Ahoj Stando. 

  To si opravdu myslíš? 

  Opravdu si myslíš, že hlubiny lidského srdce jsou pro vás nevyzpytatelné? 

  Píšeš pravdu? 

  Pokud si toto opravdu uvědomuješ a jen ses zase při tvých myšlenkách nezamotal, můžeme se vrátit k diskuzi, kterou jsme začali vedle. Psal jsem ti tam, že "Bůh/Duch svatý zpytuje nitro člověka (a jen on to může udělat dobře)" a ty jsi se ptal:

  Pokud teď píšeš "Hlubiny lidského srdce jsou pro nás nevyzpytatelné", tak už rozumíš, proč člověk nemůže svoje nitro vyzpytovat dobře a proč to musí udělat Duch svatý (a nemusí to tedy člověk dělat za něj - ani nemůže, když je to pro něj nevyzpytatelné).

  Pokud si člověk sám sobě zpytuje svoje nitro, tak je to systematický error, omyl náboženství - do hlubin stejně nevidí, jsou pro něj nevyzpytatelné. Řeší jen zcela povrchní věci, které se skutečné hlubiny jeho problémů týkají jen velmi zprostředkovaně - jsou až důsledkem toho, co je hluboko v nitru člověka. 

  To, co člověk potřebuje řešit, jsou právě ty hlubiny. Proto potřebuje Ducha svatého, který vyzpytuje to, co je pro vás nevyzpytatelné. 

  Toník

  Když se hovoří o "citu", hovoří se obvykle o vztahu mezi dvěma lidmi. Pokud někdo "chová city", je to tak, že "chová city k někomu". Tedy například někoho miluje, někoho nenávidí, nad někým se slituje, někdo je mu lhostejný. To je primární význam toho slova "cit".

  Pak se to slovo "cit" používá přeneseně ve vztahu k tématu, například někdo vůbec ale vůbec "nemá cit pro pravdu". Ještě se to slovo používá ve vztahu k částem těla, třeba "nemá cit v nohou". 

  Když je někdo zcela bezcitný, nemyslí se tím, že mu chybí pocity: Myslí se tím, že mu chybí pozitivní schopnost vztahů s lidmi.

  Když se hovoří o citu, hovoří se o něčem, co je dlouhodobé, je to stav člověka, který nepřejde za deset minut.

  Naproti tomu, když se hovoří o "pocitu", hovoří se obvykle o krátkodobém stavu člověka. Pocit se neděje druhým, ale dotyčnému člověku. Třeba když někoho zebou nohy. To zebou od podlahy toho člověka, co má ty nohy. Taky hlad nebo žízeň má ten člověk. Špatně je taky tomu člověku. Pocity jsou také obvykle velmi přechodná záležitost - trvají od zlomku vteřiny po nějaký krátký čas.

  Lítost je pocit, kdy člověk něco provedl nebo se dostal do nějakého stavu, lituje něčeho, co se stalo. Vztahuje se k minulosti. Mrzí ho to. Je to líto tomu člověku. Říká se: "Je mi to líto". Někdy se to tak samozřejmě ani nemyslí, jako když nějaký vysoce postavený člověk pálí spodní prádlo a říká: "Je mi líto, že z vás dělám blbečky"

  Líto samozřejmě mohou být člověku různé věci: To, co se stalo, co udělal sobě nebo co udělal druhým. Ale pořád je to líto tomu člověku, kterému je to líto.

  Lítost je pocit, jehož zásadní charakteristika je: Pozdě. Přichází až když se něco stane. není tak prakticky na nic užitečný. Na rozdíl například od předtuchy nebo od strachu.

  Lítost je naprosto běžný pocit, který mají téměř všichni lidé. Není sám o sobě ani negativní, ani pozitivní. Negativní je pokud je ten pocit sám a je ho hodně - pak je smrtelný ve vysokém procentu případů. 

  Pokud je lítost normální, je to krátká záležitost, protože jí snadno nahradí náprava věci, které člověk lituje - v případě dobrých vztahů omluva, dárek, něco, co člověk udělá pro druhého.

  Lítost má kromě krátké pocitové verze ještě kratší verzi, kdy člověk něčeho "zalituje".

  Ano, to chápu, to není tak složité. 

  Je to jen v základu nepravdivé. Lítost není zármutkem podle Boha. Zármutek podle Boha je mnohem hlubší záležitost, než lítost.

  Lítost (na rozdíl od zármutku podle Boha) nevede k pokání - což tu dokazuje například člověk, který tu lítost propaguje stále dokola a přitom v jeho životě chybí pokání ze zlého. Ale možná se jako falešnou náhražku pokání po zpovědi modlí několik otčenášů, tak jako mnozí další se zatemnělým rozumem popleteným různými herezemi. Proto jsou také zpovědnice plné lidí naplněných lítostí, dokonalou i nedokonalou, ale pokání ti lidé v životě nepoznali. K tomu jsem napsal celý článek "Pokání nebo lítost".

  Jidáš a můj přítel Jiří jsme trpěli lítostí. Podobně, jako já.

  Jidáš pocítil lítost, pokusil se podle sebe napravit, co pokazil (což už nešlo, protože lítost - jako vždy - přišla pozdě) a pak šel a oběsil se. Jidáš a Jiří lítost nepřežili, podobně jako bezpočet dalších lidí, kteří dostali lítost ve zvýšené dávce. 

