Vánoce. Divám se na program na vánoční svátky a ani to svátky, kdy vzpomeneme na Pána Ježíše, vůbec nepřipomíná. Slovo Ježíšek se objevuje v reklamách na dárky od alza.cz a  jiných firem a koledy skoro neuslyšíme. Téměř žádný rozdíl od doby totality, akorát  lidé více utrácejí.

Je sice pravdou, že tento svátek si vymyslela římská církev, aby tak své pohanské ovečky odvedla od uctívání slunovratu, ale je to přece jedna z mála příležitostí, kdy lidé aspoň něco uslyší o Pánu Ježíši. Bohužel jinde mají svého Santa Klause  nebo Dědu Mráze. Někde i věřící takové vzpomínání a slavení odmítají, ale to je jejich osobní věc. Já je mám rád kvůli dětem, které mají radost a my dospělí máme radost z jejich radosti. Nic se nesmí přehánět. Byl jsem zvyklý na skromné vánoce  s minimem dárků. Přece jen to byly i projevy lásky a zdrojem lásky je Bůh. A když ta láska o vánocích pak najednou chyběla, bylo mi z toho smutno. Když zemřeli rodiče,  mně bylo sedmnáct, tak za tři týdny byly právě vánoce. Můj bratranec, komunista  a nevěřící mně pozval na štědrovečerní večeři. Bylo to ale zvláštní. Ten salát s řízkem mně nějak nelezl do úst a navíc jsem seděl u druhého stolu. Takové zvláštní a cizí. Co nejrychleji jsme spěchal domů. Tehdy jsem ještě neznal své věřící přátele. Doma jsem si pustil rozhlas po drátě ( tehdejší radio ) a poslouchal písničky. Brečet se mi nechtělo. Druhý rok u kmotřičky to bylo skoro podobné. Potají mi darovala nějakou košili, aby to její manžel nevěděl, a vnučka dostala veliký drahý magnetofon. Nezáviděl jsem ji. Byl jsem zmatený  a uvědomil si absenci lásky. Koleje byly ještě zavřené a tak jsem, jel do mého bytu ve starém činžovním domě. Koupil jsme si vlašák a nějaký salám a cítil se dobře. V draťáku vysílali Silvestr a snad jsme se i smál, snad. Bylo před půlnocí. Sousedka naproti zaklepala na dveře.“ Františku, pojď mezi nás“. A tak jsem šel. A tady byla celá rodina. Staří manžele se svými třemi syny. Hráli jsme myslím karty, smáli a trochu popíjeli domácí víno. Cítil jsem se tam tak dobře. A půlnoci jsme si popřáli a já dostal  krásnou pusu od této maminky. Kéž bych také někdy měl takový domov! Příští rok kolej přes vánoce zase zavřeli a tehdy jsem už znal moc hodné věřící lidi. Pozvali mně sice na vánoce k nim, ale já se asi styděl  a omluvil se. Večer zazvonil u mého bytu tento věřící pán. Přinesl mi salát, řízek a pár drobných dárků. Nekrásnější dáreček byla knížka s názvem Měl jsme rád jedno děvče od Waltera Trobische. Díky ní jsme snil svůj sen o dívce a lásce. Bohužel vše nebylo tak jednoduché. Další rok jsem trávil vánoce na jiné koleji, ta moje opět zůstala zavřená, a zde na cizí koleji mně přátele umožnili přečkat vánoční svátky. Byl Štědrý večer a z mého pokoje jsem se díval na paneláky na sídlišti. Viděl jsem rozsvícené stromky a kolem stíny postav. Nějak mně to dojalo. Budu mít někdy byt a domov?? A na Silvestra jsem byl pozván mezi mladé věřící v tomto velkém městě. Měli modlitební chvíle a modlili se. Já to neuměl a i se styděl. Asi by ze mně nevyšel ani hlásek a rozbrečel bych se. Pak jsme strávili noc u jednoho z věřících mladíků v jeho bytě. Zpívali se spíše duchovní písně a zamýšleli se nad příběhy z Bible. Já o tom neměl ani ponětí. Náladu mi to nepřidalo. Já toužím mít domov a dívku, která ho bude se mnou budovat. Oni mně nerozumí  a já jim také. Oni měli svoje rodiče a domovy.., Já nic. Když jsem se vrátil na kolej, kluci se mi smáli, kde že jsem to „ pařil“. Co jsem jim mohl vykládat? Modlil jsme se v duchu a prosil Boha, aby mi pomohl. A za pár měsíců se stal zázrak. Našel jsme věřící dívku  a nový domov. Bůh mi dal to, co jsme hledal  a po čem toužil. A tak mám tento poklad už přes čtyřicet roků.