Milí, povím vám příběh, který se opravdu stal. Vyprávěla mi ho  jedna dívka

Byla jsem velice mladá a vrátila se po mateřské dovolené opět do práce. Pracovala jsem v jeslích. Jesle, místní malinká nemocnice i ostatní zdravotnická zařízení patřily pod jednoho zaměstnavatele, což byl tehdy OUNZ. Tak se stávalo, že když v nemocnici chyběly sestřičky, museli tam nastoupit pracovnicí z jiných zařízení.  A protože jsem byla ještě mladá a nebylo mi ani dvacet pět roků, patřila jsem k těm, kteří museli nastoupit pomáhat tam, kde to byla potřeba. Práce ve zdravotnictví mne baví a přála jsem se stát lékařkou.

Už jsem měla podanou přihlášku na fakultu a možná bych se tam i dostala. Nakonec jsem se rozhodla pro mateřství. Tehdy,kdy se příběh stal, jsem byla vyslána pomáhat na internu. Mám ráda tuto práci a vždy jsem se ji snažila plnit co nejsvědomitěji. Jednou o noční službě se mi přihodila zvláštní věc. Na pokoji úplně sama ležela paní s nemocným srdcem. Vážila  hodně přes dvě stě kilogramů.  Měla přes sebe jen bílou košili, která ani nepřekryla všechny části těla. Aby k ní bylo místo, byly ostatní postele odstěhovány. A tak uprostřed malého pokoje leží paní a těžce dýchala. Měla jsem v té době na starosti ještě asi  třicet podobných pacientů. Nevěděla jsem, kde mi hlava stojí, zvonky drnčely. Po osmnácte hodně až do rána tam byla jedna sestra na skoro tři desítky pacientů. Atak jsem pomáhala, kde jsem mohla. Většinou šlo o mytí, pomoc se stolicí, úpravu lůžka, podání pití. Několikrát jsem se podívala na pokoj té nemocné paní. Bývala učitelkou a nyní asi čerstvě v důchodu.  Vešla jsem někdy v noci na její pokoj a ptám se, protože jsme viděla, že paní nespí: „ Paní, nepotřebujete něco?“ Pohlédly na mne její smutné oči a v nich tichá prosbička, která byla odpovědí na moji otázku. „ Člověka, člověka.“.

Zarazila jsem se. Takovou prosbu mi žádný pacient ještě nevyslovil. Zadrčel zvonek. Věděla jsem, že musím jinam. Pochladila jsem ji po hlavě. „ Počkejte, já přijdu“  Zvonily další  a další zvonky, musela jsem připravit léky na ráno, zapsat vše do hlášení a čas utíkal. Už je skoro čtyři. Musím za tou paní. Ještě nespala. Její oči se dívaly do stropu a pak se obrátily ke mně. Smutné oči. Pohladila jsem ji, seděla pár minut na posteli a z mých ústa zaznělo“ Člověk přichází a odejde, ale Pán Bůh vás nikdy neopustí. On vás má rád jak nikdo z lidí..“  Paní vnímala , co říkám, možná se jí ulevilo, držela jsem ji za  ruku, aby cítila blízkost člověka, což si přála. Opět drčí zvonek a já ji pohladím a odcházím. Pak se vracím znovu a ta paní konečně usnula. Dýchá normálně. Spí. Je ráno a už musím odcházet. Říkám děvčatům: „ Holky , nebuďte ji! Celou noc nespala.“ Odcházím domů  a po cestě jako obvykle se modlím a modlím se i za moji pacientku. „Pane Bože, je-li to Tvá vůle, pomoz té paní, pomoz jí od trápení a vezmi k sobě“

Druhý den nastupuji na ranní službu. Co dělá moje pacientka? Pokoj je již prázdný a v knize hlášení se dozvídám, že zemřela včera krátce po mém odchodu z práce. A tak moje slova byla poslední lidská slova,  co slyšela.