Kontrasty: Jak ochromuje sociální fobie
Vloženo Středa, 04. únor 2004 @ 16:08:56 CET Vložil: Bolek |
poslal moshe Jak ochromuje sociální fobie
Sociální fobie přináší člověku trápení. Týká se totiž každodenních
situací a jejím nejvýraznějším příznakem je úzkost.
Lidé trpící sociální fobií cítí ve společnosti jiných lidí
nervozitu, napětí nebo nepříjemné tělesné příznaky (červenání, třes
rukou, bušení srdce, pocení, bolesti břicha apod.). Následkem je horší
uplatnění v práci a problémy s navazováním trvalejších vztahů.
Takoví lidé mají nejčastěji strach z odmítnutí, kritiky nebo
negativního hodnocení druhými. Obávají se, co si druzí řeknou o jejich
vzhledu, chování, charakteru nebo příznacích úzkosti.
Strach se může týkat
jen určité složky sociální interakce (mluvení, jedení nebo psaní před
druhými lidmi) – tehdy se sociální fobie podobá jednoduchým fobiím.
Obvykle jsou však strachy rozsáhlejší a týkají se celé řady situací.
Typické situace, kterým se lidé se sociální fobií vyhýbají, protože
v nich vzbuzují strach a úzkost:
- mluvit před skupinou lidí
- být někomu představen
- být kritizován
- vystupovat na veřejnosti
- jíst nebo pít před lidmi
- oslovit neznámého člověka nebo sním mluvit
- být v centru pozornosti
- mluvit s někým opačného pohlaví
- být sledován při práci nebo při psaní
- účastnit se zkoušek, vstupního pohovoru, testu
- stát ve frontě
- účastnit se neformální zábavy, večírku, recepce
- telefonovat
- začít rozhovor
Mnoho lidí, kteří trpí sociální fobií, se často navíc obává, že
se v dané sociální situaci přestanou ovládat, že je jejich strach přemůže
a že začnou panikařit. Tento strach bývá spojen s touhou vyhnout se
dané situaci. To vede k vyhýbání se pobytu ve společnosti, zejména
v malých skupinkách. Lidé trpící touto fobií jsou nejraději doma,
odmítají pozvání do společnosti, nezvou návštěvy apod. Mohou mít také
potíže s nakupováním v obchodech, kde obsluhují za pultem
prodavači. V zaměstnání se vyhýbají setkáním, schůzím, i neformální
zábavě s kolegy po práci.
Někdy bývá strach ze ztrapnění soustředěn na specifické tělesné příznaky
(červenání, potíže při pohledu z očí do očí, třes rukou,
pocity na zvracení nebo naléhavou potřebu močit). Jindy je strach z hodnocení
druhými soustředěn na tělesné rysy – holohlavost, uhrovitou pleť, velký
nos, ustupující bradu, zrzavé vlasy apod. Nápadné je vyhýbání se sociálním
situacím, jež může v extrémních případech vést k téměř
úplné sociální izolaci.
Strach z druhých lidí vzniká zejména tehdy, kdy se člověk domnívá,
že má nějakou skrytou negativní vlastnost nebo vadu, kterou nesmí nikdo
odhalit. Obavy se rodí také z toho, že od druhých nedostaneme
takové hodnocení, jaké bychom chtěli.
Jedním z největších strachů z druhých lidí je strach z autorit.
Většina lidí ho prožívá jako velmi obtěžující a omezující. Svazuje
jejich schopnost účinně jednat a otevřeně a směle mluvit za sebe. Důvodem
bývá „autoritářská“ výchova v rodině a ve škole. Jiným
druhem strachu z lidí je strach ze sebevědomí druhých lidí. Nejistí
lidé se obklopují lidmi rovněž nejistými, protože to jim pomáhá zbavit
se nejistoty. Sebevědomým lidem se snaží vyhýbat, protože jim cizí
jistota nahání strach – v jejich přítomnosti si obzvlášť uvědomují
svoji nejistotu.
Sociální fobií trpí v průběhu svého života 10 – 13%
populace. Sociální fobie vzniká nejčastěji ve věku mezi 14. – 20.
rokem. U někoho však může přetrvat celý život. Sociální fobie se
objevuje stejně často u mužů jako u žen. Nezáleží na inteligenci, vzdělání,
ekonomickém zázemí, zaměstnání. Dokonce i učitel může mít extrémní
strach z rodičovských schůzek, vedoucí podniku strach ze schůzek s podřízenými,
lékař z jednání na úřadech apod.
Lidé trpící sociální fobií daleko častěji zůstávají bez
partnera. Jejich obvyklým problémem je oddělit se od svých rodičů a začít
žít samostatně. Velmi často mají studijní problémy. Těžkosti jim nepůsobí
naučit se danou látku, ale mají výrazný strach ze zkoušení (zejména ze
zkoušení před třídou nebo před komisí). Ze strachu před zkoušením se
často nepřihlásí k dalšímu studiu nebo studium předčasně ukončí,
i když jinak pro ně mají všechny předpoklady.
Podobné bývají jejich pracovní problémy. Sociální fobie je nutí vyhýbat
se neformálním kontaktům, což někdy mění život v peklo, protože
i v práci řada neformálních kontaktů existuje. Lidé se sociální
fobií mohou mít problémy se společným pitím kávy, stolováním v jídelně
apod. Často přes odborné schopnosti odmítají povýšení, protože
by jim přineslo nutnost častějších kontaktů s druhými lidmi nebo
mluvit na schůzích či jednat s cizími lidmi.
Bohužel u úzkostných lidí vzniká brzy závislost, úzkost se totiž
bez alkoholu či jiných zklidňujících látek zvyšuje.
Řada lidí je přesvědčena, že sociální fobie je rys jejich povahy, a
tudíž s tím nepůjde nic dělat. Není to pravda. Sociální fobie je
dobře léčitelná úzkostná porucha. Možnosti léčby jsou v zásadě
dvě, obě velmi úspěšné:
- léčba psychofarmaky (zejména antidepresivy),
- psychoterapie (zejména kognitivně-behaviorální terapie).
Léčba antidepresivy vykazuje po třech měsících výrazné zlepšení až
u 70-80% osob. Podobných výsledků dosahuje kognitivně-behaviorální
psychoterapie. Efekt psychoterapie je sice pomalejší, avšak na rozdíl od
farmakoterapie často trvalý. Optimální je však kombinace obou přístupů.
Co vyvolává sociální fobii
Příčin může být řada, často se kombinují a nelze říci, která je
u daného člověka důležitější; nejčastější jsou tyto:
- někteří lidé mají vrozeně citlivější nervový systém
- geneticky / dědičně
- v důsledku obtíží matky v těhotenství
- v důsledku obtížného porodu
- výchova vede k přecitlivělosti na kritiku nebo na odmítnutí
druhými
- vzor: rodiče jsou sami přecitlivělí na to "co tomu řeknou
druzí"
- posilování: rodiče straší dítě „ztrapněním se“ nebo
sami dítě ztrapňují či vytvářejí situace, při nichž se dítě
zesměšní
- v průběhu zrání si člověk dostatečně neosvojí sociální
dovednosti, které pak scházejí v době, kdy je jeho vývoj a sociální
situace vyžadují
- už naučené sociální dovednosti jsou zapomenuty, protože se
pravidelně nepoužívají (např. pro izolaci, vyhýbání se apod.)
- dojde k jednomu nebo více zážitkům zesměšnění, bolestného
odmítnutí, ztrapnění apod. před lidmi
Zdroj: Ján Praško, časopis „Moje generace“, květen-červen
2003, str. 16-17
|