Izrael měl přísně zakázáno, dokonce pod trestem smrti, obracet se k duchům zemřelých: „Neobracejte se k duchům zemřelých a nevyhledávejte vědmy a neposkvrňujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lv 19,31), neboť stál ve smlouvě s Bohem, kterého se měl doptávat především: „Řeknou vám: "Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají." Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých?" (Iz 8,19)

Spiritismus, spolu s ostatními formami okultismu, byl léčkou, do které se nechali polapit ostatní národy, které odpadly od Boha. Proto jsou Izraelité varování: „Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti.“ (Dt 18,10-12)

Nejen, že bylo zakázáno doptávat se duchů, ale i ten, kdo se stal médiem, tzn. že v něm byl duch zemřelého, propadl smrti. „Muž či žena, v nichž by byl duch zemřelých nebo duch věštecký, musejí zemřít. Ukamenují je. Jejich krev padni na ně." (Lv 20,27) Z toho plyne, že takový člověk byl za svůj stav zodpovědný a musel se k němu zřejmě dopracovat praktikováním nekromantie. Odpovídá tomu i varování, které daným veršům předchází: „Nebudete jíst maso s krví, nebudete se obírat hadačstvím ani věštěním.“ (Lv 19,26)

Zdá se, že věštění vždy nějak souvisí se spiritismem neboť obě praktiky bývají obvykle jmenovány vedle sebe a jsou spojeny s těžkými Božími soudy. Tento hřích také vedl k rozdělení jednotného izraelského království: „Prováděli své syny a dcery ohněm, obírali se věštěním a hadačstvím a propůjčovali se k činům, které jsou zlé v Hospodinových očích, a Hospodin se na Izraele velice rozhněval a odvrhl jej od své tváře, nezůstal nikdo, jenom kmen Juda.“ (2Kr 17,17) Vedl i k smrti prvního izraelského krále: „Tak zemřel Saul pro svoji zpronevěru; zpronevěřil se Hospodinu, protože nedbal na Hospodinovo slovo. Dokonce se dotazoval věštího ducha.“ (1Pa 10,13)

Příběh z knihy Skutků nám pak dále ukazuje na skutečnou identitu věšteckého ducha. „Když jsme šli jednou do modlitebny, potkala nás mladá otrokyně, která měla věšteckého ducha a předpovídáním budoucnosti přinášela svým pánům značný zisk.“ (Sk 16,16) Jednalo se o kněžku, pythiu, neboli věštkyni z nedaleké věštírny v Delfách, kde se pythie pomocí vdechování kouře získaného spalováním rostlin čeledi Solanaceae, obsahujících alkaloidy jako je skopolamin, uváděly do změněného stavu vědomí.

Je zajímavé, že tato žena říkala „čistou pravdu“: „Chodila za Pavlem a za námi a stále volala: "Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse." (Sk 16,17). Pavel se však nedal, na rozdíl od mnoha dnešních křesťanů, unést mocným a libozvučným obsahem poselství, nevyužil reklamy osvědčené a uznávané ženy, ale postavil se na odpor: „Pavlovi to bylo proti mysli, obrátil se proto na toho ducha a řekl: "Ve jménu Ježíše Krista ti přikazuji, abys z ní vyšel!" A v tu chvíli ji ten zlý duch opustil.“ (Sk 16,18)

Tento příběh z knihy Skutků, spolu s ostatními verši, nám ukazuje na to, že věštecké schopnosti se zřejmě dají  získat a že je za ně odpovědný „věštecký duch“ resp. „duch zemřelého“, kterého Pavel rozeznal jako démona, k jejichž vyhánění dal Ježíš apoštolům moc. Lukáš tohoto ducha nazval  zlým duchem, což je z jiných míst Písma synonymum pro démony, padlé anděly, ďáblovy služebníky. Ti se pak vydávají za duchy zemřelých, kteří se buď médiu zjeví (1 S 28,11-20) nebo skrze médium mluví (Sk 16,17), pravděpodobně změněným, tlumeným a nezřetelným hlasem (Iz 8,19).  Modersohn proto dokládá, že spiritisté byli někdy považování pouze za zdatné břichomluvce. [61] Ve všech případech se však jedná o  protibožskou a Bohu odpornou činnost, jejíž praxe je spojena s těmi nejtěžšími Božími tresty.

Zde se podrobněji podíváme na několik příběhů, které jsou – Joynerem a jeho následovníky -obvykle vykládány k podpoře možnosti setkávání lidí s duchy zemřelých a ospravedlňuje se jimi, že mrtví lidé se mohou podílet na předávání poselství od Boha.

Klasickým příkladem spiritismu v Bibli je zjevení ducha „Samuele“ v Endor. Popisuje situaci, kdy Pán Bůh k padlému králi -od kterého odstoupil Duch Boží a kterého Pán Bůh vydal do moci zlého ducha- již přestal mluvit. Nemluvil k němu ani skrze sny, ani skrze proroky ani skrze urím. Král si proto chtěl vyslechnout Boží slovo skrze toho, skrze kterého k němu Bůh dříve mluvil, skrze zemřelého proroka Samuele. Ačkoliv Saul předem vydal zákaz spiritismu, který měl oporu v Písmu, nečinilo mu problém vyhledat vědmu a skrze ní se doptávat. Přečtěme si podrobně, co o tom říká Písmo.

 „Žena se ho zeptala: "Koho ti mám přivolat?" Odvětil: "Přivolej mi Samuela." Když žena Samuela viděla, hlasitě vykřikla a obrátila se na Saula: "Proč jsi mě obelstil? Vždyť ty jsi Saul!" Ale král jí řekl: "Neboj se! Co vidíš?" Žena Saulovi odvětila: "Vidím božský zjev, jak vystupuje ze země." Řekl jí: "Jak vypadá?" Odpověděla: "Vystupuje starý muž, zahalený pláštěm." Saul poznal, že to je Samuel, padl na kolena tváří k zemi a klaněl se. Samuel se Saula otázal: "Proč rušíš můj klid? Proč jsi mě dal přivolat?" Saul řekl: "Jsem ve velkých úzkostech. Bojují proti mně Pelištejci a Bůh ode mne odstoupil. Vůbec mi neodpovídá ani prostřednictvím proroků ani skrze sny. Proto jsem zavolal tebe, abys mi oznámil, co mám dělat." Samuel odvětil: "Proč se ptáš mne, když Hospodin od tebe odstoupil a stal se tvým protivníkem? Hospodin učinil, co prohlásil skrze mne: Hospodin vytrhl království z tvé ruky a dal je tvému bližnímu, Davidovi. Žes neuposlechl Hospodina a nestal se vykonavatelem jeho planoucího hněvu proti Amálekovi, za to ti dnes Hospodin udělá toto: Spolu s tebou vydá Hospodin do rukou Pelištejců též Izraele. Zítra budeš ty i tvoji synové u mne. Také izraelský tábor vydá Hospodin do rukou Pelištejců." Saul se náhle skácel, jak byl dlouhý, k zemi; tak velice se polekal Samuelových slov. Nebylo v něm síly, protože nepojedl chleba celý den a celou noc.“ (1S 28,11-20)

Většina církevních otců a reformátorů, včetně Luthera, byli přesvědčeni, že se nemohlo jednat o Samuela, neboť Bůh přeci nemůže dopustit, aby v Pánu zesnulí byli spiritisty rušeni ze svého spánku. Jiní navazují na dílo biskupa z 5. století Theodoreta ze syrského Cýru, který učil, že se zesnulý prorok skutečně zjevil, nikoliv však proto, že by byl vyvolán věštkyní, ale proto, že byl vyslán Bohem, což prý dokládá i výkřik ženy, která byla zjevením Samuela sama překvapena. Theodoretův postoj naznačuje, že žena byla podvodnice a že se jí duchové nezjevovali, neboť byla tímto jevem sama překvapena. [62] Také Anderson je v souladu s Theodoretovou tezí přesvědčen, že Bůh skutečně poslal Samuele a že tato zvláštní událost polekala ženu v Endor. [63]

Ačkoliv by bylo bláhové domnívat se, že přijdeme na kloub věci, v které se rozcházejí významní církevní badatelé napříč staletími, přes to neuškodí, když se na příběh podíváme ještě z více úhlů. Povšimněme si, že „Samuele“ vidí pouze medium - žena, a nikoliv už král Saul. Její reakce je zvláštní. Polekala se a obrátila se na muže, v kterém poznala Saula. Nepolekala se Samuela, nýbrž polekala se skutečnosti, kterou náhle poznala, a to, že vedle ní stojí sám izraelský král: „Vždyť ty jsi Saul!" a uvědomila si, že ten, kdo stojí vedle ní je ten, který pod trestem smrti spiritismus zakázal. Možná se bála, že je to nyní od krále jen léčka. Nepolekala se tedy Samuela, jak se domnívá Theodoret a Anderson, nýbrž bála se Saula.

Jak ale mohla žena poznat Saula ve chvíli, kdy hleděla na „Samuela“? Možná se zde muselo odehrát něco, co Písmo nepopisuje. Vzhledem k tomu, že kromě média ducha nikdo další neviděl ani neslyšel, je možné, že sám duch krále identifikoval a ženě jeho identitu sdělil, což pisatel Písma nemohl zaznamenat, neboť to sám neslyšel. Také je možné, že slova, která se králi dostala od „Samuela“ a byla zaznamenána v Písmu, byla řečena nejprve věštkyni a že když se „Samuel“ obrátil na Saula, žena si uvědomila kdo stojí vedle ní a teprve potom poselství králi tlumočila.

Theodoretovu tezi by zde snad šlo ospravedlnit tím, že podle skutečného, a pro věštkyni překvapivého zjevení Samuela, usoudila na přítomnost samotného krále, v jehož službách prorok dříve stával. Teprve po králově ujištění, že se ji nic nestane: „Neboj se!“, seance pokračuje. Na otázku krále pak žena popisuje duchovní zjev. Samuel nemá žádné zářivě bílé roucho, jak je obvyklé pro obraz svatých v Boží přítomnosti (Za 3,4 a Zj 6,11), které bývá symbolem odpuštění hříchů (Zj 3,2-3 a Zj 7,14), ale měl jakoby pozemský plášť. Nejednalo se však o běžnou lidskou postavu, ale o „božský zjev“, vystupující ze země.

Je zde proto nutné si povšimnout další důležité věci: Zatímco všichni Boží poslové sestupují shora, viz Jákobův žebřík a další andělská zjevení, příp. zjevení nebo Mojžíše s Elijášem na hoře Proměnění a taktéž i vytržení vzkříšených svatých vede směrem vzhůru; tento „božský zjev“ vystupuje „ze země“, stejně jako se do země propadají města Sodoma a Gomora nebo skupina Dátana a Kóreho. I vzhledem k ostatním místům Písma „ze země“ vycházejí démoničtí poslové. Za srovnání zde stojí verš z knihy Zjevení: „Vtom jsem viděl jinou šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak.“ (Zj 13,11)

Vystoupivší „Samuel“ se poté ptá Saula, co požaduje, a ten si mu stěžuje na Hospodina a evidentně hledá radu u člověka. „Samuel“ mu odpovídá několik zajímavých věcí. Říká mu, že zemře kvůli neodsouzení Amáleka a že Saul i jeho synové budou zítra se „Samuelem“. Písmo sice uvádí, že neodsouzení Amáleka byl hřích, avšak trestem za něho bylo, že byl Saul zavržen „jako král nad Izraelem“ (1 S 15,23-26), nikoliv to, že by propadl časné, či dokonce věčné smrti. Písmo naopak říká, že trest smrti byl udělen až v souvislosti s hříchem spiritismu (1Pa 10,13).

Dále „Samuel“ králi tvrdí, že on i jeho synové budou zítra se Samuelem. Pokud se zde nejedná o zevrubný přechod do říše mrtvých, což bývalo řečeno spravedlivým i nespravedlivým králům (avšak pozor na Iz 14,20!), pak příběh o boháči a Lazarovi nám ukazuje, že spiritisté rozhodně nebudou na stejném místě jako spravedliví Boží proroci. Proto ve slovech „Samuela“ buď můžeme –nejedná-li se o obecné vyznání- vidět krutou a ironickou pravdu, a to že se zítra král s jeho syny octne v království „ducha věštího“, nebo se zde naplňují slova Pána Ježíše o tom, že ten, kdo je otcem lži, nemůže jinak, než lhát.

Pro variantu, která stojí na přesvědčení, že se v Endor skutečně zjevil „anděl světla“, posel satanův, svědčí i biblický text, který ztotožňuje „Samuele“ s „duchem věštím“ (1 Pa 10,13), a jak nám o tom nechal v knize Skutků zprávu Lukáš, apoštol Pavel v duchu věštím zřetelně rozeznal zlého ducha (Sk 16,18). Dále tuto variantu podporuje i „Samuelovo vzezření“ a v neposlední řadě i cesta jeho objevení se směrem „ze země“. Vezmeme-li v úvahu i ne zcela nekonfliktní obsah „Samuelových“ slov a to, že Bůh Saulovi již neodpovídal a nelze tedy předpokládat, že by po dalším Saulově hříchu svůj názor změnil, můžeme s velkou mírou pravděpodobnosti spolu s Lutherem konstatovat, že v tomto případě máme skutečně co do činění se zlým duchem.

Pro variantu Theodoretovu naopak svědčí fakt, že duch je v knize Samuelově jednoznačně nazván „Samuelem“. Ať tak, či onak se tento text, stejně jako ostatní zmiňované texty, stává paradoxně důkazním materiálem proti „křesťanskému“ spiritismu, neboť může být –podle Andersonova výkladu Theodoretovy teze- maximálně považován za výjimku potvrzující pravidlo. Oba totiž jinak spiritismus považují za zjevování démonů a věří, že Saul byl za jeho praxi trestán.

Chtějí-li dnes obhájci Joynerových vizí pro podporu jeho skutečného setkávání s mrtvými citovat toto místo, mimoděk tím dokládají, že Joyner musí stát pod hroznou Boží kletbou za přestoupení důrazného Božího zákazu komunikace s mrtvými, byť by se mu tito skutečně zjevili.

Mnohdy se někteří charismatičtí apologeti dovolávají Kristových slov, kdy Ježíš prohlásil, že je Bohem živých a interpretují je jako obhajobu přítomnosti Abrahama, Izáka a Jákoba ve společenství Mojžíše při Božím zjevení se na poušti v ohnivém keři. Když se na příběh, který nám konkordantně popisuje Marek, Matouš a Lukáš podíváme blíže, můžeme naopak zjistit, že tento text se dá proti „křesťanskému spiritismu“ použít jako důkazní materiál.

„A pokud jde o mrtvé, že vstanou, nečetli jste v knize Mojžíšově, ve vyprávění o hořícím keři, jak Bůh Mojžíšovi řekl: 'Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův'? On přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých. Velmi se mýlíte!" (Mk 12,26 – 27). „On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi."(L 20,38)

Nejprve se musíme na dané texty podívat z hlediska celkového kontextu a vyznění. Za Ježíšem přicházejí saduceové, kteří věří, „že není zmrtvýchvstání a že nejsou andělé a duchové“ (Sk 23,8) a zkouší ho nachytat na příběhu otázkou, komu bude patřit při vzkříšení žena, která za svého života postupně patřila více mužům. Jelikož saduceové věřili pouze Pentateuchu, snažili se tímto dokázat, že Levitární zákon, podle kterého má ženu zemřelého pojmout ke zplození potomka bratr, stojí v rozporu s učením o vzkříšení zastávané farizeji na základě prorockých knih a žalmů. Saduceové tím, že nevěřili v možnost existence lidských duchů, logicky popírali i možnost jejich vzkříšení. Jak uvádí Novotný: „saduceové… nevěřili zejména ve vzkříšení z mrtvých a odplatu v záhrobí, protože věřili, že duše zemře s tělem.“ [64]

Tohoto rozporu dokázal ke své obhajobě obratně využít i apoštol Pavel (Sk 23,9). Ježíš tedy tím, že poukázal na skutečnost, že Bůh je Bohem živých a že tedy Abraham, Izák a Jákob jsou před Bohem živí (srv. Rt 2,20), ukázal, že jednou musí být i vzkříšeni. Pointa celého příběhu je tedy důkaz vzkříšení, nikoliv možnost komunikace s mrtvými. Jinými slovy zde Ježíš poukázal na to, že Abraham, Izák i Jákob u Boha žijí, ačkoliv jsou u lidí mrtví. Teprve při vzkříšení –na rozdíl od Boha- s nimi budou lidé moci opět vstoupit do kontaktu, stejně jako přijdou do kontaktu zemřelá manželka zemřelých bratrů, o kterých tento příběh vypráví.

Nesmíme zde proto zapomenout na celkový kontext resp. na to, že Ježíš odpovídá na otázku, která se týká vzkříšení, nikoliv kontaktů s mrtvými a že cílem saduceů bylo vyvrátit učení o vzkříšení, které Ježíš často učil.

Dalším z klasických míst, která bývají pro podporu možnosti komunikace s Bohem prostřednictvím duchů zemřelých Joynerem citována, jsou verše z epištoly Židům.

„A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás. Proto i my, obklopeni takovým zástupem (oblakem K, P, KMS) svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo.“ (Žd 11,39-12,1)

Slovo oblak, kterého je zde užito, bývá v jiných místech Písma používáno pro vyjádření, či k popisu viditelného resp. zjeveného místa Boží přítomnosti. Obvykle se vztahuje k Bohu samotnému resp. k jeho a Kristově oslavené přítomnosti (Ex 19,9, Lv 16,2, Ez 1,28) do kterého člověk pouze vyjímečně vstupuje (1Kr 8,11, Zj 11,2). Oblak v tomto smyslu není vázán na místo výskytu samotných, ba dokonce zemřelých svatých, kteří by se stávali zprostředkovateli Božího poselství. Oblak byl místem přebývání a setkání Boží slávy (šekína) ve které se Bůh setkával ať už osobně, či prostřednictvím anděla Hospodinova s člověkem. Nikdy se tato sláva nevázala na člověka samotného neboť Bůh jasně praví „svou slávu nikomu nedám“ (Iz 42,8).

Jestliže pisatel listu Židům mluví o oblaku „svědků“, nemá tím na mysli oblak, ve kterém přebývají duchové zemřelých svatých neboť ti „se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje“ (Kaz 9,6), ale jde spíše o svědectví Boží slávy v pozemském životě těchto svatých, které nám pisatel klade před oči k povzbuzení naši resp. víry jeho čtenářů. Opět tedy nejde o žádnou formu komunikace s mrtvými, či účasti nebo pozorování našeho konání duchy zesnulých svatých. Tito svědkové nejsou tedy svědky našeho konání, ale jsou nám svědky o své víře v Boha, jak ostatně sám praví pisatel listu. Jsou proto těmi, kdo „osvědčili svou víru“. Jinými slovy: stávají se nám svědky své víry, nikoliv svědky naší víry.

Jedním z klasických míst, která jsou citována pro ospravedlnění možnosti komunikace s mrtvými, je událost, při které se Petrovi, Jakubovi a Janovi zjevují Mojžíš a Elijáš. Nejsystematičtěji tuto epizodu vystihuje Lukáš a částečně jí popisují i Matouš s Markem.

„Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Elijáš; zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. V tom se ti muži začali od něho vzdalovat; Petr mu řekl: "Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Elijášovi." Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku se ozval hlas: "Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte." Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli.“ (L 9,28 – 9,36)

Nejprve si povšimněme jedné podstatné věci, a to, že všichni evangelisté své vyprávění zažínají slovy „po týdnu“ (Lk 9,28) resp. „po šesti dnech“ (Mk 9,2 a Mt 17,1) od této události. Jaká událost je zde však myšlena? Jedná se o událost, při níž Ježíš pronesl teology diskutovaná a rozdílně vykládaná slova: „někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (Mt 16,28), která citované větě předcházejí. Je tedy logické se domnívat, že manifestace přicházejícího království má co do činění s příchodem Božího království v moci. Snad by se mohlo jednat o předobraz příchodu oslaveného Syna člověka na Olivovou horu při svém slavném příchodu, jak nám jej předpověděl Zacharjáš (Za 14,4) a jak nám jej připomněli i andělé při Kristově nanebevstoupení z téže hory (Sk 1,11-12).

Mohlo by se, v souladu s vírou dispenzacionalistů, jednat o předobraz příchodu Krista s jeho vzkříšenou církví při druhém příchodu z nebes na Olivovou horu, jak je názorně předvedeno např. v kdysi populárním Belottiho Biblickém panoramatu. [65] Mojžíš by zde mohl představovat ty, kteří zesnuli v Pánu a byli vzkříšeni (1 Tes 4,16) a Elijáš by mohl být předobrazem těch, kteří byli k Pánu vzati za svého života (1 K 15,51 a 1 Tes 4,17).

Než se proto podíváme na synoptiky, prozkoumejme důkladněji, v jakém stavu se nacházejí Mojžíš a Elijáš na hoře Proměnění a jaký zde byl jejich úkol. Nejprve je třeba si, jak již bylo řečeno, uvědomit, že Elijáš nikdy nezemřel. Byl vzat k Bohu v těle (2 Kr 2,11), a proto se v jeho případě nemohlo jednat o ducha zemřelého.

Když se podíváme na Mojžíše, můžeme vidět, že po jeho smrti se jeho tělo nenašlo. Podívejme se proto na tajemný popis jeho smrti: „I zemřel Mojžíš, služebník Hospodinův, tam v moábské zemi podle Hospodinovy výpovědi. Pochoval ho v údolí v moábské zemi naproti Bét-peóru. Nikdo až dodnes nezná jeho hrob.“ (Dt 34,5-6) Povšimněme si zde singuláru slova „pochoval“, který naznačuje, že tím, kdo skryl Mojžíšovo tělo byl sám Hospodin, což dokazuje i skutečnost, že pisatel tohoto úseku Písma i v době historického záznamu dané epizody, spolu s žijícími účastníky, neznal místo jeho hrobu, což by při pohřbu předáka lidu jistě bylo neslýchané.

Ohledně Mojžíšova těla nám určité světlo vrhá Juda, když píše: „A přece sám archanděl Michael, když se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo, neosmělil se vynést nad ním zatracující soud, ale řekl: Potrestej tě Hospodin.“ (Ju 1,9) Jelikož Juda s největší pravděpodobností cituje nekanonizovaný pseudoepigraf „Nanebevzetí Mojžíšovo“ [66], tento citát, spolu se zjevením Mojžíše vedle nezemřelého Elijáše, nás opravňuje učinit smělou hypotézu, že Mojžíš je u Boha ve svém těle a stal se tak průkopníkem dalších biblických vzkříšení z mrtvých. Satan se zde, podle Midraše, údajně domáhal, aby Mojžíšovo tělo zůstalo v jeho sféře, jelikož se Mojžíš dopustil vraždy Egypťana. [67]

Nyní se podívejme, jaký cíl mělo Mojžíšovo a Elijášovo zjevení se. O návaznosti jejich zjevení na Kristova slova o království, přicházejícím v moci, jsme již krátce pojednali a nyní se zaměřme na christocentrický aspekt jejich přítomnosti na hoře Proměnění. Synoptikové se shodují v tom, že „Mojžíš a Elijáš, … s ním (Kristem) rozmlouvají“ (Mt 17,3) „a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě.“ (Lk 9,31). Pisatelé Nového Zákona i teologové se shodují v tom, že jak Mojžíš, tak Elijáš byli předobrazem služby Krista. Elijáš měl předcházet jeho příchodu [68] a Mojžíš byl předobrazem jako spasitelské služby. [69]

S trochou exegetické smělosti, ne však biblicky nepodložené, by se dalo předpokládat, že Mojžíšův život předobrazoval aspekt Kristova ponížení. Královský syn se zde navrací ke svému lidu, aby jej vyvedl z Egypta, podobně jako Syn Boží vyvádí své bratry z království tmy do království svého otce. Elijášovo triumfální nanebevzetí pak předobrazilo aspekt Kristova triumfálního nanebevstoupení. Prorok je k údivu a s vědomím jeho učedníků vzat triumfálně do nebe, zatímco oni jsou povoláni dokončit jeho dílo, stejně jako Syn Boží je z Olivetské hory s údivem i vědomím jeho učedníků vzat vzhůru, zatímco oni mají dokončit Velké poslání.