  Mne Bůh zachránil, dal mi přežít - nebylo to díky pocitům, ale bylo to pocitům navzdory, díky vztahům.

  Toník

1) Byl jsi někdy u zpovědi?

2) Bylo ti někdy na základě zpovědi uloženo říci otčenáš nebo zdrávas?

Pokud alespoň na jedno z toho je odpověď ano, souvisí to nějak s tvým chápáním pokáni? Pokud ano, jak?

Pokání je podle zjevení Písma Svatého změna smýšlení i jednání. K pravému pokání je třeba Boží milosti, kterou Bůh dává pokorným, jestliže vyznají svůj hřích, tzn. že uznají, že zhřešili neboli v něčem smýšleli jinak než Bůh a stejně tak je milost Boží třeba ke změně jednání a pokud člověk ublížil svým hříšným jednáním druhému člověku, znamená to také, že poprosí za odpuštění i toho, komu ublížil, a měla by následovat změna v podobě toho, že už takové jednání neopakuje neboli opustí svou nepravost, aby došel milosrdenství, jak je psáno, kdo vyznává a opouští své nepravosti, dojde milosrdenství nebo nalezne slitování; je tam však jedno "ale" - viz Př 28:13-14

Kdo zakrývá svá přestoupení, neuspěje, ale kdo je vyznává a opouští, nalezne slitování.  Blahoslavený je člověk, který má ustavičně bázeň, ale kdo zatvrzuje své srdce, padne do zla. To "ale" spočívá v zatvrzelém srdci člověka, který nemá bázeň před Hospodinem, Boží bázeň. Takový člověk padne do zla.

Takže to, cos napsal, je přesně tvůj případ, jmenovče - jsi zatvrzelý člověk Ty jsi nejen své hříchy nevyznal, což je podmínkou pro odpuštění a očištění Kristovou krví - 1J 1:9-10 Jestliže své hříchy vyznáváme, On je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. Řekneme-li, že jsme nezhřešili, děláme z Něj lháře a jeho slovo v nás není. Ty dokonce neustále tvrdíš, že jsi nezhřešil, čímž děláš z Boha lháře a nejen z Boha, ale i z těch, proti nimž ses provinil a kteří tě usvědčili ze lži! Ty jsi tak vůbec nedal Bohu šanci, aby ti mohl odpustit! A zpovědník s jakoukoli mocí nemůže jednat proti Boží Slovu nebo tedy může, ale před Bohem to nebude mít žádnou platnost a váhu. 

A to jsem se ještě nezmínil ani o případu, kdy nevykonáš nic zlého, nic, čeho bys měl litovat, ale dobrý skutek, který však byl vykonán svévolně, tj. ne v souladu s Boží vůlí, což je také v Boží očích hřích! Viz 1J 3:4 Každý, kdo činí hřích, činí také svévoli. Hřích je svévole. 

Kéž se nad tebou Bůh smiluje a dá ti toto všechno uvidět, abys mohl činit a činil skutečné pravé pokání. Amen.

  Proč by? Myslíš, že bych se choval jako ty nebo Martino, když jsem tu citoval papeže k tématu "ponoření ve jméno", jak jste psali o herezích? Že máme podobně předsudky, jako ty?

  Neposuzuji prameny podle toho, zda jsou katolické, evangelické či jiné, ale podle toho, zda jsou pravdivé nebo lživé, dávají smysl, nebo jsou nesmyslné, zda reflektují realitu, nebo je to jen a jen vybájený virtuální svět.

  Určitě ne.

  A bereš alespoň takový zdroj vážně? Nebo i o Novotném si budeš myslet, že je to "heretik zmatený virtuálním světem"?

   Když jsem ti psal článek "pokání nebo lítost", kde jsem komentoval tvůj omyl, že pokání a lítost jsou v podstatě synonyma,  psal jsem tam:

  To byly základní informace. Tehdy jsi mi na článek odpovídal:

  Dnes tu cituješ biblický slovník, ve kterém je totéž, co jsem ti psal já - tedy že podstatou pokání nejsou pocity, ale změna smýšlení a životního postoje.

  Je otázka zda alespoň biblický slovník budeš brát vážně?

  Ne. To jsem ti vysvětloval v příspěvku, na který odpovídáš. 

  Nemusíš mermomocí naplnit bod 2 tvého desatera.

  V křesťanském pokání určitě. To chceš probírat pořád dokola?

  Například to, jestli zloděj lituje nebo nelituje, to je pocit nebo nedostatek pocitu. A někdo zvenku může mít dojem, že zloděj lituje. A může se na lítosti a litování vybudovat celá věda. 

  Fakt je ten, že zloděj nebude dědicem Božího království - i kdyby měl lítosti, že by olitoval úplně všechny okradené a Boha k tomu. Pro zloděje je jediné řešení - aby přestal být zlodějem, přestal krást a začal pracovat. A nahradil škodu, kterou udělal. To je pokání. To je to důležité na pokání: změna. Ostatní je nedůležité. Ale jestli k tomu lituje toho co udělal, je to jenom dobře. Pokud je místo lítost zděšen z toho, co udělal, je to lepší.

  A tak je to s každým hříchem. Když je člověk modlář, potřebuje zničit a vyházet modly a začít žít s Bohem. Když je člověk lhář, potřebuje přestat být lhářem, začít se zajímat o pravdu. Když člověk závidí, potřebuje být štědrý, přející, začít rozsívat. a tak dále.

  Toník