Hledání: 10 tezí k teologii chvály
Vloženo Pátek, 20. srpen 2004 @ 08:52:57 CEST Vložil: Bolek |
poslal cebe 10 tezí k teologii chvály
Tezemi na následujících řádcích reaguji na referát Davida Nováka o teologii chval, který přednesl 12. června 2004 na semináři "3C-3B" v CB v Horních Počernicích a kterou v upravené formě zveřejnil na internetu. David přehledně a stručně vyložil svůj pohled na biblické výpovědí o chvále a aplikoval je na bohoslužebné uctívání v našich shromážděních.
Taková systematická a vykladačská reflexe je dnes více než nutná. V referátu však zazněla tvrzení, se kterými nejen nemohu souhlasit (což samo o sobě ještě nic neznamená), nýbrž která jsou podle mého vědomí a svědomí vůbec chybná a zavádějící. Proto vstupuji - jako už v Horních Počernicích - do veřejné debaty. Nechám se ve svém příspěvku vést Davidovou přednáškou; jeho tvrzení chápu jako otázky a výzvy. Omezím se v referátu ale jen na ta zásadní a podle mého mínění problematická, takže mé teze nemohou a ani nechtějí pokrýt celou tematiku chval. Jsem přesvědčen, že tak vstupuji do kritického rozhovoru nejen s Davidem N., nýbrž s obecnějším trendem "teologie chval" v CB i za jejími hranicemi.
Teze 1: Uctívání Boha je jedním z předních projevů i úkolů člověka, církve a vůbec celého stvoření.
O závazku chválit Boha mluví - jako jeden příklad za další synonyma, příbuzné obraty a motivy - častý imperativ, popř. jussiv slovesa "halal - chválit" v knize Žalmů (Ž 22,24; 105,3; 146,1; 147,12; 148,1-4; 150,1-5; Ž 69,35; 74,21; 107,32; 148,5.13; 149,3), stejně jako ustálené zvolání "halelujah - chvalte Hospodina" tamtéž a v knize Zjevení.
O tomto zásadním určení a nasměrování člověka - coby jednak Božího tvora, jednak křesťana - věděla církev všech dob. Tradiční bohoslužby, katolické i evangelické, proto dodnes začínají prosbou o milost (Kyrie eleison) a chválou (Gloria). Bratrský katechismus na třetí otázku - "Proč tě Pán Bůh stvořil?" - odpovídá: "Proto, abych jej znal, v něho cele věřil, jej ctil, miloval a v milosti jeho zůstávaje, na věky živ byl." Malý Westminsterský katechismus vyjadřuje to samé ještě stručněji (a to hned v první otázce): "Co je hlavní cíl člověka? Hlavní cíl člověka je oslavovat Boha a věčně se s ním radovat."
Teze 2: Bůh sám přitom určuje, co je chvála.
Jak však máme Boha chválit? A proč konkrétně? Stejný katechismus ve své druhé odpovědi říká, že "jediným pravidlem" této oslavy Stvořitele je "slovo Boží obsažené v Písmech Starého a Nového zákona". Jinými slovy: motivace, cíle i způsob života s Bohem - co se Bohu líbí a co je naopak hřích atd. - nejsou svěřeny našemu svědomí, citu či rozumu, nýbrž mají být formovány i vymezovány slovem Písma, tj. Božími přikázáními a zaslíbeními. Ani bohoslužebné (a soukromé) uctívání, jeho způsoby a účel, neiniciují a neposuzují lidé, byť zbožní, nýbrž opět Hospodin. Bůh sám - a sice svým slovem - otevírá, ukazuje a vymezuje prostor, v němž mu máme sloužit: rodina, domácnost, výchova, práce, sbor atd. On sám - svým slovem - určuje pravidla této služby: vztah muže a ženy, úcta k rodičům atd. A nakonec, což se týče našeho tématu, Stvořitel sám je - opět svým slovem - tvůrce a důvod naší chvály a radosti z Něj: skrze jeho slovo jej poznáváme, svým
slovem k nám mluví a je s námi, tímto slovem v náš tvoří nové chtění, činění i cítění atd.
Áronovi synové propadli soudu, protože uctívali Boha po svém: vnesli do svatyně "cizí oheň, který jim Bůh nepřikázal" (Lev 10,1nn). Nechceme-li se tedy ke Všemohoucímu přibližovat troufale a svémyslně, nýbrž podle jeho přání a s odpovídajícím postojem, pak je důležité vědět, koho, proč a jak máme chválit. Jinými slovy: pak je dobré a nutné přesně číst Bibli. O to se chci na následujících řádcích pokusit.
1. Asafovci a nz. církev
První tématický okruh Davidovy přednášky se týkal osoby Asafa a jeho synů, tedy jakýchsi profesionálních "liturgů", zpěváků sz. chrámové bohoslužby. Král David je oddělil od ostatních Levitů a ustanovil, aby "radostně hlaholili na hudební nástroje, harfy, citary a zvučné cimbály" (1Par 15,16; 2Par 5,11nn; Ezd 3,10), aby "připomínali Hospodina, Boha Izraele, vzdávali mu chválu a oslavovali jej" (1Par 16,4; Ezd 3,11) a aby "vyhlašovali proroctví při citaře, harfě a při cimbálech" (1Par 25,1-3). K chrámové bohoslužbě vedle obětí tedy patřila i oslava Hospodina: Jejím vedením byli pověřeni především Asafovci - chvála byla organizovanou a promyšlenou součástí kultu; slova chvály byla spojena se zpěvem a s hudebními nástroji - sz. chvála se vyjadřovala (také) hudbou, měla tedy estetický a emocionální náboj; vedoucí zpěváci bývali proroky, popř. pronášeli ve svých písních proroctví - sz. chvála byla "doménou" Božího slova a Ducha.
S tímto Davidovým pozorováním nelze než souhlasit; stejně tak s jeho obecnou aplikací do naší současnosti: Hudba do shromáždění patří; chvála potřebuje vedení (církví) povolaných a (Bohem) obdarovaných služebníků; a chvála má svůj duchovní rozměr, je prostorem Božího slova a Ducha.
Vyvstává zde však i má zásadní otázka: Je správné a přípustné ze sz. chrámových řádů odvozovat pravidla pro shromáždění církve a její (liturgickou) bohoslužbu? Jinými slovy a obecněji: je - a jestliže ano, pak v jakém smyslu - sz. chrám modelem, či dokonce předstupněm nz. církve a nz. křesťanského sboru?
Teze 3: Církev je chrámem v přeneseném a přesně vymezeném slova smyslu.
Apoštolé učí, že Kristova církev je "Boží chrám" (1Kor 3,16; Ef 2,20-22; 1Pt 2,5; srov. J 5,21-24). V jakém smyslu? Při hledání odpovědi můžeme vyjít buď z pojmu "chrám" a přenášet, "překládat" sz. obřady a pořádky (jako chrámová nádvoří, umyvadlo, oltáře, svatyně, truhla smlouvy, kněžské třídy a kněžství vůbec, různé druhy obětí atd.) do nz. reality a hledat pro ně "uplatnění"; tímto směrem šel víceméně David N. Anebo vycházíme z kontextů, v nichž NZ pojmu "chrám" užívá (verše vypsány výše), a chápeme je tak, že náš pojem vysvětlují a tak upřesňují, vymezují a tedy ve srovnání se SZ možná i omezují, že mu dávají změněný, nový význam; touto cestou půjdu já.
Proč a v jakém smyslu je pak církev "chrámem"? Je jím jednak proto, že je "příbytek Boží v Duchu" a že "Boží Duch ve vás přebývá" (Ef 2,22; 1Kor 3,16): kvůli Boží přítomnosti mezi věřícími. Jednak proto, že křesťané jsou "svatým kněžstvem" (1Pt 2,5): kvůli "boho-službě" věřících. Pavel ještě dodává, že oním chrámem jsou "vaše těla" (1Kor 6,19); už Kristus označil své tělo za chrám, ovšem ve smyslu zástupné oběti, což nemůžeme beze všeho vztáhnout na sebe (J 2,21).
Co z toho NZ vyvozuje? Pavel připomínkou chrámu křesťany napomíná k jednotě (1Kor 3,18nn; srov. Ef 2,14nn) a k oslavě Boží "tělem", tj. skutky a životním stylem (1Kor 6,20; srov. Ř 12,1). Petr vidí smysl, cíl a obsah našeho kněžství ve zvěstování evangelia: "?jste svatým kněžstvem, abyste přinášeli duchovní oběti Bohu skrze Ježíše Krista", tj. "abyste hlásali mocné skutky toho, který vás povolal?" (1Pt 2,5.9). Patří sem také Pánovo ustanovení o materiálním zajištění kazatelů; jako jeho model či ilustraci připomíná apoštol "oběť pozdvihování" (1Kor 9,13-14): "Což nevíte, že ti, kteří slouží v chrámu, dostávají z chrámu jídlo, a ti, kdo přisluhují při oltáři, mají podíl na obětech?" List Žd slova a skutky jmenuje spolu: máme Bohu přinášet "oběť chvály, to jest ovoce rtů vyznávajících jeho jméno", a nezapomínat na "dobročinnost a obecenství, neboť takové oběti se líbí Bohu" (13,15-16).
