Výše uvedený citát pochází z části Písma popisujícího boj Izraelitů proti Amálekovi. Při čtení však vznikne pocit, jako by šlo o jakýsi mýtus, než historicky doložitelný vojenský střet. Neboť úspěch bitvy byl zajištěn tím, jak Mojžíš držel žehnající ruku: Dokud Mojžíš držel ruku nahoře, vítězil Izrael, když ruku spustil, vítězil Amálek. (Exodus 17:11)

Boží lid měl před střetnutím s Amálekem za sebou Hospodinovo vyvedení z Egypta, dostával pokrm z nebe a obdržel dar vody vyvěrající ze skály. Co však čteme dál o Mojžíšovi:

Tady se skrývá jádro věci: Lid zapochyboval o přítomnosti Boží moci. Slabost nezůstala bez odezvy u nepřítele. Skrytého a ze zálohy číhajícího nepřítele, který čeká na každou příležitost, kdy přestaneme Bohu věřit. Nejenom že nás samotné to oslabí, ale je zde hned odezva, která nás má dorazit: Zčista jasna se najednou objeví nepřítel, jako se objevil Izraelitům. Což je psáno v následujícím verši:

Kdo vlastně byl Amálek? Na tuto otázku můžeme použít výklad Jan Hellera, jak jej uvedl v knize „Obtížné oddíly knih Mojžíšových“. Pokud máte možnost, přečtěte si jej v kapitole 18.

V historii odpověď nenajdeme, žádná památka po Amálekovi není. Vše co víme je jen ve Starém zákoně. Analyzovat význam slova Amálek je také obtížné, buď nedává smysl nebo je překryto záhadami. Ale starozákoník Jan Heller si s tím dokázal poradit. Podrobným rozborem zjistil, že jméno Amálek asociuje démonské a nadlidské síly, pocházející odněkud z hlubin. Pro Amáleka použil zkratovité české vyjádření „Hlubinář“. Je to tedy ten, kdo z hlubin přišel a do hlubin, kde je ovšem smrt, přivádí. Je to trvalý Boží nepřítel, kterého lidská síla nedokáže zničit. V setkání s ním „Nevedeme boj proti lidským lidským nepřátelům (též: proti tělu a krvi), ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento svět tmy, proti nadzemským duchů zla“. (Efezským 6:12)

Ještě že nám sám Pánbůh poskytne možnost ochrany, když dává zaslíbení o konečné porážce číhajícího nepřítele. A o možnosti vztyčit Boží korouhev, což je vlastně vztyčená Boží ruka. Jak se můžeme přesvědčit v Exodu 17:14, ocitovaného hned v úvodu tohoto článku.

Po tomto vysvětlení se nám obraz Mojžíše vztyčujícího žehnající ruce konečně osvětlí:

K tomu zbývá jen doplnit, že to nebyla porážka úplná. Boží nepřítel se totiž objevoval dál, jak můžeme číst třeba v 1. Samuelově 5:1-8. Je zde popsáno, jak král Saul s Amálekem úspěšně bojoval. Ale z důvodu, který v Bibli není uveden, ušetřil amáleckého krále Agaga. Toto jméno je podle našich vědomostí základem apokalyptického Božího nepřítele Goga. My tak soudíme podle analýzy slova, ale králu Saulovi to bylo jistě známo podle tehdejší všeobecné vědomosti.

Korunu tomu všemu Saul nasadil (i tu svou královskou) tím, že si ponechal kořist, aniž by respektoval Hospodinovo nařízení vyhubit vše jako klaté a neponechat tak nepříteli novou naději na obnovu:

Celá ta zdánlivě mýtická zkušenost při střetech s Amálekem nám jasně tlumočí zásadní vzkaz: Kdo přestane věřit Hospodinu, ten se musí obávat střetu se zákeřným nepřítelem. Řečeno ještě zřetelněji, můžeme se Bohu třeba protivit, nebo pochybovat, vyčítat, nečíst Bibli, přít se s Ním, vydupávat si výhody a podobně, ale nesmíme ztrácet důvěru k Hospodinu. Jinak nás číhající nepřítel napadne a naše přežití bude viset na vlásku do doby, kdy nás ochrání Boží požehnání. Kdo jiný je sledován, obviňován, zlořečen, pronásledován, nactiutrhán, pomlouván, než právě Boží lid? Copak by nepřítel stíhal své věrné následovníky? Pro nás je jediná ochrana: Skrýt se pod Boží korouhev.