Grano Salis - Lidický pan farář versus kardinál Špěpanič

Kdo si zaslouží posvěcení? Lidický farář anebo Štěpanič??

Nedá mi spát nespravedlnost vedení katolické církve. Posuďme dvě události.

Chorvatsko a Lidice:

Ve vsi Valerica vyvedli, podle návodu katolického kněze Sidonija Šolce, pravoslavného kněze Jiřího Boblice o půl noci z domu, uřezali mu nos a jazyk, opálili plnovous, rozpárali mu břicho a střeva mu omotali kolem šíje.

Jesuita Filipovic přišel v únoru 1942 v čele tlupy do dolu u Banja-Luky, podle pasů zjistil, že mezi havíři bylo 52 pravoslavných a poručil všechny pobít; potom se odebral do vsi Dragulice, kde tito horníci bydleli, a povraždil zde kolem 1.500 lidí, tj. všechny obyvatele. Zachránila se jen jedna žena s pěti dětmi a ta z prožité hrůzy zešílela.

V Livanijském okrese v létě 1941 obrátil se františkán Dr. Srecko Peridc k Chorvatům se slovy: »Bratři Chorvaté, jděte a podřežte všechny Srby, a jako první zařízněte moji sestru, která se provdala za Srba, a potom všechny Srby po pořádku. Až s tím budete hotovi, přijďte ke mně do kostela, já vás vyzpovídám, a všechny hříchy vám budou odpuštěny.« V tomto okrese byli vyvražděni všichni Srbové v počtu 5.600 lidí.

Originálního způsobu pokatoličtění použil františkán Ivo Brkan v srpnu 1941. Z jeho farnosti bylo odvedeno do tábora kolem 500 Srbů, a protože věděl o tom, že takovéto tábory pro pravoslavné bývají obyčejně jen »přestupní stanicí« na onen svět, požádal úřady, aby mu byla důvěrně dána zpráva o smrti všech odvedených, neboť v takovém případě bude kolem 500 až 600 pozůstalých žen přinuceno provdat se za katolíky, a tak ony samy i jejich rodiny budou pokatoličtěny.

Aby si ulehčili hromadné vraždění, uchylovali se k takovémuto prostředku. Pravoslavným bylo nařízeno, aby se shromáždili na určitém místě za účelem vykonání společného obřadu přijetí do římskokatolické církve; katolický kněz se však neukázal, nýbrž přišli ustaši a vraždili sta a tisíce shromážděných.

V Banja-Luce katolický biskup Joso Garidz přesvědčoval pravoslavného biskupa Platona, že mu žádné nebezpečí nehrozí, a zatím sám vstoupil v tajné jednání s ustaši, a biskup Platon zaplatil za svou důvěřivost životem. Ve vesnicích kolem Mostaru vštěpovali katoličtí kněží lidem ve svých kázáních, že zabít Srba není hřích, protože je nyní válečný stav.

Ve Stolackém okrese, kde bylo zavražděno kolem čtyř tisíc nevinných Srbů, vedli vrahy dva katoličtí kněží Marko Zovko a Tomas Ilja. Poslední donutil ve vsi Klepec mnohé Srby, aby přešli do římskokatolické církve, dal jim přijímání, a pak je poslal do školy, kde je ustašové všechny do jednoho povraždili. »Mýlíte se, « říkal Srbům, »myslíte-li si, že vás převádíme do katolictví, abychom chránili váš majetek, pense nebo platy. My nechceme zachránit ani vaše životy, nýbrž jen vaše duše.«

Nutno poznamenati, že obyčejná praxe klerofašistů byla takováto: pravoslavní, kteří přestoupili do katolické církve, byli často brzy po přestupu, který jim podle názoru katolických kněží zabezpečoval spásu duše, vražděni.

Pravoslavní obyvatelé vesnice Begovo Brdo, nemajíce možnosti zůstati pravoslavnými a současně nepřejíce si přijati římský katolicismus, z pohrdání k pronásledovatelům pravoslaví a katolickému knězi Medvedovi, demonstrativně přestoupili k islámu, vesnice však byla srovnána se zemí a všichni její obyvatelé byli povražděni.

Zvláště popisuje autor knihy hrůzy »chorvatského Dachau« - Jasenovce. Dále jsou popsány i v jiné knize Dr. Nikoly Nikolice: »Jasenovacký tábor«. »Vražděte bez ustání, já beru na sebe všechny vaše hříchy,« tak mluvil katolický mnich, kat z Jasenovce.

Ve Slovinsku, v katolickém kostele na vrchu sv. Urcha, byla zřízena hrozná mučírna, kam s vědomím a schválením místního faráře a katolického biskupa byli auty sváženi protivníci klerofašismu, byli podrobováni mučení a nezemřel-li kdo při něm, tu byl ubíjen nebo pohřbíván za živa. Kulka zde byla považována za velkou milost. Hlavním katem tu byl Dr. Petr Křižaj - kněz.

Tady je úryvek z projevu bývalého předsedy lidové vlády ve Slovinsku Borise Kidriče: »-Vzpomněl jsem si, že za poslední čtyři roky vyšší církevní pastýřové a duchovní, ve jménu Boha a věčných principů, postavili se na stranu okupátorovu a v nejtěžším okamžiku vrazili nůž do zad vlastnímu lidu… Vzpomněl jsem si také na katolické kněze, kteří v Dolenském vlastní rukou vraždili zajaté partyzány a křičeli: 'Ve jménu Kristových ran, ať zhyne partyzán!' Vzpomínám si na katolické kněze v Chorvatsku s plnými koši vyloupaných lidských očí. Pamatuji si na katolického kněze - ustašovce, v jehož kapse byly nalezeny do hedvábného papíru zabalené modré oči osmnáctileté dívky a u nich poznámka se slovy: 'V dar poglavnikovi' (tj. Paveličovi)...«

Zvláště důležité služby okupátorovi prokazovali kněží jako nejinformovanější osoby, jakožto špióni; velitelé okupantských oddílů s nadšením mluví o »ohromné pomoci, kterou jim prokazovali špióni – kněží« při stíhání ochránců lidské svobody. Za kněžími nezůstávaly pozadu ani katolické jeptišky - řádové sestry. Sloužily jako vyzvědačky ustašovcům i okupantům, účastnily se vraždění partyzánů a spravujíce tábory srbských dětí, nelidsky je mučily a mořily hladem. Na příklad 26. srpna 1942 bylo dokázáno, že v dětském táboře v Jastrebarském jen během jednoho měsíce zemřela stovka dětí z celkového počtu 400. Chlapec Božo Šarid_ byl zabit proto, že chtěl z tohoto tábora smrti utéci. Dva hoši byli vyvedeni katolickou sestrou za tábor a tam zabiti »pro neposlušnost«. Katolický metropolita Stepanic, který měl 110 dojných krav, zakázal dávati mléko srbským dětem v záhřebském útulku Caritas. 1

Neomezujíce svou protislovanskou činnost na Chorvatsko, katolické duchovenstvo v kostelech agitovalo pro vstup do armádního sboru legionářů, který měl jít bojovat na ruskou frontu, pro dobrovolné vstupování do 55 německých divizí, které zabíjely v Chorvatsku i na ruské frontě slovanské bratry. V předvečer osvobození musel být konstatován žalostný fakt, že nejhnusnějšími vrahy, paliči a lupiči, jak na ruské frontě tak i v Chorvatsku byli žáci katolických mnichů v Bosně a Hercegovině, a nejkrutější kati v táborech Jasenovci a Staré Gradisce obdrželi vzdělání v těchto katolických klášterech.

Zločinná činnost katolického duchovenstva vyvolávala protesty - byť jen velmi řídké a slabé - se strany lepších představitelů katolického kléru: »Násilníci zradili disposice,« psal např. 18. srpna 1941 mostarský biskup Al. Mišic, »a zatímco nově obrácení jsou ještě v chrámě, chytají je, mužskou i ženskou mládež honí jako otroky, a v masách je odpravují na onen svět.« Týž popisuje 7. listopadu 1941 stav své diecése takto: »Nakonec došlo k hromadnému vyhnání do Srbska. Nářek, pláč, slzy rozléhají se na všechny strany, až k Mussolinimu a do Říma se vydala deputace. Důsledkem toho byla nová okupace Hercegoviny Itálií.«

I v samém Římě musel zástupce "Nezávislého Chorvatska" Rušinovic vyslechnouti 6. března 1942 nepříjemná slova od kardinála Tisseranka: »Pater Simuc sám vedl ozbrojenou tlupu, která bořila pravoslavné chrámy. Vím přesně, že také františkáni v Bosně a Hercegovině si počínali hanebně. Němci uznali "chorvatskou pravoslavnou církev", když spolu s námi vyvraždili všechny pravoslavné kněze a když zmizelo 350.000 Srbů.«

V Srbsku žijící předáci Slovinců obrátili se 1. března 1942 prostřednictvím bělehradského katolického biskupa Ujčice na Vatikán s prosbou, aby bylo zakročeno proti násilnému pokatoličťování pravoslavných v Chorvatsku, ježto to snižuje prestiž a důstojnost katolické církve.

Ba i chorvatští mohamedáni, nebojíce se represálií, obrátili se 12. listopadu 1941 s žhavým protestem proti pronásledování pravoslavných k pohlaváru "Nezávislého Chorvatska", k samotnému Paveličovi. »Vraždění kněží a významných pravoslavných osobností, střílení a mučení mas - často zcela nevinných lidí, žen i dětí, hromadné vyhazování z domů a loží celých rodin se lhůtou od jedné do dvou hodin ke shromáždění a vyvezení do neznáma, loupení jejich majetku, donucování k přijetí katolictví - to všechno jsou taková fakta, která uvádějí v úžas každého skutečného člověka a která v nás, mohamedánech, vyvolávají velmi špatný dojem.« Tak mohamedáni učili ke křesťanskému vztahu k jiným křesťanům!

Všechny tyto protesty zůstaly hlasem volajícím na poušti, neboť ti, kteří mohli jedním slovem zastavit zběsilost svých podřízených - římský papež a Stepanič (Stěpanič, Stěpinac), takové slovo nevyřkli. Papež při znamenité organisaci katolické agentury jistě dobře věděl, co se v Chorvatsku děje, a železná disciplína, příznačná pro římskokatolickou hierarchii, dávala mu naprostou možnost zastavit chorvatský klér, aby změnil hnusný způsob jednání (nebo se o to jistě mohl alespoň pokusit).

A nyní to nestrašnější

Biskup zodpovědný za řádění krvežíznivých katolických kněží a mnichů se stal katolickým svatým.

Pro pravoslavné křesťany zůstane papež Jan Pavel II. tím, kdo svatořečil kardinála Stepaniče - vraha 800.000 pravoslavných Srbů za II. světové války. Tento arcibiskup chorvatský nese přímou osobní odpovědnost za genocidu pravoslavných Srbů a je jednou z nejproblematičtějších osob římské církve.

"Středisko Simon Wiesenthal" nejznámější mezinárodní organizace, která zkoumá zločiny nacismu a zodpovědnost za oběti, žádala papeže, aby odročil proces blahořečení "než dojde k obsáhlejšímu prozkoumání činů Stěpaniče v období druhé světové války, podmínkou čehož je volný přístup do archívu Vatikánu". Při této příležitosti, ředitel sekce Mezinárodních vztahů centra Simon Wiesenthal, Saimon Samuel, zveřejnil včas mnoho dokumentů o charakteru Stepaniče.

Ve stejné zprávě, ředitel Centra zdůrazňuje: "Rozhodnutí počkat na nezaujatou expertízu historiků by zmírnilo ohlas na blahořečení, které v lepším případě budeme nazývat provokativním a v horším se stane největším příkladem zkreslování dějin".

Na oficiální velkolepé bohoslužbě, při níž byl vyhlášen Jeho Exelexence Stěpanič za "blahoslaveného", kázal papež pokrytecky o smíření a odpuštění. Připomenul i "bolestivou a tragickou" minulost slovy: "Upřímně žehnán této části Evropy, aby se nikdy neopakovaly nelidské události, které se udály v tomto století." Historie Chorvatska je skutečně bolestivá a tragická; od roku 1941 až do r. 1945, toto "část Evropy" krvácela "nelidskými událostmi", které dosáhly až rozměrů genocidy. Jenže to, co se snažil Jan Pavel II. zamlčet, je, že odpovědnost za tuto genocidu dopadá na hlavu arcibiskupa Aloise Stěpaniče, který byl - s plnou podporou Vatikánu - jedním z jejích nejaktivnějších spoluviníků.

V nezávislém státě Chorvatsko, založeném fašisty a nacisty v období r. 1941-1945, se završila nejodpornější a nejstrašlivější stránka druhé světové války. Ustašovci Ante Paveliče, podporováni Hitlerem a Musolinim, vyhladili statisíce pravoslavných Srbů a desítky tisíc Židů a Cikánů. Likvidace se udála ve jménu národně-náboženského "definitivního řešení" a násilného donucení k náboženskému přestupu, čili ve jménu "masového proselytismu" do katolictví. V tom všem sehrála rozhodující úlohu - přímo či nepřímo - "Svatá církev římská". Katolický arcibiskup záhřebský, svatý Alois Stepanic, spolupracoval aktivně s ustašovskou diktaturou. Příslušníci katolického kléru se osobně zúčastňovali masového zabíjení a násilného proselytismu do katolicismu. Vatikán tuto národně-náboženskou genocidu, kterou uskutečńoval Ante Pavelič, podporoval.

Stepanič byl odsouzen soudním tribunálem po pádu nacismu jako válečný zločinec za genocidu Srbů a za spolupráci s loutkou nacistů Paveličem. Trest, který mu byl vyměřen, je však pro svoji shovívavost urážkou památky obětí - jednalo se o domácí vězení! Přesto všechno Vatikán prohlašuje tento rozsudek za "komunistické intriky" a domácí vězení za mučednictví!

Je takové jednání důvodem ke svatořečení?

A katolíci na takové jednání Vatikánu mlčí, omlouvají a urážejí se.

Máme zapomenout a tvářit se, že to bylo OK.

Lidice 1941

Pocházel z velmi skromných poměrů. Rodina Štemberkových žila v chaloupce nad potokem Brodkem v Pecce čp. 187. Otec byl domácí tkadlec. Josef se narodil 2. února 1869. Měl dalších šest sourozenců a jeho těžce nemocná matka zemřela, když mu bylo jedenáct let.
Stejně jako jeho bratr Jindřich, který se stal advokátem a spisovatelem, i Josef byl velmi nadaný. Na přímluvu svého učitele odešel studovat na gymnázium do Jičína. Bydlel v jezuitské koleji, živil se kondicemi a milodary. Z domova nemohl dostávat nic.
Po středoškolských studiích nastoupil cestu přípravy ke kněžství. Po ukončení semináře roku 1894 přijal kněžské svěcení. Do farnosti Lidice byl Josef Štemberka poslán v roce 1909.

Skromnost jej šlechtila

    Věnoval se své službě svědomitě a věrně: oddával, křtil, zpovídal, kázal a pohřbíval. Obyvatelé Lidic se na něj často obraceli s prosbou o radu i se svými sousedskými spory a jeho rozumná slova i rozhodnutí většinou rádi respektovali. Velmi se staral o farní kostel, povznesl chrámový zpěv lidový i sborový. Sám byl muzikant – hrál na harmonium. Zvlášť krásný vztah měl k dětem, které ho milovaly, a dodnes žijící pamětníci vzpomínají na rozlehlou farskou zahradu, kam je zval na ovoce a ořechy. I na to, že do hodin náboženství přinášel pecny domácího chleba s medem. Včelařství a ošetřování stromů patřilo k jeho koníčkům.
    Páter Josef byl velmi skromný: denně se umýval studenou vodou, nekouřil, maso jedl jen výjimečně, k večeři míval pravidelně hrnek mléka a krajíc suchého chleba. Měl rád zeleninu a sladil pouze medem. Farní hospodyně vzpomíná, že když začala druhá světová válka, nakoupil velké množství dětského ošacení, protože odhadl, co vše se ve válce bude hodit. Poslední varhaník v lidickém kostele, lékař Quido Jeřábek, zase krátce po válce vzpomínal na faráře jako na upřímného vlastence, ke kterému za války chodili přátelé poslouchat zahraniční rozhlas a diskutovat o válečných událostech.
    Do rodné Pecky jezdil Josef Štemberka navštěvovat své tři sestry – Anežku, Leopoldu a Lojzičku, které zůstaly doma svobodné, protože chudá rodina neměla na věno. Při jedné návštěvě se s nimi dohodl, že na místě staré rodné chaloupky postaví vilku, kde budou bydlet na sklonku života opět společně.
    Začátkem roku 1942 se stavba budovy chýlila ke konci a páter Josef se chystal na stěhování, které bylo plánované na květen. Jeho nástupce však nebyl na převzetí kněžské služby v Lidicích ještě připravený, a tak vyhověl žádosti a termín odchodu odsunul o několik dní. Ty se však staly pro jeho farnost osudnými.

    Tragédie z roku 1942

    Lidice postihla tragédie, která změnila životy mnohých. Podrobně se o ní dozvídáme ze zápisků farské hospodyně Antonie Škrdlové. Přežila pobyt v několika koncentračních táborech, v roce 1945 se vrátila a svůj život dožila v Pecce.
    "Na Boží tělo v roce 1942 přijelo do Lidic několik aut a v nich gestapo. Ve vsi byl velký rozruch. Zamířili k domku paní Stříbrné a pak k Horákovům. Obě rodiny a jejich příbuzné odvedli na konec vesnice, a tam je hlídali. Mezitím chodili druzí gestapáci od domu k domu a prohlíželi je. U nás na faře vyházeli všechno prádlo a šaty ze skříně a šlapali v tom, řvali, kde máme co schováno. Když nic nenašli, odešli. Oddychli jsme si, ale naše radost netrvala dlouho.
    V úterý 9. června byl důstojný pán na Kladně u zkoušky z němčiny. Domů se vrátil večer. Najednou o půl jedenácté bylo slyšet střelbu a bouchání na domovní dveře u fary. Šla jsem otevřít. Dovnitř se vhrnulo šest esesmanů a ihned žádali všechny klíče. Ptali se, kde je farář. Uvedla jsem je do pokoje. Pan konzistorní rada se hned oblékl a šel dolů. Já musela se dvěma vojáky do kuchyně. Dokud jsme byli na faře, viděli jsme, jak esesmani nosí dolů do auta stojícího před farou matriky, zlaté kostelní předměty i šatstvo, prádlo a koberce.
    Potom nám poručili jít do kostela. Vzala jsem klíče a šla s nimi. Důstojný pán jim musel dát klíče od svatostánku. Sami si ho otevřeli a vše z něho vyházeli. Přitom jsme se nesměli ani pohnout. Stáli u nás s puškami napřaženými k výstřelu. Po prohlídce nás vyvedli ven. Chtěli jsme jít k faře, ale oba nás odvedli na dvůr k Horákovům. Na statku jsme stáli až do půl třetí ráno. Pak přišel rozkaz: ženy do školy, muži zůstanou zde."

Nespravedlivá smrt

    "Měla jsem pro důstojného pána balíček prádla," vzpomínala hospodyně. "Když jsem mu ho předávala, esesman ho chytil za rameno a srazil ho k zemi. Začal do něj kopat. Chtěla jsem mu pomoci vstát, ale rozzuřený voják mě začal škrtit. Upadla jsem, kopal do mě. Potom jsem musela jít do školy – a víc jsme nikoho z mužů a chlapců nad patnáct let neviděli."
    Neexistuje jediný svědek, který by dovolil nahlédnout na poslední hodiny prožité ve stodole Horákova statku, kde byl s ostatními lidickými muži P. Josef Štemberka zavřený. Je velmi pravděpodobné, že v této beznadějné chvíli dodával svým farníkům sílu, odvahu i víru a žehnal jim. Skutečností je, a potvrdili to později i samotní esesáci, že lidičtí muži odcházeli před hlavně popravčí čety klidně, zpříma a statečně. Nebyli spoutáni a ani jim nezavazovali oči.
    Ke zdi Horákova statku se třiasedmdesátiletý bělovlasý pastýř postavil jako jeden z posledních. Byl mu sice gestapem nabízen volný odchod z obce, ale kněz, žijící třiatřicet let v Lidicích, nabídku nepřijal.

Ano, před takovým katolíkem se hluboce skláním. Ten si zaslouží věčnou úctu.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace