poslal 53
Jan Amos Komenský a čeští exulanti z 18. století
Nejvýznamnější český exulant, senior Jednoty bratrské Jan Amos Komenský, je postavou, k níž se většina českého národa od minulého století hrdě hlásí. “Jsme národ Husův a Komenského”, bylo hlásáno při nejrůznějších příležitostech, přičemž je smutnou skutečností, že smysl smrti Husovy i Komenského exilu zůstával těm, kdo se k nim nejvíce hlásili, většinou cizí.
Bylo možno slýchat i od “navrátilců” do země otců ze Zelova, z bývalého Pruského Slezska i z Volyně, kteří reemigrovali po 2. světové válce a posílili sbory Českobratrské církve evangelické a Bratrské jednoty baptistů, že oni jsou potomky těch, kteří spolu s Komenským opustili vlast, když vývoj po bitvě bělohorské dospěl ke stavu, že pro nikoho, s vírou jinou než římsko-katolickou, nebylo ve vlasti místa. Jiný názor, většinou těch, kterým z Komenského odkazu zbylo jen bezobsažné vlastenectví, říkal, že tito reemigranti nejsou vůbec potomky pobělohorských exulantů, neboť jejich předkové odešli z vlasti více než sto let po Bílé hoře, narodili se tedy vlastně až po Komenského smrti a nemají s ním nic společného. Jak tomu je se vztahem předků těchto reemigrantů ke Komenskému?
Nejdříve několik slov k českým náboženským exulantům vůbec. Odcházeli v několika vlnách v různých dobách. První velký odchod Českých bratří do exilu se udál po válce šmalkaldské v letech 1547-1548, když se proti Jednotě bratrské obrátila zlovůle Ferdinanda I., protože jej čeští stavové odmítli podporovat ve válce proti německým protestantům. První vyhnanci z Jednoty odcházeli do Polska a Pruska, zde založili sbory své, ale vznikly tu i sbory Jednoty z místního obyvatelstva, například v Toruni, Poznani, Lešně a na mnoha jiných místech - tím vznikla polská větev Jednoty bratrské. Druhá mohutná vlna následovala po necelých sto letech, po bitvě na Bílé hoře a po vydání Obnoveného zřízení zemského. Desítky tisíc těch nejvzdělanějších a nejcharakternějších šlechticů a měšťanů tehdy opustily vlast, mezi nimi i Jan Amos Komenský. A opět zhruba po stu letech přichází třetí vlna, kdy odcházejí poddaní, do Saska, potom do Berlína, do Münsterberga, zakládají Husinec, Tábor, Poděbrady, Čermín a další kolonie v Pruském Slezsku, jejich děti pak Zelov, Kučov, Faustynov a jiná místa v Polsku a jejich další potomci české vesnice na Volyni a i jinde.
Vzhledem k nesnášenlivé římsko-katolické totalitě, která v Čechách vládla v době, nazvané Jiráskem výstižně “temnem”, je třeba říci, že označení “pobělohorští exulanté” je legitimní pro všechny náboženské exulanty v letech 1620 -1781, tedy od bitvy bělohorské až do vydání Tolerančního patentu, to znamená i pro předky reemigrantů, kteří odešli v první polovině 18.století. Vztah těchto exulantů ke Komenskému chci sledovat na dvou rovinách, na jejich vztazích ke Komenského přímým potomkům a na jejich vztahu ke Komenského knihám.
1. Exulanti z 18. století a Komenského přímí potomci.
Obecně se toho o Komenského dětech a dalších potomcích příliš neví. Lidem, kteří se o tyto věci blíže nezajímají, by se mohlo zdát, že snad ani žádné potomky neměl. Komenský byl třikrát ženatý. První manželka, Magdalena Vizovská zemřela i s oběma dětmi, které měli, na mor v roce 1622, v době pronásledování. Jen čtyři z Komenského dětí dospěly, a ty byly všechny z druhého manželství, uzavřeného v roce 1624 s Marií Dorotou, dcerou seniora Jednoty Jana Cyrilla. Marie Dorota zemřela v Lešně v roce 1648, nedlouho po narození syna Daniele. Dceři Zuzaně bylo tehdy 5 let a Komenský byl nucen oženit se potřetí v roce 1649 s Janou Gajusovou. První Komenského dcera, Kristina Dorota narozená v roce 1627, se provdala za kazatele Jana Molitora a působili ve sboru v Markušovicích na Spiši. V roce 1654 však již Kristina Dorota nežila a Komenského manželka Jana vychovávala v Amsterodamu také dvě děti Molitorovy.
