Grano Salis - Nápravná věznice a zpovědní drogy.

poslal myslivec

Nad tímto tématem jsem dlouho váhal. Jelikož reakce na tyto zkušenosti jsou většinou dvojího druhu. Ti kteří si tímto vězením prošli a jsou díky Pánu vysvobození většinou bez výhrad souhlasí. Žel ti co jsou stále vězni tohoto antikristova "odpouštějícího" systému budou potrefeně vykřikovat z okna své věznice. Potrefeně proto, protože k jejich škodě neznají žádný jiný duchovní svět boží milosti a odpuštění, než ten ve kterém je odmalička vychovali. A myslí si, že jejich nápravná věznice je jediným místem k odpouštění.

Není snadné z tohoto vězení vyjít do světla boží pravdy. Temné stěny této věznice jsou vyrobené z cihel pravdy i lži. A cesta ven je možná jen když ve světle pravdy Ducha dokážeme v temnotě naší cely rozlišit zdivo ze lži a zdivo z pravdy. Pak stačí jeden pořádný kopanec do míst ze lží, a ve zdi věznice zeje otvor jako vrata. A vzhůru za pravdou Ducha, vzhůru za Pánem, pryč odtud, kde se nás někdo snažil spoutat tím nejlepším co nám Bůh dal a dává. Spoutat parodováním boží milosti!

První zpověď byla překrásná, kolik mi mohlo být 8-9 let? Bylo jaro, a když jsem vyšel z kostela příjemně svítilo sluníčko a kolem byl krásný májový den. Připadal jsem si lehký jako ptáček, jenom vzlétnout. Naučili mne vyznávat hřích před Bohem ve zpovědnici. A já to pak dělal po celý další svůj život, motivovaný překrásným zážitkem ze zpovědi první. Byl to první okamžik mého usmíření s Bohem. Usmíření s lidmi jsem pro svůj nízký věk tehdy ještě nepotřeboval.

Přišli další životní zkušenosti ze zpovědí, však ty již tak dobré nebyly, a časem když jsem dospěl, jsem si víc a víc uvědomoval, že zpověď očišťuje od hříchu proti Bohu, však vůbec nijak neočišťuje od hříchům spáchaných vůči lidem.

Když jsem se s touto pochybností svěřil několika zpovědníkům, byla ode všech odpověď stejně podrážděná. Odpověď ve smyslu, že zpověď funguje, že nesmím pochybovat, že musím čekat a být trpělivý, že mám mít naději. Dnes již vím proč reagovali tak podrážděně. Oni to věděli. Každý farář totiž časem zjistí, že zpověď neusmiřuje mezilidské hříchy.

Roky ubíhaly a já marně čekal, kdy že to zpovědní odpuštění začne fungovat i mezi lidmi. Do toho jsem slyšel i nepříjemné a pohrdavé řeči od nekatolíků, ve stylu "vy můžete hřešit kolik chcete, vy se z toho vyzpovídáte". A byla to nepříjemná pravda. Každý farář ve zpovědi u kterého jsem za ty dlouhé roky byl, za pár naučených modliteb "odpustí" běžně hříchy, které jsou ke smrti. Zcela samozřejmě se tak odpouští hříchy které jsou porušením božího zákona. Odpouští se hříchy, které jsme spáchali vůči někomu jinému. A nás pak tyto "odpuštěné" neodpuštěné hříchy za vraty kostela rychle doženou, opojný pocit ze zpovědi je rázem pryč. Realita života je šupem zpátky, a my potřebujeme novou dávku opojné zpovědní drogy. Drogy která náš mozek časem vymyje natolik, že ztratíme veškerou soudnost, a kontakt s duchovní realitou.

Pak došla nešťastná doba rozvodů, a do našeho společenství začali přicházet lidé pro pomoc, hledajíce zde záchranu vztahu se svým partnerem. Většinou to byli mladí muži. Dodnes mám před očima jejich úpornou snahu zachránit své manželství tím, že doslova pronásledovali faráře a vyhledávali každou jeho chvilku kdy měl čas na zpověď, na čemž dlouho klečeli v modlitbách před oltářem. Za ty roky jsem nepoznal ani jednoho, kterému by to pomohlo. Ti nešťastníci upínali všechny svoje síly k tomu co jim pomoci nemohlo. Jejich zklamání v Bohu bylo totální. Nikdy jsem pak žádného z nich již neviděl přijít. A o to asi jde. Slibovat plané odpuštění, a vyvolávat zklamání v Bohu.

Zpověď je pastí i vězením. Můžeme v ní zažít odpuštění hříchu proti Bohu, ale nezažijeme v ní usmíření hříchů mezilidských. Usmíření s Bohem nás do zpovědní pasti přitahuje, a my v této pasti marně očekáváme usmíření mezilidské. A tak v plané naději na mezilidské usmíření čekáme dlouhé roky. Neusmířené mezilidské hříchy na nás pak v našem životě doléhají ze všech stran stále víc a víc, jsou těžší a těžší, až se časem pro nás stanou neúnosné.

Chceme nést Krista z kostela jiným, a tato naše snaha ztroskotá vždy na neusmířených mezilidských hříších. Jsme zaseknutí kdesi na půli cesty ke Kristu a nemůžeme pokročit dál. Všechno v našem životě je napůl. Poloviční odpuštění, poloviční Kristus bez vína, poloviční vztahy, poloviční poznání pravdy. Nic nežijeme naplno.

Těm co plnohodnotné vztahy s Bohem a lidmi mají a žijí je naplno, to závidíme, pomlouváme je, a čekáme jako supi na jejich zakolísání. To nemluvím nyní jen za sebe kdysi, to mluvím o tom, co jsem ve společenství řk poznal a zažil u všech co na tom byli stejně jako já kdysi, a někteří jsou na tom žel stejně doposud.

A čím je tento blok delší, tím je tato zvyková železná košile těžší. Až jednou tuto tíhu člověk nedokáže unést, a nepříjemné životní pravdy, neusmířené mezilidské hříchy člověka dotlačí až na samé dno. V tom okamžiku nastává útěk do nereálné sféry náboženského fanatismu, ve kterém si začneme vytvářet nepravdivou svatouškovskou představu o nás samých. Opojnou představu živenou zpovědní drogou, zcela přitom odtržení od duchovní reality života.

Pro velké množství neusmířených mezilidských hříchů je fanatici přestanou vnímat, a jejich svět se ztenčí na jejich bytost, faráře a kostel, ve kterém by nejraději bydleli. Náboženskými úkony před zraky všech se snaží sebe očišťovat, čímž kolem sebe šíří falešnou auru svatosti, kterému neřekne nikdo jinak než svatouškovství. Tento svatouškovský projev bývá natolik pokrytecký, že lidi kteří mohou se začnou fanatika stranit, a bližní kteří jsou nucení se svatouškem žít s ním zažívají ve svém životě hotové peklo. Falešná aura svatosti u náboženských fanatiků vždy vyvolává nevraživost. V každé obci se o těchto náboženských fanaticích ví, a doposud jsem nepoznal faráře, který by se tímto závažným problémem zabýval. A proč taky? Vždyť fanatici jsou početnou osádkou na každé mši a zodpovědně přijímají všechny svátosti. Kterého faráře pak zajímá jejich skutečný život doma? Kterého faráře zajímá jaké je ovoce jeho "odpuštění" ve zpovědnici? Žádného to nezajímá, a nikdy je nezajímalo zlo, které svým parodickým odpuštěním páchají. Nezajímají je v Bohu zklamaní lidé, kteří jim naletěli a nechali se od nich oklamat falešnou boží milostí. Nezajímají je náboženským fanatismem rozhárané rodiny. A když jsou do těchto rodin fanatikem pozvaní na oběd, nesmí se nikdy podávat moc alkoholu. Ne proto že se to před farářem nehodí, to proto, že jinak hrozí, že se farář dozví nepříjemnou pravdu od těch co mají fanatika plné zuby, a pravdu o tom co si myslí o něm.

A to ještě není konec. Oklamaní fanatici opojení zpovědní drogou snadno propadají modloslužbě ve které se jejich fanatické vize ještě více umocňují, a nic už pak nestojí v cestě tomu aby si antikrist takového člověka pojistili nějakým svým zjevením. Kandidáti na toto zjevení antikrista jsou všichni kteří se dlouze modlí před nějakým obrazem či sochou na kterou upínají svůj zrak čekajíce odpověď. A když toto zjevení nedej Bůh přijde, je opojení ze zpovědi jenom slabým odvarem. Nastupuje opojení ze zjevení. A to je hodně tvrdá duchovní droga. Satan nedokáže tím co člověku dává uspokojit lidské srdce, a musí své úsilí neustále stupňovat, a to rychle dokud má na to čas, který každému člověku Bůh ke spáse vymezil.

Zde v končím. Dál již psát nemohu, některým lidem by to mohlo ublížit..

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace