Nedávno jsem napsal článek o překážkách v modlitbě. Mám obavu, že na tomto článku mnohé upoutaly především dvě věty, která s celkovým zaměřením článku souvisely pouze okrajově. Byla to věty Podíváte-li se na to místo z Ezechiele v jeho souvislostech a bez doktrinálních předsudků, vyplyne vám z toho jasně, že Bůh neví všechno předem. Pojetí Boha, který ví všechno předem, který není Udatný Válečník, ale pouze Skvělý Režisér, je pro Boží lid velice demobilizující.

Na těchto větách trvám, ale chápu, že pro mnohé byly překvapivé. Zůstal jsem dlužen bližší zdůvodnění a chci jej nyní poskytnout. …

Musím též sebekriticky poznamenat, že jsem v této věci sám své stanovisko změnil, a to dokonce dosti podstatně. Pokud mě někdo upozorní na to, že to, co nyní píši, je v rozporu s některými mými dřívějšími výroky, možná mu dám za pravdu.

Důvod, proč se touto otázkou zabývám, je ovšem totožný s důvodem, proč jsem psal onen článek s inkriminovanými větami. Jde mi o náš modlitební život.

Tedy k věci.

Bůh by mohl vědět všechno předem, kdyby chtěl. Bůh stvořil tento svět, a stvořil ho určitým způsobem. Stvořil ho, jak sám chtěl, a věděl, proč ho stvořil tak, jak ho stvořil. Není tomu tedy tak, že by se mu něco vymklo z rukou.

Bůh mohl stvořit svět takovým způsobem, že by v něm znal dopředu každý detail. Tedy svět, který by se dokonale odvíjel podle Bohem předem daného scénáře. Bůh Stvořitel je natolik mocný, že takový svět stvořit mohl, kdyby se takový svět stvořit rozhodl.

Pokud tedy tvrdím, že Bůh stvořil svět takovým způsobem, že neví předem všechno, pak to neznamená, že považuji Boha za méně schopného, méně mocného. Snad se mi podaří prokázat, že právě naopak.

Musíme si také vysvětlit, co myslíme slovem „všechno“. Jsou věci, které Bůh s jistotou ví. Ví například s naprostou jistotou, že nakonec bude mít nevěstu pro svého Syna. Ví s naprostou jistotou, že Satan skončí v ohnivém jezeře. Ví s naprostou jistotou mnoho věcí, a některé z nich nám dokonce oznámil ve svém slovu.

Přesto jsem přesvědčen, že mnoho věcí neví. Proč je neví? Protože stvořil svět, do nějž postavil duchovní bytosti, jimž dal svobodu rozhodování. …

Jsem přesvědčen, že Bůh neví předem, jak se ten který svobodný čini-tel rozhodne. Myslím si, že kdyby to předem věděl, nemohlo by jít o skutečnou svobodu. A proč si to myslím? Tak kupříkladu proto, že v Písmu se Bůh nejednou něčemu diví. Někdy Bůh dokonce něčeho lituje, a na-značuje, že kdyby věděl, jak se lidé nakonec rozhodnou, patrně by se asi předtím sám rozhodl jinak.

Nedovedu si představit, že by všechna ta místa, svědčící o Božím údivu či lítos-ti, vypovídala o něčem jiném než právě o jeho údivu a lítosti.

Je kupříkladu pravda, že pokud Bůh člověku klade nějakou otázku („Kde jsi, Adame?“ „Co zde děláš, Eliáši?“ apod.), pak to není snad nikdy proto, že by Bůh od člověka potřeboval nějakou informaci. Nejedná se ani o otázky řečnické v pravém slova smyslu. Tyto otázky mají zpravidla přivést člověka k tomu, aby si položil tutéž otázku. („Kde jsem se to octl?“ „Co zde dělám?“). Boží otázky tedy vypovídají o něčem jiném než o tom, že Bůh něco neví a že člověk by mu mohl Jeho znalosti doplnit. S místy, kde se mluví o Božím údivu na lidskými reakcemi nebo o Boží lítosti, je tomu ale jinak. Tato místa podle mého názoru opravdu mluví o Božím údivu a o Boží lítosti.

Pokud by ale Bůh věděl předem, že se lidstvo pokazí natolik, že ho bude mu-set zničit potopou, pak je na místě položit si otázku, čeho pak Bůh litoval, když to věděl předem? To by musel vědět předem i o své lítosti. To by snad ještě šlo u něja-kého emocionálně ne zcela zdravého člověka, který navodí situaci, o níž předem ví, že jí pak patrně bude litovat, ale těžko to lze předpokládat u Boha. Předzvědění lítosti si ovšem lze alespoň teoreticky představit; předzvědění údivu je ale nesmysl, contradictio in adiecto.

Proč to tak Bůh udělal? Neriskoval příliš, když stvořil svět, v němž se pohybují bytosti, o nichž On neví, jak se rozhodnou?

Nutno přiznat, že riskoval opravdu hodně. Riskoval i holocaust. Riskoval vraždění betlémských nemluvňátek. Riskoval nukleární válku.

Pokud tolik riskoval, pak Mu to asi za ten risk stálo. A mám za to, že se můžeme pokusit odpovědět i na otázku, proč tolik riskoval.

Odpověď ovšem není nikterak nová: Bůh dal člověku svobodu, aby Ho člověk mohl milovat. Tato možnost lásky Bohu za to riziko stála.

Ano, máte pravdu, pokud si říkáte, že autor tohoto článku nevěří (či přestal věřit) v Boží předurčení.

Představte si ale následující situaci (příměr jsem nevymyslel já; pochází z knížky Gregory Boyda Satan and the Problem of Evil): Muž voperuje své ženě čip, který způsobí, že žena vždycky reaguje, jak si muž přeje. Chce, aby ho pohladila, a žena ho hned pohladí. Chce, aby mu uvařila kuře na paprice, a vrátí se domů z práce a má kuře na paprice. Chce, aby si žena oblékla světlomodré šaty, a ona to hned učiní.

Jak dlouho si myslíte, že by to toho muže bavilo?

Proč si myslíte, že by něco takového bavilo Boha? Vždyť nás by to nebavilo ani den! Dokonce nám ta myšlenka připadá monstrózní – ostatně zcela právem.

Lidská svoboda je ovšem omezená. Je do času. Tento svět spěje k nějakému závěru, k nějakému rozuzlení. Nechci tím říci, že na věčnosti o svobodu přijdeme. Má tím být řečeno pouze to, že ačkoli Bůh riskoval hodně, neriskoval všechno. Bůh nezná každé jednotlivé rozhodnutí, které svobodní činitelé udělají. Zná ale všechny možnosti (all possibilities) a všechny pravděpo-dobnosti (all probabilities). Proto Ho můžeme nějakým svým rozhodnutím překvapit, nemůžeme ho ale žádným svým rozhodnutím zaskočit. Tolik zase neriskoval.

Jednoduchým biblickým příkladem může být příběh o tom, jak Bůh posílá Mojžíše k Izraelcům do Egypta.

Když Bůh vyšle Mojžíše do Egypta, Mojžíš se obává, že mu izraelští starší neuvěří. Jelikož nebyl kalvinista a nebyl přesvědčen o tom, že izraelští starší jsou naprogramováni na to, aby mu uvěřili, svěřuje se s touto svou obavou Hospodinu. Hospodin připouští, že by k tomu mohlo dojít, a proto vybavuje Mojžíše třemi znameními. Hospodin zřejmě neví, jestli izraelští starší uvěří po prvním, po druhém či až po třetím znamení. Říká: „… jestliže ti neuvěří a nedají na první znamení, uvěří druhému znamení“ (Ex 4,8). To považuje za velmi pravděpodobné. Dokonce i Bůh ale připouští možnost, že by izraelští starší neuvěřili ani dvěma znamením, byť ji zřejmě nepovažuje za příliš pravděpodobnou. „Pro jistotu“ ale říká: „Jestliže však neuvěří ani těmto dvěma znamením a neuposlechnou tě, nabereš vodu z Nilu…“ atd. (Ex 4,9). Hospodin byl prostě rozhodnut Izraele z Egypta vyvést a dát izraelským starším tolik znamení, aby nakonec uvěřili. Měl moc to udělat a měl moc toho dosáhnout, protože v tomto smyslu je opravdu „všemohoucí“. Nevěděl, jak bude reagovat ten který jednotlivý izraelský starší, protože každého z nich stvořil jako svobodného činitele. Věděl ale, jak to všechno nakonec dopadne, protože se v té věci už nějak rozhodl a byl schopen své záměry prosadit, protože věděl, co je možné a co je pravděpodobné. A pochopitelně může lidské svobodě postavit nepřekonatelnou limitu: Faraónově svobodě postavil takovou nepřekonatelnou limitu ve vodě Rákosového moře, která zaplavila jeho armádu.

A jak to souvisí s modlitbou?

Modlitba je způsob, kterým lidé mohou ovlivňovat běh světa. Není to jediný faktor, který ve světě působí. Snad se v budoucnu dostaneme například k modlitbě Danielově, která sice hned pronikne k Božímu trůnu, nicméně Boží odpověď musí překonávat velmi vážně překážky, které kladou někteří svobodní činitelé – v tomto případě duchovní mocnosti nad Perskou říší. Proto nemáme zpravidla předem jistotu, že naše modlitby budou vyslyšeny. Modlitba je podstatným faktorem, není ale zdaleka faktorem jediným.

Pokud jsme přesvědčeni, že Bůh je vševědoucí a všemohoucí a všechno předem určil ve smyslu, že má detailní a vyčerpávající předzvědění všeho (exhaustively definite foreknowledge), pak nás to v modlitbě těžko nemůže demotivovat. Pokud Bůh všechno předem naplánoval a ví dopředu, co je nejlepší, pak je modlitba zbytečná, pokud se jedná o dobrou věc (Bůh přece stejně udělá vždycky to nejlepší), nebo marná, pokud bychom prosili o nedobrou věc(Bůh by přece neučinil nic nedobrého). Říkat, že modlitba je dobrá především pro nás (přiznávám se, že jsem to dříve říkal také) je sice hezké, ale je to úkrok stranou. Proč bychom měli prosit Boha o věci, o nichž už je stejně předem rozhodnuto, zda je Bůh udělá nebo neudělá? Modlitba má ale přesně ten význam, který jí Bible přikládá, totiž je prostředkem, kterým ovlivňujeme běh světa a nakonec i rozhodování samotného Bo-ha. Mojžíš skutečně na modlitbě přemluvil Hospodina, aby nevyhladil Izrael. Biblické zprávy o modlitebních zápasech jsou na hony vzdálené jakékoli predestinaci.

Pokud si to připustíme, pak by nás to mělo vést k modlitbám. Pokud nejsme spokojeni se stavem českého národa, se stavem církve, se stavem svým, pak klíč bude – mimo jiné faktory – v nedostatečné modlitbě. Což je přesně to, co nám říká jak Starý (2 Pa 7,14; Ez 22,30), tak Nový zákon (Jakub 4,2-3). Některé faktory ovlivnit nemůžeme, nebo přinejmenším ne přímo, svůj modlitební život však ovlivnit mů-žeme. Je to věc našeho svobodného rozhodnutí, naší odpovědnosti. Můžeme začít dnes.