Skutečnosti a úkoly, pro které je církev nazývána "chrámem" (a tak paralelizována se sz. svatyní), jsou tedy tyto:
- Boží přítomnost v církvi skrze Ducha svatého,
- jednota křesťanů mezi sebou,
- dobré skutky
- a zvěstování evangelia, popř. vyznávání Ježíše Krista.
Zvláštní lokální přítomnost Boží ve sz. svatyni (2Par 15,11-14) je v nové smlouvě nahrazena zásadní přítomností Kristova Ducha v každém jednotlivém věřícím (Ef 3,17; Gal 3,2; Ř 8,9nn), popř. v prostoru jejich láskyplného obecenství. Krvavé i nekrvavé sz. "oběti chval", tj. "oběti díků" (Lev 7,12-15; 22,19; 2Par 29,31; 33,16; Jer 17,26; 33,11; Am 4,5), jsou nahrazeny zvěstováním evangelia a vyznáváním Ježíšova jména (podobně už Ž 50,14.23; 100; 107,22; 116,17?). V tomto vymezeném smyslu je církev "Božím chrámem". Bohoslužebné řády SZ, obětní předpisy, stejně jako různé druhy obětí, chrámové zařízení a nářadí, úřady a funkce atd. však v NZ nenacházejí žádné přímé uplatnění - a nemělo by tomu být tedy ani v nz. církvi.
Teze 4: Kořenem služebností nz. církve není sz. kněžství, nýbrž kněžství a panství Kristovo.
Tím se dostáváme k jádru mé první otázky, totiž zda a jak jsou Asafovci relevantní pro nz. církev. Ježíš svou obětí ukončil sz. chrámovou bohoslužbu a svým novým kněžstvím "podle řádu Melkísedekova" zrušil i nahradil sz. kněžství áronovské (Žd 7,12.18-19; 8,13; 10,9). Ukončil tak jejich úlohu být "stínem", "předobrazem" skutečnosti, jíž je Kristus a "nová smlouva v jeho krvi" (Ř 10,4a: Žd 9,9.23; 10,1; 2Kor 3,7nn; Kol 3,16-17). On jediný je nyní "velekněz na věky" (Ž 110,1//Žd 7,17) a jeho oběť je "jedinou obětí" přinesenou "jednou provždy" (Žd 4,14; 7,1nn; 10,1nn). Jiná skutečná oběť, tj. taková, která člověka usmiřuje s Bohem a otevírá mu přístup do Boží přítomnosti, není v současnosti možná ani nutná (Žd 10,12-14.18). Ale o tom více na jiném místě.
Zde nás zajímá kněžství: NZ pro církev kněžskou třídu nezavádí. SZ, jak jsme viděli, speciální kněze zná (Levity, zvl. Áronovce); ti ve své výlučné službě reprezentovali Izrael, o němž - jako celku - Bůh říká, že má být "národem kněží" (Ex 19,6; srov. 1Pt 2,9). NZ mluví sice o kněžství věřících (1Pt 2,5.9) a o službách, "úřadech" (např. Ef 4,11nn; 1Tim 3,1nn), neodvolává se však přitom na Mojžíšův zákon a jeho řády, nýbrž na Krista, jeho dílo spásy a kralování: Kristus je zakladatelem a základem chrámu, On sám si z věřících stvořil kněze a dal jim své dary (1Kor 3,11; 6,20; 1Pt 2,4; Ef 4,7nn). Právě Pán Ježíš je totiž jediným skutečně obětujícím, usmiřujícím veleknězem-reprezentantem a také jedinou skutečnou, usmiřující obětí.
Chceme-li proto pomocí instituce chrámových zpěváků, Asafovců, osvětlit nz. chválu v církvi, pak tak sice můžeme činit jistou aplikací (viz nahoře); musíme však na základě výše řečeného zároveň odlišit starou a novou smlouvu, a tak tuto aplikaci vymezit. A sice: Dnešní vedoucí chval nejsou ani kněží ani levité a nezastávají žádné kněžské úkony; neobětují za církev, nepřivádějí ji před Boha. Nepředstavují zvláštní skupinu služebníků ustavených apoštoly, jakými jsou starší nebo diakoni. Nýbrž - jako předzpěvák v synagóze, regenschori či varhaník v kostele - vedou společný zpěv shromáždění (což je služba nutná a namáhavá). Jejich existenci po celou dobu církevních dějin chápu jako nutné institucionální vyjádření a personální "vtělení" apoštolského nařízení a vůbec charakteru církve coby ke chvále stvořené a chválící (srov. Ef 1,6): "Zpívejte Pánu, chvalte jej z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu Otci ve jménu našeho
Pána Ježíše Krista" (Ef 5,19-20; Kol 3,16; 1Kor 14,26). Jako se nutná a všeobecně přikázaná péče o chudé "vtělila" do úřadu diakona, či jako se úkol celé církve zvěstovat evangelium institucionálně vyjádřil v kazatelské ordinaci, tak svou hmatatelnou podobu našlo i poslání chválit Boha zpěvem: konkrétní lidé dostali tuto stránku života církve na zodpovědnost. Jednotlivé služby a úřady - ty zmíněné v NZ i ony nezmíněné či později vzniklé - umožňují naplnit úkoly, které církvi dal Kristus, popř. jeho apoštolé. V Kristu je tedy kořen nz. služebností; jejich specializace odráží praktickou stránku věci a umožňuje poslání naplnit.
2. Co je chvála
Tím se dostáváme ke druhému okruhu přednášky Davida N., a sice k odpovědím na otázku: Co je chvála? David své odpovědi rozvíjel v duchu své první teze, kterou jsme právě diskutovali, totiž: chvála je chápána jako jakýsi kněžský čin, takříkajíc svátostný úkon, který spojuje nebe se zemí. Slovy Davida N.: a) chválou vstupujeme do Boží přítomnosti; b) chvála je val a obrana proti nepřátelům; c) chvála je prostředkem proti slabosti. Omezím se na některé zásadní verše, které byly v souvislosti s jednotlivými body zmíněny.
a) Chvála jako jedna z cest do Boží přítomnosti
Chápeme-li službu chválících skupinek, především pak jejich vedoucích jako službu kněžskou a naše chvály jako oběti, pak je chvála opravdu "základní částí bohoslužby". Zpěváci nás pak totiž "přivádějí před Boží trůn" (přičemž touto "cestou k Božímu trůnu" je pořad písní), očišťují naše srdce a "připravují příchod Ducha svatého do sboru" (což nejsou formulace Davida N., na semináři však opakovaně zazněly).
Teze 5: Bible neučí, že chvála je jednou z cest do Boží přítomnosti.
Jaké verše mají dokazovat, že chvála je "jednou z cest do Boží přítomnosti"? Zmíníme dva příklady. Ž 100,4: "Vstupte do jeho bran s díkuvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem." Je zde výzva přicházet do chrámu. Popsána je navíc "výbava", s kterou se má k Bohu přistupovat: s chválami a díky, ne "s prázdnýma rukama" (Ž 66,13; 116,17-19; Iz 35,10; srov. Ex 23,15; 34,20; Dt 16,16). Nestojí zde však nic o tom, že chvály jsou přístupem či metodou přístupu k Bohu. Chvála je zde "pouze" chválou, oslavováním Boha a "povinnou výbavou" zbožného poutníka.
Další verš, který má dokládat, že chvály přivádí sbor před Boží tvář, je Iz 60,18: "Své hradby nazveš ?Spása' a své brány ?Chvála'." Ani zde však není ono tvrzení dokazováno; dovídáme se jen názvy hradeb a bran, podobně jako se jinde dovídáme jména oltářů apod. (Gn 33,20; Sd 6,24). Chceme-li přesto verš chápat tak, že chvála je přístupem do "Božího města", tj. do jeho přítomnosti, pak musíme tento výklad dokončit: chvála je pak vstupem do oblasti spasení, do města za hradbami spásy: "Chval Boha, a budeš spasen ty i dům tvůj." Tak tomu však není!
Chvála je v Písmu oslavou Boží (a jako jinou službu ji Bůh jistě používá k proměně člověka). Chvála je chvála. Nikde však není metodou, nástrojem v lidské ruce, "jednou z cest" k Bohu.
Teze 6: Není jiné cesty k Bohu než pouze Kristus, není jiného způsobu, jak na této cestě stát a chodit, než pouze víra.
Na tomto místě se musíme vrátit ke zjištění naznačenému výše, že totiž není jiné oběti, která nás očišťuje a přivádí k Bohu, než oběť Kristova. Druhá strana této výpovědi zní: není jiný způsob, jak si Krista přivlastnit než mu věřit; neexistuje jiná cesta k Bohu, jak k němu přistupovat, jak před ním zůstávat, než důvěra v obětovaného Krista a v jeho slovo.
Několik příkladů: "Jsme-li tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něj jsme získali přístup ve víře k jeho milosti?" (Ř 5,12; 1,16-17). "Bez víry však není možné se zalíbit k Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh je a že se odměňuje těm, kdo ho hledají" (Žd 11,6). "Máme-li tedy, bratři, smělost ke vstupu do nejsvětější svatyně skrze Ježíšovu krev, který nám otevřel skrz oponu, to jest své tělo, cestu novou a živou, a máme-li velkého kněze nad Božím domem, přistupme s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od špatného svědomí a s tělem obmytým čistou vodou" (Žd 10,19-22; 5,18-20). Citované verše představují důvěru v Pána Ježíše jako podmínku pro vstup před Boha, popř. jako toto přistupování - tedy jako naši víru, naši akci. NZ však víru osvětluje i z druhé strany, a sice jako Boží skutek, jako projev, způsob Kristovy přítomnosti a nástroj spásy v jeho
ruce (srov. Žd 12,2; Ř 3,22; Ef 2,8; 1Pt 1,5; Sk 15,9): On v nás "přebývá skrze víru" (Ef 3,17).
Vše, co činíme, říkáme, myslíme atd. ve víře v Krista, vše, co ve víře žijeme - to se děje a odehrává v přítomnosti Boží, přímo ve svatyni, ať to "prožíváme", nebo ne. Kdo věří, nachází se skrze Ducha vždy a zásadně v Boží přítomnosti: právě touto vírou v Krista, sola fide. Víra přitom neopouští materiální svět, "tělo", není - ani chválami - vedena výš a výše do nebes, popř. hloub a hlouběji do Božích hlubin, nýbrž "v těle" věří Kristu (Gal 2,20), tj. chápe se slov evangelia, Písma. Pouze v nich rozpoznává a také skutečně má Kristovu spásnou blízkost a přítomnost Ducha svatého s jeho dary: "Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: ?Nezabývej se myšlenkou: kdo vystoupí na nebe?' - aby Krista přivedl dolů -?ani neříkej: kdo sestoupí do propasti?' - aby Krista vyvedl z říše mrtvých. Co však praví? ?Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci'; je to slovo víry, které zvěstujeme" (Ř 10,6-8; srov. Gal
3,2.5; Ef 1,14; J 5,24; 6,63; 15,7a).
Chvála nás "nepřenáší" blíže k Bohu, není "jednou z cest" k Bohu; tou jedinou cestou je Ježíš Kristus (J 14,6) a - při pohledu z druhé strany - důvěra v Něj (Ř 5,1-2). Chvála patří teprve k "povinné výbavě" víry - pro oslovení Stvořitele (Ž 100,4), podobně jako např. očištěné svědomí (Žd 10,19-22). Je také jedinou adekvátní odpovědí na Boží milost a svobodný příchod, na jeho přítomnost (Ř 1,21.25b), jež nutně předcházejí každé lidské akci. Je tedy "jednoduše" oslavováním a chválením Pána Boha.
b) Chvála jako val proti nepřátelům
Podobně "kněžský" charakter má chápání chval coby obrany proti nepřátelům, popř. coby zbraně duchovního boje. Chvalozpěv má svolávat Boží pomoc v nebezpečí nebo odhánět protivníky, konkrétně třeba démony. Nesmíme zde podle Davida N. "zacházet příliš daleko"; avšak kam až zajít smíme a kde už je to "daleko"? Zaměřím se nejprve na aplikace, které z tohoto pojetí chval bývají vyvozovány - i když David N. je nezmiňuje a tedy asi ani nesdílí. (Mimo rámec Davidova referátu: Toto pojetí chval stojí v pozadí tzv. Pochodů pro Ježíše, ale původně snad i tradičních masopustních průvodů.)
