Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Kázanie Johna Wesleyho z 11.6.1738 na univerzite v Oxforde:

Milosťou spasení ste skrze vieru (Ef 2:8)


Všechna požehnání, která Bůh člověku uděluje, pocházejí z pouhé Boží milosti, štědrosti nebo dobroty, z jeho svobodné, naprosto nezasloužené dobroty, neboť člověk nemá ani nejmenší nárok na jeho milosrdenství. Byla to svobodná milost, že „učinil člověka z prachu země a vdechl v chřípě jeho dchnutí života„ (Gn 2:7) a vtiskl této duši obraz Boží (Gn 1:27) a „všecko podložil pod nohy jeho“ (Ž 8:7). Tato svobodná milost dává i nám, až do tohoto dne, život, dech i všechno ostatní (Sk 17:25). Neboť nic z toho, co jsme, co máme, nebo co činíme, si nemůže zasloužit to nejmenší z Boží ruky. „Cožkoli se dálo při nás, dělal jsi ty„ (Iz 26:12). To vše je proto dalším příkladem svobodné milosti a jakákoli spravedlnost člověka je také darem od Boha.

Nalezne-li hříšník milost u Boha, je to jen „milost za milostí“ (Jn 1:16). Jestliže nám Bůh ráčí neustále dávat nová požehnání, dokonce největší ze všech požehnání, spasení, co k tomu můžeme říci jiného než „Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar!“ (2Kor 9:15) A tak tomu vskutku je. V tom Bůh „prokazuje svou lásku k nám, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Rim 5:8), aby nás spasil. Proto „milostí tedy jste spaseni skrze víru“. Milost je zdrojem, víra podmínkou spasení.

Abychom nepropásli tuto Boží milost, musíme pečlivě zkoumat:
I. jaká to je víra, skrze níž jsme spaseni,
II. jaké to je spasení, které je skrze víru,
III. jak odpovědět na některé námitky.

Jaká to je víra, skrze níž jsme spaseni?

Předně je třeba odpovědět všeobecně, že to je víra v Krista: Kristus a Bůh skrze Krista jsou jejím jediným předmětem. V tom se proto jasně liší od víry starověkých nebo moderních pohanů. A od ďáblovy víry se jasně liší tím, že to není věc spekulace a rozumu, chladný neživý souhlas, sled myšlenek v hlavě, nýbrž také stav srdce. Písmo praví: „Srdcem věříme k spravedlnosti“ a „vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Rim 10:9).

A od víry, kterou měli apoštolové, když Pán s nimi byl na zemi, se liší tím, že uznává nezbytnost a zásluhy jeho smrti a moc jeho vzkříšení. Uznává jeho smrt jako jedině dostatečný prostředek ke spáse člověka od věčné smrti a jeho vzkříšení jako obnovení nás všech k životu a nesmrtelnosti, neboť on „byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění“ (Rim 4:25). Křesťanská víra proto je nejen souhlasem s celým evangeliem Kristovým, nýbrž také spolehnutím na krev Kristovu, důvěrou v zásluhy jeho života, smrti a vzkříšení, spolehnutím na něho jako na naše smíření a náš život, jako na obětovaného za nás a žijícího v nás. Je to pevná důvěra, kterou člověk má v Boha, že pro zásluhy Kristovy jsou jeho hříchy odpuštěny a on je smířen s Bohem, a v důsledku toho je to upřímné přilnutí k tomu, který je naší „moudrostí, spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (1Kor 1:30) či jedním slovem spasením.

Jaké to je spasení, které je skrze tuto víru?

Kromě ostatních významů to je předně přítomné spasení. Ti, kdo jsou účastníky této víry, je mohou dosáhnout a skutečně je už dosáhli na zemi. Vždyť apoštol píše věřícím v Efezu a jejich prostřednictvím věřícím všech věků, ne budete (ač i to je pravda), ale „spaseni jste skrze víru“.

Jste spaseni (abychom vše shrnuli do jednoho slova) od hříchu. Takové je spasení skrze víru. Takové je ono velké spasení, které předpověděl anděl dříve než Bůh poslal svého jednorozeného Syna na svět: „Dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“ (Mt 1:21). Ani zde ani jinde v Písmu není nějaké ohraničení nebo omezení. Všemu jeho lidu, nebo jak se praví jinde, každému, kdo v něho uvěří, (Rim 3:22) budou odpuštěny hříchy (Sk 10:43), původní a skutečný, minulý a přítomný hřích, hřích těla i ducha. Skrze víru v Krista jsou spaseni od viny a od moci hříchu.

Předně: od viny každého minulého hříchu, neboť „celý svět byl před Bohem usvědčen z viny“ (Rim 3:19), že kdyby Bůh chtěl „mít na zřeteli nepravosti, kdo obstojí“ (Ž 130:3)? „Ze zákona pochází poznání hříchu“, nikoli vysvobození, takže „ze skutků zákona nebude před ním nikdo ospravedlněn“. Nyní však „Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista“ je zjevena všem „kdo věří“. Nyní jsou „ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý“, když promíjel minulé hříchy (Rim 3:20-25). Nyní nás Kristus „vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe“ (Gal 3:13). On „vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž“ (Kol 2:14). „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.“ (Rim 8:1)

A když jsou spaseni od viny, jsou také spaseni od strachu. Ne od synovského strachu, aby se neprovinili, ale od strachu služebníka, od strachu, který „působí muka“ (1Jn 4:18), od strachu před trestem, od strachu před hněvem Boha, kterého už nepokládají za tvrdého Pána, ale za laskavého Otce. „Nepřijali přece Ducha otroctví, nýbrž přijali Ducha synovství, v němž volají: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje jejich duchu, že jsou Boží děti.“ (Rim 8:15n) Jsou tedy spaseni od strachu, i když ne od možnosti, že by vypadli z Boží milosti a přišli o velká a vzácná zaslíbení. Je jim „vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek jejich dědictví“ (Ef 1:13n). Proto mají „pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista… Chlubí se nadějí, že dosáhnou slávy Boží… A Boží láska je vylita do jejich srdcí skrze Ducha svatého, který jim byl dán“ (Rim 5:1-5). A tak jsou jisti (i když snad ne v každém čase ani ve stejné míře), „že ani smrt ani život, ani přítomnost ani budoucnost, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže je odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Rim 8:38n).

Dále: touto vírou jsou spaseni jak od viny, tak od moci hříchu. Apoštol prohlašuje: „Víte, že Syn Boží se zjevil, aby naše hříchy sňal,
a v něm žádný hřích není. Kdo v Synu zůstává, nehřeší“ (1Jn 3:5n). A opět: „Dítky, ať vás nikdo neklame… Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla“ (1Jn 3:7n). „Každý, kdo věří, je zrozen z Boha.“ (1Jn 5:1) A „kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává, ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha“ (1Jn 3:9). A znovu: „Víme, že žádný, kdo se zrodil z Boha, nehřeší, nýbrž že, kdo je zrozen z Boha, se ho drží, a ten zlý se ho nedotkne“ (1Jn 5:18).

Kdo se u víře narodil z Boha, nehřeší úmyslně nebo záměrně 1) navyklým hříchem, neboť každý navyklý hřích je hříchem, který panuje, a hřích nemůže panovat v tom, kdo uvěřil, ani 2) úmyslným hříchem, neboť pokud zůstává ve víře, je jeho vůle obrácena proti každému hříchu a on si jej oškliví jako smrtelný jed, ani 3) hříšnou žádostí, protože si neustále žádá svatou a dokonalou Boží vůli (Rim 12:2) a každou nesvatou žádost z Boží milosti udušuje v zárodku, ani 4) nehřeší skutkem, slovem nebo myšlenkou ze slabosti, protože jeho slabosti nenacházejí podporu v jeho vůli a bez toho vlastně nejsou hříchem. Proto „kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu“ (1Jn 3:9). A ač nemůžeme říci, že nehřešil, přece teď „nehřeší “ (1Jn 5:18).

