Podrobení se Bohu znamená v překladu „islám“ a ten, kdo se Bohu podrobil, se nazývá „muslim“. Lze předpokládat, že na serveru „Zrnko soli“ (Grano salis) jsou lidé podrobující se Bohu a přesto se muslimy nenazývají. Ačkoliv tato slovní změť by se snadno dala vyřešit tím, že Alláh muslimů je totožný s Elohim židů a křesťanů, není to jednoduché spojení. A to přesto, že proroku Mohamedovi byla zjevena víra Adama, Noeho, Abraháma, Mojžíše i dalších proroků, včetně Ježíše. Neboť Alláhem napsané Písmo je podle Proroka pouze v nebi a židé a křesťané si Boží zjevení překroutili podle vlastních představ.

Tento úvod píši proto, že nelze prostě pominout různorodost náboženských smýšlení a farizejsky prohlásit, že jen my máme patent na Pravdu. Tedy na toho pravého Boha. Tohle přesvědčení je vyzdvihováno jen u skupin, které trvají na své vlastní pravdě a tedy nesou charakteristiky sekt. Kdo totiž poznal Boží milost, ten musel současně zjistit, že si ji nemůže přivlastnit jen pro sebe. Neboť jde o milost univerzální, určenou každému člověku. Jak ji Pán uplatní na neobrácený či zbloudilý lid je jen v Jeho moci. Nám přísluší jen šířit svědectví o Jeho milosti a tím mu získávat učedníky.

Kromě zmíněné neoprávněné výlučnosti křesťanských téměřsekt je mnoho dalších důvodů, proč mnozí lidé v západních zemích přecházejí z bezvěrectví na islám. Islám je totiž z prvního pohledu velmi přitažlivý: Má jednoduché vyznání víry (srozumitelně: „Alláh je jediný Bůh a Mohamed jeho prorok,“ přesněji: „Není boha kromě Boha; Muhammad je Posel Boží.“) a naprosto jasných pět základních pilířů: Vyznání víry, modlitbu, almužnu, půst a pouť do Mekky. Žádná velká teologie, neboť vše je srozumitelně zapsáno v neměnné podobě zachycené v Koránu, tedy v muslimském Písmu.

Takže islám je z prvního pohledu, který má každý, kdo se s ním prvně seznamuje, velmi přitažlivý. Když k jednoduchosti víry přidáme další poznatky, které nezaujatý člověk snadno získá oddělením plev od zrna, tak například zjistí, že tolikrát zprofanovaný džihád není boj teroristů, ale především boj sama se sebou proti zlu, čili boj za své vnitřní zdokonalení. Pak teprve lze pod tímto pojmem chápat misijní činnost, charitativní úsilí a nakonec i obranu islámu.

Kromě zmíněné jednoduchosti hovoří za islám i ovoce: Téměř žádný alkoholismus, žádné drogy, žádné sexuální perverze, nízká kriminalita, zkrátka téměř příkladný Boží řád. A tohle všechno si může každý ověřit, když vstoupí do muslimské komunity. A pozná bratrství, lásku, toleranci, pochopení. Není proto divu, že když se postaví islám proti křesťanství, tak muslim snadno vyhraje: Stačí mu ukázat na úpadkovou kulturu Západu, šíření drog, přeplněné věznice, propagaci homosexuality, zkrátka celkový morální úpadek. A křesťanství – to lze snadno prokázat jako pokrytectví, neboť muslim musí činit opravdu to, co vyžaduje Bůh, zatímco křesťan o tom co má dělat většinou ani neslyšel. A navíc je větší část Západu úplně bez víry v Boha.

(Súra 1, Oteviratelka Knihy. Více o Koránu viz zde.)

V Koránu najdeme nejenom tyto verše, nádherně popisující Boží lásku. Pokud některý tak zvaně jinak pravověrný prohlásí, že tohle mohl napsat nepřítel Boží, tak je hodně mimo. Neboť satan by určitě neprohlásil o Bohu že je milosrdný a že se slitovává. Naopak, satan nás obviňuje a zveličuje tresty, které nás čekají. Boha pouze pomlouvá. Co však čekáme od Boha, který je opěvován v Písmu jako milosrdný a slitovný? Ne trest, ale milosrdenství a slitování nad hříšníkem.

Pokud člověk čte Korán nezaujatě, tak musí poznat, že to, co Mohamed tenkrát přednesl pohanským arabským národům (tehdy spíše arabským kmenům), je poselství inspirované samotným Bohem. Z Písma je patrná láska ke svým bližním a touha předat Boží zvěst a nastolit Boží řád všemu svému okolí. Při čtení také zjistíme, že Bůh Abrahámův, Izákův, Jákobův, Josefův, Ježíšův je v mnohém totožný s tímtéž Bohem, kterého znají židé a křesťané z biblických zpráv.

Takovým hřejivým poznáním nejspíš začíná přestup Evropana do muslimské komunity. Objevují se občas zprávy, že nejde o ojedinělé případy. Já sám jsem hledal, proč jediný a svrchovaný Bůh dal takovému velkému množství lidí, i když to jsou většinou pouštní národy Arábie, takovou víru, že může odolávat křesťanské misii. Hledal jsem, zda je příčina v obrácení, tak jak ho známe při následování Krista. Nezjistil jsem nic, co by nasvědčovalo tomu, že muslimové prožívají změnu známou jako metanoiu, kterou by měl znát každý křesťan. U muslimů jsem změny odhadl spíše na jednotlivé případy, tedy jen podle toho, co jsem z různých zpráv a vyprávění slyšel. Ta změna, kterou nezanedbatelná část z muslimů prožije, je nejspíš lidská snaha stát se lepším. Ale může to být také proměna způsobená Božím přičiněním, jak jsem se ji snažil popsat na jiném místě. Avšak mohu se mýlit, určitě jsou jiní lépe informovanější, kteří v muslimské komunitě žili a poznali ji blíže, než já, pouhý vnější pozorovatel.

Ale narazil jsem na jedno svědectví, které stojí zato si poslechnout. Lze ho nalézt na webu Českého rozhlasu, v archivu pořadu Křesťanská vlna. Konkrétně je svědectví uvedeno v audio záznamu zde.

Jde tam o člověka, opravdově hledajícího správnou duchovní cestu. Nejprve okouzleného islámem, k čemuž měl závažné důvody, z nichž některé jsem naznačil výše. Jenže nastal zlom, když začal pod líbivým a milým povrchem nacházet pravou podstatu. Tedy právě to, co nepozornému čtenáři snadno uniklo v tomto článku a co hledající Boží cesty nejprve pro krásu zevnějšku také snadno přehlédne: Totiž, že islám je pevně založen na neměnných textech Koránu, zatímco skutečný Bůh promlouvá k člověku skrze Ducha svatého. A ten si vane kam chce, ke komu chce a je mu úplně jedno, v jaké době jeho závan působí proměnu.

Svědek, kterého uslyšíte v audiu na tuto skutečnost musel narazit. Což si dal dohromady se skutečným životem Mohameda i se skutečným životem dnešních muslimů. A vyšlo mu, co často vychází i mnohým křesťanům, když se setkají se svými bratry a sestrami: Pokrytectví. Žádná opravdová víra.

Pokrytectví místo skutečné víry? Tohle určitě není důvod, proč by se měl dobrý muslim své víry vzdát. Pokrytectví totiž nejlépe známe my křesťané. V neděli do kostela a ještě ten samý večer jít za milenkou či alespoň zhlédnout nějaké to porno, nebo se alespoň vyklábosit pomluvami v hospodě. V podstatě se každý křesťan jeví jako pokrytec: „Tváří se jak svatý, ale slyšel jsem ho klít jako pohana“ - to je jemnější příklad přetvářky, jak ji vidí nevěřící lidé z okolí. Všichni jsme v podstatě pokrytci, neboť chceme a tváříme se, že jsme lepší než ti ostatní, a přitom jsme často ještě horší. A církve – to je společenství darebáků. Jenže – a to víme hlavně my – toužíme se z darebáků proměnit k obrazu Božímu, k čemuž nám dopomáhá Svatý duch.

Na svědectví muslima konvertovaného ke křesťanství však pokrytectví nemuselo hrát takovou roli. Důležité pro konverzi totiž bylo, že Korán je neměnný, Boží posel (Prorok) jediný, žádné změny nepřicházejí v úvahu. Pokud je někdo provádí, je podle muslimského Písma odpadlík podléhající trestu, pokud se sám na výzvu neobrátí. Koránem jsou také určena například společenská pravidla, rodinné poměry, postavení žen, ale též vedení válek a to nejen na obranu islámu. To všechno je neměnné.

Jenže my křesťané máme jednu, velkou a zásadní výhodu. Nás vede Duch svatý. Ten je nezávislý na tom, zda ženy za apoštola Pavla nosily ve sboru šátky nebo muži krátké vlasy. Duch je dokonce nezávislý na tom, že Bible popisuje dobyvačné války ve jménu Boha. On k nám totiž promlouvá tak, abychom splnili ten cíl, který jsme si vzali za svůj při svém podrobení Pánu: Být jako On, nebo se alespoň o to snažit. A On je věrný a plný lásky. A kdo pozná lásku a milost Boží, ten se jí nikdy nevzdá. Když slyšíme svědectví z patnáctého století, tak musíme žasnout, jak se podobají těm dnešním. Přestože životní okolnosti jsou samozřejmě jiné a tradice jakbysmet. Jiné jsou i doteky prostředí, ve kterém svědek žije. Ale výsledek je stejný: Srdce naplněné láskou k Bohu, lidem a k celému stvoření. Máme také pevné a neměnné učení ve výrocích Krista Ježíše. Ale to učení neprovádí soud nebo světská rozhodnutí. To učení nás pouze vede do Božího království. A Písmo, které tvoří základ našeho učení, nám dokonce neurčuje, že ten a ten člověk jednal v tom svém příběhu správně, i když se oháněl Bohem. Na všechen náhled na Písmo musíme totiž vždy použít vidění Krista.

Jsou však i mezi křesťany lidé, kteří tvar Božího ducha zafixují na nějaké pevné platformě a tu si stále podržují. Zde uvádím jeden příklad, k čemu to vedlo v Polsku u katolické církve (zde). A to neplatí jenom pro katolíky; ti jsou oproti některým protestantským církvím ještě dobře reformovatelní. Ačkoliv pro všechny by mělo platit též pravidlo, že reformace je věc pokračující, trvalá a nebude nikdy u konce. Vždy musím následovat Svatého ducha, a ne se snažit zakonzervovat Jeho někdejší chápání do našich skanzenů víry. Když člověk přijde do kostela, tak ho vnímá (až na nově vystavěné) jako historickou památku. Horší je, když se víra stane muzeem obsahující zvetšelé a časem vybledlé, či dokonce nepochopitelné exponáty. Nelze se potom divit, že na takového křesťana se lidé ze světa chodí nanejvýš podívat jako na historickou relikvii nepoužitelnou v současném reálném životě.

Pane, veď nás svým Duchem a nezanechávej nás v nevědomosti. Amen