Grano Salis - Co je vlastně lidské srdce.

poslal oko

Je možno lidské srdce doslova vyměnit za jiné, aby i tak zůstala totožnost člověka pořád stejná?

Ve skutečnosti existují v našem reálném světě pouze konkrétní lidé a konkrétní lidská srdce.

Přirovnání, které by osvětlilo toto tvrzení, bychom nalezli v lidské tváři, která je vždy konkrétní, individuální, neopakovatelná, jedinečná.

Nelze člověku vyměnit jeho tvář za jinou, lze však tvář zkřivenou bolestí zla hříchu uzdravit, projasnit, rozzářit do úsměvu.

Někteří zde podléháte mylnému dojmu, že když vám Bůh "vyměnil" srdce, je už pak nemožné od Boha odpadnout, protože nové srdce radostně souhlasí s Božím zákonem. Namlouváte si, že vám prý Bůh dal nové srdce, ze kterého vychází věčný život a ten život hřích vytlačuje pryč, čistí život člověka. Tak to ale vůbec ve skutečném životě nefunguje!

Srdce zůstává i nadále místem vnitřních bojů, místem rozhodování mezi dobrem a zlem. K čemu by nám jinak byla Boží zbroj, o které hovoří apoštol Pavel?

(Ef 6,10-18)
Závěrem, bratři moji, posilněte se v Pánu a v moci jeho síly.

Oblečte si celou Boží zbroj, abyste se mohli postavit proti ďáblovým úkladům.

Vždyť náš boj není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti mocnostem, proti světovládcům temnoty tohoto věku, proti duchovním silám zla v nebesích.

Proto si vezměte celou Boží zbroj, abyste mohli odolat ve zlý den, všechno vykonat a zůstat stát.

Stůjte tedy přepásáni na bedrech pravdou a oblečeni pancířem spravedlnosti;

nohy mějte obuté připraveností kázat evangelium pokoje.

Nade všechno si pak vezměte štít víry, jímž budete moci uhasit všechny ohnivé šípy toho zlého.

Vezměte také přilbu spasení a meč Ducha, jímž je Boží slovo,

a v každý čas se každou modlitbou a prosbou modlete v Duchu, a právě proto bděte ve vší vytrvalosti a prošení za všechny svaté.

Bylo by pro vaše vystřízlivění jistě velmi užitečné, kdybyste se vrátili třeba k případu krále Saula, kterému také doslova "proměnil mu Bůh srdce v jiné" (1 Sam 9,9) - Přesto netrvalo dlouho a k Saulovi se dostalo další slovo od Hospodina: Protože jsi zavrhl Hospodinovo slovo, i on zavrhl tebe jako krále (1 Sam 15,23).

Srdce se jednoznačné definici vymyká podobně, jako se vyčerpávající definici vymyká tajemství lidské osoby.
Podle K Rahnera platí, že srdce je "praslovo", vyjadřující základní lidskou zkušenost prožívání vlastní vnitřní jednoty a hlubiny vlastní existence. Tuto tajuplnou zkušenost, která je z antropologického hlediska tak původní, že dokonce předchází rozlišování těla a duše, však člověk nikdy nedokáže pojmově plně uchopit. Člověk tak jako obraz tajemného Boha zůstává i pro sebe samého tajemstvím.

Obecně platí, že k tajemství se dostáváme v první řadě tak, že stanovíme, čím toto tajemství není.
Totéž pravidlo budeme aplikovat i na tajemství srdce. Pomůže nám k tomu zcela prostinká otázka: Má krokodýl srdce? Pokud budeme výrazem "srdce" mínit onen sval, který rozhání v těle živočicha krev, pak krokodýl srdce má.
Když však běžně užíváme výrazu srdce, pak obvykle nemíváme na mysli centrum oběhového systému a zcela spontánně myslíme na lásku a na schopnost prožívat určitým způsobem meziosobní vztahy. Stačí uvést rčení: milovat celým srdcem; darovat druhému své srdce; nosit někoho v srdci.

Když je někdo necitelný, neschopný empatie, říkáme, že nemá srdce. Když se nás něco hluboce dotýká, hovoříme o srdceryvném pláči, o zlomeném či rozdrásaném srdci. Když je někdo srdečný, znamená to, že je otevřený, komunikativní. V tomto smyslu však srdce podvědomě přisuzujeme pouze osobám, nikoli rozumem neobdařeným tvorům. Pumpu, která rozhání v našem těle krev, jistě nikdo z nás nebude považovat za skutečné zřídlo lásky a za základní předpoklad meziosobních vztahů.

Shodneme se tedy celkem snadno na tom, že:

srdce je úzce spojeno s individuální osobou a že ho vnímáme v první řadě jako určité duchovní jádro, které lidskou bytost vnitřně sjednocuje a které je zároveň podmínkou meziosobní vztahovosti.

