poslal cebe Jak rozumíte chvále?
Probuzenecká církev snad ze studu (či pýchy?) odmítá liturgické prvky, ve kterých by Pánu Bohu při bohoslužbě zaznívala chvála vyjádřená nějakým starým souvětím z knihy Žalmů. Možná za tím stojí dost pádná zkušenost, že je tak víra zmechanizována a vyprázdněno uctívání.
Ve společnosti, která církev silně ovlivňuje, se však valem šíří myšlenkové soukromnictví. Každý si vyznává víru v Boha po svém a statečně šíří své názory, které není třeba podrobovat jadrné diskuzi. Ta je ostatně brána jako nepřátelský akt. Přesto jsou myšlenky těchto soukromníků nakonec potvrzeny systémem "dav" a "řada".
"Řada" izolovaných jedinců, kteří se nevzájem neznají a liší se v mnoha detailech, nikdy se nesejdou na jednou náměstí a v jednom kostele, ale shodnou se v nespokojenosti, potvrzuje zrod fenoménu. Takovým fenoménem je v současném probuzeneckém křesťanství různě skloňovaný pojem "chvála", přijímaná "řadou" renomovaných Božích služebníků, kazatelů a pastorů - dokonce prý naším studijním odborem Církve bratrské. Kolem pojmu "chvála" se však vytvořil svébytný a podle všech projevů jen okrajově křesťanský svět .
O tomto fenoménu má smysl vést diskuzi, ke které má sloužit těchto několik poznámek. Potřeba je napsat povstala z toho, že byl uspořádán seminář 3C - 3B, který na naší církevní půdě zveřejnil to, co je v evangelikálních církvích běžně vyučováno. Jedním z prvních příspěvků byla Teologie chvály, podaná bratrem Davidem Novákem, na kterou reaguji. Více reaguji na ústní podání a diskusi, než na Davidův textový materiál, který je už upraven pro zveřejnění.
Chvály plná zem
Pán Bůh stvořil svět ke své chvále. To u většiny dnešních lidí okamžitě vyvolá pocit ješitného Boha, který chce být opěvován. Válí si šunky na obláčcích jako paša a ovívají ho polonahé bezpohlavní bytosti. To je úsměvný člověčí myšlenkový pochod, který ovšem zavádí do slepé uličky.
Pán Bůh se nebojí říci, že to, co udělal je dobré. Nebojí se přijímat chválu, protože s ním nehne ke zlému. Zároveň ví, že vytrvalá chvála posílaná k Božímu trůnu je k dobrému tvorstvu samotnému a především člověku, který se ke svému zlému zbožští jedna dvě a chválu vcucává jako výlevka. Jako říhání produkuje sebechválu.
Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. Chválu vzdejte Bohu bohů, jeho milosrdenství je věčné. Chválu vzdejte Pánu pánů, jeho milosrdenství je věčné. (Žalm 136,1-3)
Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. (Genesis 1,31)
Z mých úst zazní chvála Hospodinu, jeho přesvatému jménu bude dobrořečit všechno tvorstvo navěky a navždy.(Žalm 145, 21)
Chvála je jen chválou
Chvála je však dnes některými bratřími a sestrami představována málem jako zubní kartáček, který nás zbavuje smetí hříchu, opucovává nás od nedokonalostí vstříc Pánu Bohu, vymetá nám cestu od démonů a opačným koncem (tím bez štětin) rozráží dveře do věčnosti, které jsou ovšem dávno otevřeny.
Chvála je branou? Říká se: Nejsme předzpěváci a nejsme doprovazeči, ale přivádíme sbor svými chválami před Boží tvář. (citace br. Pečenky na semináři o chvalách v H.Počernicích 12.6. 2004) Snad je to výklad slov: Nikdy už nebude slýcháno o násilí ve tvé zemi, o zhoubě a zkáze na tvém území. Své hradby budeš nazývat Spása a své brány Chvála. (Izajáš 60,18) Text však hovoří o tom, jak se bude říkat hradbám a jak se bude říkat branám, nic víc. Když Sověti postavili raketoplán a nazvali jej Buran, měl být jako bouře. Bouře v tajze však nebyla Buran. Ten reziví někde v hangáru, pokud z něj nenastavěli rolníci stáje pro kozy. Bouře zuří zas a zas.
Chvála a zpěv posvěcuje? Výklad Nehemiáše 12,27nn, kde byly hradby Jeruzaléma posvěceny sbory levitských zpěváků. Oproti tomu zvěst z úst apoštolských: Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; (Efezským 5,25n) Nepotřebujeme k posvěcení popel ze svaté krávy, ani noty a aranže Azafovců.
Chvála je valem, zdí, hradbou? (Žalm 8,3 a Mt 21,15-16 s použitým textem ze Septuaginty, která používá slovo chvála) Kristus však mluví o dětech, které mu prokřikovaly královské přivítání (velmi, velmi vzdáleně možno říci chválu), a proto s mesiášskou autoritou použije text, který také mluví o dětech. To je to, o co jde v daném místě evangelií. Dovozovat že slovo val je přímo vykladatelné chválou je spíš mimo vál… Otázkou zůstává, proč jej z hebrejštiny do řečtiny překladatelé Septuaginty takto překládali.
Ve chvále je prý vyhlašováno proroctví (1.Paralipomenon 25,3) a kdo nemá "chvály" nemá prostor pro proroctví… Pořádek křesťanských bohoslužeb v 1.Korintským 14 však o žádné souvislosti proroctví s liturgickou chválou nemá. Jediný důraz, který je mimochodem spojuje, je důraz na srozumitelnost lidem, kteří přišli zvenčí.
Chvála je zbraní? (2.Paralipomenon 20,21n) Jóšafat po poradě s lidem rozestavil před Hospodinem zpěváky, aby chválili jeho velebnou svatost. Šli před ozbrojenci a provolávali: "Chválu vzdejte Hospodinu, jeho milosrdenství je věčné." V ten čas, kdy se dali do jásotu a chval, vyslal Hospodin zálohy proti Amónovcům a Moábcům i proti hoře Seíru, proti těm, kteří přitáhli na Judejce, a byli poraženi. Hospodin jednal a Izrael při tom vzdal chválu. Příčinné sepětí je poetické, ale těžko obhajitelné.
Chválení zachraňuje - spasí? (Žalm 18,4) Když jsem vzýval Hospodina, jemuž patří chvála, byl jsem zachráněn (kým?) před svými nepřáteli. Text říká, že někdo vzýval Hospodina (kterému patří chvála) a byl zachráněn Bohem, nikoli použitím chvály.
Současné pojetí chval přispívá k dramatizaci církve, která nutně musí vyplnit totálně nudné prostředí hermeticky uzavírané tomu, čím žije současný svět. Alespoň nějaké vzrůšo… Nebo nahrává postmoderní instrumentalizaci, ve které lze šamansky užít vše, co "působí" pro dobré účely. Laskavé postmoderní naslouchání, odvahu přemýšlet do hloubky i do šířky - které nám budou jistě slušet - není možno vyměnit za kopírování způsobů, používaných světem. Což děláme za použití přesvatých a kanonických slov...
Církevní prostředí nepoužívá biblické pravdy jako odpověď na skutečné lidské nouze a zápasy, nemá odpovědi na krizi demokracie a zahrabává jednu jedinou hřivnu jen proto, aby se neušpinilo dohadováním s makléři. Zatímco by měla úzkostlivěji dbát na čistotu zdrojů, protože podle nich vytváří myšlenkový základ používaný nepoučenými bez zábran k čemukoliv. Svět (který miluje Pán Bůh) čeká na Slovo Boží. Ti, kdo jsou vystaveni průvanu zloby tohoto světa, námaze a dřině soutěživého světa a trápení nemoci, jsou otevřeni starým pravdám podaným od srdce čerstvým jazykem.
Chvála musí mít důvod
Chvalozpěvy reagovaly na Boží jednání a na Boží slova. Nestartovala se jimi atmosféra avšak vycházely z událostí. Tak zpívala Marie na břehu Rákosového moře, tak zpívala Anna se Samuelem v podbřišku a ostatně i Alžběta ve svém těhotenství, Zachariáš po Janově narození a čtyřiadvacet muzikálních starců ze Zjevení. Vždycky je tam nějaký jasný důvod… I Jobovo vyznání chvály Hospodinu (Jób 1,21) je důvodné. Je to identifikace s Tím, kterému ještě stále bude věřit navzdory katastrofě. Opakovat chválu v neštěstí, to znamená: přihlásit se k tomu, který může všechno. Není to mantra proti bolesti, zaříkání proti hříchu (čím více jej opakuješ tím lépe). Obranou je víra, která se projeví vyznáním chvály Hospodinu. Novozákonní křesťané se identifikovali vyznáním "Ježíš je Pán!".
Tehdy uvěřili jeho slovům, do zpěvu se dali k jeho chvále. (Žalm 106,9-12)
Dějiny chvály
Pro pochopení nebeských poměrů a přípravu cesty Mesiáši vybral Pán Bůh skrze Davida jednu rodinu a z ní několik příbuzných, aby chválu provozovali řemeslně. Jejich chvála pak doprovázela spásné okamžiky, vyzpívala Mesiášovu jedinečnost. Tato organizovaná chvála v organizované bohoslužbě v pomíjivých podmínkách tohoto světa dala nahlédnout, co bude v nebeské svatyni a nebeském chrámě znít k Boží chvále navždycky.
Novosmluvní zavádění pořádků staré smlouvy bylo už apoštoly odmítáno, protože znevažovalo Kristovo dílo. Pokud existuje nějaká vykladačská souvislost vhodná pro starosmluvní bohoslužebné řády, pak je to eschatologická souvislost. Církev katolická i pravoslavná chápala vzor chrámové bohoslužby jako inspiraci pro svou liturgii doslovně. Jistě i proto nejsme katolíky a pravoslavnými, protože nám je bližší společenství Slova, tedy shromáždění synagógy.
"Ve sboru mám na starosti Chválu," říkají příznivci myšlenky, která ustavuje v křesťanské církvi starosmluvní kněžský řád (1.Paralipomenon 16,4nn) jako zvláštní charisma v Kristově církvi.
Z Jeruzaléma až na samotný konec světa
Starý chrám byl zničen a nikdo jej už nechce znovu stavět. Jsou tu nové poměry, nová a lepší smlouva a pokud nějaká svatyně bude, bude v nebesích. S novým řádem oběti i bohoslužby a s novým Veleknězem jsou i noví kněží. Chvála je tak přirozeným projevem služby Bohu ve jménu Ježíše Krista. Každý je nadán Duchem, který je našim varhanám měchem i jazýčkem v píšťale...
Je nám vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy. (Efezským 1,14 )
Žijte proto jako děti světla… plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. (Efezským 5,9 a 19)
Tím si byla jista církev po staletí své existence a v katechismech i písních co jen pamatujeme otvírá vše chválou Bohu Stvořiteli a poté vyznáním svého hříchu. Vyznávat ovšem je zapotřebí, protože zásadní problém lidstva je v tom, že nevzdávalo svému stvořiteli chválu a nebylo mu vděčné.
Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. (Římanům 1,21)
Chválili a chválili a přece se neuchválili...
Obsahem naší existence v nové zemi a pod novým nebem bude chvála. Nebudeme se vznášet na obláčku jako hrozivě bezpohlavní bytosti zpívající vykastrovanou fistulí Soli Deo Gloria… Ale vše, co budeme dělat v nebeských zahradách a kurnících, ve stájích a skladech; všude ve vinných sklepích i na letištních plochách bude mít chválu hlavním motivem. Nebude tam třeba prosit, nebude tam třeba vyznávat v pokání - bude tam chvála. Tam budeme opět organizováni do sborů a každý z nás bude zpívat lépe než Magdalena Kožená.
A od trůnu zazněl hlas: "Zpívejte Bohu našemu všichni jeho služebníci, kteří se ho bojíte, malí i velicí." A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: "Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla." (Zjevení 19, 5-8)
...
Závěrem bych rád řekl, že se mi zdá podstatnější rozdělení na hudbu a zpěv typu "Teen sing" a solidní řemeslo. V tom hudebním projevu by měly zaznívat chvály, prosby, vyznání a příběhy v písních podaných sbory, skupinami a sólisty. Lidé by měli přicházet do sboru a vědět, co je čeká.
Zda Teen sing - hraj jak umíš, zpívej ze srdce, hlasitě a bez obav. Jedno zda z kancionálu či ze zdi. Jedno zda starou píseň či novou. Vyžij se, dej se do toho celý a pozvi kdekterého kamaráda, ať je nás více, ať zpíváme a nezlobíme… Takové bohoslužby mají svoje odůvodnění a neměly by chybět v práci sboru. Silně vtahují okraj trychtýře lidí tohoto světa. Přivádí je do společenství, kde mohou uslyšet Slovo spásy, zatímco by je nikdy v životě nenapadlo, že budou chodit do církve...
Nebo Solidní řemeslo - hudba jako povolání (duchovní a případně i jako obživa). Naše shromáždění potřebují klasickou hudbu i moderní aranžmá nezvyklých nástrojů. Jedno zda zazní staré písně či nové chvály, rozhodující je omračující kvalita našich smyčcových kvartet, brass kvintet, jazzových kapel či dixielandů. Shromáždění jsou oznamována s tím, že budou takto vybavena hudbou, případně člověk má v tištěném programu napsáno, kdy co zazní a kdo a na co to zahraje či zazpívá. Tato hudba silně vtahuje střed toho trychtýře lidí tohoto světa - tj. buduje pevné jádro sboru a působí důvěryhodně vůči těm, kteří objektivně žijí spořádaně - ale zatím bez Krista.
Ani jeden způsob muzikálního projevu by neměl vytlačit ten druhý. Nikdo by nikoho neměl tupit a přezírat pro jeho sklon k jednomu či druhému. Pokud jedno či druhé chybí, mělo by se pracovat na tom, aby se hudební aktivita vyvažovala obojím. Modlit se za kapelníky, modlit se za dárce prostředků pro koupi nástrojů. Církevní vedení je tu od toho, aby na vyváženost dohlíželo a prosazovalo ji.
Nic nás však neopravňuje, abychom vypracovali speciální "teologii chvály". Je třeba jen připomínat, co v Božím slově skutečně je.
Daniel Kvasnička
