První čtení: Jeremjáš 26,20 - 24: „V Hospodinově jménu prorokoval také muž Úrijáš, syn Šemajášův z Kirat-jearímu. Prorokoval proti tomuto městu a proti této zemi stejnými slovy jako Jeremjáš. Král Jójakím a všichni jeho bohatýři i všichni velmožové slyšeli jeho slova. Král ho chtěl usmrtit. Když o tom Úrijáš uslyšel, bál se a uprchl a přišel až do Egypta. Ale král Jójakím poslal do Egypta muže s Elnátanem, synem Akbórovým, poslal je do Egypta. Odvedli Úrijáše  z Egypta a přivedli ho ke králi Jójakímovi. Ten ho zabil mečem a jeho mrtvolu pohodil u hrobů prostého lidu. Avšak s Jeremjášem byla ruka Achíkama, syna Šáfanova. Ten jej nevydal do rukou lidu, který jej chtěl usmrtit.“

Druhé čtení: Matouš 10,16 - 22:  „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ 

Čtení ke kázání: Skutky apoštolské 7,51 - 60:  „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!" Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: "Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží." Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: "Pane, odpusť jim tento hřích!" To řekl a zemřel.“

Kázání: 

          Milé sestry a drazí bratři,

          dnešní kázání bude o mučednictví. Včera byl totiž svátek mučedníka Štěpána. Den předtím byl první svátek vánoční a my jsme si slavnostně připomněli narození Ježíše Krista. Pak přišel druhý svátek vánoční a s ním památka prvomučedníka Štěpána.

         První svátek vánoční je dnem radosti a veselí. Vždyť si připomínáme narození našeho Pána a Spasitele. Druhý svátek vánoční však již nedává příliš podněty k radosti, spíše naopak. Nesedí tady něco? Na první pohled to skutečně neladí. Nejdříve oslava narození Krista a pak památka umučení Štěpána. Musíme si ovšem připomenout, jak vlastně skončila Ježíšova pozemská pouť. Ježíš byl nakonec hanebně ukřižován a to na popud vůdců svého vlastního národa.                

         I tato skutečnost nám připomíná, že údělem Ježíšových následníků je utrpení a soužení (1 Te 3,3). Sám Ježíš svým učedníkům to připomněl: „Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat - jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal.“ (J 15,20 - 21). Podobně apoštol Pavel v Listě Filipským upozorňuje věřící, že je jim dáno „netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět.“ (Fp 1,29). 

        A to se právě stalo Štěpánovi. Štěpán byl jedním ze sedmi mužů, které učedníci brzy po Ježíšově vzkříšení vybrali, aby dohlíželi na rozdělování podpor vdovám v církvi, zatímco apoštolové se mohli plně věnovat svým duchovním úkolům (Sk 6,1 - 6).  O Štěpánovi dále víme, že ostatní předčil ve víře, milosti, duchovní síle a moudrosti (Sk 6,8 - 10). Stačil nejen konat zadanou práci, nýbrž patřil k těm, kdo vynikali v konání zázraků a kázání evangelia. 

        A právě tato činnost vyvolala odpor mezi přistěhovalými Židy, sdruženými v helenistické synagóze propuštěnců. Na udání falešných svědků, že vede rouhavé řečí proti Mojžíšovi a Bohu, byl předveden před židovskou veleradu čili nejvyšší radu. Ve své obhajovací řeči, zachycené v sedmé kapitole Skutků apoštolských, připomněl Židům jejich vlastní dějiny, a to počínaje Abrahamem a konče Šalomounem. Zdůraznil přitom skutečnost, že Židé mnohdy odporovali Bohu, a to jak za Mojžíše, tak i potom. Rovněž nepochopili, že chrám a stánek úmluvy odkazují k něčemu většímu, co se naplnilo v Ježíši Kristu. Nakonec Štěpán zaútočil na své současníky tvrzením, že pokračují v tradici svých otců, když zabili svého Mesiáše. 

         To členy rady rozzuřilo, jak jsme slyšeli v dnešním textu ke kázání. Když pak Štěpán prohlásil, že vidí Ježíše stát po pravici Boží, chopili se ho a ukamenovali jej. Svůj konec prožil statečně jako jeho Pán. Dokonce se podobně modlil jako Ježíš za své pronásledovatele, aby jim bylo odpuštěno (srovnej L 23,34), a nakonec svěřil svou duši do Kristových rukou (srovnej L 23,46). Ať již šlo o zákonnou popravu či nikoli, zdá se, že Pilát opět předtím vším zavřel oči. 

        Štěpánová smrt měla závažné důsledky. Pronásledování, které začalo bezprostředně poté (Sk 8,1), vedlo k rozsáhlejšímu rozšíření evangelia (Sk 8,4). Štěpánova smrt se také stala jedním z faktorů, které přivedly ke Kristu Saula z Tarsu čili apoštola Pavla. Hlavně však díky Štěpánovu proslovu došlo v prvotní církvi k teologické revoluci, jelikož v něm byly poprvé jasně formulovány zásady světové misie. Křesťané totiž pochopili, že nejsou jen sektou starého Izraele, že mají pravý chrám, oltář a oběti a tedy mohou se rozejít s obsahem dosavadních židovských chrámových bohoslužeb. 

        Židovské pronásledování křesťanů našlo další oběť v Jakubovi, bratru Janově, kterého nechal popravit mečem král Herodes Agrippa I. Výmluvné je to, že se Židům Jakubova poprava docela zamlouvala (Sk 12,1 - 3). Postupně se však hlavními pronásledovateli křesťanů stali Římané. Prvním velkým pronásledovatelem křesťanů se stal císař Nero, který je obvinil ze zapálení Říma v roce 64 našeho letopočtu. Mezi Neronovými oběťmi byli podle tradice i apoštolové Petr a Pavel. Nelítostný boj proti křesťanům vedl také filosof na římské stolici Marcus Aurelius (121 - 180).  Nejbrutálnější stopu při potlačování křesťanství pak nakonec zanechal císař Dioklecián. Ten v letech 303 - 304 vydal čtyři edikty, které nařizují perzekuci křesťanů. Poslední edikt, zvaný krvavý, nařizuje všem buď uctívat tradiční římské bohy, nebo zemřít.  A podobně jako Štěpánova smrt i utrpení křesťanů v antickém Římě paradoxně přispělo k dalšímu rozšíření křesťanství. A tak opět platilo, že „krev mučedníků je semenem církve“.       

          V roce 313 přichází konečně konec pronásledování, kdy císař Konstantin svým Milánským ediktem vyhlašuje náboženskou svobodu. A časem se křesťanství stane v římské říši státním náboženstvím. Zdálo by se tedy, že Kristovým následníkům žádné soužení v podobě vnějšího pronásledování již nehrozí. Ovšem jsou tu ještě pohanští barbaři. A když se je podaří obrátit na víru, žel, začínají jedni křesťané pronásledovat druhé křesťany, co by heretiky.

            Tisíce životů má na svědomí např. svatá inkvizice. Násilně jsou potlačeni nejen kataři, ale i valdenští. Jako kacíř byl upálen nejen Jan Hus, ale rok po něm i Jeroným Pražský. Následuje světová reformace a s ní i tvrdé boje mezi katolíky a protestanty. Ovšem nejen katolíci zabíjejí protestanty, děje se to i naopak. No a protestanti také zabíjejí kacíře, zejména novokřtěnce. Trochu mne překvapilo, že bez viny nejsou ani pravoslavní křesťané. Roku 1182 vyvraždí východní křesťané v Konstantinopolu desetitisíce římských katolíků. Tento čin se pak stal vhodnou záminkou pro vyhlazování Byzantinců během čtvrté křížové výpravy (1202 - 1204). I zde tedy platí známé přísloví: „Kdo komu jámu kope, sám do ní spadne“, které mimochodem vychází z Bible (srovnej Př 26,27 či Kaz 10,8).     

        Bůh se s tímto vražděním křesťanů křesťany jistě poradí. Dobře ví, kdo je zde obětí a kdo viníkem. Ale my lidé se s tím vyrovnáváme jen stěží. Ještě „zajímavější“ je pak situace, když katolíci popraví katolíka, kterého později prohlásí za svatého - případ Jany z Arku či dávno před ní biskupa Priscilliana z Ávily popraveného také za čarodějnictví roku 385. Rozvoj ekumenismu zejména v minulém století hrozbu, že křesťan zabije pro víru křesťana, minimalizoval. Proces globalizace ovšem vedl k návratu pronásledování křesťanů od jinověrců, zejména muslimů. Dnes jsou křesťané nejvíce pronásledovanou skupinou ve světě. A hrozba, že pro svou víru bude křesťan zabit i v Evropě, se nyní stává reálnou. A to i ve vazbě na současnou migrační vlnu z Afriky a Blízkého východu do Evropy. Ta časem dorazí i k nám do České republiky. Je tu na jedné straně šance evangelizovat migranty, ale je tu na druhé straně i hrozba za to zaplatit třeba i krví. 

        Nebezpečím nejsou jen islamisté. V současné době sílí i snahy nastolit věk Vodnáře a s ním i Nový světový řád, v němž je na místo Boha dosazen člověk a v němž triumfuje světský humanismus se svoji relativizující morálkou. Kdo se upřímně pokouší za těchto podmínek žít podle Boží vůle a po vzoru Kristově, toho nevyhnutelně čeká utrpení, neboť dříve či později narazí na odpor těch, kdo jsou v zajetí logiky tohoto padlého světa. Ať již jde o otázky manželství, rodiny, sexuálního života, nebo o otázky konzumu, hromadění majetku, peněz a moci. 

        A právě v takové těžké době je našim úkolem ukazovat na Krista, seznamovat s Ním svět. Zkrátka svým jednáním Krista ve světě zviditelňovat a tím přinášet lidem Jeho pravdu, milost, spravedlnost a lásku. A to i za cenu možného utrpení, soužení či dokonce smrti. Víme však, že Kristus, náš Vykupitel a náš Soudce, přijde jednou znovu, aby nás odměnil za věrnost v Jeho službách. Svým konáním a ochotou budujeme dnes a zítra svoji věčnost. Jak o tom píše apoštol Pavel v Prvním listě Korintským: „A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“ (1 K 15,58). Amen. 

                     

Modlitba po kázání: 

     Náš nebeský Otče, 

     děkujeme Ti, že v Tvém Synu, Ježíši Kristu, máme přístup k trůnu Tvé milosti a že Jeho jizvami jsme uzdraveni. Že v Něm jsou nám darovány všechny poklady moudrosti a poznání a že v Něm jsi nám daroval vzor, jak a pro co máme žít.    

      Odpusť nám, nebeský Otče, že v otázkách utrpení se tak často mýlíme a chybně interpretujeme i příčiny a důvody, proč vlastně trpíme. Dokonce někdy odmítáme trpět, i když trpíme podle Tvé vůle a k vlastnímu dobru. 

     Nebeský Otče, daruj nám dostatek milosti a soudnosti, abychom vůči utrpení a soužení, která jsou našim údělem, zaujali správný postoj. Abychom na jedné straně netrpěli z vlastní viny pro své hříchy, ale na druhé straně abychom byli schopni trpět z Tvé vůle a pro Krista. Abychom pro utrpení a soužení nezahořkli vůči Tobě a lidem, ale naopak aby každé utrpení a soužení přineslo to ovoce, které má podle Tvé svaté vůle přinést. Abychom hlavně vždy a všude zůstali věrni Tobě a Kristu, A to i za cenu možného utrpení, soužení či dokonce smrti.

     O to vše Tě nebeský Otče, prosíme, ve jménu našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, který s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.  Amen.

                                                                              Stanislav Heczko       

Otázky ke kázání:

1) Chovali se staří Izraelité k Božím prorokům vždy s úctou a respektem?

2) Proč podle Tebe Bůh dovolil králi usmrtit proroka Úrijáše a přitom proroka  

    Jeremjáše stačil od toho uchránit? 

3) Jak podle tradice nakonec skončili proroci Izajáš a Jeremjáš?

4) Jaké jsou podle Tebe hlavní rizika a příležitosti současné migrační vlny  

    ženoucí se do Evropy?   

5) Jak dalece jste osobně ochotni pro Boha trpět?