Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Nedovolil bych si soudit papeže. Setkání s Janem Pavlem II. dnes vnímám jako velký dar. Skoro zázrak. Ctil jsem i jeho nástupce a stejně ctím papeže  Františka. Ne konkláve, ale moudrý a laskavý Bůh rozhoduje, kdo bude na Petrově stolci. Minulost. Borgiové. Ale to jsme si zasloužili. Zasloužili jsme si první i druhou světovou válku. Kdyby ne, nebyla by žádná. Kdybychom žili v souladu s Písmem, možná bychom neměli mobilní telefony a internet, ale jistě bychom neměli  plné onkologie malých dětí, přeplněné věznice a psychiatrické léčebny.


89 Čtu tady slova konfrontace, pořád se dělíme na jedny a druhé, na lepší a horší, mně je dobře v kostele, ale stejně dobře je mi mezi dobrými evangelíky a mluvil-li jsem výše o omračujícím setkání s Janem Pavlem II., stejně omračující (v nejlepším smyslu slova), bylo pro mne před lety setkání se sborem CČE v Praze na Maninách. Za okny se v šeru a beznaději "radostně" budoval socialismus a ve skromném prostředí  sboru bylo světlo, naděje, radost. Samozřejmá jako dech, neokázalá. Písničky, které měly na rozdíl od hitů v rádiu smysl. Lidé tak úplně jiní, než ti ve fabrikách a frontách na banány. Vliv na můj další život byl nesporný, zásadní a trvá, i když dům na Maninách  už nestojí a moje klikatá cesta mě zavedla hodně daleko. Díky, Dane, díky, Honzo Semilský, Pavle Kábrte. Mnoho jste mi dali, mnoho naučili.Neměli bychom proti sobě šermovat ukazováky, citovat vzájemně své velikány a mučedníky. Když politici dělají z církve nenasytnou hydru, která chce ignorovat chudé, nemocné a rodiny s dětmi a probendit restituce za okázalý přepych, když takto štvou chudé, nespokojené a frustrované proti církvi a náboženství vůbec, tím více je třeba jednoty a rozumu, citu a zodpovědnosti. Je třeba církvi vrátit, co jí bylo ukradeno, právě proto, aby se mohla starat o chudé, nemocné a frustrované, které naše podivná demokracie bez pravidel, bez zodpovědnosti, lásky a víry tak štědře produkuje.Naše realita 25 let po listopadu 89 by bez víry, naděje a lásky byla dost pochmurná. Když vzpomenu na rok 1990 a léta následující, na nabité kostely a náboženská shromáždění... Zdálo se tak snadné, být křesťanem. Velmi rychle však lidé pochopili, že být křesťanem není divadélko, vnější efekt a pětka v kasičce v zádveří. Milovat starou Novákovou jako sebe sama? Dát přednost druhým před sebou? Nehromadit, ale dělit se s potřebnými? Tolik obtížných pravidel a imperativů bez šance na kompromis.... Taková nesvoboda! A frrr, jako vrabci se ti vlažní rozlétli zas ke svým závislostem, ke svým sobectvím, ke zdánlivé svobodě, která však každému navléká hned několik chomoutů. Církev má naprosto nezastupitelnou roli strážkyně života, kultury a hodnot, na kterých vyrostla evropská civilizace. Sobecká, nábožensky vystydlá Evropa staví mešity místo chrámů, nerodí děti a příliš snadno zapomíná na své kořeny. Už teď platí za sobeckou slepotu nesnadným soužitím s vyznavači Alláha a autority řeší, zda se kdesi nestala chyba. Buďme tedy křesťany, Evropany, obrazem Božím před očima světa, abychom dokázali oslovit, přesvědčit a nabídnout víc, než plný mrazák, nový mobil, či vyčerpávající honičku za stále novými věcmi, která končí v křeči, desiluzi a v zatracení. Soudíme-li jedni druhé a dohadujeme se o tom, kdo komu koho upálil, sťal, nebo vyhnal do emigrace, soudíme CÍRKEV. My všichni jsme totiž církev. Pojďme v jednotě a lásce spolupracovat, přijmout úkoly a měnit neradostnou situaci a realitu téhle  země a jejich obyvatel, protože to je konec konců to, oč běží.