poslal Frantisek100 Je rok 1969. Moji věřící přátele mi napsali, abych v neděli
dopoledne navštívil křesťanský sbor, kde v rámci velikonoc bude velké setkání
věřících z celého kraje. Nikdy jsem v nějakém velkém shromáždění nebyl. Vždy tak bylo jen u mých věřících přátel v rodinném
kruhu. Musím být opatrný, protože už zase je sledování křesťanů a mohli by mne vyhodit ze školy. Kam bych pak
šel? Asi by mne čekala dva roky vojna a
toho jsem se hrozil. Nenáviděl jsem zelenou uniformu a důstojníky. Nakonec se
odhodlám. Možná je za tím moje zvědavost anebo i něco jiného?
Vycházím z koleje kolem deváté a tramvají se dostanu k zastávce, odkud je k místu mého cíle jen pár
metrů. Dodám si odvahu a vcházím do
domu, který patří asi nějaké církvi. Ze zdí i starobylého nábytku na mne dýchá
staletí minulosti. Otvírám další dveře. Kolik lidí už asi takovými dveřmi
prošlo? Vůně? Asi nějaká gulášová polévka. A už se mne ujímá jedna paní. Představuji
se a odvolávám na své známé věřící, kteří mne sem vyslali. A už k nim patřím.
Dostávám teplou polévku, kterou si netroufnu odmítnout. Za dalšími dveřmi, kde se nachází velký sál,
se ozývají křesťanské písně. Připadají mi ale nějak smutné. Při jejich poslechu
mám pocit, že se vracím do minulého století.
Konečně jsem splnil úkol hostitelky
a občerstvený vstupuji do sálu. Pár židlí je volných. Usedám na volnou
židli v poslední v řadě. Vpředu stojí pán v civilním oblečení a v brýlích. Má kázání a jeho hlas je velice
působivý a hlasitý. Asi vše, co sděluje
posluchačům, i prožívá. Nemá žádný papír před sebou a hovoří zpaměti. Stejně
tak zpaměti asi cituje i verše z Bible. Já bohužel ničemu nerozumím. Co je to Golgota a kdo je to
beránek Boží? Kazatel asi hovoří o ukřižování. Sleduji ostatní. Někteří dokonce i vzlykají a tečou jim slzy po tváři. Co je tak dojalo?
Pak si stoupáme a někdo mi podává zpěvník. Zpívat neumím a tak jen pohybuji
ústy. Pořád přemýšlím. I ta píseň mi připadá tesklivá a strašně smutná. Končí
kázání a kazatel se ještě modlí. Nějak to ani nevnímám. Je mi smutno, hrozně
smutno. Žádné mladé lidi tu ani moc nevidím. Jsem rád, že dozněla smutná píseň
i modlitba. Odcházím z místnosti. Někdo
mi podává ruku s pozváním, aby je opět navštívil. Vnímám to vůbec? Vracím se na
kolej a snad ani nešel na oběd do menzy, která je odtud jen kousek pěšky..
Kluci na pokoji se mi smějí. "Tak co? Uhnal si nějakou kočku?" Není
mne do smíchu. Kdybyste věděli, kde jsem byl, nevím, co byste mi říkali. Za
chvíli se v našem pokoji schází naši
skupinka studentů. Bavíme se,a kromě mne, všichni kouří. Skoro se tu nedá
dýchat. Už nejsem sám, ale přesto vnitřně jsem sám. Nerozumím jim a ani sobě a ani tomu, co jsem dnes slyšel. Bylo
to jiné, než bývalo u mých věřících přátel. Když všichni
odešli, beru si Bibli. Kde začít? Evangelia? Ale já tomu stále nerozumím. Něco
se ale se mnou stalo. Nějak se neumím radovat,
jak ostatní. Doléhá na mne samota a obavy. Jaká bude moje budoucnost? Ještě
několik roků studia. Jsem teprve v
prváku a mám za sebou jen pár zkoušek. Ne nesmím na to myslet. Sedám k učivu. Po
hodině soustředění mne to už nebaví. Mám
tu jednu radost. Našetřil jsem si ze sirotčího důchodu na starý magnetofon
Sonet duo. Prodal mi ho jeden kluk i s deseti páskami písní. Pouštím si
písničky. Gott , beatles , rangers.
Zapomínám v tu chvíli na všechna trápení.
Ti lidé tam ve shromáždění byli jiní. A proč jsem nebyl jako
oni? Proč nic z Bible jsem nechápal???
Čas. Vše chce i čas. A hlavě nestát se fanatikem, který nepřemýšlí. Bůh
nám nedal rozum, aby byl překážkou víry. Zatím nevím o mé budoucnosti nic. A
Bůh mnohokrát na mne ještě zapůsobí. A nebude to projev náhody, ale Boží
trpělivosti a lásky.
