologií, či živočišných nauk, na kterých jsme v mnohém ustrnuli.
DOGMA
Často hovoříme a jistě po právu o našich omezení. Zvláštní ale je, že dovolávajíce se svobody, tvoříme v jejím jménu opravdu absurdní a smrtelná dogmata, která způsobují stvoření deprese, nemoci a zastiňují tak cestu skutečné radosti a pohody. To se děje napříč státosprávami a vedením komunit.
Snad proto se neohradil Kristus, když jej pokoušel Ďábel na poušti, proti jeho příslibu, že se mu budou klanět všichni králové země. Ježíš nezpochybnil Ďáblovu dočasnou vládu nad světem, jen odmítl dočasné výhody.
Budu-li vládnout světu, budu-li mít prostředky jak v kterémkoliv království, ideologii světa přehlasovat cestu rozumu a pravdy, budu-li největší manipulátor dějin s nadpřirozenými autoritami a dary, komu tuto svou moc nabídnu ve své plnosti?
Ďábel ovšem nemá moc nad životy lidí. Je Pánem nad nemocí. Je pánem iluze a kouzel, kníže temnoty.
Setkal-li se ze své moci s Kristem na poušti. Proč by mu nabídl své pozice, svou pozici nad světem? Pokud by jej Kristus nemohl ohrozit. Z lásky :-)?
Ďábel věděl dobře s kým má tu čest. Přijetím této nabídky by se Kristus stal nejslavnějším ze všech, nejmocnějším v Ďáblově království a uzavřel by naší cestu do Ráje.
Mohl se stát z hlediska světa králem nikoliv trnové koruny svého utrpení, ale skrze purpur a korunu zlatou by přijetím nabídky dosvědčil možnosti tělesné dokonalosti a inteligence spravovat svět bez Stvořitele.
Z mesiáše by se, kdyby podlehl tomuto pokušení, stal nejvýznamnější odpůrce Boží, přijal by Satanův trůn.
Ježíš pravil: "Každé království v sobě rozdělené pustne"
Prošel pokušením a jako jediný ze synů Člověka, v lidském těle, odmítl vedení země, slávu, moc, peníze a požitky, které zde je možné postihnout. A to nabídku od dočasného vládce, tedy z nejvyšší kompetence.
Budeme-li uvažovat nad otázkou, komu vládce nabídne své království?
Není popsán druhý člověk, kterému by Ďábel nabídl vše, čím panuje.
Ďábel učinil pokus zastavit dějiny Spásy. Zastavit pravdu a prokázat se jako úspěšný odpůrce, žalobce. Prokázat, že selhal dokonce i prvorozený Syn Boží, zrozený nikoliv ze semene ženy, ale ze semene Svatého Ducha, zrozený přímo z Boha.
Prokázat, že Stvořitel stačil pouze ke stvoření Života v nebi i na zemi a není již jeho autority potřebí.
Tento triumf by znamenal konec naděje na vzkříšení, a tak ten nejbolestivější kalich přišel vypít na svět Bůh sám. Netajil se tím, že přišel zachránit co uhynulo. Nevyvyšoval se, ale jen trpělivě sloužil, léčil a učil následovníky, sám znaje svůj úděl, nezatížen hříchem, narozen z panny, nevyužil své svobodné volby k odvrácení svého utrpení a přijetí dočasné absolutní slávy a panství nad zemí.
Aby se naplnilo ustanovení Boží, aby se otevřela cesta do Ráje, nepřijal Kristus menší úkol, než porazit Smrt. Co více. Kristus obětoval sám sebe, svou duši, aby se tou cestou stal skrze Ducha Svatého sám. Otevřel cestu zemřelým, trpícím, umírajícím k návratu do Ráje.
S do té doby neznámou pokorou přijal hříchy nás všech, aby se naplnil Boží zákon a podstoupil smrt přitlučením na dřevo (nemyslím v této věci, že je důležité zdůraznit, že byl přibyt na dřevěný kmen, nikoliv na kříž, protože dějiny spásy se neodehrávají ve slovech, ale ve skutečnosti - viz níže).
Důležité je ale připomenout, že v té době Ježíšova trestu za nás, převládá aramejština jako dorozumívací řeč té oblasti, naproti tomu hebrejština zůstává řečí bohoslužebnou.
To připomínám proto, že mnozí, protože cítili stejně jako Pilátova rodina, kým Kristus je, tedy a asi i mnozí učedníci očekávali do "poslední" chvíle před popravou, že se stane zázrak a v tu chvíli se zjeví Bůh sám a nastolí Boží Království.