To tedy je spasení, které je skrze víru už v tomto přítomném světě: spasení od hříchů a od následků hříchu. Obojí se často označuje slovem ospravedlnění, což v nejširším slova smyslu zahrnuje vysvobození od viny a od trestu prostřednictvím Kristova smíření, skutečně vztaženého na duši hříšníka, jenž v něho nyní věří, a vysvobození od moci hříchu skrze Krista „zformovaného v jeho srdci“ (Gal 4:19). Kdo takto je ospravedlněn nebo spasen skrze víru, je vskutku znovuzrozen. Je znovuzrozen z Ducha (Jn 3:3,5) k novému životu, který „je skryt spolu s Kristem v Bohu“ (Kol 3:3). Jako „novorozené dítě má touhu jen po nefalšovaném adolon, duchovním mléku, aby jím rostl“ (1Pt 2:2), „posiluje se v Pánu“, svém Bohu (Ef 6:10), „z víry u víru“ (Rim 1:17), „milostí za milostí“ (Jn 1:16), až „doroste zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Ef 4:13).

První běžná námitka proti tomu zní:

Kázat spasení nebo ospravedlnění toliko z víry znamená kázat proti svatosti a dobrým skutkům. Na to lze dát krátkou odpověď: Bylo by tomu tak, kdybychom mluvili, jako někteří, o víře, která s nimi nesouvisí. Avšak my mluvíme o víře, která nutně vede k dobrým skutkům a k svatosti.

Bude jistě užitečné zabývat se touto námitkou obšírněji, zejména když nejde o námitku novou, ale o námitku z doby apoštola Pavla. Už tehdy se ptali: „To tedy vírou rušíme zákon?“ Odpovídáme: Předně každý, kdo nekáže víru, zřejmě ruší zákon, buď přímo a viditelně omezováními a výklady, které vymazávají ducha textu, nebo nepřímo zamlčováním jediného způsobu, jak jej naplnit. My však „zákon potvrzujeme“ tím, že ukazujeme celý jeho rozsah a duchovní smysl a že všechny lidi voláme na tuto cestu živou, „aby spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nich“ (Rim 8:4). Ti pak, důvěřujíce jedině v krev Kristovu, užívají všech prostředků, které on ustanovil, konají všechny dobré skutky, „které Bůh připravil, aby v nich chodili“ (Ef 2:10), a okoušejí a projevují všechny svaté a nebeské způsoby i „takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši“ (Fp 2:5).

Ale nevede kázání této víry lidi k pýše? Odpovídáme: Může tomu tak být. Proto je třeba každého věřícího vážně napomenout (slovy velkého apoštola): První větve „byly vylomeny pro svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe! Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat.“ A pokud v tom setrvává, bude si připomínat slova apoštola Pavla, který tuto námitku předvídal a odpověděl: „Kde zůstala chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoli, nýbrž zákonem víry!“ (Rim 3:27). Kdyby člověk byl ospravedlněn ze svých skutků, měl by se čím chlubit. Ale není chlouby pro toho, „kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému“ (Rim 4:5). Stejný smysl mají i slova předcházející a následující text Ef 2:4n: „Bůh, bohatý v milosrdenství… probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! …, aby se prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Milostí jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás.“ Z vás nepochází ani víra ani spása. „Je to Boží dar“ (Ef 2:8), svobodný, nezasloužený dar, a to jak víra, skrze kterou jste spaseni, tak i spasení, které ze své dobře libé vůle, z pouhé laskavosti k víře připojuje. Že věříte, je jeden z dokladů  jeho milosti, a že věříce jste spaseni, je další doklad. „Ne ze skutků, aby se někdo nechlubil.“ Neboť všechny naše skutky, všechna naše spravedlnost před naším uvěřením nezasluhují nic než odsouzení. Naprosto nemohou vést k víře, která není „ze skutků“. Spasení také není ze skutků, které činíme po uvěření, neboť to potom je Bůh, „který v nás působí“ (Fp 2:13). Když nám tedy dává odplatu za to, co sám v nás působí, je to jenom projev jeho přehojné milosti, a neposkytuje nám žádný důvod, abychom se vyvyšovali.

