poslal Nepřihlášený Bratrská jednota baptistů jako jediná z tuzemských církví odmítla církevní restituce. Nelitujete dnes toho?
Určitě u nás v církvi nepanuje stoprocentní jednomyslnost. Určitě jsou
někteří, co litují, že jsme se pro peníze nerozhodli. Ale většinově
převládá názor, že to bylo dobře. A řekl bych, že i ti, kteří váhali, se
dnes ve většině kloní k tomu, že to bylo správné rozhodnutí. Ale v
každém případě i ti, kteří nadále litují, stanovisko celku respektují.
Protože o něm bylo řádně rozhodnuto sjezdem. Nepanuje u nás kvůli tomu
žádné napětí.
Jedním z důvodů odmítnutí náhrad bylo, že jste prý zase o tolik nepřišli. Vy jste neměli žádný majetek?
Majetek, který nám byl v době komunistické totality zabaven, byl
skutečně poměrně malý. Byl to jeden z důvodů, proč jsme peníze odmítli.
Pro nás by to nebyla náhrada za ztracený majetek. Kdybych měl vyjádřit
hodnotu nemovitostí, které nám byly zabrány, tak by to tvořilo jen asi
jedno procento z nabízené částky. A to je obrovský nepoměr. Možná kdyby
byl rozdíl menší, tak bychom peníze třeba přijali. Ale zákon byl ve
smyslu „buď všechno, nebo nic“. Nevlastnili jsme žádná pole nebo lesy,
pouze modlitebny a kazatelské byty.
Mezi církve se má rozdělit 59 miliard korun. Jak se dospělo k 228 milionům pro Bratrskou jednotu baptistů?
Vůbec to nesouviselo s tím, kolik se které konkrétní církvi vzalo
majetku. Počítal se celek, kolik se zabralo církvím. Přičemž to byl z 99
procent katolický majetek. No a katolická církev se rozhodla, že
vzhledem k určitým historickým skutečnostem, protože v minulosti
proběhly třeba také konfiskace majetku protestantů, se peníze rozdělí
podle jiného klíče. A tím byly současné náklady na provoz církve.
Hlavním ukazatelem byl počet placených duchovních. Byly tam i nějaké
další, jestli třeba církev vydržuje zařízení sociálních služeb a tak.
Ale to už moc výslednou částku neovlivnilo.
Odkud berete peníze na svoji činnost?
Až do roku 1949 jsme si platili kazatele sami. Ovšem s nástupem
komunistů se to změnilo. Tehdy byli kazatelé poprvé placeni státem a
činnost všech církví byla značně omezována. Ale tomu se nedalo vyhnout.
Kdybychom odmítli, tak bychom mohli existovat pouze v ilegalitě. Po roce
1989 jsme se zřekli státních dotací. Až v roce 2005 se některé naše
sbory rozhodly přijímat dotace na platy kazatelů. Ostatní sbory platí
kazatele z dobrovolných darů svých členů.
Mnozí vaši členové vás podporují formou takzvaných desátků. Nechávají si strhávat určitou část peněz z mezd. Stačí to?
Průměrná velikost našich sborů je přes šedesát členů. Takový sbor je
schopen kromě režijních nákladů zaplatit plat kazatele na plný pracovní
úvazek. Některé sbory nemají placené kazatele a veškerou duchovní službu
jako kázání, pastoraci a misii zajišťují laici vedle svého civilního
zaměstnání. U nás je laická služba široce uplatňována, a to i ve
sborech, kde je placený kazatel.
Jednotlivé sbory baptistů tedy o sobě rozhodují samy?
Ano. Baptistům je to vlastní od samého počátku, když v šestnáctém
století vznikaly takzvané anabaptistické sbory. Ctíme samostatnost
sborů, které se pak sdružují do unie. Sbor sám rozhoduje o tom, koho si
vybere za kazatele, a má i vlastní financování. Nad sbory jsou určité
složky, ale ty mají pouze podpůrný charakter. Náš výkonný výbor není pro
sbory nadřízeným orgánem. Ostatně my jsme byli vždy v opozici vůči
státní církvi. Z toho důvodu máme odtažitý postoj i k přijímání podpory
od státu.
Koho označujete za státní církev?
Církev spojenou s mocí. Známe to třeba z doby Rakouska-Uherska, kdy
koruna byla těsně spjatá s církví. Stát, neboli císař, podporoval církev
a od ní na oplátku dostával požehnání, že je panovník z „boží vůle“.
Tyto dvě instituce si velice nahrávaly. A baptisté tehdy zažili mnoho
pronásledování od státní církve i od panovníka jednajícího z popudu
státní církve.
Takže při vašem rozhodování jste se měli o co opřít.
Ano, má to hluboké historické kořeny.
Většina
společnosti uznává, že je třeba vrátit to, co bylo ukradeno. Ale mnozí
se ptají, co s těmi penězi budou církve dělat. Zvláště když se některé
netají tím, že finanční prostředky hodlají investovat.
Ovšem to byl záměr zákona. V preambuli je přímo napsané, že je to pro
vytvoření materiální základny pro fungování církve. Takže peníze nejsou
určeny jen na charitu. Pokud by tak s nimi církve nakládaly, tak by
třeba za třicet let byly zase na nule.
Přesto to asi nepůsobí nejlépe.
No ale pak si stát peníze mohl nechat a zajišťovat charitu a sociální
projekty sám. Některé naše sbory s velkou obětavostí zajišťovaly
sociální službu, na kterou dostávaly i státní dotace. V posledních
letech však stát tyto dotace značně omezil nebo zcela zrušil a sbory
musely projekty ukončit.
Jak jsou církve financovány v západní Evropě?
Nevím o tom, že by měly přímé příspěvky od státu. Zpravidla však stát
umožňuje daňové konsignace v prospěch církví, takže členové církve
dobrovolně, v některých zemích povinně, část daní směřují pro svou
církev. Pro tohle řešení bychom byli i u nás.
Kolik máte dnes v Česku kazatelů a objektů?
V současné době máme asi 35 kazatelů, budov je méně. Zvláště některé
nově vzniklé sbory nemají vlastní objekty, tak si třeba na neděli něco
pronajmou. To může být jakýkoli sál, my nemáme žádný zvláštní sakrální
prostor. To je další naše výhoda. Často v našich modlitebnách nemáme
lavice, ale židle, které umožňují variabilní využití sálu. Největší a
nejstarší modlitebnu u nás máme na pražských Vinohradech.
A počet vašich členů?
Po první světové válce, v dvacátých letech, nás bylo 1300. Po druhé
světové válce se přistěhovali Češi ze zahraničí, z Polska, volyňští
Češi, a také z Rumunska. Tehdy naše sbory posílily na zhruba dva tisíce
lidí. V devadesátých letech počet narostl na současných 2400. Už dvacet
let se to nemění.
Proč je vás tak málo? Vy nechcete, aby vás bylo desetkrát, stokrát více?
To bychom určitě rádi, ovšem máme velké nároky. Nejsme lidovou církví v
tom smyslu, že bychom pokřtili dítě a tím zapsali do církve a pak už by
nezáleželo tolik na tom, jak dál člověk žije. Nepěstujeme formální
členství. Pokud u nás někdo nároky nesplňuje, třeba se opakovaně
dopouští závažného hříchu, nebo dlouhodobě nechodí na bohoslužby, tak je
zbaven členství. Takže těch současných 2400 členů, to jsou členové
aktivní.
To je hlavní důvod, proč vás není více?
Zcela jistě. Ukázalo se to ostatně i po našem loňském odmítnutí
církevních restitucí. Byli jsme tehdy ve středu mediálního zájmu a lidé
nám telefonovali, psali. Někteří se chtěli stát i členy. Ale když jsme
jim vysvětlili, co je podmínkou, už se víckrát neozvali. Ale také si
samozřejmě uvědomujeme nedostatek naší misijní aktivity. To zcela určitě
hraje svoji roli.
Česko
patří mezi nejateističtější země světa, je v tom třetí po Číně a
Japonsku. Přitom po roce 1989 tady byla velká očekávání ze strany
církví, ale ta se nenaplnila. Proč si myslíte, že to tak je?
Není jednoduché vysvětlení, roli v tom hraje několik faktorů. Jednak
velké církve vůbec nesplnily očekávání. Je to vidět i na propadu jejich
členské základny, každých deset let je jich o 50 procent méně. Pak jsou
církve, které nerostou dramaticky, ale ani neklesají. V dnešní
společnosti je to vlastně úspěch. Mezi ty patříme my.
A ty důvody?
Určitě jsou tu historické důvody. Proticírkevní propagandě se podařilo
spojit několik národních prvků: Bílá Hora, poražení Češi a tak dále,
Habsburkové, katolictví. Je také zajímavé, že mnozí to připisovali
vývoji naší společnosti za komunistů. To ale dnes není vůbec pravda, to
nehraje roli. Stačí se podívat na okolní země. Dokonce i Rusko, které
bylo vystaveno mnohem silnějšímu ateistickému tlaku, má dnes větší
religiozitu než Česká republika. A Polsko, Slovensko mají religiozitu
větší než země v Evropě, které vůbec neprošly komunistickým obdobím. V
západní Evropě je běžné, že religiozita je 75 až 80 procent, v Polsku a
na Slovensku je dokonce o nějaké procento větší.
V mnoha západoevropských zemích ale mladí lidé zrovna aktivní nejsou.
To máte pravdu, ale ani nespěchají s tím, aby se odhlásili z církve.
Stále zůstávají, i když osobně nemají žádný podíl na životě církve.
Ovšem nejsou nepřátelští vůči církvi. Kdežto v Česku se přímo pěstuje
nepřátelství proti církvi.
Církve
jsou asi nepřitažlivé pro mnohé i proto, jak se prezentují. Působí
hodně nesrozumitelně, starosvětsky. U vás jsem si všiml, že děláte
on-line bohoslužby. Na to jste přišli jak?
Není to organizováno z ústředí, je to záležitost několika sborů. Vždy
záleží na tom, aby ve sboru byl nějaký nadšenec, který to dokáže
zvládnout technicky. A ještě bych chtěl zdůraznit jedno. Naše bohoslužby
jsou srozumitelné i pro člověka, který přichází z naprosto necírkevního
prostředí. Vypadají velmi civilně. Nejsou tam žádné obřady, kde by
nevěděl, co má zrovna dělat, a jenom se díval po ostatních, jestli si má
stoupnout nebo kleknout.
Kdybyste se měli „marketingově“ prodávat, co byste řekl, že mohou baptisté nabídnout?
Především můžeme nabídnout evangelium, které má moc změnit člověka. V
době komunistů se hovořilo o tom, že vytvoříme novou společnost. Ale jak
mohli novou společnost vytvářet neproměnění lidé? To nešlo. Nakonec se
ukázalo, že lidé, kteří byli ochotni obětovat ledacos pro boj za
spravedlnost, se za chvíli sami stali nespravedlivými. My nabízíme
nejenom to, že poukážeme na boží existenci, ale také na skutečnost, že
Ježíš Kristus za nás zemřel na kříži. Tím pádem nám přinesl smíření s
Bohem. A to je základ, z kterého se všechno odvíjí. Člověk potom může
prožívat proměnu svého charakteru, může prožívat pokoj, radost, ale také
schopnost pozitivně reagovat na nejrůznější negativní životní příhody.
To můžeme nabídnout. Ale dneska kvete individualismus a touha užít si
světa. A s tímto se člověk těžko oslovuje, když si chce především užít.
Včetně toho, že už ani není cílem mít rodinu, děti, zodpovědnost. Užít
si. To je to hlavní. Aniž by se myslelo, co bude ve stáří, a už o to
méně myslí lidé na to, co bude ve věčnosti, po smrti.
20.5.2014
Milan Kern (69)
Chtěl studovat bohoslovectví, ale komunisté mu
to znemožnili. Pracoval tak jako dělník a technik ve strojírenství a v
církvi působil jako laický kazatel. Ve čtyřiceti opustil civilní
zaměstnání a stal se kazatelem Bratrské jednoty baptistů. V roce 2009
byl zvolen předsedou jejího výkonného výboru. Je ženatý, má tři děti a
čtyři vnoučata.
Zdroj: http://nazory.euro.e15.cz