"El(o)i, El(o)i, lema sabacht(h)ani"
Tak mnozí zfanatizovaní davem, tento Ježíšův výkřik vykládali, jako, že Kristus povolává Eliáše, tak si mylně vykládali výkřik Eli…, aby ho přijel vysvobodit na svém ohnivém voze a posmívali se, že tedy Eli nedorazil. Kristus však v obdivuhodné pokoře pouze započal modlitbu jejich zákona, kterému sami neporozuměli.
"Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil", není nic jiného, než krásný, prorocký žalm (22), který navíc předpovídá tuto událost až po takové detaily: "Rozdělují si mé oděvy a o mé oblečení metají los"
Pro fanatický řev davu však již nebylo slyšet, zda Kristus si odříkává tuto píseň celou, nahlas, či v duchu a je to ostatně jeho věcí. A po chvíli už na to dav neměl ani pomyšlení, neboť se zatmělo a chrámová opona se roztrhla ve dví, stejně jako se dílem Krista otevřel most mezi viditelným a neviditelným, otevřela se cesta zpět do Ráje.
Dav šel oslavovat prolití nevinné krve. Učedníci Kristovi se více méně rozprchli a uzavřeli v depresi, neboť ani oni ještě tehdy nevěděli, čeho jsou účastni a těžko jim to kdo může oprávněně vyčítat.
Kristus ale jak slíbil, tak i učinil. A vida prvním Evangelistou skutečně byla žena. Přestože hrob Kristův ve skále byl pečlivě hlídán, Ježíš v klidu nejinak jak povolal k sobě, životu mimo mnohých dalších a v důsledku nás všechny, tedy zbavil se fáčů a obinadel, aby předešel své učeníky na místo schůzky.
Mnozí mudrlanti potom vykládali, že Ježíšovo tělo bylo ukradeno, pokud se ale prokázalo setkání s učeníky, kteří v té době nejspíše připomínali jakousi terapeutickou komunitu, sklíčeni v depresi, šli mudrlanti ještě dále a pokoušeli se učit, že Kristus vstal v jakémsi astrálním těle.
Těmto výkladům učinil za dost pochybující učedník Tomáš :-), který si sáhl před ostatními učedníky do ran po hřebech i kopí v Kristově boku. A Kristus opravdu ještě nebyl u Otce, stejně jako nechal omočit Tomáše prsty ve svých ranách, tak s učeníky pojedl. V těle nám známém dokončil pouť záchrany, vydal pokyny svým učeníkům a byl přijat v Nebi, po pravici jediného živého Boha JHVH.
Tato kniha ale není žádnou agitací pro křesťanství, či jinou víru, je lékem pro mnohé nemocné, nicméně pokud se chci dostat k jejímu obsahu, musím se opírat o skutečnost, nikoliv fikci, fantazii, ať už motivovanou snahou pravdu zastřít lží, nebo zvýraznit, obojí jest totiž nemožné.
Kristus svou pokoru prokázal také tím, že nikoho do ničeno nenutil. Nebyl ideolog, ani filozof, nepsal si deník, abychom zkoumali každý jeho krok. Naopak, v Písmu se praví, že o jeho činech, které neustávají, by mohlo být napsáno tolik knih, že by je nepojala žádná nám známá kni*****.
Učíme se o jiných "přebornících :-)", Kristova zpráva je naproti tomu sdělována kratičkými Evangelii a Ježíš jistě věděl proč tak činí a svou duši i slávu vložil do rukou Nebeského Otce, aby po podrobení světských mocností, tamtéž předal i moc, právě ve vítězný Den spásy.
Snad jen podotknu, že by bylo dobře,
kdyby kupříkladu Ti, kdož Krista vyobrazují na kříži, říkajíce, že jsou jeho příznivci, si přečetli Nový Zákon, kde kupříkladu apoštol Pavel (Saul) velmi jednoduše říká mimo jiné, že: "Zda-li Vás sama příroda neučí, že jest ohavností muži mít dlouhé vlasy, stejně jako ženě krátké".
Nevím, jestli tato slova cituji úplně přesně, ale jejich smysl bezesporu. Pavel chtěl, mimo jiné, zřejmě předejít také sexuální zmatenosti. Navíc viděl Krista osobně, mluví o tom mnohokráte a právě Pavla si Kristus vyvolil jako kazatele, který přivede mnohé do Božího Království.
S jistotou tedy můžeme tvrdit, že každý, kdo zná Nový Zákon, nebude vyobrazovat Kristovu tvář s dlouhými vlasy. Činí se pravý opak a je to škoda, mateme tím nově přicházející. Ostatně také Jidáš označil Krista polibkem v době, kdy muži dlouhé vlasy nenosili. Pokud by tak činili z jakéhokoliv popudu jeho učedníci, byl by to převrat v módě, který ale učinili později až Beatles :-), zejména a hnutí Hippie.