Mluvíme-li však o Boží milosti tak, že zachraňuje nebo ospravedlňuje toliko z víry, nenabádáme tím lidi, aby hřešili? To se opravdu může stát a také se to stává. Mnozí „žijí v hříchu, aby se rozhojnila milost“, ale jejich krev přijde na jejich hlavu. Dobrotivost Boží by je měla vést k pokání a povede k němu ty, kdo jsou upřímného srdce. Když poznají, že u něho je odpuštění, budou k němu volat, aby smyl také jejich hřích skrze víru v Ježíše. A budou-li volat opravdově a neustávat, budou-li ho hledat všemi prostředky, které ustanovil, nedají-li se potěšit, dokud nepřijde, „přijde a neopozdí se“ (Žid 10:37). A on může vykonat mnoho v krátké době. Ve Skutcích apoštolských je mnoho příkladů toho, jak Bůh vzbudil tuto víru v srdci lidí jako když blesk přichází s nebe. Ve stejnou hodinu, kdy Pavel a Silas začali kázat, žalářník činil pokání, uvěřil a byl pokřtěn. Totéž se stalo při třech tisících, kteří při Petrově prvním kázání o letnicích činili pokání a uvěřili. A Bohu buď chvála, že i nyní je mnoho živých svědků, že dosud je čas „dostatečný k vysvobození“ (Iz 63:1).

Proti téže pravdě se však ozývá z jiného hlediska zcela protichůdná námitka: „Nemůže-li člověk být spasen pro to, co vykoná, pak ho to povede k zoufalství.“ Ano, k zoufalství, že nemůže být spasen vlastními skutky, vlastními zásluhami nebo vlastní spravedlností. A tak tomu má být, neboť nikdo nemůže spoléhat na Kristovy zásluhy, dokud se nevzdal svých vlastních zásluh. Ten, kdo „chce uplatnit svou vlastní spravedlnost“, nemůže obdržet spravedlnost Boží. Nemůže mu být dána spravedlnost, která je z víry, spoléhá-li na spravedlnost, která je ze Zákona.

Říká se však, že to je nauka, která nepřináší útěchu. Ďábel mluvil podle svého zvyku, to znamená nepravdivě a nestydatě, když lidem vnukl myšlenku, že by tomu tak mohlo být. Je to totiž jediná nauka přinášející útěchu pro všechny hříšníky, kteří jsou potřeni a sami sebe odsuzují. „Kdož v něho věří, nebude zahanben“ (Rim 9:33). Jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají“. Zde je útěcha vyšší než nebe, silnější než smrt! Cože? Milost pro všechny? Pro Zachea, veřejného zloděje? Pro Marii Magdalénu, nevěstku? Slyším jak někdo namítne: „Potom i já smím doufat v milost!“ Ano, smíš, ty, který jsi zarmoucen a koho nikdo nepotěšil! Bůh nezavrhne tvou modlitbu. Ne, snad už v příští hodině řekne: „Buď dobré mysli, odpouštějí se ti hříchy“ (Mt 9:2), odpouštějí tak, aby nad tebou už nepanovaly a aby „Duch dosvědčoval tvému duchu, že jsi Božím dítětem“ (Rim 8:16). Jak potěšitelná  zvěst! Zvěst velké radosti, která je pro všechen lid (Lk 2:10). „Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, kupujte bez peněz a bez zaplacení“. Ať jsou tvé hříchy jakékoli, „rudé jak purpur“, je jich „víc než vlasů na tvé hlavě“, „vrať se k Hospodinu, slituje se nad tebou, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho“ (Iz 55:7).

Nejsou-li už žádné námitky, pak se prostě říká, že spasení pouhou vírou se nemá kázat jako první nauka anebo alespoň ne všem. Co však praví Duch svatý? „Nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus“. Proto základem všeho našeho kázání je a musí být, že „každý, kdo věří v něho, bude spasen“ (Jn 3:16). To znamená, že to musí být kázáno jako první. „Dobře, ale ne všem.“ Komu to tedy máme kázat? Koho máme vyjmout? Chudé? Nikoli, oni mají zvláštní nárok na to, aby jim bylo kázáno evangelium. Neučené? Bůh od počátku zjevil tyto věci neučeným a prostým. Mladé? Za žádnou cenu. „Nechte děti přicházet“ ke Kristu, „nebraňte jim“. Hříšníky? Ty ze všech nejméně. On „nepřišel pozvat spravedlivé, ale hříšné k pokání“. Jestliže bychom měli někoho vyjmout, pak to budou bohatí, učení, vážení, počestní lidé. A vskutku, sami se velmi často vylučují od slyšení, my však musíme zvěstovat slova svého Pána. Neboť naše poslání zní: „Jděte a kažte evangelium všemu stvoření.“ Jestliže někdo toto evangelium nebo jeho část ke své vlastní zkáze překrucuje, musí nést vlastní břímě (Gal 6:5). „Jakože živ je Hospodin, budeme mluvit to, co nám řekne Hospodin.“ (1Kr 22:14).

Zejména v této době chceme zvěstovat, že „milostí jste spaseni skrze víru“, neboť tato zvěst nikdy nebyla příhodnější než právě v tuto dobu. Nic jiného nemůže účinně zabránit rozmachu římských klamů mezi námi. Nevedlo by k žádným koncům chtít jednotlivě vyvracet všechny omyly této církve. Avšak spasení z víry zasahuje kořeny a všechno padá naráz, kde toto učení zvěstujeme. Byla to tato nauka, právem nazývaná v naší církvi „pevnou skalou a základem křesťanství“, která vypudila papežství z těchto království, a která jedině může zabránit i jeho návratu. Jenom tato nauka může postavit hráz nemravnosti, která zaplavila zemi jako povodeň. Můžeš vyprázdnit mořskou hlubinu po kapkách? Pak nás také budeš moci vyvést z jednotlivých nepravostí přemlouváním. Ale dej místo „spravedlnosti z Boha založené na víře“ (Fp 3:9) a jejich nespoutané vlnobití se utiší (Job 38:11). Nic jiného nemůže
zavřít ústa lidí. Jejichž chloubou je to, zač by se měli stydět (Fp 3:19) a zapírají „panovníka, který je vykoupil“ (2Pt 2:1). Dovedou mluvit stejně povzneseně o Zákonu jako ten, kdo jej má od Boha vepsaný do srdce. Když je člověk slyší mluvit o tomto předmětu, mohl by se domnívat, že nejsou daleko od Božího království. Ale vezmi je ze Zákona do evangelia, začni se spravedlností z víry, Kristem, který je „konec zákona všelikému věřícímu“ (Rim 10:4), a ti, kdo se do té chvíle zdáli být téměř, ne-li skutečnými křesťany, jsou odhaleni jako synové zatracení, jako vzdálení od života a od spasení (Bůh jim buď milostiv!), jako je propast pekla vzdálena od vysokosti nebes.

Z tohoto důvodu protivník tak zuří, kdykoli se ve světě zvěstuje spasení z víry. Proto vzbouřil zemi a peklo, aby zahubil ty, kdo je prvně zvěstovali. A ze stejného důvodu, věda, že jedině víra může zbourat základy jeho říše, vyburcoval všechny síly a použil všeho umění lží a pomluv, aby zabránil reku Hospodina zástupů Martinu Lutherovi oživit evangelium. Nemůžeme se tomu divit, když tento muž poznamenává: „Jak by to popudilo pyšného, silného ozbrojence, kdyby ho zastavilo malé pacholátko, které mu jde vstříc s třtinou v ruce!“, zejména když ví, že toto malé pacholátko ho jistě svrhne a přemůže. Tak tomu je, Pane Ježíši! Tak se vždy „v slabosti projeví jeho síla“ (2Kor 12:9)! Jdi tedy vpřed, ty dítě, které v něho věříš, a „svou pravicí dokáže činy, jež vzbudí bázeň“ (Ž 45:5). Ač jsi bezmocný a slabý jako nedávno narozené dítě, silák nebude moci obstát před tebou. Zvítězíš nad ním, přemůžeš ho a porazíš. Půjdeš vítězně vpřed pod velkým Původcem tvé spásy (Žid 2:10), „přemáhaje, a abys přemáhal“ (Zj 6:2), až všichni tvoji nepřátelé budou poraženi a „pohlcena bude smrt ve vítězství“ (1Kor 15:54). Nyní pak Bohu dík, který dává nám vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista (1Kor 15:57), jemuž buď s Otcem a Duchem svatým dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla na věky věků (Zj 7:12). Amen.