poslal Nepřihlášený Kdo je ten první? Kdo je ten nej?
Udělal vše dobře, či se někdy mýlil? Jednal správně? Celý tento sled
otázek zde je jen proto, abych vás pozval ke kratšímu průzkumu osudů
několika "velkých" mužů a žen víry, kteří byli průkopníky misie.
Společné mají to, že se všichni hlásili k baptistickým zásadám. Jinak
mezi nimi je řada rozdílů. Lze je tedy srovnávat? Pokusme se porovnat
jejich život v těchto několika oblastech: příprava na službu, způsob
práce, rodinný život a vztah ke kultuře v níž žijí.
Nejdříve si je představme: muž, jehož rozhodně nelze opomenout, je
William Carey nazývaný "otcem moderní misie", dalším je Issac McCoy,
průkopník baptistické misie mezi indiány. Třetí muž je Adoniram Judson,
jenž bývá nazýván "apoštolem Barmy". Další sloužil na místě, jemuž
misionáři přezdívali "hrob bělochů" - v Africe - a jmenoval se George
Grenfell. Posledním, koho z řady mnoha dalších vybereme, je Charlote
Diggs Moonová, které se též přezdívá "patronka baptistické misie".
Určitě by šlo jmenovat mnoho dalších, ale nám těchto pět postačí. Pojďme
tedy stručně popsat jejich životy.
První a asi ze všech nejznámější je William Carey.
To, že se mu říká otec moderní misie, není přehnané. Byl to právě on,
kdo svým zápalem a osobním příkladem objevil pro celý protestantský svět
důležitost misie. Pojednejme krátce o oblastech jeho života, jež jsme
si vyhradili za cíl našeho zkoumání.
V přípravě na službu to vůbec neměl jednoduché: nezískal žádné
teologické vzdělání. Byl obyčejný švec. Vše, co uměl, se naučil sám.
Shrnuje to takto: "Dokážu dřít. Dokážu vytrvat v jakékoliv určité
činnosti. Tomu vděčím za vše." Při své službě zvěstování evangelia
zakládal školy, překládal a vedl misijní stanici. Žil život se svatou
povahou a díky tomu mohla jejich misie uspět. Byl schopen přehlížet i
nemalé chyby a pochybení druhých. Po sedmi letech služby se mohl radovat
z prvního obráceného. Po 25 letech služby jich pak bylo 600.
Věcí, pro kterou by byl Carey dnes určitě nejvíc kritizován a pro kterou
by v současnosti nebyl do misie nejspíš ani přijat, bylo jeho
manželství. Jeho žena Dorothy, mírně řečeno, nesdílela jeho nadšení a do
Indie s ním odjela jen pod podmínkou, že je bude doprovázet její
mladší sestra. V Indii se po smrti svého pětiletého syna zhroutila a již
se nevzpamatovala. Zemřela 13 let po svém zhroucení.
Carey měl velké problémy s výchovou svých synů. Byl příliš mírný. Dobře
vychováni byli jen díky Careyho spolupracovníkům a díky jeho druhé
manželce. Carrey svůj život se svou druhou ženou charakterizuje slovy:
"Sdíleli jsme takové štěstí, jakému se jen kdy smrtelníci těšili." Po
třinácti letech šťastného manželství mu i tato žena umírá. Carey se po
nějaké době žení potřetí.
A jeho vztah ke kultuře, ve které žil? Bojoval s nešvary indické
společnosti. Byl proti upalování vdov a zabíjení novorozeňat. Krom
těchto škodlivých praktik nechával však kulturu netknutou. Naopak měl
vůči indické kultuře úžasný respekt a nikdy se nepokoušel importovat
západní náhražky, jak se o to snažilo mnoho jiných misionářů. Jeho cílem
bylo vybudovat domorodou církev. Pokročme však k Careyovým
následovníkům.
Adoniram Judson, narozdíl od Careyho, získal teologické
vzdělání. Studovat na semináři začal ještě před obrácením v rámci svého
hledání pravdy. Po několikaměsíčním studiu pak učinil své "slavné
odevzdání se" Bohu. Než se budeme věnovat jeho službě, prozkoumejme
nejprve jeho rodinný život.
Jeho manželku Nancy lze na rozdíl od Dorothy Careyové popsat jako
ženu, jež cítila břímě pro lidi, kteří neslyšeli evangelium. Řekla, že
důvodem její cesty do Indie není jen "připoutání se k pozemskému
břemenu" (míněn manžel), ale především z důvodu "závazku vůči Bohu …"
Svědčí o tom i skutečnost, že na misii s manželem odjíždí již dva týdny
po svatbě. Ani jim se v rodinném životě nevyhnuly různé pohromy. Při
přesunu z Indie do Barmy Nancy potratila a z lodi pak v přístavu musela
být vynesena. Během společného života Judosnových si oba uvědomovali, že
smrt je vždy reálnou hrozbou. Rok po příjezdu se jim narodil syn, který
však po šesti měsících zemřel. Po sedmi letech služby byl Judson
uvězněn pro podezření z vyzvědačství ve válce mezi Barmou a Anglií. Po
svém propuštění z vězení Judson pomáhá oběma stranám vyjednávat. V této
době umírá jeho žena Nancy a jejich ani ne roční dcerka. Judson se v
následku těchto událostí a pracovního tlaku zhroutil. Naštěstí, na
rozdíl od Dorothy Careyové, ne natrvalo.
Při zotavování z deprese získal novou hloubku duchovního života, která
jeho službě přidala na intenzitě. Cestuje po Barmě a povzbuzuje ostatní.
Přitom se v 46 letech znovu žení se Sarou Boardmanovou,
čtyřiatřicetiletou vdovou, jež zůstala sama sloužit po smrti svého
manžela. Během prvních deseti let manželství se jim narodilo 8 dětí.
Vypětí pro ni však bylo příliš veliké. Umírá roku 1845 cestou na
zdravotní dovolenou do USA, kam ji doprovázel Judson spolu se třemi
dětmi.
Judson se během svých cest po USA znovu žení s Emily Chubbockovou,
nadanou spisovatelkou. Vrací se s ní do Barmy. Emily se věnovala své
spisovatelské činnosti . Při jedné příležitosti líčí běžný misijní život
těmito slovy: "Jsme požehnáni obecenstvím se šváby, ještěrkami,
krysami, mravenci, moskyty a štěnicemi. Štěnice oživují vše ze dřeva a
mravenci pochodují domem ve velkých zástupech … Snad dvacet mi jich
přešlo přes papír zatímco píši." Po třech letech manželství Judson umírá
cestou na zdravotní dovolenou.
Zanechejme rodinného života a věnujme se Judsonově službě. Adoniram
Judson přeložil do barmštiny celý Nový zákon. Protože byl ke kultuře
velmi citlivý a chtěl se lidem přiblížit, měl snahu vybudovat
"křesťanský zajat". Běžný zajat té doby byl útočištěm otevřeným pro
kohokoliv, kdo si chtěl odpočinout nebo popovídat o všedních událostech
nebo naslouchat buddhistickému laickému učiteli. Judson zbudoval takový
zajat, kde mohl s úspěchem mluvit s lidmi o Kristu. Měsíc po otevření
zajatu se Judsonovi radovali z prvního obráceného. Čekali na něj však 7
let. Za další rok bylo obrácených deset. Nebylo to však anglické
shromaždiště, ale barmský zajat. Obrácení Barmánci se od začátku
zapojují do služby. Je pro ně otevřena škola, rozdávají traktáty a jeden
muž se stává pomocníkem pastora. Dílo pokračovalo dokonce i v době, kdy
Judsonovi byli pryč.
Nyní se přesuňme na jiný kontinent.
V Americe byl průkopníkem baptistické misie mezi indiány Issac McCoy.
Jedná se o rozporuplnou postavu. My se budeme zabývat jen jeho službou a
vztahem ke kultuře. Indiánům nejen zvěstoval evangelium, ale
zorganizoval pro ně v misijním domě také školu a kovárnu. Jeho služba
vykazovala všechny znaky úspěchu. Celá jeho služba je však poznamenána
strachem z pronikání bělochů na indiánské území a důsledků jejich života
v blízkosti Indiánů. Proto se často stěhuje dál od bílých osadníků.
Věřil, že jediným řešením škodlivého vlivu sousedství bělochů je založit
indiánskou kolonii "na západ od Missouri". Po čtyřech letech své služby
proto odjíždí do Washingtonu, přesvědčí o svém plánu nejprve
baptistickou misijní radu a pak získává i vládní podporu.
Od té doby se již nevěnuje evangelizaci, ale politice. Misijní práci
převzali jeho podřízení. Issac McCoy se od té doby podílí na přesunech
indiánů. Byl zapojen i do přesunu Cherokeeů, který bývá označován za
jednu z největších nespravedlností v národních dějinách USA, jež vláda
Spojených států spáchala. Byla práce Issaca McCoye opravdu misií?
Naštěstí dělali mnozí misii mezi indiány jiným způsobem.
Pojďme však k dalšímu muži, jenž kráčel ve stopách Davida Livingstona. Jmenoval se George Grenfell.
V listopadu roku 1874 byl přijat Baptistickou misií a následující měsíc
odjel do Kamerunu. Za dva roky se vrátil do Anglie, oženil se a jeho
žena odjela s ním, avšak ani ne za rok umírá. Grenfell litoval, že ji
vzal do Afriky. Za dva roky se žení, tentokrát s "barevnou" ženou ze
západní Indie, která také ovdověla. Žil v době, kdy pouze každý čtvrtý
misionář v okolí řeky Kongo, kde sloužil, přežil. Pohřbil v Kongu čtyři
děti.
Cílem jeho služby bylo vytvořit misijní stanice napříč celou
Afrikou. Pro možnost služby na jednotlivých misijních stanicích podél
řeky Konga, poté co mu zemřeli všichni čtyři inženýři, sám smontoval
parník Peace a cestoval s ním. Stal se po mnoho dalších let domovem pro
něj a jeho rodinu. Měl mnoho zkušeností s kanibaly. Sám vypráví o tom,
jak před nimi nejméně dvacetkrát utíkal. Největším zdrojem těžkostí a
jeho největším zápasem byli belgičtí vládní úředníci, kteří pro své
podnikání chtěli jeho mapy a zároveň mu bránili zakládat misijní
stanice.
Po dvaceti letech své služby mohl však vydat svědectví o duchovním
probuzení, a to zvláště ve stanici Bolobo. Vyprávěl, že tam, kde ho před
dvaceti lety vyháněli šípy, je nyní vítán zpěvem písně "Všechna sláva
moci Ježíšova jména". Přestože kvůli problémům s belgickou vládou
nedokončil síť stanic napříč Afrikou, pokračoval v průkopnické práci až
do své smrti. V roce 1906 totiž onemocněl horečkou a umírá.
O jeho vztahu ke kultuře domorodých obyvatel nemám v pramenech, z
nichž čerpám, podrobnější záznamy, ale dá se předpokládat, že byl
podobný jako u ostatních misionářů. Viděl v domorodcích lidi, kteří jsou
na nižším stupni, protože doposud nepoznali evangelium. Evangelium ve
většině případů přináší s sebou i evropskou kulturu.
Posledním z našeho výběru je žena - "patronka baptistické misie". Jmenuje se Charlotte (Lottie) Diggs Moonová.
Žila a sloužila ve druhé polovině minulého století a na začátku našeho
století. Byla jednou z průkopnic hnutí nezávislých misionářů "něžného
pohlaví". Byly to ženy, jež vykonávaly misionářskou službu, aniž by se
vdaly. Povoláním byla učitelkou a po skončení války severu proti jihu
rostla v jejím srdci touha sloužit Bohu. Není se proto co divit, že
následuje svou sestru na misijní pole do Číny. V Číně trpí samotou.
Setkává se sice s jedním misionářem, jenž se jí dvořil, ale poté, co se
seznámila s jeho názory - přijímal totiž evoluci - se s ním rozešla, ač
pro ni byla tato nabídka lákavá. Po zbytek života zůstala svobodná.
Měla velké problémy, protože chtěla být evangelistkou a hlavně
zvěstovat evangelium. Úlohou ženy však tehdy bylo sloužit v rodině, a
pokud chtěla evangelizovat, mohla pouze učit ve škole. Lottie se cítila
uvázaná k vyučování jen několika děvčat. Zápasí, jak s tímto pohledem,
tak s možností žen podílet se na vedení misijní práce. Po dvaceti dvou
letech se stěhuje do Ping-tu. Zde koná samostatnou průkopnickou misijní
práci, slyší, jak o ní samé lidé mluví jako o ďáblovi a jen pomalu
získává mezi ženami přítelkyně.
Po dvou letech přichází možnost svědčit i mužům, kteří slyšeli, jak si
jejich ženy povídají o "nové nauce". Z dění byla tak nadšena, že
odložila plánovanou misijní dovolenou a plně se věnovala službě. Po
dalších dvou letech zde i přes místní nepřátelství vzniká sbor a jsou
zde i první pokřtění. Tito lidé byli křtěni ordinovaným baptistickým
misionářem. Sbor rostl a byla snaha zajistit místní čínské vedení s co
nejmenšími zásahy zvenku. Sbor v Ping-tu se stal největším
evangelizačním střediskem jižních baptistů v Číně.
Lottie se kromě služby ve vnitrozemí věnovala v té době také
přípravě nových misionářů a pastoraci čínských žen. Také velmi významně
povzbuzovala k misijní práci a podpoře zahraniční misie. "Je to divné,
že milión baptistů z jihu dokáže dodat jen tři muže pro Čínu. Divné, že s
pěti sty kazateli ve státě Virginie musíme spoléhat na presbyteriána,
aby zaplnil baptistickou kazatelnu zde. Zajímalo by mne, jak to vypadá v
nebi?"
Podle Lottie mohly pomoci tento stav změnit ženy. Vyzývala k týdnu
modliteb a zvláštní sbírce konané výlučně ženami, jež byla určena
výhradně na potřeby misie. Vyzývala také "statné zdravé ženy, aby
zaplnily místo, kde chybějí muži." Odpověď byla okamžitá. První vánoční
sbírka s tisícem dolarů přesáhla svůj cíl. Bylo dost na zaplacení tří
místo dvou žen, které odešly na misii. Tato praxe vánočních misijních
sbírek pokračovala nadále.
Lottie umírá roku 1912 na Štědrý den, týden po svých 72
narozeninách, následkem vyčerpání a strádání při pomoci během epidemie
neštovic a dalších katastrof. Časopis zabývající se zahraniční misií jí
složil následující kompliment, když napsal, že se stala "nejlepším
mužem mezi našimi misionáři".
Jsme na konci našeho krátkého přehledu a je před námi to nejtěžší:
zhodnotit jednotlivé misionáře a jejich službu. S určitostí můžeme říci
jednu věc - všichni výše jmenovaní sloužili Bohu, jak nelépe uměli.
Mnohé věci, jež nás zarážejí a pohoršují, jsou dány dobovým odstupem.
Těžko pochopíme manželství Williama Careyho. Lottie Moonová by dnes měla
s muži daleko menší problémy. Lze jen těžko porovnávat jejich oddanost
ve službě Bohu. Jen u Isaaca McCoye je zarážející, že odstoupil od
slibně se rozvíjející služby a věnoval se hlavně politice.
Pokud bychom měli srovnávat rodinný život, výrazný kontrast tvoří
první manželství Williama Careyho a Adonirama Judsona. Judsonova žena
přijímá úkol svého manžela za svůj. Dorothy Careyová je spíše ve
vzpouře. Misie pro ni nebyla žádnou radostí. Spíše jen snášela to, čím
žil její manžela. První manželství George Grenfella bylo také nešťastně
ukončeno smrtí jeho ženy, jehož možnou příčinou mohl být spěšný odchod
na misijní pole. Není se však co divit. Vždyť Grenfellovi byli na místě,
kde umírali rychle i statní mladí muži.
Pokud jde o citlivost dotyčných ke kultuře domorodých lidí, jasně
zde vyčnívají Judson a Carey spolu s Lottie. Mohou jasně sloužit jako
příklad těch, kdo přináší lidem evangelium a nesnaží se přitom přidávat
západní kulturu. Je poučný i jejich důraz na výchovu domorodců ke službě
a k samostatnosti. Nešťastným příkladem je zde opět Isaac McCoy a
nešťastné přesídlování indiánů. Ač bylo vedeno ušlechtilými motivy, mělo
zničující následky. Je otázkou, jak je to s naší citlivostí ke kultuře,
v níž žijeme. Myslím si, že se pohybujeme mezi dvěmi extrémy. Na jedné
straně jsme schopni přijímat standardy světa a splývat s ním, na druhé
straně si žijeme vlastním životem s vlastním církevním jazykem a
způsoby, jimž svět nerozumí.
Co nám tedy tyto příběhy mají říct? Jsou pro nás zprávou o tom, že
sloužit Bohu se může a bude lišit od našich představ. Bůh je také jiný
než naše představy a často udílí své požehnání jinak než podle našich
schémat. Je jasně vidět, že Bůh ke splnění svých příkazů volá lidi s
ochotným srdcem. Patří sem i to, že ani misionáři nejsou žádní nad-lidé,
padají, hádají se, usmiřují, ale někdy se i ne v dobrém rozchází. Co z
toho plyne? Bůh si chce použít tebe i mne. Závěrečná otázka zní: Chci
být použit? Hledám, co mi Bůh připravil?
Ing. Martin Kop
O autorovi: Uvěřil roce 1992. Začal navštěvovat sbor BJB ve Zlíně.
Sloužil několik let ve vedení mládeže, dva roky byl starším sboru, vedl
domácí skupinku a staral se o sborovou knihovnu a fonotéku. Od října
2002 je aktivním členem sboru Apoštolské církve ve Zlíně. Dálkově
absolvoval biblickou školu Harvest International Bible University v
Liberci.
asre.sweb.cz/pro-web/bapt-misie.rtf