Druhá Komenského dcera Alžběta, narozená v roce 1629, se provdala v roce 1649 za Petra Figula. Tento Petr, se nejprve podle města Jablonného nad Orlicí, kde se snad narodil, nazýval Jablonský, ale v exilu užíval jména Figulus. Petr Figulus působil jako kazatel v Břehu, Mokrém a Memelu, ale i on zemřel dříve než Komenský a ovdovělá Alžběta s 5 dětmi hledala útočiště v Amsterodamu u otce. Po Komenského smrti prožily Jana Komenská a Alžběta Figulusová se všemi dětmi v Amsterodamu velmi těžké 4 roky a potom se odstěhovaly do Berlína. Komenského jediný syn Daniel, narozený v roce 1646, zůstal v Amsterodamu a později se stal kazatelem v Gdansku, ovšem v roce 1694, když cestoval z Amsterodamu lodí, došlo ke ztroskotání a Daniel se utopil.
Komenského dceři Alžbětě a Petru Figulovi se 20.11.1660 narodil syn Daniel Arnošt. V dospělosti se vrátil k otcovskému původnímu jménu Jablonský, takže je znám jako Daniel Arnošt Jablonský. Po studiích na bratrském gymnásiu v polském Lešně, na bohoslovecké fakultě ve Frankfurtu nad Odrou a v anglickém Oxfordu se stal farářem reformované církve, po třech letech byl povolán vedením Jednoty bratrské za kazatele a rektora gymnásia do Lešna, v roce 1691 se stal dvorním kazatelem v Královci a v roce 1693 v Berlíně. Na synodu v Lešně byl zvolen v roce 1699 seniorem polské větve Jednoty bratrské. Byl velice vzdělaný, má čestné místo v německé vědě i literatuře. Podařilo se mu v Berlíně částečně i to, oč usiloval Jan Amos, když chtěl v Praze založit akademii světových vědců “collegium lucis”. Na popud D.A.Jablonského a filosofa Leibnitze byla totiž založena v Berlíně akademie věd, na níž pak po Leibnitzově smrti působil Daniel Arnošt jako president. Svého postavení na berlínském královském dvoře využíval k ochraně a podpoře českých exulantů, o něž věrně po vzoru svého děda pečoval. Zejména po roce 1732, kdy do Berlína přišlo množství exulantů z Gerlachsheimu a Velkého Hennersdorfu v Sasku a i z Čech přicházeli stále další a další, bylo jeho podpory potřebí. Za jeho života vznikl ze třetí vlny českých exulantů český sbor v Berlíně, byla založena česká osada Rixdorf u Berlína a v roce 1735 byl v Berlíně postaven český kostel, zvaný Betlémský. Daniel Arnošt Jablonský zemřel 25.5.1741.
Po něm se stal seniorem polské větve Jednoty bratrské a ochráncem exulantů jeho syn Bedřich Vilém Jablonský, ten ordinoval v roce 1744 Václava Blanického za kazatele českých exulantů, kteří se zdržovali v Münsterbergu. Do velice složité ekonomické i náboženské situace münsterberských Čechů poslali bratři z Berlína Blanického jako nejvhodnější pomoc. Po úžasném úsilí se mu podařilo vyvést exulanty z münsterberské bídy a založit jejich první osadu v Pruském Slezsku - Husinec u Střelína.
Druhorozený syn Komenského dcery Alžběty a Petra Figula se jmenoval Samuel Adam a narodil se v roce 1656 v Gdansku. Ten narozdíl od svého mladšího bratra užíval příjmení Figulus. I on je spojen těsně s českými exulanty. Jeho vnuk Samuel Figulus, narozený v roce 1728, se stal v roce 1754 po Václavu Blanickém kazatelem právě výše uvedeného husineckého sboru českých exulantů v Pruském Slezsku a byl jím až do své smrti v roce 1771 (z této větve pocházejí i dosud žijící potomci J.A.Komenského).
Z uvedeného vidíme, že Komenský neodešel z tohoto světa jako osamocený poslední senior Jednoty bratrské, ale že jeho dědictví žilo mezi českými exulanty směru reformovaného i v jeho přímých potomcích.
2. Exulanti z 18. století a Komenského knihy.
Komenského knihy měly na české exulanty velký vliv a měly mezi nimi vždy velký ohlas. Centrem, z něhož se tyto knihy mezi ně šířily, byl opět Berlín. Staral se o to především Jan Theofil Elsner, kterému (přes všechny lidské nedostatky) náleží jedno z předních míst v dějinách našich exulantů i v dějinách české církve v době mezi J.A.Komenským a obnovením církve po vydání Tolerančního patentu.
Elsner se narodil 5.3.1717 ve Wengrově v Polsku a pocházel z rodiny, hlásící se k polské větvi Jednoty bratrské, v té době ovšem již přičleněné k církvi reformované. Vliv na Jana Theofila i na jeho působení naznačoval již jeho vzdálený strýc Jakub, proslulý novozákonník a pedagog, rada reformované konsistoře v Berlíně a přítel českých exulantů. J.T.Elsner byl po studiích v Lešně poslán na berlínské gymnásium, kde jeho strýc působil jako ředitel, a potom studoval v holandském Leydenu. Když v roce 1743 studia ukončil, stal se učitelem na lešenském gymnásiu a po dvou letech kazatelem v Heyersdorfu v Poznaňsku. Od roku 1747 byl kazatelem berlínských reformovaných Čechů a po Bedřichu Vilémovi Jablonském se stal i seniorem Jednoty bratrské. Exulanti v té době žili v Berlíně již 15 let a rozešli se do tří skupin. Jedni se přidrželi církve luterské, druzí nově vzniklé Jednoty ochranovské, ale největší část z nich se rozhodla pro církev reformovanou, stejně jako čeští exulanti v Pruském Slezku. Bylo třeba věnovat jim cílevědomou a soustavnou práci při vzdělávání věroučném i v církevním životě. Této práce se Elsner ujal s podivuhodnou oddaností. Při svém instalačním kázání v Betlémském kostele oslovil exulanty textem o vyjití Abrahamově z vlasti a vykládal zevrubně, co právě pro ně znamená příklad otců poslušně věřících. Berlínským Čechům sloužil téměř 35 let. Jako vzdělaný bohoslovec napsal celou řadu spisů, které nechci vyjmenovávat. Psal německy i latinsky učená pojednání biblická i historická a vědomě navazoval na Komenského, o němž již v Lešně mnoho slýchal.
Z jeho vlastních děl chci připomenout jen dvě, která dosáhla mimořádného ohlasu. Pro české exulanty totiž napsal a vydal knihy, s nimiž se jejich potomci ještě po druhé světové válce vraceli do vlasti předků. Je to především kancionál, vydaný v roce 1753, právem označovaný za poslední bratrský kancionál, který se dočkal dalších nejméně dvaadvaceti vydání a sloužil bratřím a sestrám i v Čechách a na Moravě po vydání Tolerančního patentu. Je to ona kniha, na jejímž titulním listu čteme “Kancyonál, to jest kniha žalmů i písní duchovních, od rozličných mužů Božích, Bratří českých i jiných složených”, z něhož se zpívalo od Berlína přes Husinec, Čermín, Zelov až na Volyň. Druhá kniha napsaná a vydaná Elsnerem, která dosáhla stejného významu, byl katechismus. Zpracoval jej počátkem roku 1748 a vydal pod názvem “Mléko čisté pravdy Boží”. Používání tohoto katechismu se vžilo tak, že se ho exulantské evangelické sbory opět držely až do návratu do vlasti, stejně jako Elsnerova kancionálu.
Velmi významné bylo však to, že Jan Theofil Elsner přistoupil k vydávání Komenského spisů pro potřeby exulantů, ale i pro nekatolíky v Čechách, jimž byly tajně dodávány. O důvodu vydávání těchto knih sám napsal: “Pobožný Komenius to dobře věděl, že rozptýlení Češi i ze strany náboženství do všelikého pokušení přijdou, a protož on jim rozličné krásné knížky, pravý smysl učení Bratrského v sobě obsahující, na světlo vydal, aby v nich jako průbovní kámen i heslo měli, po kterémž by mohli poznati, jakého učení se držeti....jeho knížky jsou jako náměstkové jeho do tohoto dnešního dne, kteříž nám i po jeho smrti, na jeho místě ukazují, co on, jako biskup české i moravské církve Boží pravověrné za učení měl, a k čemuž se příkladem jeho i ti všichni hlásiti mají, kteří pravého učení bratrského milovníci jsou.” Tedy Elsner přistoupil k vydávání Komenského spisů s jasnou ideou, že tyto knihy mají být exulantům pomocí v orientaci mezi duchovními proudy, nebo jinak řečeno, tito exulanté se měli stát dědici Komenského učení. Jan Theofil Elsner přetiskoval Komenského díla velmi pečlivě. V roce 1754 vydal “Praxis pietatis”, v roce 1756 “Historii o těžkých protivenstvích církve české”, v roce 1757 čtyři Komenského spisy - “Labyrint světa a ráj srdce”, “Historie o umučení a smrti Ježíše Krista vyložená v kázáních”, “Kšaft umírající matky Jednoty bratrské”, a “Smutný hlas hněvem Božím zaplašeného pastýře”. Po osmileté přestávce pak v roce 1765 vydal “Boj s Bohem modlitbami”, “Nedobytelný hrad jméno Hospodinovo” a “Přemyšlování o dokonalosti křesťanské”. K nim se druží kniha nikoliv Komenského, ale Lasitského o řádech Jednoty bratrské, vydaná v roce 1765. Kdo si všechny knihy opatřil, měl vzácnou knihovnu děl Jana Amose Komenského. Slouží Elsnerovi ke cti, kolik úsilí věnoval novým vydáním těchto znamenitých spisů, ale i to, že pro vydavatelskou práci získal spolupracovníky a mecenáše mezi berlínskými Čechy, kteří se zatím domohli většího majetku. Význam tohoto činu vysvitne zejména tehdy, když si uvědomíme, že bez jeho vydání Komenského děl, bychom některá z nich vůbec neznali, zejména to platí o slavném “Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské”.
