Milovaní bratři a sestry, během obou posledních audiencí jsme se zamýšleli nad tím, jaký význam má tradice v církvi, a viděli jsme, že se projevuje stálou přítomností Ježíšova slova a života v jeho lidu. Aby však Boží slovo mohlo být stále přítomné, potřebuje někoho, kdo by jej hlásal. Tak vzniká vzájemný vztah: na jedné straně se Boží slovo neobejde bez člověka, na straně druhé je však člověk, který ho hlásá, Božím slovem vázán, bylo mu totiž svěřeno, hlasatel není jeho původcem. Tento vzájemný vztah mezi obsahem – slovem Božím, životem Pána – a osobou, která ho předává, je charakteristickým rysem struktury církve. Tomuto osobnímu aspektu církve se dnes budeme věnovat.

Jeho počátek spadá do doby, kdy Pán, jak již bylo řečeno, povolal dvanáct apoštolů, kteří reprezentovali budoucí Boží lid. Věrni Pánovu příkazu volí apoštolové nejprve na místo Jidáše Matěje, a tak svůj počet znovu doplňují na dvanáct (srov. Sk 1,15–26); později pak svěřené poslání předávají dalším, aby v jejich apoštolské službě pokračovali. Pavel, který byl povolán za apoštola přímo Zmrtvýchvstalým (srov. Gal 1,1), porovnává své hlásání s evangeliem dvanácti apoštolů (srov. tamtéž 1,18) a dbá na to, aby předával, co sám přijal (srov. 1 Kor 11,23; 15,3–4). Při rozdělování misijních úkolů je přidružen k apoštolům spolu s dalšími, jako například s Barnabášem (srov. Gal 2,9). Tak jako se původní vyvolení a poslání apoštolů uskutečňuje skrze Zmrtvýchvstalého, povolání a poslání jejich následovníků, kteří jsou ustanoveni do apoštolského úřadu, se uskutečňuje prostřednictvím Ducha svatého. V těchto následovnících našla apoštolská služba své pokračovatele a od jejich druhé generace nese název biskupská služba, episkopé.

Bude asi vhodné krátce se zmínit, co pojem „biskup“ znamená. Jde o překlad řeckého slova episkopos. Toto slovo označuje toho, kdo má nadhled, kdo na věci pohlíží srdcem. Sám svatý Petr tak ve svém prvním listu nazývá Pána Ježíše „pastýřem a strážcem svých duší“ (2,25). A podle vzoru Pána, jenž byl prvním biskupem, strážcem a pastýřem duší, byli později následovníci apoštolů nazváni biskupy, episkopoi. Jim je svěřena služba episkopé. Tato biskupská služba se pak nadále rozvíjela, až nabyla formy trojího úřadu – biskupa, kněze a jáhna – jasně doložené již Ignácem Antiochijským na počátku 2. století (srov. Ad Magnesios – List Magnesijským, 6,1: PG 5,668). Tento vývoj probíhal pod vedením Božího Ducha, který církvi pomáhal rozeznávat pravou formu apoštolského úřadu. Uprostřed rozmanitých zkušeností a charismatických i úředních forem tak byl apoštolský úřad v prvotní obci od počátku stále lépe vymezován.

Biskupský úřad je tedy nositelem kontinuity apoštolské služby a zárukou pokračování apoštolské tradice – slova a života, které nám svěřil Pán. Pouto mezi biskupským sborem a prvotním společenstvím apoštolů spočívá především v linii dějinné kontinuity. Jak jsme již zmínili, k dvanácti apoštolům se nejdříve připojuje Matěj, později Pavel a Barnabáš a pak i jiní, členové druhé a třetí generace apoštolů, až do vytvoření biskupské služby. V tomto historickém řetězci se tedy projevuje kontinuita. A právě kontinuita posloupnosti je v církevním společenství zárukou pokračování apoštolského sboru, jejž Kristus kolem sebe shromáždil. Tato kontinuita, kterou spatřujeme nejprve v historické kontinuitě úřadu, musí však být chápána také v duchovním smyslu, protože nástupnictví v apoštolském úřadu je výsadním polem působnosti a sdělování Ducha svatého. Jasným ohlasem tohoto přesvědčení je například následující text Ireneje z Lyonu (druhá polovina 2. století): „Apoštolská tradice zřejmá v celém světě se v každé církvi zjevuje všem, kteří chtějí vidět pravdu, a my můžeme vyjmenovat biskupy ustanovené apoštoly v církvích i jejich nástupce až dodnes... (Apoštolové) totiž chtěli, aby ti, které zanechávali jako nástupce, byli ve všem naprosto dokonalí a předali jim své poslání učit. Jestliže by správně pochopili, získali by z toho velký prospěch; jestliže by naopak zklamali, měli by z toho velkou škodu“ (Adversus haereses – Proti bludným naukám, III, 3,1: PG 7,848).

Poté, co Irenej ukazuje apoštolskou posloupnost jako záruku pro vytrvání v Božím slově, zaměřuje se na onu „svrchovanou a nejstarobylejší a všem známou“ církev, kterou „založili a zřídili v Římě nejslavnější apoštolové Petr a Pavel“, a zdůrazňuje tradici víry, jež v ní skrze posloupnost biskupů dospívá až k nám. Pro Ireneje i pro všeobecnou církev se tak biskupská posloupnost římské církve stává dokladem, měřítkem a zárukou nepřerušeného předávání apoštolské víry: „S touto církví se pro její dominantní postavení (propter potiorem principalitatem) musí shodovat každá církev, tedy všichni věřící, ať žijí kdekoli, protože v ní byla vždy uchovávána apoštolská tradice...“ (Adversus haereses, III 3,2: PG 7,848). Apoštolská posloupnost, stvrzená na základě společenství s římskou církví, je tedy měřítkem vytrvání jednotlivých církví v tradici apoštolské víry, která mohla prostřednictvím tohoto spojení dojít od počátků až k nám: „Tímto způsobem a touto posloupností dospěla až k nám tato tradice a hlásání pravdy, které je v církvi předáváno od dob apoštolů. To je nejúplnější důkaz toho, že existovala jen jedna a táž oživující apoštolská víra, jež byla uchována a předána v pravdě“ (tamtéž, III, 3,3: PG 7,851).

Podle těchto svědectví rané církve spočívá apoštolský charakter církevního společenství ve věrnosti víře a praxi apoštolů, skrze niž je zabezpečeno historické a duchovní spojení s Kristem. Apoštolská posloupnost biskupské služby je cestou, která zaručuje věrné předávání apoštolského svědectví. To, co představují apoštolové ve vztahu mezi Pánem Ježíšem a prvotní církví, analogicky představuje posloupnost apoštolské služby ve vztahu mezi církví prvotní a současnou. Není to nějaké prosté hmotné propojení, je to spíše historický nástroj, jejž používá Duch svatý, aby zpřítomňoval Pána Ježíše, hlavu jeho lidu, prostřednictvím těch, kteří byli posvěceni pro službu vkládáním rukou a modlitbou biskupů. Skrze apoštolskou posloupnost tedy sám Kristus dospívá až k nám: je to on, kdo k nám mluví slovy apoštolů a jejich nástupců; je to on, kdo působí ve svátostech prostřednictvím jejich rukou; v jejich pohledu je jeho pohled, který nás objímá a díky kterému můžeme zakoušet, že jsme milováni a že jsme byli přijati do Božího srdce. A tak také dnes, stejně jako na počátku, je Kristus sám pravým pastýřem a strážcem našich duší, jehož s velkou důvěrou a naplněni vděčností a radostí následujeme.

  Tak to ti samozřejmě nedoložím a ani nemám důvod. 

  Rozuměl jsem tomu tak, že se bavíme v intencích článku,

a tématu, tedy v intenci "apoštolské posloupnosti". 

Tady mohu mluvit  jen za sebe jako ŘK, tak jak jsme posloupnost chápali. 

  Třeba ti i martino napíše jak rozumí dané věci on 

a zda je svěcení závislé na kvalitě těch, kdo se ho 

účastní či zda je svěcení platné, pokud je koupeno za peníze.

  No, to si klidně můžeš myslet a neberu ti to. 

  Pochopení římskokatolické "apoštolské posloupnosti" 

je ale zjevně vzdálen hodně.

  Já jsem o historické realitě zatím moc nepsal,

takže nevím, z čeho usuzuješ.

  Pokud si někdo něco vymyslí a definuje (jako například 

"apoštolskou posloupnost" v ŘKC) tak je také logické že si 

definuje její podmínky tak, aby vyhovovaly tomu, co žije,

aby vyhovovaly jeho praxi. Těžko tedy můžeš vztahovat podmínky,

které si vymyslel někdo jiný než ŘKC (například BA nebo nějaký koncil)

na podmínky, které si definovala pro sebe sama ŘKC. 

  Teda můžeš, ale je taková snaha nesmyslná. To je jako kdyby

američani zkoušeli definovat pod jakými zákony mají žít rusové.

  Pokud se budeme bavit o křesťanství a historii 

a mém názoru, tak tomu rozumím takto:

1. Prvotní posloupnost, na kterou se odvolávají různé autority není "apoštolskou posloupností"

ve smyslu ŘKC, tedy "posloupností svěcení", ale je "posloupností učení". Tedy záruka toho,

že člověk, který něco učí, převzal učení od někoho, kdo ho převzal od dalšího a ten od apoštolů.

To pak byla záruka či argument k tomu, že dané učení je "správné".

Tak dnes rozumím písmu: Písmo je učení proroků, Ježíše, apoštolů. 

V něm máme záruku, že jeho učení je "správné". V něm máme kontinuitu učení a jednotu 

od Mojžíše přes první církev v Jeruzalémě až podnes.

2. Posloupnost moci, tedy cosi, co se  "svěcení" snaží napodobit nábožným rituálem.

Nevěřím, že církev se dělí na "duchovní" a "neduchovní". 

Buď je někdo "duchovní" a pak je

církev nebo je "neduchovní" a pak není církev.

Nevěřím tedy na nějaké "svěcení" a "odsvěcení".

Buď je někdo křesťan a pak žije zasvěcený život, 

který patří Kristu Ježíši a nebo křesťan není.

Věřím pak, že v církvi se předává Boží moc ke službě vzkládáním rukou 

a že bez této moci není církev. Kromě toho Bůh dává svrchovaně tuto

moc svým dětem i bez vzkládání rukou (viz letnice). 

Ta moc je ale skutečná moc: Ten, kdo jí má, je schopen

přivádět lidi ke Kristu, má moc uzdravovat, vyhánět démony,

má různé dary: Proroctví, moc, uzdravení a podobně.

  Toník