 |
Právě je 426 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
116464611
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Nebezpečná učení: Svobodné zednářství a Katolická církev I
Vloženo Pondělí, 18. březen 2013 @ 07:08:02 CET Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Tento článek, píšu aby ti co píšou, že katolíci chtějí se sjednotit se svobodným zednářstvím konečně přestáli psát tuto lež. Svobodné zednářství a katolická(tedy i římskokatolická) církev jsou dva směry, které se neztotožňují a papež zajisté nebude chtít ty dva proudy spojit. Žádám vás nešiřte již tyto nepravdy.
Předkládám dva dokumenty kde se mluví o postojí katolické církve k zednářství a to: Dopis prohlášení Kongregace pro nauku víry. V dalších částech uvedu další dokumenty. Žádám ostatní křesťany (Kristovce) nepatřící do katolické církve, aby uvedli podobné dokumenty, ať je jasné, že ani oni nesympatizují se svobodným zednářstvím.
POSVÁTNÁ KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY.
Dopis Complures episcopi, adresovaný předsedům biskupských
konferencí o katolících, kteří se stávají členy zednářských společností.
Č.j. 272/44, 19. července 1974; Notiziario CEl 1974, s. 191; AAS 73
(1981),240. Viz širší komentář v Civita cattolica 19, říjen 1974 a 21,
březen 1981.
Vaše Eminence, Vaše Excelence,
mnoho biskupů položilo této kongregaci otázku ohledně významu a
výkladu kánonu 2335 CIC, který pod trestem exkomunikace zakazuje
katolíkům stát se členy zednářských společností a společností podobného
typu.
Svatý stolec dlouho zkoumal tento problém a mnohokrát se radil s
biskupskými konferencemi zvlášť zainteresovanými v tomto případě, aby
lépe pochopil povahu a dnešní činnost těchto společností a také smýšlení
biskupů.
Značná různorodost odpovědí, která vyjadřuje odlišné situace v každé
zemi, nedovoluje Svatému stolci změnit stávající obecnou legislativu. Ta
proto zůstává v platnosti, dokud příslušná papežská komise pro revizi
kodexu neučiní veřejně platným právem nějaký nový kanonický zákon.
V případě posuzování jednotlivých případů je třeba mít na paměti, že
trestní zákon se musí vykládat v úzkém smyslu. Proto se může s jistotou
učit, že výše zmíněný kánon 2335 CIC se týká pouze těch katolíků, kteří
se stávají členy společností, které zjevně jednají proti církvi.
V každém případě však zůstává v platnosti zákaz, aby duchovní,
řeholníci a členové sekulárních institutů vstupovali do zednářských
společností.
Řím, 19. července 1974
Franjo kard. Šeper, prefekt
Článek je čerpán ze stránek: http://archiv.natia.cz
|
Re: Svobodné zednářství a Katolická církev I (Skóre: 1)
Vložil: rudinec v Pondělí, 18. březen 2013 @ 08:32:35 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Výňatok z knihy:Cudzi agent
IV. Cudzí agent vo Vatikáne
1.) Vatikán interne
20 preláti hovoria v talianskom bestselleri „Obžalúvame"
medzi iným o vplyve slobodomurárstva vo Vatikáne. Tieto
temné stránky Vatikánu sa odhalili krátko pred oslavou
milénia roku 2000. Autori veria:
„Kritický cieľ tohto diela bude dosiahnutý, keď pôjde
psychologicky do hĺbky a pripraví cestu novej reflexii, aby sa
vytvorila základňa pre, podľa možnosti, vážnu reformu."
Skutočne zbožné prianie. Ale kurz koncilu a koncilových
spisov, vrátane ekumenického debaklu, pripúšťa zrejme málo
nádeje na reformu cirkvi v zmysle 20 prelátov. Zvlášť nie
vtedy, keď čítame nasledujúci komentár z kapitoly XVIII
„Polyp slobodomurárstvo vo Vatikáne": „Slobodomurárstvo
obvykle nemení obyčaje, ktoré nachádza na mieste ich
nasadenia. Vo Vatikáne, pevnej bašte katolíckej cirkvi, sa
vyzbrojuje diabolskou trpezlivosťou a čaká. Čaká tak dlho,
kým nedosiahne najvyššie páky moci a nebude môcť udeľovať
rozkazy..."
To sa dotýka dokonca aj finančných tokov a bankových
obchodov Vatikánu. Pretože:
„Neviditeľnú ruku slobodomurárstva vo Vatikáne, v centre
skrytých síl medzi veľkými finančníkmi a vysokými úradmi, je
všade cítiť."
|
|
|
Re: Svobodné zednářství a Katolická církev I (Skóre: 1)
Vložil: rudinec v Úterý, 19. březen 2013 @ 07:16:57 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Kontrasty: Zednáři ve Vatikánu
Vloženo Čtvrtek, 30. březen 2006 @ 12:26:39 CEST Vložil: gojim
Zednáři ve Vatikánu
Po dlouhá léta se zabývám církevní a církevně politickou problematikou. Proto bych se rád
podělil s čtenáři o svůj názor na současný stav vatikánské hierarchie; začnu tedy nejdříve o
posledních papežích.
Pius XII. (1938-1958), Jan XXIII. (1858-1863), Pavel VI. (1963-78), Jan Pavel I. (1978-33
dní pontifikátu), Jan Pavel II. (1978-2005). To je stručně přehled papežů, o nichž bude zmínka.
Papež Pius XII byl geniální muž Církve a svatého života, asketa. Byl zvolen papežem krátce
před vypuknutím druhé světové války. Věděl velmi dobře, že za jeho pontifikátu je již Kristova
Církev podkopávána protibožskou a proticírkevní zednářskou infiltrací, především na těch
nejvyšších místech. Proto také velmi dlouho nejmenoval žádné nové kardinály, jichž tehdy
mělo být kolem sedmdesáti, jako při jeho vlastní volbě papežem. Když papež Pius XII. zemřel,
zůstalo jen 45 kardinálů. Pius XII. byl posledním ještě skutečně vládnoucím papežem,
který brzdil zednářské plány ve svaté Církvi. Proto měli všichni zrádci Církve zájem na jeho
bezživotí. Asi čtyři roky před tím, než skutečně zemřel, ohlásil jinak dobře informovaný Hlas
Ameriky jednoho večera, že papež umírá a sotva se dožije příštího rána. K ránu se papež při
plném vědomí modlil modlitbou sv. Ignáce: „Anima Christi, santifica me… (Duše Kristova,
posvěť mne…)“, a když došel k prosbě „in hora morfia voca et iube me venire ad Te… (v hodině
smrti povolej mne a rozkaž mi přijíti k Tobě)“, zjevil se mu Kristus. Vatikánský rozhlas
pak citoval jen poslední dvě slova Kristova: „Sequere me!“ (Následuj mne!) – což znamenalo,
že jako Kristus nezemře přirozenou smrtí…
Pius byl nejspíš otráven svým osobním lékařem (papežská kurie byla tehdy ještě bez zrádců
ve vlastních řadách), který za velké peníze rozprodával nepřátelům Církve fotografie agonií se
svíjejícího papeže. To je skutečnost.
Za svého zástupce navrhl Pius XII. janovského kardinála Siriho. Shromážděné konkláve
dlouho nebylo schopno se sjednotit na volbě nového papeže. K volbě totiž nestačila pouhá
většina, ale dvoutřetinová většina plus jeden hlas. Volba se neúměrně protahovala, a tak nakonec
kardinálové zvolili papežem 77letého a nemocného kardinála Roncalliho jako „papeže
přechodného období“. (Zřejmě se počítalo s tím, že nebude dlouho žít, a pak se situace nějak
vyjasní).
Zvolený kardinál Roncalli přijal jméno protipapeže doby velkého západního církevního
schismatu Jana XXIII. Předním na tuto tradici nenavázal žádný z papežů… Celý „světový“, tj.
Zednáři kontrolovaný tisk jásal... Ve Vatikánu byla provedena nekrvavá revoluce: Začalo
se „smýčit a větrat, všechny brány až do té doby nedobytné vatikánské pevnosti se otevřely
Židům, zednářům, a všem ostatním nepřátelům Kristovy Církve.
Tuto „revoluční“ změnu neomylně vyjadřují dvě hesla: Apertuta a ministra (otevření doleva)
a Aggiornamento (něco jako zevšednění)! Měl to být vznik nové, moderní církve, vycházející
vstříc „požadavkům“ nové doby! Vznik církve, která ztratila svou tisíciletou tradici a
tím ztratila svou totožnost! A tak se mohli později progresisté chlubit, že kdyby Pius XII.
vstal z mrtvých, že by svou Církev nepoznal…
Hned poté začaly být kazatelům dávány otevřené pokyny, držet se „úrovně horizontální“ (tj.
láska k bližnímu) a aby zanedbávali „úroveň vertikální“ (tj. láska k Bohu), což se i skutečně
děje! Znamená to, že se Kristova Církev má vzdát biblického, Bohem zjeveného náboženství,
a má se zapojit do zednářského úsilí o L Eglise Universala, všeobecnou církev, vyznávající
náboženství humanity a sociálního vykoupení lidstva, tak jak to bylo naplánováno v příšeří
zednářských lóží na konci minulého století, a tím má Kristova Církev spolu se zednáři budovat
New Age, tedy Nový věk!
New Age, jenž má propuknout hned počátkem třetího tisíciletí… Pak by se Církev mohla
uplatnit jen na poli charitativním, to znamená, že by se měla namísto katechizování starat
prakticky jen o ubytování bezdomovců, jak se dnes také děje.
Kardinál Roncalli byl (tedy pozdější papež Jan XIII.) nunciem v Paříži. V této
funkci byl navštěvován židovskými rabíny, a kdykoli k tomu byla příležitost, dával rabín při
vstupu do místnosti přednost slovy, že Starý Zákon byl dříve než Nový… Když byl nunciem
v Turecku, vstoupil podle tvrzení italského žurnalisty Carpiho do mystické sekty Bratrstva
Růže a Kříže (Rosenkruciáni). Je to zednářská odnož, která si vytkla za cíl zničit papežství.
Carpi to napsal v knize „Proroctví papeže Jana“. Pokud by toto tvrzení bylo pravdivé, a mnohé
tomu nasvědčuje, pak by šlo doslova o hroznou věc, protože automatická exkomunikace
„ipso facto“ podle can. 2335 se vztahuje nejen na zednáře, nýbrž i na zednářské neregulérní
odnože.
„Mozkem“ papeže Jana XXIII. byl kuriální kardinál Augustin Bea, pocházející ze staré židovské
rodiny, vypovězené před staletími ze Španělska a později usazené v Německu.
Nicméně Jan XXIII. byl pravověrný a konservativní. O tom svědčí např. to, že založil v Římě
fakultu pro výuku latiny, jež však nakonec pro odpor biskupů neuspěla. Když viděl, jak situace
na koncilu (Druhý Vatikánský koncil 1962) vypadá, trpěl strašnými výčitkami svědomí. Na
Boží hod svatodušní umírá v hrozném duševním rozpoložení… Dal svolat všechny, o nichž se
domníval, že jsou jeho přáteli, a zapřísáhl je, aby vyřídili jeho nástupci, že nemá v koncilu
pokračovat, protože on si to takhle nepředstavoval… Přítomní to umírajícímu slíbili, aby mu
ulehčili odchod na věčnost, i když příliš dobře věděli, že přání umírajícího o zastavení koncilu
již nelze splnit.
Jako svého nástupce navrhl papež Jan milánského arcibiskupa Montiniho, který pak byl
skutečně zvolen a přijal jméno Pavel VI. Montini byl původně kuriálním kardinálem, když se
však Pius XII. dozvěděl, že Montini za jeho zády jednal se Sovětským svazem, odstranil ho
z kurie podle zásady „promoveatur ut amoveatur“ (budiž povýšen, aby byl odstraněn) a jmenoval
ho arcibiskupem milánským. Pavel VI. byl slabý a pod vlivem progresivistů, zejména
zpočátku svého pontifikátu.
Jmenoval progresivity na mnohá důležitá místa a svým tajemníkem a státním sekretářem
jmenoval francouzského kuriálního kardinála Jeana Villota, který mu zadržoval korespondenci
a pozměňoval jeho písemné projevy. Papež Pavel VI. zemřel roku 1978. Po něm nastoupil
papež Jan Pavel I.
Ve třicátý druhý den jeho pontifikátu mu byl předložen kompletní seznam vatikánských
zednářů. (Bylo to právě v době, kdy v Itálii propukla aféra se zednářskou lóží a při ní vyšlo
najevo, že ve Vatikánu je kolem stovky zednářů). Nový papež řekl týž den večer poněkud nediplomaticky
kardinálu Villotovi, že na jeho služby dále nereflektuje. Dále ať už mluví jen
fakta. Když druhý den ráno nepřišel papež sloužit mši svatou, šli se podívat do jeho ložnice, a
nalezli papeže mrtvého. Byl okamžitě přivolán kardinál Villot, který papeže v době jeho nepřítomnosti
zastupoval, a postaral se o to, že nebyla zjištěna žádná stopa příčiny úmrtí. Přátele
papeže, kteří měli podezření na otravu, žádali lékařské ohledání těla, ale tomu Villot z titulu
své moci zabránil. Dovolte malou osobní vzpomínku k této události: V únoru roku 1979 jsem
se ptal na tuto záležitost českých kněží v Římě. Řekli mi tolik: „To už i vy za železnou oponou
víte, že Jan Pavel I. byl otráven?“ Jejich přesvědčení o nepřirozené smrti Jana Pavla I.
bylo pevné – viděli totiž v jednom roce mrtvá těla dvou papežů. Tělo Pavla VI. vyhlíželo docela
normálně, mrtvola Jana Pavla I. byla nepřirozeně promodralá…
Bankéř boží, zednáři a Vatikán
Během nekritických mediálních orgií kolem
úmrtí Jana Pavla II. a volby jeho nástupce nepozorovaně
proklouzla drobná agenturní zprávička, jež ale může pro
katolickou církev znamenat velké problémy. Ze stínů
minulosti se vynořil přízrak smrti Roberta Calviho, svého
času nazývaného Bankéř boží. Právě v den zahájení
kardinálského konkláve zatkla britská policie v rámci
obnoveného vyšetřování případu, který před čtvrtstoletím
vyrazil dech Itálii i celému světu, čtyři podezřelé.
Jménem, kolem něhož se celý případ točí, je
Roberto Calvi. Milánský rodák, věřící katolík, a
především finanční talent. Těsně po skončení druhé světové
války začíná pracovat pro Banco Ambrosiano, jednu ze sítě
bank katolické církve. Schopný finančník a obratný
kariérista rychle postupuje, až se dostane do vedení banky.
Na počátku šedesátých let se pod jeho vedením stává z Banco
Ambrosiana jeden z největších finančních ústavů Itálie.
Takové úspěchy nezůstanou dlouho bez odezvy spokojeného
Vatikánu. Mladého bankéře bere pod patronaci vatikánský
finanční mág a osobní přítel papeže Pavla VI. Michael
Sindona. Tento muž není jen důvěrníkem vatikánské elity,
je také bývalou spojkou mezi CIA a sicilskou mafií. Jeho
dlouhé prsty mu umožňují ilegálně investovat vatikánské
finance v zámoří a jinou cestou přivádět zisk zpět ve
prospěch třetího důležitého muže celého případu, biskupa
Paula Marcinkuse. Jako další osobní přítel papeže Pavla
VI. stojí chicagský biskup od začátku sedmdesátých
let v čele Vatikánské banky. Calvi, Sindona a biskup
Marcinkus uzavírají tajný obchodní pakt. Cílem
není nic menšího než
vybudování tajného finančního impéria Vatikánu mimo
dohled italských finančních úřadů.
