Grano Salis - Členství ve sboru: ano

poslal Nepřihlášený

Existují křesťané, kteří za žádných okolností nechtějí být členy sboru. Někteří z nich tvrdí, že prožili nějakou negativní zkušenost s panováním autorit nebo bludným učením a podruhé již nikomu nenaletí nebo jednoduše nepovažují za nutné dávat druhým nahlížet do svého života. Tito lidé buď chodí příležitostně po různých sborech, případně docházejí do nějakého místního společenství, ale nechtějí se zde vázat. Další prohlašují, že členství je nebiblické jako takové, protože Bible žádné závazné a písemné členství explicitně neuvádí. Všichni křesťané jsou podle nich automaticky členy neviditelné církve a cokoliv dalšího je nebiblické.

Městští autonomisté

Část z těchto lidí zastává představu jakéhosi univerzálního a neviditelného „městského sboru“, kde jsou všichni křesťané v dané lokalitě členy, aniž by o tom nutně věděli. Ve své obhajobě „městského sboru“ přitom vycházejí z premisy, že v Písmu jsou vyjmenovány konkrétní sbory vždy jako společenství v určitém místě, a to je pro ně zároveň jediným přípustným modelem, který Bůh uznává. Popis minulého konkrétního stavu je jim univerzálním příkazem pro církev všech dob.

Otázka, kdo je například starším těchto lidí, je asi bezpředmětná. Zřejmě by řekli, že všichni starší v daném městě, případně že to nelze jednoznačně říci, protože stávající struktura je nebiblická a možná by úřad stávajících starších tímto zcela delegitimizovali. Tyto křesťany proto v žádném případě nelze káznit, protože nepatří nikam a volně přecházejí tam, kam je zrovna duch zavane. Těmto lidem říkám pracovně autonomisté.

Věrouka autonomistů

Dalším společným znakem většiny autonomistů bývá tvrzení, že věří jen Bibli a ničemu jinému. Nějaké krédo nebo ústava církve jsou pro ně něčím nebiblickým, svazujícím. Často bývá autonomistům na překážku i to, že církev vytváří denominaci, která je registrována státem. Stejně jako členství, jde prý o lidské nauky a výmysly, ne-li o duchovní smilstvo. Při bližším rozhovoru s nimi však brzy vyjde najevo, že sami zastávají nejrůznější podivné nauky, které mají obvykle vyčteny z obskurní křesťanské literatury a naposlouchány z internetu. Autonomisté se totiž často chovají jako konzumenti u švédských stolů, kde si sami volí svoji dietu, resp. vyzobávají si z nabídek různých sborů, co vyhovuje jejich naturelu.

Ne všichni, ale většina z nich i velmi dobře ví, co je kde špatně a někdy sami sebe označují za lidi obdařené Duchem, kteří jsou posláni k nápravě církve. Sami o sobě nebo o svých selháních mluví zřídka, zato jsou hotovi poučit mnohé o tom, co dělají špatně a v čem je jejich společenství nebiblické. Pokud takového křesťana napomenete, obvykle nemáte lásku, soudíte, máte náboženského ducha a v každém případě nejste vedeni Duchem svatým.

Myslím, že s autonomisty máme zkušenost téměř všichni. Jsou si velmi podobní, a proto nevidím za účelné se jejich popisem více zabývat.Co říká Bible o členství?K čemu bych se ale chtěl vrátit, je členství ve sboru a registrace církve. Je to opravdu něco nebiblického nebo dokonce nebezpečného a hříšného? Co k tomu říká Bible? Jsem přesvědčen, že přesnou eklesiologii v Bibli nenajdeme. Co zde však najdeme spolehlivě, jsou principy.

Existuje několik dobrých důvodů proč církev registrovat a není přitom podstatné v jaké formě. Aby církev mohla například vykonávat peněžní sbírku a účelně ji využít, včetně různých dalších aktivit, jednoduše musí být v souladu se zákony dané země a vytvářet právní subjektivitu. Vzepřít se zákonům můžeme jen tam, kde tyto zákony jdou proti Bohu a víře v něho. Na druhou stranu bych rád zdůraznil, že registrace církve není něco, co by z církve dělalo církev nebo co by bylo nezbytnou podmínkou jejího fungování. Je to věc nápomocná, která usnadňuje a v mnohém i umožňuje její funkci směrem k sekulární společnosti.

