poslal Jirkal JAS II – znovu v Anglii!
Již počtvrté, od 23. června jasáci zažívali atmosféru
a anglickou pohostinnost na festivalu ICMF (International Church Music Festival).
Před sedmi lety, kdy jsme byli na ICMF (International Church Music Festival)
naposledy, jsme se spolu s několika jasáky i s Brianem Boundsem shodli na
tom, že festival se vyvíjí nám nepřitažlivým směrem. Směrem sice k vyšší
kvalitě
zpěvu a hudby, naposledy v Bernu tam byl např. sbor ČKD Praha s panem Miroslavem
Košlerem, coby dirigentem u nás nejvyšší kategorie a hostujícím sólistou
národního divadla (jméno už jsem zapomněl), ale žel pro nás směrem od duchovních
hodnot
celého festivalu. Proto taky oněch sedm let našeho odmítání.
JAS II se však také obměnil, nás „starých“ zůstalo jen několik a tak jen
my ostatní pamětníci jsme čekali, jaké to tentokrát v Coventry bude. A bylo!
Festival nesl přívlastek dvacátý, tedy jubilejní a opravdu byl nejpovedenější
ze všech. Nejen tím, že jsme na něm byli my …. ?, hlavně se však Elwynu Raymerovi,
řediteli z USA povedl výběr všech účinkujících, takže výsledek byl fantastický.
Všechny sbory i skupiny byli věřící křesťané a atmosféra dění tomu napovídala.
Prostě jsme se měli všichni sqěle!
Jedinou nepříjemnou zprávou bylo vážné onemocnění „prvního“ dirigenta festivalu,
Sira Davida Wilcoxe. Týden před začátkem ho potkala mozková příhoda a v jeho
84 letech to je opravdu vážné.
Náš čas tentokrát přišel jako třetí účinkující ve čtvrtek večer. Asi tak
dvě hodiny před koncertem za mnou přišel Brian a říká mi: „Co kdybyste tady
zazpívali
Afriku?“. Já na to: „Jako navíc, nebo místo nějaké z připravených písní?“
Slyšeli to někteří jasáci a hned se rozjela panika: „Cože? Afriku tady? To
snad nemyslíš vážně? Nikdy“. Prostě rebelie. Faktem bylo, že jsme měli nacvičeny
tři krásné klasické písně s klavírem a accapella, byly dopředu nahlášeny
a uvedeny v barevném programu koncertu….
Ale Brian je Brian. On nás sem dostal, on má právo na změnu.
Dodnes nevím, zda to bylo dobře, nebo ne, ale změnu nakonec nepovolil Elwyn
Raymer a tak jsme nakonec přece jen zpívali náš původní program. A povedl
se nám. Na závěr našeho vystoupení s námi 500 zpěváků zpívalo „Let just praise
the Lord“ a bylo to fantastické!
Ale i ostatní sbory a skupiny byly perfektní. Velice nás překvapili Moldavané,
kteří (až na jednoho profesionálové) zpívali accapella harmonicky i hlasově
naprosto perfektně!
No a ostatní: Američané, nejsilnější zastoupení sborů, Holanďané, Švýcaři,
Poláci a samozřejmě místní Angličané. Neodmyslitelnou součástí festivalu,
dalo by se říct inventářem festivalu jsou samozřejmě famózní klavíristé Stephen
Nielsen a Ovid Young z USA.
Už podruhé se nám podařilo si s jedním z nich zahrát. Tentokrát si Pavel
Pospíšil zahrál proti Stephenu Nielsenovi „Nech Pánovi pieseň znie“. Opravdu
proti,
hráli totiž spolu na dvě křídla Steinway postavené proti sobě! A byl to zážitek,
hlavně pro Pavla a pro mne, protože takový doprovod už asi nikdy neuslyšíme,
Stephen si to totiž jednou při tréninku zahrál podle not, ale na vystoupení
už improvizoval takovým způsobem, že jsem měl problémy se v dirigování neztratit!
Prostě klavírní koncert Nielsen and Pospíšil s doprovodem zpěváků JASu II.
Afriku jsme si však taky zazpívali. V pátek odpoledne byl speciální koncert
pro děti z několika škol v Coventry. No a v záplavě klasických písní dospěláckých
sborů naše Afrika jednoznačně vyhrála a několik dětí dokonce probudila z letargie
povinného školního koncertu!
Celý festival skončil v sobotu večer společným vystoupením asi 500 zpěváků
a hudebníků a samotného Elwyna Raymera, který si k dvacátému výročí festivalu
vlastnoručně zadirigoval poslední skladbu.
Byl to jednoznačně nejhodnotnější festival naší čtyřnásobné účasti.
No a pak už začalo naše vlastní turné. V neděli dopoledne jsme si nejprve
zazpívali „přesilovku“ v jednom metodistickém kostele v Coventry. Zajímavé,
posluchačů nahoře v sále bylo dohromady asi 7, dole v suterénu však probíhalo
jiné shromáždění Armády spásy, s dechovkou jako z filmu Mr. Beana ale hlavně
plné lidí! Trochu nás to mrzelo, raději bychom byli dole…..
V pondělí pak Grimsby, ve středu Sheringham, obě místa již podruhé, v pátek
pak Ipswitch. Na všech třech místech bylo velice milé vítat se se „starými
známými“ z minulých koncertů. No a hned po koncertě domů.
Náš Víťa zůstával v Ipswitchi a po rozloučení Elenka zjistila, že má všechny
jeho doklady ve své kapse. Takže náš 15. metrový Neoplán se vracel přes celé
město do kostela, já volal přes ameriku roamingem Brianovi, ten nás mezitím
doháněl jinou cestou, samozřejmě jsme se navzájem ztratili, ….prostě normální
pohoda na cestě domů.
Trajekt jsme však zázrakem stihli a doma jsme byli již v sobotu. Naši sqělí
řidiči rakety zvané Neoplán se stali částí JASu a v Kojetíně jsme se rozloučili
skoro, někteří úplně v slzách.
Doma nás spalo 15 a v neděli jsme pak ještě rozváželi jasáky dvěma auty domů
na Slovensko.
My s Magdou jsme se pak ještě týden v práci zotavovali po dovolené - nádherném
jasáckém turné – Anglie 2004!
