Druhé čtení: Jan 8,42 - 52: „Ježíš jim řekl: "Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mě poslal. Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte. Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste." Židé mu odpověděli: "Neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem?" Ježíš odpověděl: "Nejsem posedlý, ale vzdávám čest svému Otci, vy však mi čest upíráte. Já sám nehledám svou slávu. Jest, kdo ji pro mne hledá, a ten soudí. Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky."“

Čtení ke kázání: Římanům 11,1 – 36: „Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl. Nevíte z Písma, jak si Eliáš Bohu naříká na Izrael? `Hospodine, proroky tvé pobili a oltáře tvé pobořili, já jediný jsem zůstal, a také mně ukládají o život!´ Jakou však dostal odpověď? `Zachoval jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před Baalem.´ A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti. Když z milosti, tedy ne na základě skutků - jinak by milost nebyla milostí. Co z toho plyne? Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní zůstali zatvrzelí, jak je psáno: `Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.´ A David praví: `Ať se jim jejich stůl stane léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou, ať se jim oči zatmějí, aby neviděli, a jejich šíje ať je navždy sehnutá.´ Chci tedy snad říci, že klopýtli tak, aby nadobro padli? Naprosto ne! Ale jejich selhání přineslo pohanům spásu, aby to vzbudilo žárlivost židů. Jestliže tedy jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany, co teprve, až se všichni obrátí? Vám z pohanských národů říkám, že právě já, apoštol pohanů, vidím slávu své služby v tom, abych vzbudil žárlivost svých pokrevních bratří a některé z nich přivedl ke spasení. Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých! Je-li první chléb zasvěcen, je svatý všechen chléb; je-li kořen svatý, jsou svaté i větve. Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe! Řekneš snad: Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován. Dobře. Byly vylomeny pro svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe! Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat, oni však, nesetrvají-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh má moc naroubovat je znovu. Jestliže tys byl vyťat ze své plané olivy a proti přírodě naroubován na ušlechtilou olivu, tím spíše budou na svou vlastní olivu naroubováni ti, kteří k ní od přírody patří! Abyste nespoléhali na svou vlastní moudrost, chtěl bych, bratří, abyste věděli o tomto tajemství: Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael, jak je psáno: `Přijde ze Sióna vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost; to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy.´ Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. Jako vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost, tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby také došli slitování, jakého se dostalo vám. Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval. Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! `Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?´ `Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?´ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.“

Kázání:

                Milé sestry a drazí bratři, 

            dnešní kázání bude o Židech čili o Bohem vyvoleném národu. Je to téma nejen aktuální, třeba vzhledem ke konfliktu v Gáze, ale také téma pro naši víru důležité, jelikož součásti křesťanské Bible jsou svatá židovská Písma (Zákon a Proroci) a Ježíš byl koneckonců podle těla Židem.  Začneme tím, odkud se Židé vzali a co jim Bůh vlastně slíbil.

             Podle Písma svatého jsou všichni lidé potomci Adama a Evy. Eva, Adamova žena, se stala matkou všech lidí, jak je psáno v knize Genesis: „Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých.“ (Gn 3,20). Ovšem časem se lidstvo zkazilo a Bůh jej potrestal potopou. Přežilo jen osm lidí. Noe a jeho žena a jejich tři synové Šém, Chám a Jefet s manželkami. Současné lidstvo tedy tvoří potomci těchto tři Noemových synů. Šém se považuje za praotce všech Semitů, Chám všech Afričanů a Jefet všech Indoevropanů. Např. potomkem Chámovým není jen Kenaan, nýbrž i Misrajim a Misrajim je také biblické označení pro  Egypt. Podobně Jávan je označením pro Řecko a synem Jefetovým byl mimo jiné právě Jávan. A příběh o Noemovi a jeho třech synech, který jsme slyšeli jako naše dnešní první čtení, vymezuje vztahy mezi potomky Noemových synů: „Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!“ a  „Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem! Kéž Bůh Jefetovi dopřeje bydlet ve stanech Šémových. Ať je Kenaan jejich otrokem!“ Afričané tedy budou sloužit Semitům a Indoevropanům a Indoevropané se pak budou držet Semitů, což byla či je spíše skutečnost než ideál. 

            Za praotce Židů se považuje Abram neboli Abraham, jeden z dalekých potomků Šémova syna Arpakšáda. Abramovi/Abrahamovi dal Hospodin četná zaslíbení: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12,2 - 3). „A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země. Bude-li kdo moci sečíst prach země, pak bude i tvé potomstvo sečteno.“ (Gn 13,16). „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců,  Chetejců, Perizejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců.“ (Gn 15,18 - 21). „Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi,  v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem.“ (Gn 17,4 - 8). Znamením tohoto posledního zaslíbení (smlouvy) se stala obřízka všech osob mužského pohlaví.

             Ovšem Abraham měl celkem osm synů -  Izmaele (praotce Arabů) s Hagar, Izáka se Sárou, Zimrána, Jokšána, Medána, Midjána, Jišbáka a Šúacha s Ketúrou. Pro koho z nich platí zaslíbení dána Abrahamovi? Písmo ukazuje, že synem zaslíbení je pouze Izák: „Abraham však všechno, co měl, odkázal Izákovi. Synům svých ženin, které měl, dal dary a ještě za svého života je poslal od svého syna Izáka pryč na východ, do země východní.“ (Gn 25,5). Izák však měl dva syny (dvojčata) - Ezaua a Jákoba. Kdo z nich se stal synem zaslíbení? Nakonec Jákob, kterému Ezau prodal své prvorozenství za chléb s čočkovou krmí (Gn 25,34). A z Jákoba se časem stal Izrael: „Neznámý řekl: "Pusť mě, vzešla jitřenka." Jákob však odvětil: "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš." Otázal se: "Jak se jmenuješ?" Odpověděl: "Jákob."  Tu řekl: "Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls." A Jákob ho žádal: "Pověz mi přece své jméno!" Ale on odvětil: "Proč se ptáš na mé jméno?" A požehnal mu tam.  I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život."“ (Gn 32,27 - 31).   
   

           Jákob - Izrael měl celkem dvanáct synů: Lea mu porodila Rúbena, Šimeóna,  Léviho, Judu, Isachara a Zabulóna, Ráchel mu porodila Josefa a Benjamína, Zilpa, otrokyně Lejina, mu porodila Gáda a Ašera a Bilha, otrokyně Ráchelina, mu porodila  Dana a Naftalího. Tito Jákobovi synové se stali základem dvanácti kmenů izraelských. Potomci Léviho se stali kněžími v Izraeli a synové Josefa Manases a Efrajim pak doplnili celou sestavu dvanácti kmenů. Ze jména Juda bylo časem odvozeno slovo Žid, které se potom rozšířilo na všechny Izraelity, nejen potomky Judovy (viz 2 Královská 16,6 a Ester 3,6 či 9,20). 

    Určujícími událostmi pro zformování izraelského národa bylo vyvedeni Jákobových potomků z Egypta a dobytí Kanaánu čili Palestiny. Skrze Mojžíše Izraelité obdrželi Zákon, obsahující desatero přikázání a více než 600 pokynů a návodů pro každodenní chování. Na cestě do Zaslíbené země bylo rovněž ustanoveno kněžstvo v rodě Mojžíšova bratra Árona a středem izraelského uctívání a obětí se stal velký přenosný stan neboli svatostánek. V Zaslíbené zemi časem izraelské kmeny zřídily království a v Jeruzalémě postavily nádherný chrám, který nahradil svatostánek. Prosadila se i mesiášská povaha židovského náboženství, která spočívala v naději, že jednoho dne z Davidovy rodové linie vzejde pomazaný Král, Mesiáš. 
      

