Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Generační paměť, existuje, neexistuje, existovala snad někdy? Nejsem žádný genetický odborník, chtěl bych jen vyvolat diskusní polemiku na toto téma. Téma, které má s hříšným lidstvem hodně společné.

Současný člověk si svoje vlastní prožitky pamatuje. Mohlo tomu někdy být tak, že si lidé pamatovali i prožitky svých předků? Nebojte se, nemířím k žádným reinkarnačním konspiracím. Je to jinak. My současní lidi bereme jako samozřejmost, že si pamatujeme jen prožitky vlastní. Bereme to jako náš individualismus, jako naše vlastní soukromí, se kterým sami v sobě hospodaříme dle vlastního uvážení.  Jistě. V rámci vize každý sám za sebe je všechno v pořádku. Podívejme se však globálně na nevýhody takového individualismu.  Přijde na svět válka. Miliony lidí zemřou, miliony lidí mají v individuální paměti tu strašnou bolest ze ztráty svých milovaných bližních. Bolesti a prolité krve bylo tolik, že nikdo válku nechce. Generace, která válku zažila, nosí tento strašný prožitek v sobě.  Generace, která nastupuje je výchovně ovlivněná válečnou generací, a bolest, onen strašný vnitřní prožitek v ní pomalu ustupuje. Třetí nastupující generace je od hrůz války osvobozená, jelikož si na ně vůbec nepamatuje. Je to tak dobře? Je i není. Těžko říct. Být nezatížený hrůznými prožitky svých předků je pro nás dobré nebo zlé? Je to dilema. Mít v generační paměti válečné hrůzy, to by si lidstvo jinak vážilo lidského života a svobody. Byly by pak ještě války? Dala by se však taková strašná duševní zátěž unést? A kdo by takovou zátěž v sobě chtěl nosit? Doposud jsem psal o negativních prožitcích. A co generační paměť s prožitky vysloveně pozitivními? Paměť, ve které bychom měli všechno, co prožili naši předkové s Bohem před pádem do hříchu, co prožili všichni ti, kdož se dokázali znovu před Boha postavit, co prožili všichni ti, co poznali pravdu zjevenou Duchem, co prožili všichni ti, co viděli Krista, viděli Jeho zázraky, Jeho nanebevstoupení. Bylo by pak třeba Písmo? Pomíjející papír, na kterém je zaznamenané nepomíjející boží slovo.  Není náhodou ten papír jen náhražkou ztracené generační paměti, ve které bylo původně boží slovo uložené? Není náhodou vynález písma motivovaný ztrátou generační paměti? A nebyla to právě smrt a hřích, co v lidstvu předávání generační paměti zastavila?  Každý současný člověk je jako ostrov obklopený mořem, které na jeho ostrov doráží. Člověk je ostrovem, na kterém je sám v sobě izolovaný. Izolovaný ve svém individualismu, izolovaný v zapomnění na tak důležité otázky jako „odkud jsem, kdo a kde je můj Stvořitel, kdo jsou mí předci“. Ta izolace činí z člověka potažmo lidstva věčné průzkumníky a badatele. Naštěstí mezi mořem izolovanými ostrovy vytvořil Bůh spojení. Spojení duchovní a hlavním spojovatelem je Duch svatý. Ty spojené ostrovy v Duchu jsou církev. Člověk nedokáže žít sám. Je v něm až příliš otázek, na které má jen jedinou odpověď- nevím. Člověk pak hledá odpovědi i jinde než v kruhu svých bližních.  Není takové hledání u nás všech motivované právě ztrátou generační paměti? Hledal by člověk odpovědi, kdyby je již věděl? Hledal by Boha, kdyby Ho znal tak jako Adam? Ne, určitě nehledal! Člověk by věděl, by byl ve svém generačním poznání neodmyslitelnou, neoddělitelnou součástí lidstva. Lidskou součástí, která by ke generační paměti předků přidala své další krásné prožitky s Bohem, lidmi, zvířaty, přírodou, vším stvořeným. Jednou budeme v Kristu opět znovuzrození. Všechno zlé bude dle božího slibu zapomenuté. Budeme mít tělo jako Kristus. Kristus zná všechny lidi, On nese bolest za každého z lidí. Otec je vševědoucí, a Syn? Jistě taky. Není však u Syna díky tomu, že se stal člověkem, novým Adamem, není u Něho obnovená i generační paměť. Paměť, ve které uchovává všechny lidské prožitky jak špatné tak i dobré? Takovou zátěž by unesl jen Bůh. Je však zátěž sdílet prožitky jen dobré? Až bude vše zlé zapomenuté, bude u celého lidstva generační paměť obnovená v pozitivním smyslu?? Obnovená tak, abychom niterně mohli prožívat to, co všichni naši předci, aby další mohli poznat, co prožíváme v sobě? Nebylo by to krásné pamatovat si, co krásného prožili naši předci a dát poznat jiným co krásného prožíváme v sobě? Všimli jste si, že je to právě láska, která empaticky umožňuje prožívat to, co prožívá ten druhý? A není na lásce nejlepší to, že se soustředí na prožitek krásna u toho druhého!  Že ho nezištně přeje a nesobecky sdílí. A takovou lásku nám Kristus z nebe přinesl. Jeho Láska je mnohem větší, širší a hlubší. Zahrnuje nás všechny, všechny boží děti. V lásce jsme v Kristu všichni spojení. Kristus žije v našich srdcích, žije pro naše niterné a krásné prožitky, ty špatné vidět nechce a odpouští nám je. Žije v lásce pro nás všechny. Kristus žije v lásce pro nás, dokážeme stejně žít my pro Něho? Prozatím jen každý sám za sebe? A i to je někdy těžké. Proto všichni toužebně vyhlížíme den, kdy budeme Kristem proměnění, znovuzrození k životu věčnému, životu ve vzájemné lásce jeden k druhému, bez generačního omezení a zapomnění. Smysl lidstva je v tom, že nás všechny Bůh stvořil k lásce. Bez lásky je po nás veta!

Ps: Napadlo mne nedávno v lese pod pončem při průtrži mračen.

Myslivec