Stejně tak obecenství s konkrétními lidmi v jednom sboru je důležité. K tomu, abychom mohli někomu pomoct, musí mezi námi být důvěra a znalost situace dotyčného. Nezávazné participace, kdy dotyčný koluje po mnoha sborech, něco takového umožní jen omezeně.Ačkoliv slovo členství v Bibli skutečně nenajdeme, je zde spousta synonym, jako účast, podíl, připojení apod. Bazírování na slovech je Bibli cizí, důležitý je především jejich obsah. V jednom totiž mají autonomisté pravdu. Členy těla Kristova jsou všichni křesťané, kteří uvěřili Pánu Ježíši a mají Ducha svatého. Každý věřící totiž dostal při svém obrácení Ducha svatého a je tímto Duchem přivtělen (pokřtěn) do Kristova těla. Bible k tomu uvádí:

„Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem“. (1 K 12:13)

Nejedná se zde o křest Duchem, který církev obdržela o letnicích a který vykonal vzkříšený a vyvýšený Kristus tím, že věřící ponořil do Ducha svatého. Zde je situace opačná. Je to sám Duch svatý, kdo křtí věřící do Kristova těla. Ale i kdyby měli pravdu ti, kteří tato místa nahlížejí jako konkordantní, na významu se nic nemění. Jednoduše každý znovuzrozený křesťan je součástí, chcete-li členem (údem) těla Kristova. Pokud se mluví o členství v neviditelné církvi, nelze nic namítat.Naše členství v těle Kristově má pak několik aspektů. Dovolil jsem si je rozdělit na atributy neodmyslitelné, automatické, tedy obligatorní a atributy volné, svobodné a dobově proměnlivé, tedy fakultativní.

Obligatorní atributy

Křtít vodou je jedním z důležitých příkazů Pána Ježíše Krista církvi. Tento křest souvisí s vnějším projevem přičlenění ke Kristu, ke kterému došlo skrze křest Duchem do těla Kristova. Ve Starém zákoně byl předobrazem křtu průchod mrakem, kdy všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem (1 K 10:2). Křest v Novém Zákoně nás pak zjevně přidružuje ke Kristu skrze jeho smrt a vzkříšení, kdy jsme byli spolu s Kristem pohřbeni do smrti, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života (Ř 6:4).

Ke křtu člověk tedy potřebuje konkrétní křesťany. Druhým obligatorním atributem je Večeře Páně. Ta je opět vysluhována církví a je veřejnou demonstrací skutečnosti Kristovy smrti, kdy jsme skrze vylití krve smluvně vázáni jak ke Kristu, tak k sobě navzájem (1 K 11:23–25).

Zatímco křest je jednorázovou a „nesmazatelnou“ skutečností naší smrti a vzkříšení s Kristem, Večeře Páně je opakováním a připomínáním smrti Páně, skrze kterou máme podíl na jeho těle. Obojí se děje uprostřed konkrétního Božího lidu, kde jsou si lidé vzájemně vydáni, znají se, a pokud někdo z nich žije nehodným způsobem života, bývá z obecenství Večeře Páně vyloučen (K 5:11). To se jednoduše nemůže týkat autonomních křesťanů, jejichž život je často pro ostatní velkou neznámou, a kteří pendlují po různých sborech tak, jak chtějí a kam je – jak se domnívají – zrovna duch zavane.

Fakultativní atributy

Vedle obligatorních jsou pak i atributy fakultativní, které jsou dobově podmíněné a v historii nabývaly různých podob. Jejich principem je pak slovo, které čeština překládá jako „přičlenění“, „připojení“ nebo „oddání se“. V řečtině je základem slovo Κολλάω, které je v Novém Zákoně uvedeno celkem dvanáct krát. V knize Skutků je tohoto slova použito pro připojení se resp. oddání se lidskému společenství (Sk 17:4 nebo 34). V K 6:16 je stejného slova použito pro akt oddání se ženě, stejně jako oddání se Pánu a stejného výrazu je použito k připojení se muže ke své manželce (Mt 19:5).

Nebylo by jistě správné, jak to činí někteří protagonisté učednického hnutí, ztotožnit manželství s členstvím ve sboru. Vstup do sboru není svatbou a odchod z něho není rozvodem. Nicméně použité slovo ukazuje mimo jiné hloubku vztahu, který má člověk s věřícími ve sboru. Nejde jistě o letmou návštěvu autonomisty, který přijde příležitostně nasát atmosféru, když přijde na řadu jeho oblíbený kazatel, letmo někoho poučí o svých hlubokých duchovních zkušenostech a jde opět o dům dále ve svém imaginárním resp. virtuálním „městském sboru“, jehož členové ani netuší, že jsou jeho členy.Není důležité, v jaké formě sbor členství akceptuje.

Zda jde o písemnou přihlášku, slovní přitakání nebo jen o společný závazek plynoucí ze společné Večeře Páně. Důležité je, zda je zde člověk pro svého Pána a jeho církev. K takové službě zajisté patří závaznost a pravidelnost, která nemá být zanedbávána (Žd 10:25).

Stejně tak není důležité, v jaké formě společnost uznává závazek mezi mužem a ženou: zda jde o papír z úřadu, rituál před náčelníkem kmene, slovní závazek před stařešinou rodu nebo přípitek před velitelem oddílu partyzánů v době války, kde by na úřadu hrozilo oběma snoubencům zastřelení. Důležité je, že jde o veřejný, všeobecně uznávaný a právně akceptovaný závazek před Bohem i lidmi, že manželé patří k sobě, jak to rozpoznávali lidé kolem, z čehož pak plynuly konkrétní bonusy i sankce (Dt 22:20–11). Připojit se k Božímu lidu člověka něco stojí, lidé kolem to vidí, a proto ne každý se odváží připojit (Sk 5:12).

