Já osobně žasnu z odsuzování Františka100 pro jeho odmítavé pohledy na násilí uvedené v knihách Starého zákona. Protože odsuzování bratra, když pomineme že je nekřesťanské, skrývá naprosté nepochopení Ježíšova poselství. Ano, Ježíš z Nazareta odmítl jakékoliv změny v Mojžíšově zákoně a v Prorockých knihách. Ostatně, co lze změnit na historii, která se stala? Pokud se ptáme „proč se tak stala“, lze u Ježíše najít adekvátní odpovědi. Jedna z nich omlouvá Mojžíše jako autora rozlukového zákona: Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám (Mojžíš) napsal toto ustanovení.“ ( Marek 10:5).

A hned u předešlého citátu si všimněme podstatné skutečnosti: Autorem Zákona (toho Starého“) není uveden Bůh, ale Mojžíš. Božská ustanovení najdeme jen v části nazývané Dekalog (desatero přikázání) (Deuteronomium 10:1-4). U ostatních se k autorství přiznává Mojžíš (přesněji: Připisují mu to autoři Deuteronomia):

Přikázání a nařízení udílí člověk Mojžíš. To však neznamená, že ustanovení Mojžíšova zákona nebyla předána Hospodinem. V Exodu počínaje veršem 19:3 vyhlašuje Bůh na Sinaji od verše 20:1 svá přikázání, počínaje Desaterem. Do verše 23:13 jsou to pravidla k fungování společenství, následují do verše 23:19 slavnosti, následující verše až do 31:18 jsou to pravidla kultická, začínající příslibem děsů, kteří zapudí původní obyvatele Kenaanu (23:27-30).

Zde trochu odbočme a soustřeďme svou pozornost: Hospodin slibuje poslat před Izraelity svého posla (Ex 23:23), který původní obyvatele zničí tím, že rukou Izraelců rozmetá všechny jejich modly a svou vlastní rukou je vypudí (Ex 23:27-31). Nenajdeme zmínku, že je vyvraždí. Těchto pár veršů je tedy určeno ke zničení náboženského zlořádu, nikoliv k vraždění lidí. (Vsuvka: Tak má František100 pravdu nebo ne?) Na potvrzení platnosti smlouvy se syny Izraele s Hospodinem obsahují v Ex 31:16,17 znamení Hospodinovy smlouvy, jímž je sabat. Kdo znamení znesvětí nebo bude konat nějakou práci, zemře (Ex 31:14,15).

Nemusíme však mít obavy, tedy pokud nejsme syny Izraele, ale synové Boží. Nicméně musíme to vzít do všech důsledků: Na nás se nevztahuje nejen ustanovení o sobotě, ale všechny ty předpisy počínaje verši z Exodu 20:1. Tedy ani ono Desatero. Od počátku do konce jsou to předpisy a smlouva, které se týkají jen synů Izraele. Jejich předkové to na Sinaji slíbili (Exodus 19:8, 24:3), naši předkové tam nebyli.

Naši pozornosti by nemělo uniknout ani toto: Hospodin vyhlásil pravidla pro fungování společenství synů Izraele (verše Exodu 20:1 až 23:13). Ty Mojžíš lidu ihned předal (Exodus 24:3). Zajímavé je, že lid Izraele se k jejich plnění zavázal bianco již před seznámením se s nimi, neboť podrobnosti smlouvy nechal na Mojžíšovi (Exodus 19:8). Avšak ještě než následně Mojžíš další, tedy kultické podrobnosti lidu předal, lid se začal klanět zlatému býčku (Exodus 32:1 a násl.). Já to vidím tak, že Hospodin dobře znal padlý lid neschopný věřit bez zlatých telat tohoto světa, a tak jim podobná telata raději dal jako nástroj bohoslužby. Aby se snad nenavrátili k těm zakázaným telatům pohanů. Aby měli před sebou alespoň něco hmatatelného. Když nejsou schopní svým srdcem vnímat neviditelného pravého Boha a konat oběť a bohoslužbu celým odevzdáním sama sebe Bohu, tak ať se alespoň správně klaní, správně dělají oběti a bohoslužba ať má své prostory, výzdobu a alespoň nějaký předepsaný rituál.

Shrnutí, co Ježíš z Nazareta učil a považoval ze Zákona za důležité a nezpochybnitelné (řeč je o zákonu mojžíšovském) a za důležité a nezpochybnitelné v prorockých spisech, nalezneme v evangeliích:

Když se chceme vrátit zpě k Mojžíšovi, co nám v rozporu s Ježíšem píše? Dokonce to ani není shrnuto v Deuteronomiu, Exodu, ale nacházíme zápis v Leviticu:

Byl snad Mojžíš popleta, když napsal, že budeš milovat svého bližního, a přitom se můžeš mstít všem, mimo synům svého lidu? Byl snad Mojžíš popleta, když hned jako další zákonné ustanovení uvedl bez jakékoliv zmínky o důležitosti toho předchozího ustanovení, čímž to následující staví mu na roveň?

Takže zákonický důsledek takových Mojžíšových zákonů zní, stručně řečeno: „Milovat svého bližního“ má stejnou důležitost, jako „nekřížit dvojí druh dobytka“ či „nenosit ošacení z různých druhů vláken“. Mstít se můžeme všem, vyjma svému lidu. A z dalšího logicky vyplývá, že bližní je tedy jen člověk z mého lidu. Protože nejsem Žid, tak se mi Izraelci mohou klidně ve jménu Boha Mojžíšova mstít. Tak to zapsal Mojžíš.

Nebudu to dál rozepisovat, byl tu přece někdo povolanější se svým ostrým mečem. Ten, kdo „nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého, a díra bude ještě větší.“ ( Marek 2:21) A kdo ani „nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy, a víno i měchy přijdou nazmar. Nové víno do nových měchů!“ (Marek 2:22). Ten, který význam Mojžíšova zákona i Proroků shrnul do jediné věty:

Nelze tedy vytáhnout třeba Desatero, obětní řády, kultické předpisy, nebo zákaz splétat nitě různých druhů či jiné detaily z oněch 613 starozákonních ustanovení. Ale podmínkou je jednat podle citovaného Ježíšova výroku. (Teď si vzpomenu na nenávistné komentáře k Františku100 – kdo by chtěl, aby mu to František100 vrátil stejnou měrou?)

Kdo chce a nevěří dalšímu co Ježíš učil nebo nechce Boha ani Ježíše znát, má zde možnost pro dokonalé mezilidské vztahy. Jsou v jiných podobách známy již snad od Konfucia. Ale vždy tam byly pasivní postoje: „Jak nechcete, aby lidé jednali s vámi, tak ani vy s nimi nejednejte.“ Ježíš tuto pasivitu ruší a nabádá k aktivitě slovem „jednejte!“ Je to velký průlom, neboť vytváří přechod k něčemu ještě vznešenějšímu, než je pouhé stranění se zla. Vyzývá ke konání dobra, zamítá pouhé nekonání zla.

Nicméně k učení o aktivním dobrém jednání lidí s jinými lidmi Ježíš na zem nepřišel. K takové poučce by časem nejspíš dospěl každý humanisticky laděný filosof. Já si dokonce nejsem jist, zdali to neřekl některý z nich již před Kristem.

Neboť Ježíš nastavil ještě zřetelnější hráz mezi starým a novým když určil, že starý zákon a prorocké knihy již pozbyly svou platnost:

Copak zde čtenář nevidí, co viděla odjakživa Kristova církev a dala dokonce pojmenování svým spisům „Nový zákon?“ Jak je možné, že tuto konečnou hranici pro platnost mojžíšovských a prorockých spisů nevidí někteří křesťané na Grano Salis?

Ale vraťme se ještě k tomu, co Ježíš z Nazareta učil. Jak dokázal shrnout poslání Starého zákona do dvou vět, které dokázaly nejen zjednodušit staré učení, ale vytvořit základnu pro pochopení všeho nového, co vyrostlo ze starého semene. Již to zde bylo citováno, ale zopakujme si to:

Mám snad v pokračování vypálit salvy Ježíšových výroků z kázání na hoře? Mám rádoby křesťanům připomenout ty vzácné věty, které teprve doplňují zákon do Boží podoby a které začínají zpravidla „ale já vám pravím“ aby naplnily Boží zákonodárství?

A ještě jedno připomenutí: To výše zmíněné není všechno. Ježíš přinesl nejen nové učení o Božím zákonodárství, ale spasitelnou víru založenou na Kristově lásce k Bohu. A kdo chce, může přijmout Jeho pomocníka, neboť Ježíšovo učení nelze bez Něj uskutečnit. Naplněním zákona, o kterém Ježíš hovořil, se stal Božím duchem naplněný Kristus, jakož i naplněním všech proroctví:

‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, zvěstoval evangelium, tak i abych uzdravil ty, kdo mají zraněné srdce, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘

Všimněme si křesťané: Písmo se splnilo, vracet se k němu znamená zabývat se historií. Nebo jak řekl slavný kazatel J.V.McGee, „Starý zákon je jen obrázková knížka pro děti“. Nové vyrostlo z pařezu Jišajova (Izajáš 11:1) – copak křesťane nechápeš, že pařez zbývá, když se strom ořeže od všech uschlých, nemocných, trouchnivých, neplodných, zaplísněných částí a různě zdegenerovaného kmenu? Nyní jsme prosti od Zákona, nyní je čas milosti Hospodinovy, naším zákonem je Kristus. Jozuovy války skončily, jsou minulostí předků, znalých pravého Boha jen trošinku. Nyní je čas léta milosti našeho Pána, pro mne i pro vás. Neboť všechna milost se naplní jen tehdy, když je v nás odpuštění. Je to těžké, ale jak chceme být následníky Božího obrazu, když On odpouští a my ne?