Že však Elsnerovi nešlo jednostranně jen o Komenského učení, ale že mu šlo především o živý vztah exulantů k Božímu slovu dokázal dalším svým významným počinem. V roce 1766 došlo jeho úsilím k třetímu vydání Kralické bible v Halle. Toto vydání doprovodil historií českých biblí a podle něj se české bible tisky dalších 100 let. Elsnerův význam pro českou církev ani pro český národ nebyl nikdy doceněn. Stačí si uvědomit, že při strašném úpadku českého jazyka v době pobělohorské se lidem jeho prostřednictvím dostávaly knihy psané krásnou Komenského češtinou, a zároveň knihy vzácného obsahu proti většinou bezcenným blábolům, které byly vydávány v té době v Čechách a na Moravě. Je symptomatické, že u současných katolizujících apologetů barokní doby nenajdeme o Elsnerovi ani slova. Je to i Elsnerova zásluha, že čeští obrozenci měli vůbec na co jazykově navazovat při své buditelské práci a to je také nejlepší odpověď těm, kteří se dnes snaží vykládat, že Bílá hora zachránila český národ, protože mu hrozilo poněmčení z podléhání německému protestantismu.V roce 1782 Jan Theofil Elsner zemřel, v péči o berlínský sbor a o české exulanty pak pokračovali jeho synové Kristián Fridrich a Benjamin Daniel až do roku 1831.
Komenského knihy, vydané Elsnerem, byly rozšířeny mezi exulanty ve všech jejich osadách a v některých rodinách můžete tyto “špalíčky” najít dodnes. Dědictví Komenského tedy žilo ve všech exulantských sborech i prostřednictvím jeho díla, které právě exulanti z 18. století považovali za statek po bibli nejcenější - jak to dobře vystihla i slova pozdější písně “nevzali jsme s sebou nic, po všem je veta, jen Bibli kralickou a Labyrint světa”.
3. Závěr.
Chtěl jsem upozornit na to, že mezi exulanty z 18. století, jejichž potomci se po druhé světové válce vrátili do země svých předků a Janem Amosem Komenským lze vysledovat řadu vazeb. Zmínil jsem se přitom o několika postavách naší historie a chtěl bych na nich ukázat ještě jednu věc. Situace biblicky věřících křesťanů v době “temna” nebyla nepodobná situaci v Izraeli za doby krále Achaba a proroka Eliáše. Všichni věrní Hospodinovi měli být vymýceni, ale Pán Bůh se o své postaral. V Izraeli Hospodin zachoval sedm tisíc těch, kteří neskláněli svá kolena před Bálem a postaral se i o ty, kteří byli věrni jeho slovu v našem národě. V historii českých exulantů můžeme vidět, že to není jen náhodný shluk událostí.
Po prvním vyhnanství v polovině 16. století vznikla polská větev Jednoty bratrské. Vytrvala i v době, kdy v Čechách byli nekatolíci násilně likvidováni, takže po stu letech byla pomocí těm exulantům, kteří odešli ve druhé vlně a z nichž velká část směřovala právě k bratřím v Polsku. Polská větev Jednoty přijala učení reformované, ale i v Čechách se Jednota bratrská před Bílou horou stále více přikláněla k tomuto učení (nakonec i baptisté se drželi reformovaného učení). V této větvi Jednoty působili Komenského potomci Daniel Arnošt Jablonský a Bedřich Vilém Jablonský, odtud vyšel i Jan Theofil Elsner, ti se zase stali účinnou pomocí a ochranou exulantům ze třetí vlny v 18. století, kteří se z největší části hlásili k reformovaným. A potomci exulantů ze třetí vlny se po druhé světové válce vrátili do země otců, aby byť všelijak slabě a porušeně, ale přece jenom posílili církev Kristovu v této zemi před další zkouškou, která před ní stála. Nic se neztratilo a nic nebylo nadarmo.
Jan Bistranin