Srdce z masa, onen sval rozhánějící v těle krev, je pak výhradně u člověka symbolem duchovního či metafyzického srdce - hlubiny či jádru lidské bytosti.

U krokodýla nemůže srdeční sval být symbolem onoho duchovního jádra bytosti, protože krokodýl není osobou a nenosí v sobě ani tu hlubinu, kterou v sobě zakouší v tomto viditelném světě výhradně jenom člověk.

Biblická antropologie výše uvedené plně potvrzuje: Pouze asi 20% výskytů slova srdce (hebrejsky leb, lebab,) ve Starém zákoně označuje anatomický orgán našeho těla a zhruba v 80% výskytů se jedná o metaforické označení tajemného jádra lidské bytosti, lidského nitra (hebrejsky gereb).

Je tedy zřejmé, že nemůže být člověkem spáchán žádný hřích, který by byl jakýmkoli způsobem mimo lidské srdce, který by se netýkal tohoto samotného jádra lidského nitra.

Schopnosti lidského srdce.

Srdce v první řadě poznává, či spíše má schopnost pochopení, porozumění, vhledu, a to vše je velmi úzce vázáno na zvláštní Boží dar a na konkrétní vztah k poznávanému či prožívanému.

(Dt 29,2-4)
Mojžíš svolal celý Izrael a řekl jim: Sami jste v egyptské zemi viděli vše, co Hospodin před vašima očima udělal s faraonem, se všemi jeho služebníky a s celou jeho zemí.

Na vlastní oči jsi viděl veliké zkoušky, znamení a ty veliké divy.

Až do dnešního dne vám však Hospodin nedal srdce k porozumění, oči k vidění, ani uši k slyšení...

Zde se nejedná o poznání abstraktní, nezúčastněné, teoretické, vědecké, nýbrž o poznání bytostně lidské, konkrétní, o zkušenost, zážitek a především o schopnost pronikat za jevy, k jádru událostí či zkušeností. Jedná se tedy o poznání a porozumění bytostně existenciální, které však nezůstává pouze u fenoménu, a proto dokáže pronikat jaksi "za něj" a "do něho". Jenom jádro, tajemný střed lidské existence je s to vskutku vhlížet do "nitra" konkrétních věcí, událostí, osob. Srdce se tedy projevuje jako schopnost od konkrétnosti neodtrženého "metafyzického" poznání v prapůvodním, antropologickém slova smyslu.

To, k čemu v posledním důsledku míří poznání srdce, však nejsou věci, ale osoba či osoby. Proto je srdce výsostným místem poznání - zakoušení Hospodina ("Dám jim srdce, aby mě poznali, že já jsem Hospodin. Budou mým lidem a já jim budu Bohem, neboť se ke mně navrátí celým srdcem". - Jer 24,7).

Další schopností srdce je paměť (např. Dt 4,39).

Nejedná se o uchování abstraktních poznatků, pouček, o vypočítavé zmocňování se údajů, nýbrž o památku konkrétních událostí i jejich prožitků jak na intelektuální, tak na hodnotové či emotivní rovině (Jeho matka pak uchovávala všechna ta slova ve svém srdci. - Lk 2,51). Izrael si přesně takovým způsobem připomínal a uchovával ve svém srdci vysvobození z Egypta i ostatní velkolepé Boží činy v dějinách spásy.

Srdce je také sídlem rozhodování, ale i konkrétních citů, vznětů, tužeb, chtění - to znamená i lásky.

(Dt 6,4-6)
Slyš, Izraeli: Hospodin, náš Bůh, Hospodin je jeden!

Proto budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.

Ať tato slova, jež ti dnes přikazuji, zůstanou ve tvém srdci.

Dlužno upozornit, že se opět nejedná o abstraktní pojem lásky, ale o konkrétně prožívaný vztah k Bohu jako k osobnosti. Srdce je tudíž onou hlubinou bytí, kde se člověk rozhoduje pro Boha, nebo proti němu. "Touhu poznat pravdu a nakonec Boha samého vložil totiž do lidského srdce Bůh, aby člověk tím, že pozná a bude milovat Boha, mohl dosáhnout také plné pravdy o sobě samém" (Jan Pavel II.)

Milování Boha z celého srdce je spojeno s našim vědomým rozhodnutím, má - li ale být úplné, musí se ale stát naší novou přirozeností.

Na tomto místě si dovolím upozornit na velmi zajímavý aspekt: pravá láska znamená, že milovaný přebývá v srdci milujícího a opačně. Srdce je schopno pronikat druhým srdcem a nechat se druhým pronikat, je tajemstvím v tajemství. Symbolem tohoto vzájemného přebývání v druhém je na obecné antropologické rovině vzájemné objetí.

Lidské srdce je tedy také schopno perichoreze (vzájemného prostupování osob) o kterém hovoří trinitární teologie.
Plnost perichoreze je jedině v Bohu, kde osoby Trojice přebývají vzájemně jedna v druhých dvou a druhé dvě v oné třetí.
Právě na tomto základě Ježíš říká: "... já jsem v Otci a Otec ve mě". (J 14,10)
Ježíš zde hovoří nejen o tajemství věčné Trojice, ale také o tajemství svého lidského srdce.

Pokud se jedná o vzájemný vztah mezi křesťanem a Kristem, Ježíš neváhá tvrdit: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm". (J 6,56)

Krásně to potom vyjádřil apoštol Pavel: Nežiji už já, ale žije ve mě Kristus.
Toto vzájemné přebývání je právě díky schopnosti lidského srdce přebývat v druhém a hostit v sobě druhého evidentně tajemstvím srdce.

Jestliže ideálem církve je, aby všichni pokřtění měli "jedno srdce" a "jednu duši" (Sk 4,32), pak se opět jedná o tajemnou schopnost srdce týkající se perichoreze.

A v tom také tkví pravá podstata církve jakožto ikony Trojice. Církev má být tajuplnou jednotou srdce v mnohosti osob a mnohostí osob v jednotě srdce.

Stejně jako eucharistie, tak i církev tedy zůstává mimo oblast teologie srdce zcela neproniknutelným tajemstvím.
Možná si teď budeme umět dát do nových souvislostí to, že církev se zrodila z Kristova probodeného boku, z jeho probodeného srdce.

Výše uvedené příklady prolínání antropologie a trinitologie ukazují na skutečnost, že právě lidské srdce je díky schopnosti perichoreze, kterou smíme v tomto životě zakoušet prozatím jen částečně a odstupňovaně, vpravdě "zbožštitelné".
Díky schopnosti perichoreze je srdce s to nechat se prostoupit tajemstvím a uchovávat ho v sobě přítomné a živé, je schopno obdivuhodné zpřítomňující, řekli bychom liturgické, paměti. Jestliže srdce poznává, chápe - pamatuje si, zpřítomňuje - miluje, proniká druhým a je schopno se jím nechat pronikat, pak je zcela na místě položit otázku, v jakém poměru je lidské srdce k lidskému duchu (ruach, pneuma, spiritus) a k lidské mysli (nús, mens).

V Bibli se relativně často můžeme setkat s jistým paralelismem mezi výrazy leb, lebab na straně jedné a ruach na straně druhé.
Všeobecně známý je text" Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mě ducha vytrvalosti. (Žl 51,12)

Velmi výmluvný je výrok, s nímž se setkáváme v knize proroka Ezechiela, kde mluví Hospodin, dávající příslib: "A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha (Ez 36,26).

Jak srdce tak duch budou "nové" - totiž v perichorezi (v objetí Božím) proniknuty, proměněny, uzdravovány Duchem Božím.

Srdce z masa znamená citlivost a rozhodně není protikladem ducha, který je stejně Božím darem jako nové srdce.

Vztah mezi lidským srdcem a Duchem svatým odráží velmi zřetelně Pavlova slova: A naděje nezklame, neboť Boží láska je vylita do našeho srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Ř 5,5; srv. 2 Kor 1,22; Gal 4,6).

Zvlášť Gal 4,6 nám dává pochopit pravý význam toho, proč Hospodin v důsledku naší perichozeze s Bohem (která začala obléknutím Krista ve křtu) pojmenovává naše srdce i našeho ducha jako "nové" - (novost ve smyslu Ř 6,3-4).

A protože jste synové, Bůh poslal do vašich srdcí Ducha svého Syna, volajícího: "Abba, Otče!

Přebývá - li Boží Duch v srdci člověka, pak se jedná o onu tajemnou perichorezi lásky, o ono vzájemné pronikání srdcí. Úzká vazba mezi srdcem a duchem a Duchem svatým nás proto vede přímo k závěru, že nejvlastnějším symbolem Ducha svatého by mělo být srdce.

Můžeme uzavřít, že pojmy srdce a lidský duch jsou si velmi blízké, ba mohou se dokonce překrývat a označovat jedno a totéž tajemství.

Lidské srdce, lidská mysl, lidský duch je také "místem", kde se do člověka výsostným způsobem vtiskuje Boží obraz. Srdce je tajuplným a každé analytické definici se vymykajícím "místem", kde tajemství člověka ústí do tajemství samotného Boha. Je tedy jakousi svatyní, či dokonce velesvatyní v nitru člověka.

Je to srdce, které pociťuje Boha, a nikoli rozum. Hle tedy, co je víra: Bůh pociťovaný srdcem, nikoli rozumem (B. Pascal).

Zpracováno volně s pomocí následující literatury:
Nová Bible Kralická.
Novotný: "Biblický slovník".
Pospíšil: "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel".

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace