poslal Nepřihlášený Bratrská jednota baptistů (BJB) se
na svém mimořádném sjezdu 19. 1. 2013 v Praze rozhodla nepřijmout
finance, které jí byly přisouzeny v rámci „vyrovnání“ mezi státem a
církvemi. Pro člověka, který alespoň něco málo ví o baptistické tradici,
nebylo asi toto rozhodnutí nijak překvapivé. Odluka církve od státu,
zahrnující také oblast finanční soběstačnosti, byla vždy pevnou součástí
baptistického hnutí ve všech jeho rozmanitých podobách. Přece se ale
dnes nad rozhodnutím BJB objevují otázky a nejrůznější komentáře, občas
jen velmi neúspěšně skrývající rozhořčení a údiv.
Poměrně typickým příkladem takové
reakce byl také článek, uveřejněný na blogu ihned.cz kazatelem Církve
bratrské Danielem Kvasničkou. Autor hned v úvodu konstatuje, že byl
„pokřtěný baptisty“. Tato už sama o sobě teologicky pozoruhodná
formulace má snad vyvolat jistotu, že bratr Kvasnička dobře zná
prostředí BJB, k jejímuž rozhodnutí se vyjadřuje. Jeho následující slova
ale spíše signalizují, že baptistickou tradici buďto nezná, nebo
vykládá velice elasticky. (To by ostatně odpovídalo elasticitě, se
kterou se v dobách komunismu zástupci CB prezentovali před svými
americkými baptistickými donátory jako baptistická církev.)
V
prvé řadě se bratr Kvasnička pozastavuje nad tím, že BJB neodmítla už
celý samotný proces jednání. Že zareagovala až ve chvíli, kdy bylo
přijetí zákona schváleno. K tomu je potřeba doplnit, že baptisté se
nestraní rozhovoru a jednání se státem. Odluka neznamená izolaci a
mlčení. Chvíle, kdy se celý návrh zákona tvaroval, byla přirozeným
okamžikem pro rozhovor. Jednotlivé sbory pochopitelně přemýšlely nad
tím, jak se k věci „vyrovnání“ postavit. Tato otázka byla tématem také
při setkáních kazatelů a na Radě zástupců sborů. Názory sborů se v této
věci lišily a pokrývaly celé spektrum, od přesvědčení, že je potřeba
jednoznačné odmítnutí, až po touhu finance přijmout. (Vzhledem k tomu,
že se jedná o náhrady za nevrácený majetek z období komunismu, není bez
zajímavosti, že tuto touhu nejhlasitěji prezentovaly zejména rusky
mluvící sbory, vzniklé v nedávných letech.)
Mimořádný sjezd byl svolán v okamžiku, kdy byl rozhovor ukončen a zákon
ve své konkrétní podobě schválen. Sbory BJB se svobodně rozhodly
finanční důsledky, vyplývající z tohoto konkrétního finálního znění
zákona, nepřijmout. Bratr Kvasnička k tomu říká, že v tomto rozhodnutí
„baptisté nemají jeho hlas“. Ano, nemáme. Stejně jako nemáme hlasy mnoha
jiných, kteří by nám chtěli poradit, co a jak máme dělat. Nerozhodujeme
se podle hlasů jednotlivců – dokonce ani těch „pokřtěných baptisty“ –
ale podle rozpoznání našich sborových společenství.
Druhá výhrada bratra Kvasničky má formu otázky: „To je jisté, že stát,
který naneštěstí občas řídí nějaký podivný holomek, bude lépe hospodařit
než stát v těle Bratrské jednoty baptistů a jiných křesťanů?“ Jisté to
není. Ale my nejsme banka ani organizace založená k spravování majetku.
Nehledě na to, že ten, kdo zná církevní prostředí, dobře ví, jak je
právě v otázce správy majetku často ohrožené naivitou, neprůhledností,
zneužitelností. Snad to neplatí obecně, snad se to postupně zlepšuje.
Však budeme mít možnost pozorovat, jak si církve s navráceným majetkem
poradí.
Třetí, poslední výhrada, kterou bratr Kvasnička vznáší, má téměř
teologický nádech. „Pokud jsme křesťané, jsou pro nás všechny peníze tak
trochu cizí peníze. Když se Kristus podíval na peníz, měl
rychlou odpověď na to, komu peníz patří: císaři!“ To je patrně reakce na
to, že se z prostředí BJB objevovalo volání, že naší komunitě stát
téměř nic nedluží, a proto jsou to „cizí peníze“, na které nemáme nárok.
Ponechme stranou podiv nad tím, ke kolika různým účelům už posloužil
biblický motiv: „Co je císařovo, odevzdejte císaři“. Ano, všechno patří
Bohu, jak Daniel Kvasnička píše. To ale přece ani v Písmu nebrání
rozlišování mezi dočasně „vlastním“ a „cizím“ majetkem. Někdo nám nabízí
peníze, které nám nepatří. A my se nechceme zabývat tím, kdo (stát,
katolická církev, ERC?) a proč. Nejsou to naše peníze. Svobodně jsme se
rozhodli: děkujeme, nechte si je.
Rozhodnutí BJB není populistické, ale vyrůstá z několikasetleté
baptistické tradice odluky. To, že se takto BJB rozhodla, nemusí se
určitě každému líbit. Zároveň je to ale pozitivní signál, že církev
nemusí jednat jen pragmaticky.
PS: Na závěr ještě jedno upřesnění. Daniel Kvasnička ve svém článku
píše: „Baptistům ke cti, oni už zkusili státní podporu v minulých letech
odmítnout. Pak se k ní ale rozumně vrátili.“ Tato formulace je silně
zavádějící. Od svého vzniku na konci 19. století se čeští baptisté až do
počátku padesátých let samofinancovali. Do ranku „povinně dotovaných“
se dostali pod tlakem komunistického režimu. Po revoluci se BJB
navrátila k samofinancování. Přesto některé sbory, z obav o svou
existenci, požádaly opět o příspěvek na platy kazatelů. Argumentace,
která tento krok podpořila, nebyla příliš vzdálená argumentaci bratra
Kvasničky. Zároveň je ale toto rozhodnutí trvale zdrojem napětí a
určitého rozdělení v BJB. Možná to vypadá nepřehledně, ale je to jen
další důkaz toho, že BJB není církev, ale pouze aliance, sdružující
samostatné a svobodně se rozhodující sbory.
Jáchym Gondáš
časopis Protestant 2013/2