Biskup Paul Marcinkus s
Janem Pavlem II.
Čtvrtým mužem
do partie je Licio Gelli, velmistr zednářské lóže
Propaganda Due neboli P-2.
PROPAGANDA DUE
P-2 byla lóží zřízenou na konci 19. století pro
zahraniční svobodné zednáře, kteří dlouhodobě pobývali v
Itálii. Licio Gelli, bývalý člen Mussoliniho černých
košil a později Obersturmführer SS, se do jejího
čela postavil v polovině šedesátých let. Pod jeho vedením
se z P-2 rychle stává tajná organizace spolčující
nejvýznamnější muže tehdejší Itálie. Dobrovolně či na
základě Gelliho vydírání do ní vstupují přední právníci,
obchodníci, vojenští velitelé, důstojníci tajné služby a
také bankéři. Jména Calvi a Sindona mezi nimi nesmějí
chybět. Tajné bankovní impérium, které budují pro Vatikán,
se stává součástí rozsáhlé sítě kontaktů, ilegálních
obchodů, praní špinavých peněz organizovaného
Gellim a jeho lóží.
P-2 buduje své
pobočky také v Argentině, kde ji údajně řídí sám prezident
Juan Domingo Perón, a v dalších jihoamerických zemích - zde
jsou jejími členy důstojníci vojenských junt podporovaných CIA a také drogové kartely.
Velmistru Gellimu ale nestačí pouze bohatnout. Má
veliké ambice. Při pozdějším vyšetřování Calviho vraždy
nalezne policie v jeho domě detailně vypracovaný dokument
nazvaný "Plán na znovuzrození demokracie," který by cestou
nenásilného převratu zavedl v Itálii jakousi autoritativní
formu demokracie v čele s elitou - členy P-2. Nepřátelé
státu - mají být internováni, volební
právo omezeno.
Licio Gelli, velmistr zednářské
lóže
V Gelliho vile nalézá policie také tajný seznam asi tisícovky členů P-2,
mezi nimiž nechybějí ani tak zvučná jména jako dnešní premiér Silvio
Berlusconi či Vittorio Emanuele, člen bývalého královského rodu. V
reakci na tato odhalení zavádí Itálie na počátku osmdesátých let zákaz
tajných společenství, obzvláště přísný pro členy uniformovaných složek.
VYŠETŘOVÁNÍ A SEBEVRAŽDA
S jídlem roste chuť, na druhou stranu ale
klesá obezřetnost a na konci sedmdesátých let stále
bohatší finanční síť Vatikánu a P-2 začíná přitahovat
pozornost italských vyšetřovatelů. Objevují se i první
finanční obtíže. V důsledku příliš velkorysých
zahraničních investic se v roce 1976 hroutí Sindonovo
bankovní impérium. Na Gelliho upozornění vatikánský
bankéř na poslední chvíli uniká zatčení a prchá z Itálie. Roberto
Calvi ale odmítá použít finanční prostředky Banky
Ambrosiano ve prospěch svého bývalého ochránce.
Čtyřlístek se trhá. Mračna se však už stahují i nad
Banco Ambrosianem, které je v té době suverénně největší
soukromou italskou bankou. Calvi žádá pomoc svých
vatikánských ochránců. Šéf Vatikánské banky Marcinkus,
který je mezitím povýšen na arcibiskupa, mu poskytne
krytí Svatého stolce. Je však pozdě. V roce 1981
oznamuje Banco Ambrosiano krach. Podle vyšetřovatelů se
v nepřehledné změti investic, nastrčených společností a
peněz Vatikánu, katolických bank a mafie ztratilo jeden
a čtvrt miliardy dolarů.
Hlavní odpovědnost nese pochopitelně její šéf
Roberto Calvi. Média mu brzy vymyslí přiléhavou
přezdívku -Bankéř boží.
Problémy mají i dva právě
jmenovaní nejvyšší představitelé církve - papež Jan
Pavel II. a šéf kongregace pro církevní nauku Joseph
Ratzinger. Oba čelí silnému tlaku na okamžité očištění
církevních financí a propuštění všech vatikánských
úředníků, kteří se do skandálu namočili, především
arcibiskupa Marcinkuse. Události dostávají rychlý spád.
Roberto Calvi je odsouzen za korupci a defraudaci.
Odvolává se ale a je propuštěn na kauci. Tajně prchá
přes Jugoslávii a Rakousko do Londýna. S sebou má kufřík
plný kompromitujících materiálů. O osm dní později je na
lešení pod londýnským mostem Blackfriars nalezeno
oběšené tělo muže s asi patnácti tisíci dolary a
rozbitými cihlami, symbolem odpadlého zednáře, v kapse.
Policie brzy zjistí jeho totožnost - Roberto Calvi,
Bankéř boží. Oficiální závěr vyšetřování zní -sebevražda
v důsledku životního krachu.
DRUHÉ VYŠETŘOVÁNÍ A VRAŽDA
V následujících letech pokračuje vyšetřování
finančního skandálu. Svému osudu nakonec neunikne ani
bývalý Calviho ochránce. Po zatčení v USA a následném
vydání do Itálie je ve vězení zavražděn Michael Sindona.
Velmistr P-2 Licio Gelli prchá do zahraničí, jen
arcibiskup Marcinkus zůstává pod ochranou Vatikánu i v
čele Banco Vaticana ještě další desetiletí. Dnes se, i
nadále pod diplomatickou ochranou Svatého stolce, stará o
malý kostel v americkém Sun City. O tom, co se před
čtvrtstoletím stalo, odmítá mluvit.
Kauza Bankéře božího ale usnula jen dočasně.
Před třemi lety dospěli britští vyšetřovatelé k závěru,
že Calvi byl ve skutečnosti zavražděn. Britská i italská
policie případ znovu otevřely a osmnáctého dubna tohoto
roku zatkla v souvislosti s Calviho vraždou italská
policie čtyři lidi. Mezi nimi i Flavia Carboniho,
bývalého vatikánského prostředníka s mafiánskými styky.
Obnovené italsko-britské vyšetřování má k dispozici
techniku 21. století a údajně i řadu nových důkazů o
zapojení Vatikánu do Calviho špinavých obchodů. Jisté
je, že pokud tato bomba vybuchne, bude mít Vatikán
obrovské problémy.
"KATOLICKÝ" ZEDNÁŘI V ČECHÁCH
Bývalý dominikán Odilo Štampach se v televizním pořadu přiznal, že je už
více než deset let svobodným zednářem. Uvedl také, že současný biskup
Dominik Duka půjčoval svícny k zednářským praktikám. Jaký je současný
vztah katolické církve k tomuto spolku? Může v něm být katolík kněz nebo
laik? Jsou informace o biskupovi Dukovi pravdivé?Jak je to s dalšími
knězi, není třeba Tomáš Halík také v tomto spolku? Proč se vlastně
Štampach takto veřejně přiznává?
Pokusím se odpovědět osobně i obecně k pořadu ČT Vertikála, kde mj.
vystupoval i Ivan Štampach, dříve řeholní dominikánský bratr Odilo O.P. V
prvé řadě mne mrzí formulace "proč se Štampach veřejně přiznává", která
snad nevědomky užívá policejní a soudní terminologii.
Není to okrajová záležitost, svědčí o postoji mnoha lidí jak k zednářům,
tak k Ivanu Štampachovi. Ani oni, ani on však nejsou zločinci. Štampach
se veřejně k zednářům hlásí a své důvody zná sám, pisatelka se jej může
zeptat na jeho elektronické adrese, není na mně, abych se dohadoval
důvodů.
Řekněme však rovnou to, co bylo řečeno i v uvedeném pořadu - není v naší
zemi obvyklé takto veřejně se k příslušnosti v lóži hlásit. Pokud vím,
učinil to herec a bývalý moderátor Svobodné Evropy Štěpánek po svém
návratu z německé emigrace.
Nejen tento dotaz, ale mnohem více reakce řady
církevních představitelů na uvedený pořad ČT svědčí o
tom, jak málo pozorně dokážeme naslouchat médiím.
Ivan Štampach rozhodně neřekl, že biskup Duka je zednář,
ani neuvedl, že on jej se zednáři seznámil. Štampach
vyprávěl oblíbenou historku prvního setkání se zednářem,
historku, která je roztomilá, ale nepozornými posluchači
může být (a je) interpretována pomlouvačně a nebezpečně.
Pro ty, kdo Vertikálu neslyšeli, nebo ji poslouchali nesoustředěně,
shrnu: do dominikánského kláštera v Praze po revoluci přišel neznámý
člověk, který si potřeboval půjčit svícny. Neřekl k čemu, neřekl ani, že
se jedná o zednáře. Dominik Duka, tehdejší provinciál, mu svícny
půjčil, ale opsal si pro jistotu číslo auta, v němž byly odváženy. Od
půjčovatele dostal vizitku s normálním jménem.
Během dalších událostí, které Štampach nezmínil, např. zpráv v tisku o
návštěvě jedné americké delegace a znovuobnovení zednářské lóže, se
provinciál domníval, že se jednalo právě o tuto akci. Řekl to
Štampachovi jako religionistovi a zájemci o sekty a různé náboženské a
polonáboženské organizace. Svícny byly už vráceny, vizitku Dominik
ztratil. To vše bylo v pořadu řečeno. I to, že se Štampach dostal k
zednářům přes manžela své známé, které po čase právě tuto historku
vyprávěl a ona na ni zareagovala tak, že vlastně zednáře zná.
Podle církevních předpisů, které se ovšem léty měnívají,
by kněz neměl být v zednářské lóži. Církev k tomuto
nařízení vedly zřejmě dva hlavní důvody: některé lóže
jsou zaměřeny spíše ateisticky a kněz by neměl sloužit
dvěma pánům.
Zda jsou či nejsou v českých lóžích další kněží, to není známo. Podle
mých informací v naší zemi kněží respektují nařízení Vatikánu v této
věci. Nemohu mluvit za Tomáše Halíka, ale nic nebrání zeptat se jej, je
to veřejně činná osoba a velmi
otevřený člověk, který jistě odpoví.
Zdroje: Reflex 18/2005, Týdenník Politika 1992.
K téme:
Cíle Iluminátů, dosadit na místo papeže svého
člověka, se zdá být dosaženo !
Tajné dějiny jezuitů
Zoznam slobodomurárov v katolíckej
cirkvi
Nové dogmatické učenie rímsko-katolíkov, prijaté II.
vatikánskym koncilom
Svetovláda slobodomurárov a iluminátov
EU v biblických proroctvách?
Pyramída na jednodolárovej bankovke
a Veľká pečať USA
Ilumináti
Stručné dejiny slobodomurárstva |
Re: Re: Svobodné zednářství a Katolická církev I (Skóre: 1)
Vložil: poutnick v Středa, 20. březen 2013 @ 14:56:22 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Je zajímavé slyšet zrovna od Rudince takovou chválu a zrovna na svatého otce Pia XII.. Že se mu v hodině smrti zjevil sám náš Pán. Papeži kterého obviňuje světová konspirace z těch nejstrašnějších zločinů a spolčení s Hitlerem. Kterému přišel po válce do Vatikánu poděkovat cca milion židů za všechno co udělal pro jejich národ a nevadilo jim ani to že vrchní římský rabín konvertoval do katolické církve.
|
]
|
|
|
|