Pokud by tedy učedníci Krista měli dlouhé vlasy, jistě by to bylo takovou raritou, že by to bylo popsáno, přinejmenším apoštolem Pavlem, který neopomněl, sám se trápiv ovládáním sexuální žádostivosti, "nabonzovat" :-) učedníky, včetně Kristova nejbližšího Petra, že se nejen nechali ženami živit, ale také s nimi intimně žili během svého putování s Kristem.
Navíc to neodsoudil, naopak jim toto přiznal slovy Písma jako oprávněnou radost že života, jen po právu poukázal na svou motivaci a vnitřní sílu, se kterou se zdržoval této radosti a požitku.
Tedy pokud apoštolové neměli dlouhé vlasy a Kristus by je byl měl, jistě by šéf apoštolské pokladny, když zradil pravdu, Krista, řekl vojákům - "Poznáte jej podle dlouhých vlasů".
Kdo se s vlasy nepáral byl naopak Jan Křtitel, který je největší mezi námi, narozenými z ženy. Baštil kobylky a med a na vnější úpravu, image, opravdu nedbal. Neochvějně svým prorockým jazykem připravoval cestu Kristova i našeho křtu. Riskoval každým dnem, neboť si nebral servítky a nahlížel skrze dar jemu k tomu daný, do nitra těch, kdož ho zkoušeli, nebo prostě z upřímné touhy, či snahy o záchranu přicházeli ke křtu, jakož činíme po právu dodnes.
Ve věci Jana Křtitele je zajímavé i další sdělení. Jeho táta, kněz jménem Zacharjáš měl neplodnou ženu Alžbětu. Oba žili ve shodě s Nebeským Otcem, byli spravedliví a soucitní. Jako i my ostatní ale žili v těle, které má své nemoci a omezení, nikoliv však před Bohem.
V Té době měl hodně práce anděl Gabriel. Když jednoho dne konal Zacharjáš Bohoslužbu, prostě a jednoduše mu řekl: "Budeš mít syna, pojmenuje ho Jan". Zacharjáš měl strach a zarazil se: "Jak si tím mám být jistý, jsem totiž v letech, také má manželka?"
Gabriel se mu představil, řekl, že je anděl stojící blízko před Bohem samotným a že u Boha není nic nemožné a že to prostě bude tak.
Ta slova znamenala činy, neboť Gabriel pak ještě zašel za Marií do Nazaretu, kde také oznámil šťastnou událost, ještě před započetím, i Marii řekl, že porodí syna, ať jej nazve Ježíšem a připraví se na to, že smí být účastna dějin spásy.
Jan Křtitel se narodil šest měsíců před Ježíšem. Zvláštní a krásné, jako asi vše v těchto protrpěných událostech spásy je to, že Kristus je největší narozený přímo z Ducha, Jan pak největší mezi všemi narozenými z ženy.
Nyní ale chci se vrátit zpět k praktickým věcem, neboť jakkoliv sám pokládám záchranu lidstva za praktickou, nechci tak vnucovat jiným.
Nechci rozšiřovat řady mudrců, kteří ať už v kněžských talárech, nebo universitních, či talárech úřadu zatěžují nás svými výplody neporovnatelně více, než skutky dobré vůle a pomoci. Jako kdokoliv z nás, nemohu soudit nic, ale mnohé mohu posoudit a posouzení nabídnout k zamyšlení.
Základem svobody je volba, možnost osobní volby a dostatek informací k produktu, věci, ideologii, člověku, kterému tuto víru poskytnu. Víru bychom měli kontrolovat podle osobní zkušenosti. Nebo jí můžeme udělit někomu, nebo něčemu a tuto zodpovědnost přenést na daný subjekt, či subjekty přenést. K tomu je zapotřebí se zřeknout té osobní a třeba i z dobré víry, udělat víru slepou, marnou, frustrující, deprimující, fanatismus. Nebo't vše živé se neustále vyvíjí. Absolutní hodnotu si zachovává pouze představa.
Dostávám se k Dogmatu.
Dogma, toto slovo z řečtiny, přejaté do mnoha jazyků znamená:
Dogma = Tvrzení s nárokem na naprostou platnost bez odpovídajícího důkazu a kritiky.
Dogma je tedy slepá víra. Zvláštní je, že se často hovoří o církevních dogmatech. Můžeme věřit čemu, komu chceme.
To zůstává naší věcí do té doby, pokud se nerozhodneme naši víru ať už na základě dobré zkušenosti, nebo z osobního prospěchu, či nevědomosti, dogmaticky, tedy bez důkazních prostředků a možnosti kritiky, osobní zkušenosti, tedy pokud se nerozhodneme nutit k naší víře, úkonům a způsobu bytí ostatní.
Děje se tak v rodině, ve společnosti. Děje se tak v systémech věcí, které nyní popíši, včetně vzniku.
