Milý Karle,

vždyť už nejsi z AC, tak proč píšeš jejím představitelům? Být Tebou, neřeším to. Máš přeci své Křesťanské sbory, tak se ptej spíše tam. Také se nediv, že s Tebou jednají zdrženlivě, jestli zveřejňuješ dopisy na internetu. Nevím sice, co Ti odpověděl pan inženýr, který nemá s AC nic společného, ale já bych s tím veršem souhlasil.

Odkaz na 1 K 15 je podle mne docela trefný. Je zde určitý seznam hříchů, které člověka diskvalifikují z křesťanského společenství.  Je tam uvedeno „s takovým ani nejezte“. Na jiném místě se mluví o křesťanech, které sice máme považovat za bratry (jedná se o „lehčí formu“ etických prohřešků), nicméně jim máme dát najevo, že k nám nepatří (2 Tes 3,11-15). Jak toho ale docílit?

Křesťané v 1. století spolu běžně stolovali a Památka Večeře Páně pro ně měla sytící charakter. Je to uvedeno v 1 K 11,21, na kterou pak právě 1 K 15 navazuje. Pokud někoho z etických důvodů potřebovali upozornit na jeho hřích, pak mu samozřejmě nemohli zabránit v chození do shromáždění, ale nejedli s ním. Jednoduše mu zřejmě nedali pokrm.

To je samozřejmě spojeno nejprve s napomínáním podle posloupnosti Mt 18,15n.

Toto v AC jasně vědí a troufnu si tvrdit, že by Ti to každý z vedoucích mohl potvrdit. Že se toho zneužívá? Církev toho zřejmě zneužívala odnepaměti. Někde více, někde méně. Speciálně některé charismatické církve toho zneužívají tehdy, když chtějí vynutit například názorovou uniformitu a potřebují člověka zlomit, aby myslel stejně, jako vedoucí. Ale toto zneužití ještě neznamená, že tento institut je nesprávný. 

Určité pojednání o církevní autoritě ve vztahu k Večeři Páně máš zde: Otázka pojetí církevní autority. Aneb od Večeře Páne k eucharistii