Je možné, že právě oni, Mojžíš s Elijášem –stejně jako později anděl v zahradě Getsemanské- jsou povolání dodat Synu člověka posilu k dokonání jeho pozemské pouti. Nikdy proto nezapomeňme na lidskou stránku pozemské přirozenosti Božího Syna. I on toužil sdílet se s někým, kdo by byl schopen mu porozumět a ke konci jeho pozemské pouti se mu dostalo posily dokonce od anděla (L 22,43).

Zastavme se však ještě chvíli u Mojžíšova těla, která je pro tuto část klíčovou, neboť dokazuje, že ani v tomto příběhu se nejednalo o ducha zemřelého. Prorok Zachariáš, který popisuje podobnou událost jako Juda, a to spor anděla a satana o osobu kněze, napsal:

„Potom mi ukázal velekněze Jóšuu, jak stojí před Hospodinovým poslem, a po pravici mu stál satan, aby proti němu vnesl žalobu. Hospodin však satanovi řekl: "Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém. Což to není oharek vyrvaný z ohně?" A Hospodin se obrátil k těm, kteří tu před ním stáli: "Svlékněte z něho ten špinavý šat." Jemu pak řekl: "Pohleď, sňal jsem z tebe tvou nepravost a dal jsem tě obléci do slavnostního roucha. Řekl jsem: Vstavte mu na hlavu čistý turban." Tu mu vstavili na hlavu čistý turban a oblékli mu šat. Hospodinův posel stál při tom.“ (Za 3,1-5)

Ačkoliv nám tento úsek Písma zřejmě zůstane tajemstvím, ukazuje nám na několik důležitých věcí. Velekněz Ješua je zde předobrazem Krista, který má přijít (Za 3,8) a zároveň se o jeho tělo vede spor. Po jedné straně mu stojí satan, který žaluje na jeho hříchem poskvrněné tělo a na straně druhé mu stojí anděl, který jeho jménem uděluje satanovi důtku. Podobný princip vidíme u Michaela, který se rovněž odvolává na Boží jednání vůči satanu a nevystupuje ve své autoritě (Ju 1,9). Následuje oblečení velekněze do slavnostního obleku, což je předobrazem odpuštění hříchů pro zásluhy Krista, který má teprve přijít (Za 3,8).

Podobný princip je zřejmě uplatněn při Mojžíšově nanebevzetí, kdy Mojžíšovo tělo je přijato s výhledem na Kristovu oběť, jeho hřích je překryt rouchem Kristovy spravedlnosti a stejně jako Ješuovi bylo umožněno přicházet na Boží dvůr (Za 3,7), i Mojžíš smí přijít do Božího domu. Oba příběhy také ukazují na princip Božího soudu, kdy satan vznáší proti svatým oprávněné námitky, které Kristova krev anuluje.

Na tuto dramatickou stránku starozákonního soudu, kdy ještě není dokonáno, a na kterém se účastní andělé, satan a Pán Bůh, a kde Bůh jedná s lidskou tělesností skrze budoucí Kristovo vykoupení, poukazuje už kniha Jób. Na Jóba žaloval satan, který dostal právo napadnout jeho tělo a Elihů zde prorocky (pomineme-li Jóbovu spravedlnost a upřímnost) vysvětluje Boží princip soudu:

„ Jeho tělo se očividně ztrácí, vystupují kosti, které nebývalo vidět. Jeho duše se blíží jámě a jeho život jisté smrti. Bude-li s ním anděl, tlumočník, jeden z tisíců, a poví-li, že je to přímý člověk, tehdy Bůh se nad ním smiluje a řekne: »Vykup ho, ať do jámy nesestoupí; mám za něho výkupné.« Jeho tělo bude svěžejší než v mládí, vrátí se do dnů dospívání.“ (Jb 33,21-25)

A toto je i princip na jehož základě mohli Enoch, Elijáš a Mojžíš –navzdory slovům, že „tělo a krev nemůže mít podíl na Božím království“(1 K 15,50) - vejít do nebe.

A je zde ještě jedna důležitá skutečnost, ve které se sice vykladači neshodují, ale která má hlubokou tradici v církevní věrouce. Příběh proroka Zachariáše z třetí kapitoly pokračuje v kapitole čtvrté a ukazuje –v duchu třetí kapitoly- na zajímavou skutečnost, a to na přítomnost dvou lidských synů před Bohem, které Zachariáš vidí jako dvě olivy a ptá se Boha na jejich identitu. Dostává se mu odpovědi: „To jsou ti dva synové nového oleje, kteří stojí před Pánem celé země.“ (Za 4,14)

Rabínská tradice se zde shoduje v tom, že se jedná o Elijáše a Mojžíše, kteří stojí před Bohem, a kteří mají provázet Mesiáše, a pisatelé evangelií to potvrzují zjevením Mojžíše s Elijášem na hoře Proměnění. Tito dva průvodci se objeví ještě jednou, a to při druhém Kristově příchodu, kterému budou předcházet jako dva svědkové (Zj 11,3), a které Jan, stejně jako Zachariáš, popisuje jako „dvě olivy a ty dva svícny, které stojí před Pánem země“ (Zj 11,4).

Někteří bibličtí badatelé však uvádějí namísto Mojžíše Enocha. K jejich tvrzení lze mít opodstatněnou námitku, a to, že oba svědkové musejí mít vztah k Semitům – Židům (Kristus je poslán k Židům) , a to jak na hoře Proměnění, tak při jejich dalším zjevení před druhým příchodem Krista. Tuto podmínku Enoch nesplňuje.

Jejich veřejná služba bude trvat tisíc dvě stě šedesát dní, neboli tři a půl roku, což je délka služby veřejného Ježíšova působení. Podstatná jsou znamení, která je budou provázet, a která potvrzují jejich identitu: „Ti dva svědkové mají moc uzavřít nebesa, aby nebylo deště za dnů jejich prorokování, a mají moc proměnit vody v krev a sužovat zemi všemi možnými pohromami, kdykoliv budou chtít.“ (Zj 11,6). Když Mojžíš prorokoval, resp. stal se faraónovi ústy Božími, sužovaly Egypt pohromy, kterých součástí byla i proměna vody v krev (Ex 7,17-20). Stejně tak za doby Elijášova prorokování bylo uzavřené nebe a nebylo dešťů (Jk 5,17). Tato dvě znamení nám tedy mohou s jistou přesvědčivostí potvrdit identitu Mojžíše (nikoliv Enocha) a Elijáše. I jejich další působení nám připomíná službu Krista. Budou zabiti tam, kde byl ukřižován jejich Pán, budou tři a půl dne mrtvi, po této době budou vzkříšeni a vzati v oblaku do nebe, stejně jako Mesiáš.

Zde je opět nutné uvědomit si důležitou věc. Jelikož oba zemřou, musí být v přítomném čase, tedy i v době zjevení se na hoře Proměnění v lidském těle, a toto tělo ještě není proměněno, resp. ještě neobléklo nesmrtelnost, jelikož jinak by nemohlo v budoucnu zemřít. Jiní vykladači, kteří by namísto Mojžíše raději viděli Enocha, na základě Judovy epištoly sice připouštějí, že Mojžíš byl vzat v těle, ovšem mají problém s tím, že by Mojžíš zemřel dvakrát s poukazem na verš: „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“ (Žd 9,27).

Cílem tohoto verše je ale poukázat na dokonalé smírčí dílo Kristovo: „tak i Kristus byl jen jednou obětován“ (Žd 9,28). Tento verš ukazuje na zástupnou, dokonalou a jednorázovou Kristovu smrt, na rozdíl od nedostatečné a opakující se smrti obětních zvířat. Lidé, kteří byli vzkříšeni za Starého Zákona, během Ježíšovy služby i během služby apoštolů, také zřejmě „znovu“ a trvale zemřeli, a proto není důvod z principu nevěřit, že by stejným procesem nemohl projít i Mojžíš.

Nyní se podívejme ještě na další důležité prvky příběhu z hory Proměnění. Mohli bychom se domnívat, že Ježíš, jakožto Syn člověka, který musel být ve všem podroben Zákonu, komunikoval se zemřelými, a proto tuto možnost ospravedlnil? Nikoliv. O tom, že ani Mojžíš ani Elijáš nebyli duchy, jsme již mluvili. Navíc Ježíš při rozhovoru s učedníky zřejmě přijal na chvíli podobu, která odpovídá popisu jeho oslaveného těla, neboť "jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.¨". Srovnej: „jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.“ (Zj 1,16). Podobu tohoto těla poneseme i my ve chvíli vytržení. „Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni“ (1K 15,51) a na toto tělo se zákaz komunikace s mrtvými již nevztahuje: „potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi (zemřelými) uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu.“ (1Te 4,17)

Dále je třeba si všimnout, že učedníci s Mojžíšem a Elijášem vůbec nemluvili. Spali, resp. na ně padla mrákota (L 9,32), po procitnutí byli zděšeni (Mk 9,6) a na to se Mojžíš s Elijášem ihned začali vzdalovat (L 9,33). Když Petr procitl a chtěl postavit pro Mojžíše a Elijáše stany, ještě než domluvil, zastřel učedníky oblak (L 9,35) a zatímco Petr ještě mluvil, z oblaku promluvil hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte." (Mt 17,5). Učedníci ihned nato umlkli (Lk 9,36).

Sám apoštol Petr po letech naopak ukazuje, že tento příběh je pro nás potvrzením vážnosti a důležitosti psaného slova: „A ten hlas my jsme slyšeli s nebe pošlý, s ním byvše na oné hoře svaté. „A mámeť přepevnou řeč prorockou, kteréžto že šetříte jako svíce v temném místě svítící, dobře činíte, až by se den rozednil, a dennice vzešla v srdcích vašich, Toto nejprvé znajíce, že žádného proroctví písma výklad nezáleží na rozumu lidském.“ (2 P 1,18-20)

Co tedy můžeme říci závěrem? 1) Mojžíš a Elijáš byli na hoře proměnění v těle, 2) učedníci během Kristova rozhovoru s nimi spali a s Mojžíšem a Elijášem nemluvili, 3) po jejich procitnutí Mojžíš s Elijášem mizí, 4) když chtěl Petr s Mojžíšem a Elijášem stanovat, Bůh jej ani nenechal domluvit a ihned jej upozornil, že učedníci mají poslouchat Ježíše, 5) sám Boží Syn s Mojžíšem a Elijášem komunikuje ve svém oslaveném těle. Dá se tedy toto setkání považovat za komunikaci člověka s duchy zemřelých? Ani náznakem se nedá mluvit ani o komunikaci s učedníky ani o duších zemřelých.

Když byl Joyner mnohými upozorněn na spiritistickou povahu svých zjevení, pak kromě citace obvyklých míst, která spiritistům slouží jako podpora k ospravedlnění jejich zkušeností, použil i místo z knihy Zjevení, které popisuje rozpravu apoštola Jana s andělem s tím, že se údajně možná jedná o zemřelého člověka [70]: „To jsem slyšel a viděl já, Jan. A když jsem to uslyšel a spatřil, padl jsem na kolena k nohám anděla, který mi to oznamoval. Ale on mi řekl: "Střez se toho! Jsem jen služebník jako ty a tvoji bratří proroci a ti, kdo se drží slov této knihy. Před Bohem poklekni!" (Zj 22,8-9).

Když se však na celou záležitost podíváme blíže, uvidíme, že ani zde Joyner své zkušenosti s mrtvými neobhájí. Citace Zj 22,8-9 ukazuje na závěr zjevení, které Jan obdržel a nelze je vidět izolovaně od místa, jímž ono zjevení začíná: „Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi.“ (Zj 1,1)

Knihu Zjevení lze chápat obrazně jako svitek, jehož děj je zapečetěn sedmi pečetěmi, vyhlášen sedmi polnicemi a vykonán vylitím sedmi nádob. Jinými slovy svitek je předán Janovi stejným andělem (Zj 1,1), k jehož nohám Jan po jeho „přečtení“, resp. po rozlomení první pečeti a dokonání prostřednictvím vylití sedmé nádoby, Jan padá (Zj 22,9). Tento anděl se zde stává nejen tím, kdo předává dané poselství, ale i tím, kdo se stává Janovi i jeho průvodcem.

Takovéto obrazné předávání poselství zná i židovská apokalyptická literatura, kdy se anděl stává nejen doručitelem, ale i průvodcem. Jak uvádí Mitchell, andělé se v Písmu stávají prostředníky a průvodci v apokalyptické literatuře. Andělem je muž, který provádí Ezechiela při vidění budoucího chrámu a jeho protějškem se stává anděl v roli vykladače v Zacharjášově vidění. „V obou knihách je anděl pohotovým Božím mluvčím a je možné se ho ptát.“ [71]

Ačkoliv slovo anděl se dá vztáhnout i na člověka, „posla“, teologové se obecně shodují v tom, že posly, kteří předávají apokalyptická vidění prostřednictvím svitků (Ez 2.9n; Za 5,2), jsou andělské bytosti. Andělské bytosti v těchto situacích mluví také jménem Hospodina, stejně jako anděl v Janově Zjevení (Zj 22,11-13). Tyto souvislosti nás opravňují k tomu dojít k přesvědčení, že andělem zde nebyl duch zemřelého, komunikaci s nímž Písmo na mnoha místech zapovídá, ale že se zde jedná o andělskou bytost, která se jako služebný posel Janovi, podobně jako Ezechielovi nebo Zachariášovi, zjevila.

Posledním příběhem v Bibli, který představuje údajně místo, kterým by bylo, přes nespočet zákazů, zdánlivě možné ospravedlnit komunikaci s mrtvými, je jeden z dvaceti čtyř starců, se kterým si Jan ve vytržení ducha vymění v nebi několik slov.
„Jeden z těch starců na mne promluvil: "Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?"Řekl jsem: "Pane můj, ty to víš!" A on mi řekl: "To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově.“ (Zj 7,13-14)

Důležitý je zde také eschatologický pohled na knihu Zjevení. Pro amilenialisty totiž půjde o obraz současného pohledu na církev resp. na dobu konce. Pro postmilenialisty půjde nejspíš o popis epochy církve poslední doby a teprve premilenialista resp. dispenzacionlista zde může uvažovat o lidských bytostech v nebi, resp. o vytržených lidských, vzkříšených bytostech. Zastavme se tedy u poslední varianty.

Abychom mohli kvalifikovaně tuto možnost posoudit, nejprve se musíme blíže podívat na identitu starců, a poté na situaci, v níž se apoštol Jan nachází. Kdo jsou tedy tito starci? Řecký originál zde používá slova „presbyteros“, tedy označení, kterým se běžně označují i církevní představitelé, „starší“. Podívejme se tedy na skupinu starců blíže.

„Okolo toho trůnu čtyřiadvacet jiných trůnů, a na nich sedělo čtyřiadvacet starců, oděných bělostným rouchem, na hlavách koruny ze zlata. Od trůnu šlehaly blesky a dunělo hromobití; před trůnem hořelo sedm světel - to je sedmero duchů Božích; a před trůnem moře jiskřící jako křišťál a uprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti plné očí zpředu i zezadu." (Zj 4,4-6) "Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný; měl sedm rohů a sedm očí, což je sedmero duchů Božích vyslaných do celého světa.“ (Zj 5,6)

Zastavme se proto tedy na chvíli u popisu starců: Je vidět, že mají bílé roucho, koruny na hlavách a každý má svůj trůn. Bílé roucho je symbolem odpuštění hříchů, koruna je symbolem království a trůn symbolem vlády. Tyto atributy nejsou zaslíbeny andělům, ale lidem: „Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele." (L 22,29-30). Je tedy zřejmé, že zde máme co do činění s lidmi, kteří již zvítězili. Je však otázkou, zda se jedná o historické osoby nebo o určitý symbol, zastupující určitou skupinu svatých.

Pokud bychom jejich počet brali doslovně, jak si pak vysvětlit sedmero Duchů Božích ve stejné skupině před trůnem, když víme, že Duch Boží je jen jeden? Spíše se zde jedná o symbolické číslo, které, stejně jako u „počtu“ Božích Duchů, ukazující zřejmě na Boží dokonalost (někteří zde vidí spojitost s Iz 11,2), i číslo dvacet čtyři ukazuje asi na zástupný symbol a charakterizuje určitou skupinu svatých. Víme, že číslo dvanáct v souvislosti s počty svatých může ukazovat na Izrael resp. jeho dvanáct kmenů, tak na církev, resp. dvanáct apoštolů. Obojí počty se vyskytují v knize Zjevení, a to jak směrem k Izraeli – dvanáct pokolení, představující Izrael, tak k církvi – dvanáct apoštolů ukazujících na společné město, církev svatých.

„Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ. A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových.“ (Zj 21,12-14)

Jejich společnou existenci v nebi bychom v tomto případě mohli ospravedlnit verši, které popisují společné vzkříšení starozákonních, totiž zesnulých svatých, a současně žijících novozákonních svatých, k jejichž vzkříšení a vytržení dojde současně. „Hle, odhalím vám tajemství: „ Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem." (1Te 4,16-17)

Jinou, avšak podobnou teorii zastával Steiger v jeho dnes jím již nedoporučované knize „Zápas o duši“. Podle ní se jedná o obraz církve: „24 starců (představuje) vzkříšenou církev po vytržení svatých: „Starci představují unesené svaté, protože mají koruny a sedí na trůnech. Koruny a trůny byly slíbeny všem spaseným.“[72], což je i v kontextu dispenzacionalistické teologie. Rovněž Boice, stoupenec kalvinismu, zde mluví o již „vykoupených svatých.“[73]

Další a originální teorii zastává Bubik [74], který vidí ve 24 starcích vzkříšené starozákonní svaté, které popisuje Matouš. „Hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“ (Mt 27,52-3) Autor, dispenzacionalista, tyto svaté vidí jako součást resp. ranou etapu prvního vzkříšení, resp. vzkříšení spravedlivých, přičemž předpokládá, že tito svatí dále nezemřeli, ale byli vzati do nebe. Tato teorie mimo jiné předpokládá, že tito svatí museli stát v úřadu starších Izraele, což nám tuto možnou skupinu z řad vzkříšených starozákonních svatých poněkud zužuje, nikoliv však diskvalifikuje.

Ať už se tedy přikloníme k jakémukoliv názoru – většinovému obraznému, či menšinovému doslovnému, v každém případě zde máme vzkříšené a oslavené svaté, kteří usedli s Kristem na své trůny a stali se účastníky Království a nejde tudíž o duchy zemřelých. Komunikaci s nimi –jde-li o historické osoby- je proto nutné brát na stejné úrovni, jako když lidé mluvili se vzkříšeným Lazarem nebo s Tabitou.

Komenský a Bunyan

Je s podivem, že zastánci možnosti legální komunikace s duchy zemřelých se odvolávají na díla protestantské křesťanské klasiky. Tato přirovnání se objevila v jednom křesťanském časopise, když se začaly ozývat hlasy poukazující právě na Joynerův spiritismus, a od této doby je toto neadekvátní srovnání dokola citováno těmi, kteří Joynera respektují když už ne jako velkého proroka poslední doby, tak alespoň jako Bohem obdarovaného literáta.

Pomineme-li Joynerův občas pokleslý sloh, vykreslující např. „zvracející supy“ a „supí zvratky“ jako falešné požehnání, a který se tudíž nedá srovnat s brilantní Komenského a Bunyanovou alegorií, všimneme si něčeho zvláštního: Joyner zde vsunul do obrazů donedávna široce odmítaný křesťanský teonomismus, neboli učení o vítězné církvi posledních časů a armádě Vítězů (Přemožitelů), která přemůže, vysvobodí a sjednotí satanovu armádu odpadlých křesťanů a podmaní svět Kristu.

Komenský i Bunyan však ukazují na naprostý opak, a to pouť věřícího člověka nástrahami světa, který nachází vítězství v Bohu, nikoliv v křesťanské dominanci. Avšak je-li Joynerovo učení předmětem „božího zjevení“, troufnete si ho snad někdo zpochybnit? Pro toho, kdo by o této problematice chtěl vědět více, nechť si přečte kapitolu „Paul Cain, svědek k výstraze světa“ z e-knihy Cizí oheň, popisující setkání R. Joynera s P. Cainem, prorokem heretického hnutí Pozdního deště a detailně rozebírající jejich učení.[75] Zde je analyzováno podrobněji i Joynerovo učení.

Zatímco Joyner prezentuje své spisy jako nadpřirozená zjevení a věří, že se setkal se skutečnými zemřelými, Komenský a Bunyan vědomě píší alegorie a přiznávají, že si je vymýšlejí, ačkoliv v nich zpracovávají své autobiografie. Bunyan ve své rozsáhlé obhajobě Cesty poutníka přiznal, že psal pro „sebeuspokojení“ a myšlenky obsáhle rozvíjel a dopracovával během svého více než desetiletého žalářování. Jak uvádí Davies, šlo o vědomě inscenovanou a rozsáhlou autobiografii. [76]

Komenský taktéž přiznává, že jde sice o skutečné příběhy jeho života, ale i života jiných, navíc alegoricky zpracovaných. V žádném případě nejde o setkávání s mrtvými, byť jeho román obsahuje biblické postavy: „Ne báseň, čtenáři, což čísti budeš, ačkoliv básně podobu má: než jsou věci pravé, jímž vyrozuměje sám poznáš, zvláště kdo by mého života a příběhů povědom byl. Protože jsem tu na větším díle své vlastní příhody, s nimiž jsem se v nemnohých těch letech života svého již potkal, některé pak při jiných spatřil aneb o nich sobě návěstí dané měl, vymaloval.“ [77]

I když Bunyan popisuje svoji fikci jako sen, nesnaží se ani náznakem o to vzbudit ve čtenáři dojem, že jde o skutečný sen skutečné postavy, nýbrž naopak ukazuje, že i tento sen je fikcí, podobně jako je fikcí i jeho postava poutníka. „Putujúc púšťou tohoto světa, prišiel na iste miesto, kde bola jaskyňa a tam som si ĺahol a spal. A jak som spal, sníval sa mi zvláštny sen.“ [78] Podle poznámky vydavatele je jeskyně obrazem Bunyanova bredfordského vězení a podle Daviese vyplývá, že „sen“ byl ve skutečnosti výsledkem promýšlení dané autobiografické látky získané během více let.

Ačkoliv by zastánci Joynerových putování duchovním světem tato zjevení rádi viděli v intencích Poutníkovy cesty nebo Labyrintu, Joyner sám tuto možnost rázně vyvrací. Upřímně totiž přiznává, že nechce urážet ducha, kterého nazývá Duchem pravdy, a který mu jeho sny, vize a transy zprostředkoval: „Častokrát mi lidé radili, abych tuto knihu napsal jako fiktivní alegorii, protože by byla přijata širším okruhem lidí. To může být pravda, ale mým cílem není, aby tyto knihy četlo více lidí. Jednoduše chci zůstat věrný poselství, které mi bylo svěřeno a předat je co nejpřesněji. Kdybych tvrdil, že je to výsledek mé vlastní tvořivosti, byl bych neupřímný a urážel bych Ducha pravdy.“ [79]