Možná trochu nezvyklé téma, kterým  chci poukázat, jak si Satan umí vybírat své služebníky. Také nechci, aby to vyznělo jako konspirační teorie.

 

   Je mi líto Hitlerovy maminky, což byla velice hodná a zbožná žena. Mrzelo jí, že její jediný syn Adolf, který na rozdíl od čtyř bratrů přežil a zůstal jí se sestrou Helgou jako ten největší poklad,  s ní nechce chodit do kostela, mrzelo ji, že nedodělal ani základní vzdělání. Za vzor mu dávala Kubizka, což byl jediný Hitlerův kamarád, který po válce napsal o něm životopis a velice dobře tam popsal jeho charakteristické rysy, povahu a ještě jednu událost. A právě nad touto událostí bych se rád zamyslel. Proč? Když se Kubizek setkal s Hitlerem po více než třiceti třech letech a začali vzpomínat, tak mu Hitler řekl: „Kubizku, tam to všechno začalo“

 

       A tak si představme onu událost. Kubizek a mladý Adolf jako nejvěrnější kamarádi nevynechají ani jedno přestavení v lineckém divadle. Tehdy v listopadu asi v roce 1908 hráli Wagnerovu operu Rienzi. Opera má zajímavý děj. Šlechtou utlačovaný římský lid je osvobozen díky neznámému hrdinovi Reinzimu, který lid osvobodí, ale je nakonec zrazen a skončí špatně.  Je pak zavržen lidem, který chtěl osvobodit. Oba hoši tento děj hluboce prožívali. Byl to pro oba hochy hluboký zážitek. A tak se v této hluboké noci vydali po přestavení místo domů za město na kopec Freinberg. A tady byl Kubizek svědkem něčeho zvláštního.  Adolf uchopil jeho ruce a pevně je držel. Začal drsně a chraptivě mluvit, pak volněji a vypadalo to, jako by z něho mluvilo druhé já. Byl v extázi a Rienzciho příběh přesunul na svoji vlastní rovinu. Kubizek dál píše, že byl dříve přesvědčen, že Hitler chce být umělcem, malířem, architektem, ale nyní mu jde o něco vyššího. Už pro něho není povolání umělce nejvyšší dosažitelný cíl, ale on hovoří o úloze, kterou přijme z rukou lidu, aby ho vyvedl z otroctví ke svobodě. Prostě Hitler najednou pocítil zvláštní vizi. Vrátili se pak oba rozrušeni do města, podali si ruku, rozloučili se, ale Hitler neodcházel směrem k domovu, namířil si to zpět na Freinberg. „Chci být sám“, řekl na rozloučenou.

 

Ani po 33 letech na tuto chvíli Hitler nezapomněl a Kubizkovi  sám dosvědčil, že tady to začalo. 

 

A tak je důležitá otázka, co to vlastně začalo?

 

Co se mohlo   dál ještě stát poté, když se Hitler po tomto rozloučení s kamarádem uprostřed noci znova vrátil na Freinberg?

 

Nestalo se tam něco podobného, co hrozilo i Pánu Ježíši?

 

I jeho pokoušel Satan také tím, že mu nabízel slávu a moc, ale Pán Ježíš odolal. Chtěl za to, aby se mu Ježíš klaněl. Komu se klaněl Hitler???

 

Co když právě tam učinil Hitler nějakou smlouvu s ďáblem a dostal nějaké ujištění? Ještě ho čekalo několik roků bídy a strádání, ale pak najednou se to změní.

 

Je to sice jen moje spekulace. Ale kdoví?

 

Jak jinak si také   vysvětlit to obrovské charisma, fanatické  úsilí a to, jak mu všechno až moc dobře vycházelo. Aspoň teda zpočátku.   Nakonec lid si ho podobně jako v Riezliho sám vybral za vůdce, protože Hitler zvítězil ve volbách.   Nakonec skončí úplně stejně jako onen římský hrdina. Proč? Protože Bůh je silnější? Hitler vyhrával, ale pak se před Moskvou zarazil. Říká se, že někdy v listopadu v roce 1941, kdy si Němci mysleli, že dobytí Moskvy a celkové vítězství je již otázkou několika málo dní, měl Hitler na nějakém setkání velitelů prohlásit, že teď už zbývá také něco udělat s tím křesťanstvím. Pokud to řekl, nevím to přesně, pak narazil a do dějin zasahuje výrazně Bůh.  Už se Hitlerovi tak nedaří a jeho plány se hroutí. Vlastně Bůh to sledoval od počátku a věděl i konec. Mohlo Hitlera něco změnit ??

 

Hitlerův hrozný příběh nám tak může být i ponaučením, Ponaučením o tom, jak snadno se můžeme dostat tam, kam nás  chce dostat nepřítel Boží. A nemusíme být zrovna vojevůdci. Stačí třeba jen drogy, prachy, kariéra….

 

Pane Bože, chraň nás od těchto sil!!!