„Mojžíš s Áronem nato vešli do stanu setkávání. Když vyšli, dali lidu požehnání. Vtom se ukázala všemu lidu Hospodinova sláva. Od Hospodina vyšel oheň a pozřel na oltáři zápalnou oběť i obětovaný tuk. Všechen lid to spatřil, zajásal a padli na tvář. Áronovi synové Nádab a Abíhú vzali každý svou kadidelnici, dali do ní oheň a na něj položili kadidlo. Přinesli před Hospodina cizí oheň, jaký jim nepřikázal. I vyšel oheň od Hospodina a pozřel je, takže zemřeli před Hospodinem. Mojžíš řekl Áronovi: „Toto mluvil Hospodin: Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svou svatost, před veškerým lidem osvědčím svou slávu.“ Áron mlčel.“ (Lv 9,23–10,3)

Před více než deseti lety, kdy jsem byl svědkem mnoha věcí, které přicházely do církve, mne v Bibli oslovily verše, kde se popisuje, jak Nádab a Abíhú byli Bohem zabiti za to, že přinesli před Boha cizí oheň. Bůh zjevil svoji svatost na těch, kdo mu stáli nejblíže. Od té doby jsem četl mnoho výkladů o tom, co je to cizí oheň. Někteří tvrdí, že Áronovi synové neměli autoritu přinést zápalnou oběť. Jiní si myslí, že zde byl skrytý hřích u obou synů a někteří přiznávají, že jednoduše neví, co to cizí oheň byl. Nedávno jsem si opět položil otázku, v čem spočívá podstata cizího ohně? Řekl jsem si, že nemohu jen hledat výklad u kazatelů a teologů, ale že Bible sama musí ukázat důvod, který způsobil tak závažný Boží soud.
Obětní oheňPředně: Nádab a Abíhú byli posvěceni a odděleni k tomu, aby mohli pálit kadidlo a přinášet oběti. V Písmu je uvedeno, že to byla jejich služba: „Synové kněze Árona vloží na oltář oheň a na oheň narovnají dříví.“ (Lv 1,7) Když jsem četl dále, všiml jsem si, že Bůh důrazně přikázal Áronovi a jeho synům, jaký oheň má být použit. Ocitujme si celou pasáž:„"Přikaž Áronovi a jeho synům: Toto je řád zápalné oběti: Zápalná oběť bude na ohništi na oltáři po celou noc až do rána a oheň na oltáři bude stále udržován. Kněz si obleče lněný šat a na tělo si obleče lněné spodky. Vybere popel z tuku zápalné oběti strávené ohněm na oltáři a vysype jej vedle oltáře. Pak si svleče roucho, obleče si jiné a vynese popel z tuku ven za tábor na čisté místo. Oheň na oltáři bude stále udržován, nesmí vyhasnout. Kněz jím bude každé ráno zapalovat dříví, narovná na něm zápalnou oběť a obrátí na něm tuk z pokojných obětí v obětní dým. Oheň na oltáři bude stále udržován, nesmí vyhasnout.“ (Lv 6,2–6,6)Hospodin zde důrazně nařídil, že oheň má pocházet z oltáře a tento oheň nesmí nikdy vyhasnout, protože to byl On, kdo tento oheň seslal. Je zde výslovně uvedeno, že odpovědnost za setrvávání ohně na oltáři a jeho užití k obětem mají Áronovci. Vidíme, že i sám Áron věděl, že v jeho kadidelnici musí být oheň, který má svůj původ z oltáře, tedy od Hospodina. O pár kapitol za příběhem Áronových synů můžeme vidět, že Bůh svým ohněm trestal svůj lid vícekrát:„Mojžíš řekl Áronovi: „Vezmi kadidelnici, dej do ní oheň z oltáře a vlož kadidlo a rychle jdi k pospolitosti. Vykonej za ně smírčí obřady, neboť již vyšlehl od Hospodina hrozný hněv, pohroma již začala.“ (Nu 17,11)Mojžíš také velmi dobře věděl, že má-li být smírčí obřad vykonán, Bůh se nespokojí s ničím jiným, než s ohněm, který vychází od něho. Tento oheň byl udržován na oltáři a pokud chtěl Áron vykonat smírčí obřad, musel použít oheň svatý. Ten oheň, který nesmí nikdy vyhasnout a musel být neustále živen. Tento oheň smíru vedl k tomu, že ustal oheň hněvu. Je to ten stejný oheň, kterým hořel keř, ze kterého mluvil Bůh k Mojžíšovi. Ten stejný oheň, který sestoupil na oltář, když Šalomoun zasvětil Bohu chrám.