            Z Egypta vyšlo s Izraelity také mnoho přimíšeného lidu (Ex 12,37), ale jinak se Izraelité neměli mísit s ostatními národy: „Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než ty. Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi,  nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům. Hospodin by proti vám vzplanul hněvem a rychle by tě vyhladil. Proto s nimi naložíte takto: jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly pokácíte, jejich tesané sochy spálíte. Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím. Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás Hospodin pevnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z rukou faraóna, krále egyptského. Poznej tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný, zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání. Avšak tomu, kdo ho nenávidí, odplácí přímo a uvrhne ho do záhuby. Nebude odkládat; tomu, kdo ho nenávidí, odplatí přímo.“    (Dt  7,1 - 10). Jiné národy mohly Izraelity odvádět od Hospodina, proto nemělo docházet k jejich mísení s ostatními národy. Byly to tedy důvody náboženské, ne rasové. Hospodin byl věrný svých zaslíbením a tak Izraelité mu měli také věrné sloužit a nechodit za bohy jinými.   

            Izraelité však za bohy jinými chodili, za což je stíhaly Boží tresty (např. babylonské zajetí). Bůh však zůstal věrný svým zaslíbením a dal svému lidu Mesiáše z rodu Davidova v osobě Ježíše Nazaretského. Většina Židů (na rozdíl od mnohých pohanů) však narazila na kámen úrazu - ustrnuli na vedlejších věcech Zákona a nepoznali v Ježíši Kristu svého Mesiáše (Ř 9, 30 - 33). Boží spravedlnost lze totiž dosáhnout jen vírou. Pohané, kteří se dříve nestarali o spravedlnost, se najednou setkali skrze evangelium s nabídkou spravedlnosti z víry a tuto nabídku dychtivě přijali (Ř 9,30). Jinak Izrael. Ten nechtěl přijmout milost zadarmo, nýbrž hledal spravedlnost podle Zákona (ze skutků Zákona). Ale to byl hrozný omyl, jelikož ze skutků Zákona nemůže být ospravedlněn nikdo (Ř 3,20). A tak Židé narazili na výše zmíněný kámen úrazu.

            Pokud jde o evangelium, Židé se stali Božími nepřáteli a dětmi ďáblovými, jak jsme slyšeli v našem dnešním druhém čtení od samotného Ježíše (J 8,44). Autor Prvního listu Tesalonickým viděl roli Židů takto: „Nesete podobný úděl jako církve Boží v Kristu Ježíši, které jsou v Judsku. Vytrpěli jste stejné věci od svých vlastních krajanů jako církve v Judsku od židů. Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží.“ (1Te 2,14 - 16). Znamená to tedy, že Izrael je již zcela ztracen a Bůh už s ním nepočítá ve svém plánu spásy?

               Podle některých křesťanů ano. Židé dali lidstvu Mesiáše - Ježíše Krista a tím jejich úloha v dějinách spásy skončila. Pokud Židé chtějí být spaseni, musí uvěřit jako ostatní lidé v Ježíše Krista: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“ (Ga 3,28 - 29). To však není vše. Židovství je zde již chápáno jako mrtvé náboženství a za děti Abrahamovy jsou považováni jen křesťané. Svatý Augustin (v pátém století po Kristu) pak již nikoho nenechává na pochybách (spis "Proti Židům") - po Kristově smrti a vzkříšení církev definitivně vystřídala, totálně nahradila synagogu (tzv. teorie náhrady). „Tělesný Izrael“ tak přišel o vše (Boží vyvolení, smlouvu, přikázání, Písmo, mesiášská zaslíbení), všechno přešlo nyní na církev jako „duchovní Izrael“.

         Ani reformace nepřinesla v tom zásadní obrat. Martin Luther se původně optimisticky domníval, že jeho vlastní reforma odstraněním přehmatů papežství povede ke konverzi Židů. Jeho představy se však nenaplnily a tak uveřejnil hrubý výpad (spis “Proti Židům” z roku 1543), ve kterém doporučoval vypovězení všech Židů do Palestiny. V případě, kdy by to nešlo, požadoval Luther, aby se Židům zakázala lichva, aby byli přinuceni obdělávat půdu, dokonce aby byly vypáleny jejich synagógy a aby jim byly odebrány všechny knihy, a to včetně hebrejské Bible.

               Apoštol Pavel to však vidí jinak, jak jsme slyšeli v dnešním textu ke kázání. Nejdříve apoštol Pavel důrazně vylučuje možnost, že Bůh svůj vyvolený lid Izrael zavrhl. Sám sebe uvádí jako důkaz toho, že Izrael jako celek není v žádném případě zavržen (Ř 11,1 - 2). Dokud byl Pavel Židem přísně prosazujícím zákon, horlivě pronásledoval křesťany (Ga 1,13 či Fp 3,6). Po obrácení ke Kristu se však stal neméně horlivým zvěstovatelem evangelia, přinášejícího poselství o záchraně skrze dílo Ježíše Krista. Také jiní apoštolové a rovněž další stoupenci Kristovi byli z izraelského národa. Podobně jako v dobách proroka Eliáše si Bůh zachoval věrnou menšinu (zbytek, ostatek) lidu (1 Kr 19, 10 – 18). Není to většina, nýbrž něco, co zbylo. To se Bůh rozhodl zachovat, spasit, a to z milosti (Ř 11, 3 – 6). Ostatní z Izraele však zůstali zatvrzelí, v souladu se slovy proroka Izajáše (např. Iz 29,10) i krále Davida (např.  Ž 69). Spravedlnosti Boží tak dosáhla jen menšina z izraelského národa a ostatní nedosáhli onu spravedlnost, o kterou tak usilovali (Ř 11, 7 – 9). 

           Pád izraelské většiny není podle apoštola Pavla takový, aby už nemohli povstat. O lidech, které Bůh zatvrdil, nelze s určitostí tvrdit, že zůstanou zatvrzelí navždy. Tím, že Židé ve své většině padli, mohla spása přijít k pohanům. Avšak to, co činil Bůh skrze evangelium mezi pohanskými národy, má vzbudit žárlivost Židů, vést je k pokání a k poznání Božího díla v Ježíši Kristu. Obrácení Židů potom bude znamenat vzkříšení z mrtvých (Ř 11, 13 – 17).

        Křesťané z pohanů tak nemají žádný důvod se vyvyšovat nad Židy, odmítajícími Krista. Židé  navíc patří k původnímu Božímu dílu a vlastnictví, z něhož vzešla celá křesťanská církev. Kořen a první chléb je Abrahamovi dané zaslíbení potomka, které se stalo v Ježíši Kristu, jako Abrahamovi příbuzní jsou všichni Židé větvemi z tohoto kořene a proto svatí a určení k Boží službě. Některé větve z ušlechtilé olivy sice byly vylomeny a na jejich místo byly naroubovány větve z plané olivy (pohané). Tu je na místě ocenit Boží dobrotu (že narouboval větve z plané olivy), ale také Boží přísnost (kvůli vylomeným větvím z ušlechtilé olivy), není to však důvod k nějakému vyvyšování. Vždyť Boží přísnost může vylomit i větve původně z plané olivy, pokud tyto větve neponesou to správné ovoce (Mt 7, 18 – 20). Naopak Boží dobrota může naroubovat zpět vylomené původní větve - Židé tak mohou být zpět naroubováni, nesetrvají-li  v nevěře (Ř 11, 17 – 25). 

        Nyní již může apoštol Pavel přijít k vysvětlení tajemství Božího záměru. Pavel nevěří ve věčnou setrvalost židovské nevěry. Naopak věří, že doba zatvrzení Izraele pomine, a to tehdy, až plnost pohanů vejde v Boží pokoj (Ř 11, 25 – 27). Potom bude spasen “všechen Izrael” a naplní se slova Izajáše proroka o příchodu vysvoboditele (vykupitele) ze Sióna (Iz 59,20). Slova, že “bude spasen všechen Izrael”, podle některých vykladačů znamenají, že většina Židů z poslední generace, která bude žít těsně před Kristovým návratem, se obrátí ke Kristu a bude zachráněna. Podle jiných vykladačů zde termín “Izrael” představuje nový, “duchovní” Izrael  ve smyslu všech Židů a pohanů, kteří přijali spasení, když uvěřili v Ježíše Krista.

        Nehledě na toto spory každopádně platí, že Bůh všechny (nejprve pohany, pak i Židy) uzavřel pod neposlušnost, obdobně však se také nad všemi (opět nejprve nad pohany, pak i nad Židy) slituje (Ř 11, 28 – 32). Není potom divu, že apoštol Pavel posléze propuká v jásot, když vidí zjevení, rozuzlení všech sporů a zmatků, které naplňovaly dějiny obou skupin lidstva (Židů i pohanů) v tom, že Bůh se nad všemi slitoval (Ř 11, 33 - 36). 

       Apoštol Pavel tak v listě Římanům přišel vskutku s univerzální koncepcí spásy skrze víru v Ježíše Krista, neboť tato koncepce se stejnou měrou týká Židů i pohanů. Rozhodující je zde právě víra, nikoliv příslušnost k určitému národu, náboženství, sociální skupině nebo rodině. U Pavla přitom nedochází k nějakému teologickému vydědění Izraele. Židům nadále patří Boží synovství, Boží zjevení, smlouvy  s Bohem, Zákon, bohoslužba, zaslíbení a otcové.

      Spasení pohanů nevylučuje spasení Židů a naopak. Pavel se tak staví proti židovské výlučnosti, aniž by však přitom vytvářel nějakou výlučnost křesťanskou. Co víc, varuje křesťany před povyšováním se nad Židy. V Kristu se totiž prosadilo Boží požehnání národům, které Bůh zaslíbil právě praotci Židů, Abrahamovi. Navíc selhání Židů, které přineslo spásu pohanům, nebude podle Pavla trvat věčně.                   

U apoštola Pavla je od Izraele zkrátka odňata výlučnost zprostředkování spásy, aniž by byl Izrael ze spásy vyloučen. Obdobně smýšleli i evangelisté Matouš a Lukáš.

    Správné pochopení Pavlových slov tedy vylučuje tzv. teorii náhrady.  V současné době proto křesťanské církve většinou již opouštějí teorii náhrady a aktivně se účastní dialogu mezi náboženstvími, zejména pak mezi tak blízkými náboženstvími jakými jsou židovství a křesťanství. Ovšem poblouznění Izraele má duchovní pozadí, jak uvádí apoštol Pavel v Druhém listě Korintským: „Když tedy máme takovou naději, smíme vystupovat s plnou otevřeností a jistotou. Nepočínáme si jako Mojžíš, který zahaloval svou tvář závojem, aby synové Izraele nespatřili konec té pomíjející záře. Avšak jejich myšlení na tom ustrnulo. Až do dnešního dne zůstává onen závoj při čtení staré smlouvy a zůstává skryto, že je zrušen v Kristu. A tak až podnes, když se čte Mojžíš, leží na jejich srdci závoj. Avšak `když se obrátí k Pánu, je závoj odstraněn´. Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda.“ (2 K 3,12 - 17).

          A Písmo svaté slibuje, že tento závoj bude skutečně odstraněn, až Ježíš při svém druhém příchodu zachrání Židy od totální záhuby: „Hle, postavil jsem Jeruzalém před všechny okolní národy jako číši, po níž se zapotácejí. Při obléhání Jeruzaléma dojde i na Judu. V onen den učiním Jeruzalém vzpěračským balvanem pro všechny národy. Všichni, kteří jej budou chtít vzepřít, zraní se až do krve. Všechny pronárody země se proti němu srotí.“ (Za 12,2 - 3). „V onen den vyhledám všechny pronárody, které přitáhly na Jeruzalém, a zahladím je. Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným.“ (Za 12,9 - 10). „V onen den vytryskne pro dům Davidův i pro obyvatele Jeruzaléma pramen k obmytí hříchu a nečistoty.“ (Za 13,1). Tehdy se k Pánu Ježíši obrátí celý izraelský národ,  předtím jen jednotlivci.

             Jak z této biblické perspektivy hodnotit současnou situaci, kdy v roce 1948 vznikl stát Izrael jakožto naplnění sionistického snu o nalezení politického útočiště pro Židy? Někteří křesťané i Židé soudí, že teprve Mesiáš má obnovit židovský stát a proto považují současný stát Izrael za nelegitimní instituci. Já se však přikláním  k názoru, který vítá vznik státu Izrael, neboť se tím naplňuje Boží zaslíbení o návratu izraelského národa do jeho původní vlasti, jak o tom píše např. prorok Izajáš: „Neboj se, já budu s tebou. Tvé potomstvo přivedu od východu, shromáždím tě od západu. Severu poručím: »Vydej!« a jihu: »Nezadržuj!« Přiveď mé syny zdaleka a mé dcery od končin země, každého, kdo se nazývá mým jménem a koho jsem stvořil ke své slávě, koho jsem vytvořil a učinil." Vyveď ten lid slepý, ačkoli má oči, ty hluché, ač mají uši.“ (Iz 45,5 - 8). A opětovné shromáždění Židů, byť dosud v nevěře, v Zaslíbené zemi pak otevírá možnost propuknutí dalších eschatologických dějů doprovázejících  zánik tohoto světa, respektive tohoto věku tmy.  

         Politické řešení blízkovýchodního konfliktu potom vidím ve vzniku nejen izraelského státu, nýbrž i státu palestinského, jak předpokládá i příslušná rezoluce OSN. A Jeruzalém by mohl získat zvláštní statut svatého města tří náboženství, jak svého času navrhl papež  Jan Pavel II. Válečné akce izraelské armády ani teroristické formy boje Palestinců nemohou vést k uklidnění situace nebo dokonce k jejímu řešení. Nadějí je spíše vytrvalé úsilí o dorozumění a narovnání vzájemných vztahů, úsilí směřující ke vzájemnému uznání státnosti, národních, náboženských a lidských práv všech občanů regionu. Soudím, že takovéto řešení není v rozporu s křesťanskou vírou a s Božími záměry do budoucna. Pokud by se ukázalo, že ano, tak bych své stanovisko změnil. Neboť „žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme“. (2 K 5,7).           

 „A cokoli není z víry, je hřích.“ (Ř 14,23). Amen. 

Modlitba po kázání: 

                Nebeský Otče, 

            děkujeme Ti, že jsi nenechal lidstvo v zajetí nevědomosti, když jsi vyvolil izraelský národ, abys skrze něj si světu zjevil svoji svatou vůli. A přes četná provinění vyvoleného národa jsi splnit svoje zaslíbení a daroval jsi jim Mesiáše a světu jeho Spasitele Ježíše Krista.

           Žel vyvolený izraelský národ svého Mesiáše na rozdíl od pohanů ve své většině odmítl a tím zkomplikoval sobě a lidstvu cestu ke spáse. Nicméně záchrana světa tím nebyla ohrožena a ani izraelskému národu není uzavřena cesta ke spáse. Sice všechny - Židy i pohany - jsi uzavřel pod neposlušnost, ale jen proto, aby ses nad všemi - Židy i pohany - slitoval. A tak opět zvítězilo Tvoje milosrdenství nad soudem. 

              I to je pro nás dobrá zpráva, neboť i my často nejednáme podle Tvé svaté vůle, zbytečně hřešíme a nekonáme, co bychom konat měli. Odpusť nám to a daruj nám dostatek milosti, moudrosti a rozvahy, abychom ve všech záležitostech osobních i společenských hledali Tvoji vůli a také podle ní jednali. Aby Tvá vůle se mohla naplnit, jak na nebi, tak na zemi. Ve jménu Ježíše Krista. Amen.