Teze 7: Bible neučí, že chvála je zbraní.
Jaká místa v Písmu mají podpírat pojetí chvály jako zbraně? Uvedu tří příklady. První je Ž 18,4: "Když jsem vzýval Hospodina, jemuž patří chvála, byl jsem zachráněn před svými nepřáteli" (//2Sam 22,4). Tento verš, takto přeložený (ČEP, srov. BK, KJV, NIV, Luther), vidí spasení jako Boží odpověď na žalmistovo volání k Hospodinu. "Vzývat" je překlad hebr. "volat, nazývat" a znamená tady "volat Boha na pomoc" (srov. Dt 24,15; Ž 3,5; 4,1.3; 17,6; 20,10; 22,3; 27,7; 28,1; 30,8; 31,8; 34,7 atd.). O chvále je zde pouze řečeno, že je jí Hospodin hoden - vždyť Bůh zachraňuje ty, kteří k němu volají (Ž 18,7); nikoli však, že je důvodem spásy. V hebr. textu výraz "hoden" nebo "jemuž patří" není a verš tak pro nás zní poněkud nesrozumitelně: "Pochválen! Volám Hospodina a od svých nepřátel budu zachráněn." Některé překlady (srov. Elberfelder, Einheitsübersetzung; LXX) ho čtou zhruba takto: "Volám: ?Budiž pochválen!',
a tak budu spasen od svých nepřátel." Důvodem, nástrojem spásy je zde doopravdy chvála, přesněji ono zvolání. Takový překlad-výklad se mi však zdá nesmyslný. Z žalmu totiž vyplývá, že obsahem tohoto "volání" a "křiku" (v7) byla spíše zoufalá prosba o pomoc a o spasení (v42), a ne výraz: "Pochválen". Zkoumané zvolání je tedy buď reakcí na spásu, nastalou či očekávanou; anebo jde o stručnou podobu rčení, které Židé obyčejně vkládají do svých modliteb a promluv, kdykoli zmíní Boží jméno (př. "Nejvyšší - budiž pochválen - mi dal?"). Že naší zbraní a obranou podle Ž 18 není chvála, lze vyvodit ostatně i z toho, že žalmista jako svůj "hrad" a svého "vysvoboditele" opěvuje samotného Hospodina (v1-3.15.32nn).
Druhým místem je Ježíšův citát sz. verše v Mt 21,16: "Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval moc kvůli svým protivníkům, abys zničil nepřítele planoucího pomstou" (Ž 8,3). - "Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu" (Mt 21,16). Ježíš cituje řeckou Septuagintu (LXX) a spolu s ní hebr. slovo "moc" nahrazuje slovem "chvála". Proč tak učinili židovští překladatelé už ve 3. stol. před Kr.? A proč Ježíš cituje (zde nepřesnou) LXX a mluví k Židům řecky? Anebo snad teprve Matouš Ježíšův aramejský (či hebrejský) výrok překládá a cituje podle LXX? Odpovědi neznám. V našem sz. verši jde každopádně o to, jak Bůh zastavil (a stále zastavuje) nepřátelé svého stvoření a stvořitelských řádů, jež žalm opěvuje (srov. Ž 8,4-9), a jak tím před světem "svou velebnost vyvýšil nad nebesa" (8,2). Bůh Všemohoucí to dělá broukáním, žvatláním, pláčem kojenců. Těmito naprosto pozemskými, přirozenými prostředky zachránil (a
stále zachraňuje) existenci a řády svého stvoření: každé narozené miminko, každý kojenec živený a žijící ze síly své matky, každý jeho výkřik ruší úmysly a dílo pozemských i démonských vrahů a všelijakých nepřátel přirozeného (ale i duchovního) života. Stvoření a život mocně pokračuje a vítězí skrze ony maličké všem "protivníkům" navzdory!
Mám za to, že starověcí židovští překladatelé chtěli náhradou slova "moc" výrazem "chvála" bezslovný křik nemluvňat buď "srozumitelněji" spojit s kontextem, tj. s oslavou Boží vznešenosti a velebnosti (v2). Anebo se jím pokusili "vyložit", co křik maličkých vlastně znamená: totiž chvalozpěv Stvořiteli, který novými a novými generacemi lidí, dětmi ničí nepřátele stvoření - smrt a její sluhy.
Ježíš výraz "chvála" použil jistě ne proto, aby vyložil, v čem spočívá ona "moc". Zohledníme-li totiž souvislost výroku v Mt 21, zjistíme, že zde Kristus obhajuje děti volající v chrámě: "Hosana, Synu Davidovu!" Podle nz. kontextu - ale ani podle původního smyslu žalmu - Ježíši nešlo o výklad chvály coby duchovní zbraně, natož pak o výklad žalmu 8; nýbrž Kristus podal svým odpůrcům doklad, že právě i děti ho mají uznávat a chválit. Nejde zde tedy o chválu - co je a není -, ale o děti.
Zmíním ještě sz. příběh (mimo rámce Davidova referátu), který bývá někdy chápán jako vzor pro vedení tzv. "duchovního boje", a sice 2Par 20: Izrael je napaden nepříteli a král Jóšafat s Izraelem volá k Bohu o pomoc (v4nn); tu na Asafovce Jachzíela sestupuje Boží Duch a levita prorokuje Boží vítězství: "Boj není váš, ale Boží? Vy přitom bojovat nemusíte. Postavte se? a uvidíte, jak vás Hospodin zachrání" (v15-17). Izrael tomuto slovu uvěřil (v18-20), a tak ve slavnostním průvodu - v čele se zpěváky - vytáhl, aby se na bitvu podíval (v21): "V ten čas, kdy se dali do jásotu a chval, vyslal Hospodin? zálohy?" a nepřátele zničil (v22nn). Bůh sice zkázu agresorů započal současně s izraelskou chválou, chvála zde však naprosto není příčinou vítězství ani nástrojem v Boží či Jóšafatově ruce; nýbrž je reakcí na proroctví a projevem víry v přicházející vysvobození (v20-21).
Teze 8: Písmo pojmenovává jiné duchovní zbraně: naše tělo a Boží slovo.
Chvála je Boží oslava a jako taková je zaměřena na Boha, ne na jeho nepřátele. Bible ovšem o boji s nepřáteli mluví. Těmito protivníky nejsou v NZ - narozdíl od SZ - lidé, nýbrž duchovní "mocnosti" (Ef 6,12): ty svádějí k hříchu a k herezi (Ef 2,2; 2Te 2,8nn atd.). Bojuje se tedy jednak o víru, a to jak o zachování důvěry v Boha a jeho slovo, tak o čistotu daného učení (2Tim 4,7; Ju 3); jednak proti hříchu, o poslušnost (Žd 12,1nn; Ř 13,12nn). Timoteus svůj "boj víry" (1Tim 6,12) proto vedl o zbožnost, víru a o věrnost vůči povolání ke službě (6,11-14).
Celoživotní bitvu proti mocnostem, křesťanům uloženou (2Tim 4,7), však nevedeme kdesi v duchovní, transcendentní sféře, "v povětří", kde mocnosti přebývají (Ef 6,12), nýbrž válčíme na zemi, a ještě blíže: v prostoru našich činů a myšlenek (2Kor 10,4), přímo "údy" těla, jež jsou také nazývány "zbraněmi" - buď zbraněmi hříchu, nebo spravedlnosti (Ř 6,13).
K tomuto zápasu o víru, věrnost a poslušnost, vedenému tělem a v těle, je nutná tělesná disciplína (1Kor 9,25nn; 2Tim 2,5); také utrpení je proto nazýváno bojem (Fil 1,29-30; Kol 1,24-2,1; 1Te 2,2/Sk 17,5nn). Zbroj, jíž jsou, popř. mají být křesťané z Kristovy moci chráněni, sestává podle Pavla z pravdy, spravedlnosti, služby evangeliu, z víry a spasení (Ef 6,14-16; srov. Iz 11,15; 59,17; 2Kor 6,7; 1Te 5,8). Jako jedinou útočnou zbraň jmenuje apoštol "meč Ducha, jímž je Boží slovo" (6,17; Žd 4,12); o slovech, ve svých dopisech i pronesených osobně, jinde říká, že "mají od Boha sílu bořit hradby": rozbíjet nesmysly, obnovovat mysl atd. (2Kor 10,4; srov. 10,4nn). Zde nemůžu než souhlasit s Davidem N., "že na mnoha místech Písma je dáván veliký význam slovu. Prostě není jedno, co říkáme, či vyznáváme"; mluvení - ať takové či onaké - je mocnou, účinnou duchovní zbraní. Připomenu ještě, co jsem napsal k 6. tezi o Božím slovu: ono nás odhaluje jako hříšníky
a zjevuje jako spasené v Kristu; ono probouzí víru a je jejím jediným předmětem; v něm je s námi Pán Ježíš a my v něm; skrze ně dostáváme Ducha svatého a poznáváme Boží vůli atd. (srov. Ř 10,6-17; Gal 3,2.5; Ef 1,14; J 5,24; 6,63; 15,7a).
