Grano Salis - V kurzech Alfa chybí "hůl"

poslal Anonym

V kurzech Alfa chybí "hůl" Emotivní hudba nebo úmyslné vybičovávání emocí pomocí svědectví zaručují problémy. JE BŮH SENTIMENTÁLNÍ?

...Bůh je láska. (1 Jan. 4:8).

Tento verš přináší jedno z nejpodstatnějších tvrzení o Božím charakteru z celé Bible. Jakou útěchu už přineslo nespočetným generacím křesťanů v průběhu staletí. Apoštol Pavel nám říká, že tato láska je pro něj motivací v jeho práci

Neboť Kristova láska nás váže... (2 Kor. 5:14),

ovlivňuje jeho postoj k duchovním věcem a zvláště ke zvěstování evangelia. Ale láska není sentiment. Je smutné, že při mnohých dnešních evangelizačních akcích i při uvažování o evangelizaci dnes převažuje právě sentimentalita, což je problém, který, jak uvidíme, má vliv na způsob zvěstování evangelia. Sentimentální myšlení a jednání Sentimentalita je nezodpovědná láska. Je ochotna dávat a být laskavá, když by měla být silná a pevná. Rodiče tento problém poznají při výchově dětí. Jak nám říká kniha Přísloví:

Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas. (Př. 13:24)

To je sentimentální lásce cizí. Její motto zní: "Láska, ne trest." Ba co ještě hůře, sentimentální láska se často nejsilněji zaměřuje na objekt, který bychom měli milovat nejméně - na nás samotné. Padlý člověk je fascinován sám sebou, svým životem, tím, co mu v životě vyšlo či nevyšlo. Díky svému narcisismu nenávidíme "hůl" a dáváme přednost jemnějšímu zacházení. A také požadujeme, aby náš život dospěl ke šťastnému konci bez toho, aniž bychom uronili slzu. Bůh, nebo sentimentální stařík? Dnešní kázání často vzbuzují sentimentalitu v pohledu na Boha i na lidi. V knize Questions of Life (Otázky života), která se v mnoha sborech stala vzorem pro evangelizaci a tvoří základ populárního ALFA kurzu, nám Nicky Gumbel říká: "Bůh velice miluje každého z nás a touží s námi mít vztah, tak jako otec touží mít vztah se všemi svými dětmi. Ježíš nejenže zemřel za všechny, On také zemřel za tebe i za mě. Je to velice osobní věc." (Gumbel, 1993, str. 53) To je vážný podnět k zamyšlení. Když necháme stranou otázku, co bylo myšleno větou "Ježíš zemřel za všechny", při uvažování o Boží lásce jsme alespoň na pevné půdě. Jan 3:16 nám říká, že Bůh "tak miloval svět". Podobenství o marnotratném synovi nám připomíná lásku, která je v Božím srdci (Lk 15:11-32). Ale je to skutečně tak jednoduché, jako ve výše uvedené citaci? Můžeme takové věci říkat lidem, kteří hledají Boha? Chybí zde "hůl". V oné knize se mluví o hříchu, o poskvrnění hříchem a o jeho moci (Gumbel, 1993, 44-47). Hovoří se o Kristově zástupné smrti na kříži (Gumbel, 1993, 47-49). Ale to vše ve velice jemných výrazech. Žádná mocná trestající "hůl" dolehnuvší na naše duše. Žádný popis dopadu zákona. Žádné vyobrazení toho, jak odporní jsme svatému Bohu. O takových věcech se pojednává způsobem, který vzbuzuje co nejmenší pohoršení. A rychle se přechází k Bohu, který "nás miluje" a dokonce "po nás touží". Bolest se nás téměř nedotkne. Výzvy k pokání se objevují ve chvíli, kdy jsme "pod umrtvením", a zase bleskurychle odezní. Zkrátka, dozvídáme se o Boží lásce dříve, než do hloubky odhalíme, jak velká vzdálenost nás od Něj dělí. Bůh je od nás hříšníků vzdálen; není to tak, že by po nás sentimentálně toužil a prahnul po tom, aby dal do pořádku naše malé živůtky. Naše hříchy jsou pro Něj doslova odporné a hodné hněvu. Jeho lásku poznáváme teprve v Jeho ochotě spasit některé z lidí, aby je uchránil konců, které si vinou svých skutků a své přirozenosti zaslouží. Musíme se k Němu utéci a "být zachráněni z tohoto zvráceného pokolení" (Sk 2:40). Nejdříve ovšem musí přijít pokání: Dříve než zakusíme balzám Boží lásky, musíme být potrestáni holí. Hříšnice z Lukáše

s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat olejem (Lukáš 7:38)

Teprve potom uslyšela:

Jsou ti odpuštěny hříchy (Lukáš 7:48)

Marnotratný syn musel nejdříve "jít do sebe" a litovat. Nejdříve pocítil svou velkou vzdálenost od otce, a pak poznal jeho lásku. Nejprve musíme být připraveni říci:

Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem (Lukáš 15:17-18)

Teprve potom dostaneme ujištění o lásce. Výzvy jako ona výše citovaná neodrážejí spravedlivý Boží soud, ale upadají do sentimentality. Z Boha se stává sentimentální stařík, který je pro nás jen "láska", "láska" a ještě jednou "láska", a to ještě dříve, než se objeví sebemenší náznak toho, že je naše srdce zlomené vědomím hříchů a vlastní nehodností. Toto není biblická evangelizace. Až k smrti zamilovaní do sebe sama: Obraz hříšníka je také prodchnut sentimentalitou. Zvěstování evangelia v 1. kapitole začíná námi - naším životem, našimi bolestmi, zklamáními a naším hledáním smyslu života. Je to náš zmatený, ztracený, nesmyslný malý živůtek, který se nachází v centru dění. Svět kolem nás je ztracený, plný zmatků a temnoty. Dovoluje se nám libovat si v sentimentální fascinaci nad naším životem. Hned poté zjistíme, že Bůh udělal něco, co dá všechno do pořádku, abychom se mohli cítit dobře, že jsme někdo zvláštní a Bůh osobně má o nás zájem. Dokonce i v Aténách, sídle pohanství a objevitelských výprav, dává Pavel do popředí Boha před námi:

Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm" a "je pánem nebe i země, (Sk 17:24).

Podle Pavla to jsme my, kdo by měl prosit o místo v Božích velkolepých plánech, než aby se On ucházel o místečko v našem úchvatném životopise. Je to On, kdo vede události tak, jak si přeje, a ne ten, kdo starostlivě dodává našemu fascinujícímu životnímu příběhu šťastný konec. Moderní způsoby evangelizace se často zabývají příliš mnoho námi a příliš málo Bohem. Dříve než stačíme ze sebe dostat špatný pocit a vplynout do očekávání Božího hněvu, knižní kurz nás vede k "modlitbě odevzdání" a záchrana je dokonána. Taková cesta je samozřejmě ohromně přitažlivá a působivá pro generaci lidí žijících až po uši v zklamáních, zničených nadějích a nesplněných slibech. Zvláště přitahuje lidi okolo dvacítky a třicítky, kteří právě zjistili, že život nejde podle jejich představ a plánů. Interrupce, rozvod nebo rozchod s partnerem, samota ve třiceti pěti, pocit vyhořelosti z práce. Takové smíření s Bohem s sebou nenese ani známku zoufalství. Láska se rychle přiloží jako hojivý obklad a už nemáme čas říci: Otče,

...přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků" (Lukáš 15:18).

Boží bázeň, která je počátkem moudrosti (Př 1:7), se ztrácí z dohledu a mizí v mlhách fascinace námi samotnými. Závěrečná výzva Biblická evangelizace není nikdy sentimentální, i když překypuje láskou. Poselstvím lásky je pokání.

Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoli, aby této neznalosti litovali a činili pokání, (Skutky 17:30)

říká Pavel do sebe zahleděným pohanům v Aténách. A co svárliví a urážliví Korinťané, potácející se ve zmatcích a složitostech svého milostného života, co ti uslyšeli od Pavla? Pavel nám říká:

Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu. (1. Kor. 1:17)

Pavlovi velice záleželo na tom, aby při zvěstování evangelia nic nenarušilo jeho význam, dokonce ani křest, aby "kříž nepozbyl smyslu". V centru pozornosti stojí svatý Bůh, který poslal svého Syna, aby na kříži nesl trest za hřích. Dobře si všimněte, že se Pavel obával, aby kříž "nepozbyl smyslu". Měl strach, aby dokonce ani křest nepozměnil smysl tohoto poselství. Co tedy říci k typické výzbroji dnešních evangelizací? Hlasitá hudba linoucí se z reprobeden již hodinu před začátkem, davy lidí pozvaných vykročit na pódium. O těchto věcech není ve Skutcích ani zmínka. Ani tam není nic o příkladech a humorných příhodách ze života člověka zachráněného z krize středního věku nebo jiných problémů lidí, kteří dostali s Bohem "novou šanci". Žádná svědectví, žádná hudba, žádné výzvy na pódium. A co fenomén malých skupinek, kdy lidé vděčně přijímají Krista jako poslední chod večeře čítající těstoviny a pečivo? Práce s malými skupinami lidí má svůj význam. Pavel měl v Římě návštěvníky, k nimž "od rána do večera hovořil a vydával svědectví o Božím království. Přesvědčoval je o Ježíši důkazy z Mojžíšova zákona i z proroků" (Sk 28:23). Není tu ani stopa po humoru nebo veselosti v projevu, který přichází po večeři. Vše, co souvisí s evangeliem, je vážné a největší důraz je kladen na Boží slávu. Jaké ponaučení z toho plyne? Za prvé, zvěstovatelé evangelia mají před Bohem a lidmi obrovskou zodpovědnost. Ne každý může kázat evangelium. Musí to dělat člověk se srdcem zapáleným láskou především k Bohu a potom k lidem. Ale musí to být láska, která nenabízí méně, než je skutečnost. Žádný osamělý Bůh toužící po kamarádech. Místo toho Bůh slavný, Bůh vznešený svrchovaný a svatý, Bůh vzbuzující bázeň, Bůh absolutní. Žádný kříž sentimentální lásky, ale spíše kříž, kde byl smířen Bůh s hříchy svých vyvolených. Za druhé, musíme si dávat větší pozor na teologii, kterou hlásáme. Co je míněno Boží láskou? Jak tato láska funguje a můžeme lidi ujišťovat "Ježíš vás miluje", když zvěstujeme evangelium? Kazatelé evangelia by neměli zaujímat místo pastorů a ujišťovat o lásce, dokud není důkaz, že tato láska skutečně dosáhla svého cíle ve spasení hříšníka. Potom, a jedině potom, víme jistě, že "Ježíš nás miluje". Ale nikdo není ujištěn do té doby, než přijde opravdové pokání a víra. Za třetí, jaká je atmosféra při zvěstování evangelia? Emotivní hudba nebo úmyslné vybičovávání emocí pomocí svědectví zaručují problémy. Tyto věci rozdmýchávají lidské emoce a to není biblická evangelizace. Boží láska je to, že Bůh poslal svého Syna. Poselství evangelia a seslání Ducha tyto věci dosvědčují. Není třeba podporovat rozhodnutí hudbou či dramatickými výzvami k výstupu na pódium. A nakonec, ke zvěstování evangelia jsme mocně puzeni. Tímto prostředkem budou spaseny lidské duše. Pro přípravu kázání je nutná velká péče, ale největší sláva patří Bohu, že si ke spáse bezmocného a bídného hříšníka zvolil právě tuto chvíli. Boží Duch spíše požehná, pokud atmosféra evangelizace nebude ubírat moc kříži. Ale pravděpodobně se z těchto shromáždění vytratí, pokud na tyto věci nebudeme dbát. - Chris Hand - Reference: Zvláštní odkaz na kurz Alfa Gumbell, Nicky - Questions of Life, Kingsway, Eastbourne, 1993 Chris Hand, CRN Journal, 1/9

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace