poslal Elijah V Božím podzemí
Autor: Richard Wurmbrand
Kniha V Božím
podzemí ve mně zanechala hlubokou stopu – mnohokrát jsem byl při její
četbě doslova zavalen Boží láskou - povzbuzený, usvědčený, naplněn
nadějí a troufám si říct, že v konečném důsledku i proměněný. Kniha
pravděpodobně s vůbec nejsilnějším svědectvím člověka, jakou jsem kdy
četl, přináší osobité pohledy k teologii lidského utrpení, přítomnosti
zla v tomto světě a v životě konkrétních lidí. Autorem a zároveň i
hlavní postavou této knihy je Richard Wurmbrand – V jeho osobnosti se
snoubí duchovní hloubka s obrovskou láskou a vydaností Bohu, věrnost
a vytrvalost i ve chvílích, kdy je na prahu vlastní smrti s ryzostí a
opravdovostí a také mužnost a zemitost s empatií a láskou, která
prozařuje a dokáže přinést pokoj, naději a víru těm nejubožejším a
nejopovrhovanějším.
R.Wurmbrand byl Rumun židovského původu, který po hýřivém životě plném radovánek, konvertoval během dlouhodobé hospitalizace kvůli tehdy nevyléčitelné tuberkulóze ke křesťanství. Stává se z něj pastor a evangelista, který prochází mnohým útlakem a pronásledováním – ať už za války během pronacistické vlády nebo i za komunismu, kdy se ho v bukurešťských ulicích znenadání zmocní tajná policie a do jeho života tak přichází nepředstavitelné strádání a utrpení umocněné mučením středověkými způsoby. Po více než osmi letech věznění v nelidských podmínkách ho propouští, ale záhy se kvůli kázání evangelia - „protistátní činnosti“ ocitá opět ve vězení, kde je znovu podroben krutému mučení, ponižování a procesu tzv. převýchovy po vzoru čínských komunistů Mao-cetunga. V roce 1965, kdy mu hrozí třetí zatčení a je mu prakticky znemožněno komukoliv sloužit, ho z Rumunské lidově demokratické republiky vykupují norští křesťané. Na Západě zakládá mezinárodní organizaci na pomoc pronásledovaným a trpícím křesťanům Voice of the Martyrs – Hlas mučedníků. Dále bych chtěl uvést některé ukázky z knihy a stručně popsat její děj.
Obrácení s. 18-19
Ležel jsem na pohovce ve venkovském domě a četl si v té knize, hlavně v Novém zákoně. V těch dnech se mi Kristus jevil docela skutečný, stejně jako paní, která mi přinášela jídlo. Avšak uznat Krista jen rozumově ještě nikoho nezachrání. Satan také věří, ale není křesťan. Řekl jsem: „Ježíši, nikdy nebudu tvým učedníkem. Chci peníze, cestovat a bavit se. Trpěl jsem dost. Tvoje cesta je cestou kříže. I když je cestou pravdy, nechci po ní jít.“ Přece však do mého srdce přišla odpověď v podobě námitky: „Jdi mou cestou, neboj se kříže. Zjistíš, že je to největší ze všech radostí.“Četl jsem dál. Opět se mé oči naplnily slzami. Nemohl jsem jinak než srovnávat svůj život s Kristovým. Jeho smýšlení bylo tak čisté – moje zkažené. Jeho bytí tak nesobecké- moje hrabivé. Jeho srdce plné lásky – moje naplněné hořkostí. Před jeho moudrostí a pravdivostí se zhroutila má stará přesvědčení. Kristus mne uchopil právě v hloubce mého srdce, na místě, ke kterému nemá mé vědomí přístup. Jeden proti všem – začátek problémů s.33-35Nemusely dlouho čekat, protože v roce 1945 byl do rumunské parlamentní budovy svolán "náboženský kongres". Místa zaplnily čtyři tisíce zástupců duchovenského stavu. Biskupové, kněží, pastoři, rabíni a muftiové tleskali, když bylo oznámeno, že soudruh Stalin, jehož obraz visel na stěně, je čestným prezidentem kongresu. Přitom nemysleli na to, že tentýž muž je současně prezidentem Svazu bezbožníků. Stařičký, třaslavý patriarcha Nicodim měl zahajovací proslov. Řekl, že sám je synem kněze. Jeho opakované přísliby podpory přebíraly další vysoké osoby, které mluvily po něm. Následoval vděčný potlesk. Jeden pravoslavný biskup odpověděl, že mnohé malé politické proudy vpluly do velkého proudu jeho církve. Mají barvy, zelenou, modrou a tříbarevnou a vyslovil naději, že k nim přibude rudá. Jeden vedoucí sboru za druhým, reformovaný, luterán i nejvyšší rabín vstávali, aby promluvili. Všichni vyjadřovali souhlas, že budou spolupracovat s komunisty. Moje žena, která seděla vedle mne, to nemohla déle snést a řekla:"Jdi a smyj tuto hanbu z Kristovy tváře!""Jestli to udělám, ztratíš svého muže," odpověděl jsem. "Nechci mít za manžela zbabělce. Jdi a udělej to," řekla Sabina. Přihlásil jsem se o slovo. Pořadatelé se těšili na to, že příštího dne uveřejní pozdravný projev faráře Wurmbranda, spolupracovníka švédské církevní misie a Světové rady církví. Začal jsem krátkým stanoviskem ke komunismu. Řekl jsem, že povinností nás kněží je oslavovat Boha a Krista - a ne pomíjitelné pozemské mocnosti. Našim úkolem je bránit jeho říši lásky proti nicotnosti tohoto světa. Když jsem mluvil dále, zdálo se, že kněží, kteří celé hodiny naslouchali lichotivým lžím o straně, se probouzejí ze sna. Někdo začal tleskat, napětí se uvolnilo a náhle zaburácel potlesk - vlna za vlnou. Delegáti povstali a pochvalně mi volali vstříc. Ministr pro náboženství - pravoslavný kněz Burducea, který kdysi byl aktivním fašistou, zavolal z řečniště, že se mi odnímá právo mluvit. Odpověděl jsem, že mi toto právo dal Bůh a mluvil jsem dál. Nakonec byl vypnut mikrofon, avšak hala byla již v takovém varu, že stejně nikdo nic neslyšel. Tím toho dne kongres skončil. Doslechl jsem se, že ministerstvo pro náboženství zamýšlí odejmout mi povolení k vykonávání farářského úřadu. Radili mi, abych vyhledal pomoc u vlivného a právě zvoleného patriarchy. Po několika pokusech se mi podařilo zastihnout Justiniana, právě když se vracel z návštěvy Moskvy. Tam byl zahrnut mnohou pozorností. Černovousý,usměvavý, inteligentní a plný radosti z nové hodnosti - takový byl muž, jehož péči byly svěřeny čtyři pětiny rumunských křestanů. Náhle jsem se rozhodl využít lépe času a nemluvit s ním jen o svých vlastních záležitostech. Řekl jsem mu, že se za něho pravidelně modlím a že odpovědnost za čtrnáct milionů duší je pro jednoho muže opravdu hrozné břemeno. Jistě se bude cítit jako svatý Ireneneus, který plakal, když ho proti jeho vůli zvolili biskupem a řekl: "Děti, co jste to udělaly? Jak mohu nést takové břemeno? Biskup musí být spravedlivý." Při našem rozhovoru toho řekl jen málo. Po mém odchodu se však na mě informoval u přátel. Nějaký čas se přestalo o odnětí povolení ke kázání mluvit. Když jsem byl později policií zadržen k výslechům, byl Justinian mezi těmi, kdo pomáhali při mém propuštění. Později mne pozval do Jassy, svého biskupského sídla, kde jsme navázali důvěrné přátelství. Jeho neznalost Bible byla udivující, avšak mezi pravoslavnými kněžími nijak výjimečná. Poslouchal pozorně, když jsem mu připomněl podobenství o ztraceném synu. Vzal jsem ho za ruce a řekl, že Bůh všechny pobloudilé zase přijme, dokonce i patriarchu. Kromě mne se pokoušeli Justiniana ovlivnit i jiní křestané. Začal se modlit a milovat Boha. Bez ohledu na jeho postoj začala strana akci proti náboženství. Ztratil jsem ho na několik let z očí. R. Wurmbrand se posléze dostává do komunistického vězení, kde je vystavený nejrůznějším druhům brutálního mučení a několikrát čelí konci až u samých bran smrti a jednou se dokonce dostává až do stavu klinické smrti. Mnohokrát se přibližuje takovému stavu, kdy si sám přeje umřít a v nejtěžších chvílích pomýšlí i na sebevraždu ze strachu, aby nevyzradil nic, co by mohlo uškodit členům jeho sboru nebo lidem, kterým kdy sloužil nebo s nimi byl v jakémkoliv spojení. Vedoucí výslechů si naopak přejí mít ho živého, ale zlomeného a na pokraji všech sil. V dalším vězení ho umístili na oddělení, z kterého se kvůli tuberkulóze a jiným nemocem nikdo nevrátil živý. Wurmbrand ale z Boží milosti přežívá a Bůh si ho mocně používá i tu ve společnosti mezi nejzatvrzelejšími ateisty, největšími zločinci, kteří v dřívějších dobách pronásledovali i ho samého. Stal se vůbec prvním, kdo se z tzv. pokoje č. 4 dostává živý a ke konci padesátých let v období určitého uvolnění ho propouští na svobodu. Netrvá ale dlouho a Wurmbrand je kvůli své aktivitě znova odsouzen k pětadvaceti letům. Když je v roce 1964 po další vlně ústupků kvůli navázání obchodních styků se Západem podruhé propuštěn, opět mu pro pokračování v činnosti hrozí třetí zatčení. Protože jsou k výslechům povoláváni všichni, kterým slouží nebo se s ním jen stýkají a tím jsou uváděni do nesmírných komplikací, Wurmbrand se rozhodne využít nabídky k emigraci, kdy za jeho vycestování jeho známí - norští křesťané musí zaplatit Rumunsku na tu dobu horentní sumu 40 000 marek. Poslední úryvek z této knihy je ze strany 325.Několik měsíců po propuštění z vězení jsem šel jednou v neděli se skupinou školních dětí na procházku. Zpočátku nám šli v patách tajní policisté, ale když viděli, že jdeme do zoo, nechali nás. Dovedl jsem děti ke lví kleci. Shlukly se kolem mne, takže jsem mohl mluvit potichu. Řekl jsem jim: „Vaši předkové ve víře v Krista byli takovým zvířatům předhazováni. Šli s radostí na smrt, protože věřili v Ježíše. Může přijít doba, kdy i vy budete muset jít do vězení a trpět, protože jste Kristovi. Musíte se nyní rozhodnout, jste-li v takovém dni ochotni obstát.“ Se slzami v očích říkal jeden po druhém ano. Nekladl jsem jim další otázky. To bylo moje poslední konfirmační vyučování, než jsem opustil vlast.
Knihu možno zakoupit na: www.hlas-mucedniku.cz/knihy
