poslal Frantisek100
Chtěl bych se vámi podělit o jeden příběh. Rád jsem
ho čítával žákům, když jsem suploval. Má hluboký smysl a v době totality
a pohrdání duchovnem přece jen maličko rozsvítil něco v duši. Jde
příběh z knihy Darebák od Hany Klenkové, který stařeček, bývalý
námořník, vypravuje dvěma malým klukům.
Počkejte chlapci, povím vám o Tibbitovi. Byl jako za
groš kudla a všichni si ho dobírali, protože se při každé bouři modlil, ale
panečku! Ten nám jednou vzal vítr z plachet. Všechny nás
zahanbil….
Byli jsme tehdy asi týden na vodě a najednou Luigi,
to byl takový hezký osmnáctiletý Taliánek a byla to jeho první plavba, praštil
sebou na přídi. A zvracel a začal fantazírovat, až nás obcházela hrůza.
„Pozdrav Pánbů“, řekli jsme si, „co to je ?“ A Červený Mike hned povídá:“Tyfus
je to, tyfus“ Toť se ví, všichni chlapi couvli jako před morem. Kdepak tyfus
na moři.. Tenkrát to byla smrt na jazyku. Tolik léků jako dnes nebylo a na
naší lodi teprve ne. Kdopak si tam vzpomněl na nemoc? Luigiho hned zabalili do
dek a odnesli na záď do takové kajutky jako píď a tam ho nechali. Už jsme
smutně myslili na to, jak ho za pár hodin budeme pouštět rybám. A Gert Seewak,
kdepak asi čerti tu nevymáchanou hubu nosí, povídá Tibbitkovi:“Koukej si
nacvičit ňákej žalm Tibbitku“ Jenže Tibbit se postavil před kapitána a
povídá? „Čevenej Miku, pusť mne k Luiguimu“ A Mike zařval““ U všech pirátů,
chlape! Mám přijít vo dva muže? To nedovolím!“
„ Tak du bez dovolení“, povídá Tibbit tiše jako
ovečka a zavřel se s Luigim a my jsme na sebe kývli, že je amen s
oběma. Byla to tenkrát dlouhá plavba, a i když jsem někde zastavili, ani
ceknout jsme nesměli, že máme na palubě nemoc. Celou tu dobu ti dva tam byli
spolu. Tibbitovi jsme okýnkem podávali do misky jídlo a vodu a za noci jsme
poslouchali , jak Luigi fantazíruje, nebo jak sviští kartáč a pleská hadr.
Rozumíte, to maličký Tibbit pořád uklízel a udržoval Luigiho v čistotě.
Pak takhle po deseti dnech bylo ticho celou noc.. „Konec“, říkáme si a
blížíme se k okýnku. A za okýnkem vidíme maličkou Tibbitovu tvář. Byla taková
svraštělá, strašně unavená, ale nějak rozsvícená. Oči měl jako dva ohně a řekl
tichounce, že jsme to sotva slyšeli: „Pán se slitoval“ a pak se
skácel.
Staříkovi až zaskočilo. Rozkašlal se , na
chvíli se od nás odvrátil. Ani jsme se nepohnuli. Najednou se prudce
otočil.
„ Kluci , mordiánský, co vám zplichly plachty?
Povídám, že neumřeli. Ani Luigi, ani maličký Tibbit. Jen si vyměnili role.
Tibbit se položil na kóji a fantazíroval a Luigi myl a drhnul a když to
vyhrál nad smrtí, zpíval Tibbitovi veselé italské písničky a to už jsme
zpívali všichni. Ech! Takový byl ten náš Tibbit, o kterém jsme si myslili, že
se bojí…..
Když jsem to žákům četl, cítil jsem, že to moc dobře
vnímají. A to je přece dobře.
Modlitba není jen modlení, ale i obětavá činnost ve
víře, že Bůh nám pomůže a je s námi.
Hezký den František