Náš "boj víry" se tedy vede o zachování důvěry v Boha, čistotu učení a o zbožnost. Nebojuje se zaklínadly, strategiemi či metodami, nýbrž především Božím slovem - a tedy i vírou v ně - a poslušností. Tento boj se neodehrává v "nadsvětnu", nýbrž v nás samých - zbraněmi obou znepřátelených stran jsou v posledku naše těla. Uctívání a chvála Boha je přitom jednak projevem této poslušnosti a víry, jednak reakcí na Boží pomoc v prohrách a na odpuštění hříchů. Nemluví se však o ní jako o samostatné, jaksi "účinné" či "účinější" zbrani. Slova písní, jako i jiná slova, mají rozhodující vliv a význam pro "boj víry", jak jsme viděli výše. Ale chvála je "pouze" chvála, projev vděčnosti a poddanosti.
c) Chvála jako pomoc v beznaději
David N. má jistě pravdu, že zaměření na Hospodina ve chvále uprostřed těžkostí a bolesti může člověka napřímit a potěšit jeho rozkolísané srdce; podle rčení: "Neříkej Bohu, jak velké máš problémy, ale problémům, jak velkého máš Boha!" Uznání Boží svrchovanosti je navíc jediná správná odpověď na "rány osudu" (Jób 1,21; Ř 4,20).
Teze 9: Chvála není lékem proti smutku, nýbrž projevem radosti.
Oddíly Písma, které mají dokazovat, že chvála je pomocí v beznaději, však mluví spíše o tom, že Bůh, popř. Kristus sám beznaděj odebírá a nahrazuje ji radostí. Iz 61,1-3: "Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych přinesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě? pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje." Zpěv chval je zde projevem radosti a vděčnosti za spasení, ne lékem proti smutku. V soužení a ve smrti se má člověk spíše modlit a volat k Bohu o pomoc: "Volej mě v den soužení. Vytrhnu tě a ty mě budeš oslavovat." "Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo z vás dobré mysli? Ať zpívá Pánu" (Ž 50,15; Jk 5,13; srov. Ž 42,5; 22,25-26).
Teze 10: Chvála je chvála...
V rozhovoru s referátem Davida N. jsem odůvodnil své pochybnosti o aplikaci sz. chrámových řádů do reality nz. církve. Ta není určována Mojžíšovým zákonem, pozemskou svatyní a kněžstvem, nýbrž Kristovým věčným a výlučným kněžstvím, jeho panstvím a spásou. Služebnosti církve mají svůj původ v Ježíšově a apoštolském ustanovení, popř. jsou konkrétním "vtělením" obecného poslání církve ve světě.
Dále jsem vymezil, co chvála podle mého chápání není: Není cestou do Boží blízkosti, jakousi obětí, která spojuje nebe se zemí; není zbraní duchovního boje či ochranou proti nepříteli; není lékem proti smutku a slabosti. Chvála není nástrojem v naší ruce, jímž máme docílit a způsobit něco mimo tuto chválu! Abych popsal cestu k Bohu, boj víry i pomoc v beznaději, musel jsem zabíhat do větších podrobností a odbíhat tak - nutně - od chval, jež jsou se zmíněnými tématy uměle a chybně spojovány.
Chvála je totiž chvála: Úkol a smysl stvoření, projev vděčnosti za Boží dary, zvl. za spasení, uznání Jeho poznané, věřené velikosti a moci a dobroty, nejpřednější výraz víry a poslušnosti. Chválou radostně vyznáváme a uznáváme svou důvěru v Boha a závislost na Něm, to, že jsme stvoření, obdarovaní a spasení. Chvála je Božím darem člověku, darem pečetícím všechny ostatní dary?
Tuto poslední, pozitivní tezi ponechám nyní však nedokončenou, protože už přesahuje rámec, který jsem si na začátku vymezil. Rád se k ní později vrátím a pokusím se shrnout svůj pohled na mluvení Písma o chvále Hospodinově.
Nyní jen: Soli Deo Gloria! David Beňa, ThLic.
|
