Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Exegeze je kritické zkoumání jakéhokoli textu, zvláště ale náboženského, jako např. Bible, Talmudu, Midraše, Koránu atd. Samotné slovo exegeze znamená vytažení významu daného textu. Někdy se klade jako protiklad k eisegezí, tedy vkládáním vlastního výkladu do daného textu. Exegeze se tak snaží o objektivní přístup k textu, eisegeze o subjektivní. V našich podmínkách se nejčastěji mluví o biblické exegezi.

Pro zajímavost, o Pánu Ježíši je v Novém zákoně řečeno, aby nám řekl o Otci - v Evangeliu podle Jana 1,18, kde je stejné slovo, od jakého je odvozeno slovo exegeze, jenom v aoristu - εξηγησατo. 

Je zapotřebí prověřit, zda naše chápání textů, které mají pro nás a podle naší zkušenosti i pro všechny ostatní rozhodující význam, odpovídá opravdu jejich záměru, tedy zda například naše chápání biblického dědictví není ve skutečnosti ovlivněno mimobiblickými představami nebo pozdějšími idejemi a zda se tedy na Bibli odvoláváme právem.

Známý spor o víru a skutky, kde se jistí křesťané odvolávají rádi buď na Pavle nebo na Jakuba také stojí za zmínku v otázce exegeze.

Autor Jakubova listu například viděl, že Pavlova slova o pouhé víře mohou podrývat odpovědnost. To ovšem bylo v jeho době, od Pavla vzdálené nejméně čtvrtstoletí. Proto proti Pavlovi polemizuje. Nevěděl nebo již nedovedl pochopit, že pro Pavla znamenala víra osobní důvěru k Bohu, jejíž byl činorodý životní postoj (skutky) nedílnou součástí. Zaslíbení Abrahamovi z Geneze proto interpretuje lidově, pomocí etických kategorií. Skutky chápe jako účinné skutky lásky, ne jako obřady nebo jako plnění jednotlivých příkazů Mojžíšova zákona (tak skutky chápe Pavel). Mezi oběma autory není tedy podstatný objektivní rozpor. Jakub však Pavla opravdu nechápal, protože žil v jiné situaci. Blízkost jejich záměrů lze však zjistit historicko-kritickým výkladem.

Každé sdělení, tedy i osobní svědectví o Bohu a o Ježíši Kristu, má dva základní aspekty, kterých si musíme být vědomi:

1. Především přináší něco nového – zprávu a informaci. I svědectví o osobním vztahu k Bohu je informací, i když informací zvláštního druhu, protože v ní hraje mimořádnou roli i informující subjekt. Je však informací již proto, že je v křesťanské souvislosti spojena s odvoláním na určité dějinné události. Každé nové sdělení a svědectví má však i aspekt navázání, který umožňuje komunikaci s druhým člověkem a má opět několik rovin, které někdy bývají tříděny podle základních významů řeckého slovesa ερμηνευειν HERMENEUEIN. Toto slovo označovalo vyjádření božské záležitost lidskými slovy, řečí. Tedy vyjádření něčeho nového pomocí něčeho běžného.

2. Druhou stránkou dorozumění (navazujeme opět na význam slova HERMENEUEIN) je překlad z jednoho jazyka do druhého. Předem však můžeme připomenout, že i překlad je určitým navázáním na předpoklady příjemce, že je tvůrčí záležitostí a že doslovný překlad by byl zkreslením textu. Významový okruh jednotlivých slov a gramatická stavba jsou totiž v každém jazyku jiné. Kázání evangelia, které by se vůbec nechtělo přiblížit posluchači, by proto muselo být prosloveno hebrejsky nebo řecky.

Základní problémy exegeze se týkají jejích samotných předpokladů, jsou to tedy v podstatě některé otázky ontologie, gnoseologie a antropologie. A jsou tyto:

a) Jaký vztah má svědectví z minulých dob k dnešnímu rozhodování a k lidské naději?
b) Jaký je vztah mezi dějinami a eschatologickou skutečností, která jim dává smysl?
c) Jaký vztah má s Ježíšem spojené jedinečné východisko křesťanské víry, k němuž se váže křesťanská Bible, k univerzálnímu nároku, který je v něm vyjádřen?
d) Jakou váhu má při výkladu Bible širší společenství církve a jeho vykladačská tradice?
e) Jaký je vztah mezi výkladem Bible a životní praxí.

Mezi jednotlivými biblickými knihami jsou i uprostřed Nového zákona značné rozdíly nejen v jednotlivých představách, ale i v teologickém zaměření. Biblický kánon je rozhovorem (J.B. Souček), místy téměř hádkou (srovnej Řím. 3,27- 4,8 s Jak. 2,18-26) Kristových svědků. Společný je jen předmět jejich svědectví a s ním spojená naděje. Dohadují se o nejvhodnější podobě svého svědectví.

Písmo musíme zkoumat také jako vzpomínku (αναμνησις ANAMNESIS) na Ježíše. Historická kritika je hledání těchto vzpomínek, je cestou, na níž se lze setkat s Ježíšem, je přiblížením se k jeho pozemské podobě. Teologický rozbor Bible je cestou k poznání základního smyslu jeho existence a díla. Obojí musíme od sebe odlišovat, ale nesmíme tyto dva postupy oddělit.

Tento přístup problematizuje tzv. učení o verbální inspiraci Písma, formulované například již u církevního otce Irenea z Lyonu. V jeho spise Proti herezím píše: scripturae quidem perfectae sunt quippe a verbo Dei et spiritu eius dictae = Písma jsou dokonalá, neboť jsou pronesená slovem Božím a jeho Duchem.

Učení o verbální inspiraci chránilo v Ireneově pojetí Bibli před jednostranným chápáním, které by opomíjelo některé stránky biblického svědectví. Rozpracováno bylo v poreformační ortodoxii a někdy se opravdu paradoxně stávalo omezením Boží svrchovanosti. Lidskému zpodobení Boží vůle se vzdávala neúměrná čest.

Shrnul jsem doslovné citace do článku, který pochází z úvodních kapitol publikace „Úvod do exegeze“ od prof. Pokorného, nakladatelství Kalich 1979. Je škoda, že v České republice neexistuje žádná literatura o biblické exegezi - vyjma té, kterou jsem právě uvedl.