Církev jako dům

Bible je ve věci jednotlivých údů církve velmi praktická. Přirovnává například jednotlivé věřící ke kamenům, ze kterých se buduje Boží dům (1 Pe 2:5). Dnes stavíme většinou z cihel. Zkusme ale naházet cihly volně na hromadu. Velmi rychle si osekají hrany, budou nepoužitelné, zarostou křovím nebo je někdo brzy rozkrade. Pokud ale cihly naklademe vedle sebe a spojíte je pojivem (maltou), vystavíte z nich pevnou zeď.

Zkuste pak ukrást cihlu ze zdi domu. Je to velmi složité. Pokud navíc v domě někdo bydlí, někdo silný, pak je to prakticky nemožné. Jenže jednotlivé kameny nebo cihly jsou tak těsně spojeny, že na jednom bratru stojíte, dva vás podepírají z boku a nakonec další, který je přidán později, stojí na vás.

A to se některým lidem hodně nelíbí. Někde se vázat, dovolit někomu se na vás postavit a ještě se znehybnit maltou… Nakonec přijde fasáda a není vás ani vidět a ocitnete se ve skrytu. Ale tak nějak vypadá služba. Už není vidět vás, ale dům, který má sloužit k slávě Boží. Mnozí si ovšem církev představují jako starověcí Izraelité, kteří měli rádi cestující služebníky, kteří byli naprosto volní a svobodní ke službě (Sd 18,14:25). Bůh však tuto svévoli viděl zcela jinak, když ve svém slovu nechal zaznamenat:

„V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné“ (17:6).

Církev však svého krále má a ten jí odkázal srozumitelné instrukce.

Členství jako ochrana před manipulací

Dovedu pochopit křesťany, kteří mají špatnou zkušenost s nějakým sborem nebo vedoucím, a proto už raději nikde být členy nechtějí. Ale to, že někde sníme něco zkaženého, nás stěží povede k tomu, že se již do konce života budeme vyhýbat stravě. Opět podotýkám, neobhajuji zde konkrétní formu členského závazku, ale samotný obsah, který daná forma zajišťuje. Je to totiž formální členství, které v posledku člověka před zneužitím autority a před manipulací chrání.

Jistě, neplatí to v autokratických sborech, kde vládně jediný člověk, který má staršovstvo jen jako kývací panáky, aby schvalovali jeho vize. Platí to pro běžné sbory, kde musí vedoucí získat důvěru všech členů, kteří sami rozeznají a potvrdí jeho povolání a charakter, a kteří ho též mohou odvolat na základě jasně daných a obecně přijatých biblických pravidel (1 Tim 3:1–10).

Představme si situaci, kdy autorita v takovémto sboru ujede, začne panovat a rozhodne se někoho vyloučit. Pak jsou zde jasná pravidla, která říkají, kdy a za jakých podmínek to může učinit. Ve zdravých sborech, kde má nejvyšší výkonnou moc členské shromáždění, pak člověk může svoji při předložit a rozhodne tělo Kristovo. Samozřejmě to neplatí v systémech jednoho muže, kde je autorita nad zákonem. Tam bych ostatně ani nikomu vstoupit nedoporučoval.

Ale v klasických protestantských sborech, kde platí princip Sola Scriptura a všeobecné kněžství všech věřících, naopak členský závazek dává člověku nejen povinnosti, ale i práva. Jako nečlen se ovšem člověk takovýchto rozhodování neúčastní a z principu ani nemůže rozpoznat Boží povolání na služebnících, kterým pak dá formou svého hlasu svoji důvěru. Zde pak nemá nečlen práva rozhodování a paradoxně může být vykázán rozhodnutím vedoucího sboru nebo shromáždění aniž by se mohl čehokoliv dovolat.

Závěr

Je mi jasné, že tento článek nemá nejmenší šanci přesvědčit skalního autonomistu o tom, že by někde měl být závazným členem konkrétního sboru. Ten má jistě pohotovou zásobu selektivních a promýšlených veršíků a je vybaven adekvátní literaturou k tomu, aby si svůj autonomismus obhájil. Nevěřím, že by vůbec autonomista dočetl tento článek až do jeho závěru. Nicméně pro ty, kteří o této věci nezaujatě uvažují, by článek chtěl být pobídkou a inspirací k tomu, aby se připojili k místnímu společenství a splnili tak řadu biblických požadavků, například byli i káznitelní nebo vylučitelní. Nebo aby mohli poznat i obhájit svá práva i práva druhých uprostřed Božího lidu. Členství je zde pro člověka nikoliv člověk pro členství.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace