|
Zaznamenali jsme 116508638 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Tvorba: Svatý Václave, vyžeň fašisty!
Vloženo Úterý, 02. říjen 2012 @ 10:31:21 CEST Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Zvláštní státní svátek: Jen
obtížně bylo jeho zavedení v českém parlamentu prosazeno; většina národa
ho vnímá jako příležitost spustit na chalupě sekačky; ale v posledních
letech ho Václav Klaus využívá k nacionalistickým kázáním stejně, jako
je k nim ochoten využít shromáždění DOSTu; a světcova lebka, jejíž
uctívání bylo donedávna věcí těch nejnostalgičtějších milovníků
předmoderní katolické kultury, je do Staré Boleslavi slavnostně
převážena prezidentskou limuzínou. Dobrá příležitost pokusit se podívat
na konzervativně-nacionálně-náboženský obrat, k němuž v jisté části
české společnosti v posledních letech dochází. A když svátek
připomínající historickou osobnost – tedy v historických souvislostech.
Půjde však o historii nedávnou.
Nacionalismus coby kontrakultura?
Současná vlna nábožensky
laděného nacionalismu je v jádru polemickou reakcí na společenskou,
kulturní a náboženskou situaci českých i evropských devadesátých let.
Tehdy vládl všeobecný optimismus, snilo se o multikulturní civilizaci a
dokonce s Fukuyamou o „konci dějin“. „Návrat do Evropy“ byl hlavním
heslem zahraniční politiky. Vlastenectví či nacionalismus nebyly
součástí „slušné“ společenské rozpravy. Václav Klaus se tehdy pokládal
za libertariána a mluvil jen o penězích. Nacionálně pravicový
extrémismus existoval, ale dokázal vyprodukovat nanejvýš vulgární zjev
Miroslava Sládka a ten nanejvýš něco málo nad pět procent voličské
přízně.
České křesťanské církve vyšly z komunismu sice
pochroumány, ale zato se zkušeností z pronásledování, disentu a exilu.
Veřejní mluvčí katolicismu té doby – kněží Václav Malý, Tomáš Halík či
jezuita Petr Kolář, publicisté Petr Příhoda či Jiří Zajíc – byli lidé
prošlí touto zkušeností, usilující, aby katolicismus byl při vytváření
nové společnosti pozitivní silou a rozumným (i rozumně kritickým)
hlasem. Rovněž zástupci křesťanstva v politice – ať se jménem
křesťanství na rtech jako KDU nebo jen se „soukromým“ křesťanským
rozuměním světu jako ODA – působili tímto směrem. A i ty kruhy, které
nostalgicky snily o starém Rakousku, o monarchii a aristokracii, činily
tak většinou v souvislosti s heslem „Střední Evropa“ a tedy v explicitně
anti-nacionalistickém duchu.
Konečně, v kultuře byla vševládnou
módou postmoderna, hlásající, že nic závazného neexistuje a že úlohou
dnešních tvůrců a myslitelů je už jen „dekonstruktivně“ žonglovat s
obsahy starých obrazů a příběhů. Totéž se pak odehrávalo i na rovině
náboženské. Ostatně, Václav Havel byl nejen symbolickým ztělesnitelem
dobových nadějí, ale i neoficiálním nejvyšším představitelem „necírkevní
duc*****sti“, otevřené jak křesťanským tradicím, tak pozápadněným
formám buddhismu a vůbec různým podobám New Age, tedy postmoderny
duchovní.
Takový byl stav na počátku devadesátých let. O dvacet
let později je nacionalismus jednou z dobových mód a katolicismus v
ultrakonzervativní verzi jeho ideologickou oporou. Vytvořila se široká,
jen na první pohled nesourodá fronta: DOST jakožto politické hnutí i
intelektuální trust nacionálních kruhů; Jana Bobošíková se svou vulgárně
populistickou Suverenitou; Daniel Landa se svými muzikálovými
mysticko-nacionálně-grálovými agitkami; „tradiční“ holohlaví náckové ze
severních Čech; síť ultrakonzervativních náboženských organizací
(Institut svatého Josefa, Hnutí pro život aj.) a na ně napojených
agilních blogerů (ano, i to je důsledkem „demokratického“ potenciálu
nových technologií: jeden recepční z hotelu v Českých Budějovicích,
který nemá žádné vzdělání, ale jen dost času a energie, si založil
internetovou „Katopedii“ jakožto protiklad „relativistické“ Wikipedie, a
díky svému donašečství se stal postrachem mnoha katolických kněží);
kulturní spolky a sdružení pěstující „přátelství se slovanskými národy, s
Ruskem zvláště“; ochotní lokajové ve vrcholové politice, jako bývalý
ministr školství Dobeš; někteří z nejbližších Klausových poradců; a na
vrcholu všeho sám Klaus.
Společenství osob a spolků vyhlíží
disparátně, ale jeho ideologický systém je koherentní: antievropanství
coby boj se „zahraničními“ nepřáteli; homofobie coby boj s „morálními“
nepřáteli, antiromský rasismus coby boj se „sociálními“ nepřáteli“;
katolikálství čili fundamentalistická podoba katolicismu coby boj s
„duchovními“ nepřáteli, totiž „relativisty“; jen zřídka otevřený
antisemitismus jako boj s „univerzálními“ nepřáteli, neboť
antisemitismus je pro většinu společnosti stále příliš kontroverzním
pojmem (proto někteří blogeři z DOSTu obmyslně bojují proti „tabuizaci
židovské otázky“); a také zřídka otevřený antiislamismus (protože ten by
mohl nést pro své hlasatele skutečné, nejen virtuální riziko). V
souhrnu jde o pěstování pocitu boje proti zlému a bezhodnotovému světu,
pocitu vyvolené falangy bojovníků, pocitu „spravedlivé“ kontrakultury…
Pojem
„kontrakultura“ je klíčový. Zavedl ho sociolog Theodore Roszak jako
souhrnné označení pro tehdy nové hnutí „alternativní“ mládeže. V knize
The Making of a Counter Culture (1968) však sám opakovaně uváděl
paralelu k ranému křesťanství, jež bylo až do svého zrovnoprávnění na
počátku čtvrtého století „kontrakulturou“ vůči oficiální, již vyčerpané,
„zestárlé“ kultuře pozdního řecko-římského světa. Tím Roszak vytváří
předpoklad, aby byl jeho pojem používán i pro jiná uskupení napříč
dějinami, jež se vědomě stavějí do radikální opozice vůči kultuře
vládnoucí, vytvářejí alternativní a často záměrně provokující systémy
názorů, hodnot a životních forem – a samozřejmě, doufají, že tento
jejich systém bude právě díky této radikalitě natolik nabývat na
přitažlivosti, že se jednoho dne změní v systém dominantní.
Ačkoliv
je tedy systém názorů, vyznávaný novými českými nacionalisty, v přímém
protikladu ke „vzorové“ kontrakultuře, popsané Roszakem – jeden ze
zdrojů jejich přitažlivosti tkví právě v tomto „patosu
kontrakulturnosti“. V novém kontextu je zvláště pro někoho, kdo je
společensky či osobně frustrován, vlastně velmi snadné a svůdné
prohlásit se za „věřícího konzervativce“, „skutečného vlastence“,
„politicky nekorektního“ a „vyznavače tradičních rodinných hodnot“. V
otevřené demokratické společnosti (a s pomocí nových technologií) to
nestojí žádnou námahu, nenese to žádné riziko – ale umožňuje to těšit se
z implicitního morálního privilegia, jež s sebou „kontrakulturnost“
(díky tradici zcela jiných kontrakultur!) nese.
Tím nemá být
řečeno, že pouhá módnost a psychologická přitažlivost kontrakulturnosti
je dostatečným důvodem, proč se mohla tato nacionálně-katolikální
formace v liberálních a spíš necírkevně zbožných českých zemích takto
rozvinout. Důvody jsou i „objektivní“, historické: zklamání z
nereálnosti snu o všeřešící sjednocené Evropě; frustrace z ideové
vyprázdněnosti a bezohledné pragmatičnosti demokratických politických
stran; znuděnost z vlažnosti a rozpačitosti působení oficiálních
církevních struktur; děs z reálné hospodářské krize i z podobně
reálného, politiky zatím neúspěšně řešeného sociálního problému s
nezaměstnaností Romů; a na kulturní rovině i finální zhnusení z
rétorického cynismu a tajtrdlíkovství pozdní postmoderny v umění a
myšlení. Opět, symbolicky lze chápat jako ztělesnění všech zklamaných
nadějí i poslední fázi života Václava Havla, který ještě registroval
negativní vývoj společnosti i kultury, ale již nebyl schopen
soustavnější myšlenkové analýzy, natož politické akce – a místo toho se
stahoval do skleněných, vpravdě „šípkovských“ zámků svých šoubyznysových
projektů v duchu oné groteskní, vyčpělé postmoderny. A jestliže se i
Havel opakovaně vymezoval proti nacionalismu a v politických konceptech z
devadesátých let trval na budování společnosti občanské a pluralitní,
nikoliv (jen) národní – ký div, že právě národ, slovo v raných
devadesátých téměř zapomenuté, se stalo heslem této nové
„kontrakultury“, doufaným staronovým všelékem na choroby dneška.
Fašismus, tradice evropská
Tak,
jako české naděje raných devadesátých souvisely s celoevropskými
nadějemi oné éry, i česká frustrace a nacionálně-katolikální
„kontrakultura“ raných let desátých souvisí s evropským děním.
Hospodářská krize, jakož i vyprázdnění a ztechničtění evropského
projektu – to přichází z Evropy. Vyprahnutí a vnitřní rozštěpení
tradičních církví, jakož i stále ostřejší problém s přistěhovaleckými
menšinami – to je v Evropě přítomno mnohem mohutněji než v Čechách.
Tudíž i nacionálně-náboženská reakce prochází celou Evropou masivněji.
Stačí se podívat do evropských parlamentů, na rakouské Svobodné, na
maďarský Jobbik, na řecký Zlatý úsvit, na polské Právo a spravedlnost,
na krajní nacionální pravici dokonce i v Nizozemsku či Finsku.
Francouzská Národní fronta je už tradičním fenoménem francouzské
politiky a Francie se ji naučila „zvládat“ – ale pokud i v Německu, v
zemi právě kvůli historickým vinám tak úzkostlivě dbající na
demokratickou a až „anti-nacionalistickou“ výchovu mládeže, začínají
zasedat v parlamentech jednotlivých spolkových zemí neonacisté – je to
signál, že jde do tuhého v celoevropském měřítku. „Naši“ národovci zatím
do parlamentních počtů a lavic nedospěli, i mohou se zdát v tomto
srovnání relativně marginálními.
Historický pohled vidí za touto
celoevropskou vlnou krajně pravicových hnutí ještě hlubší souvislost.
Téměř všechna tato nová hnutí totiž mají své starší kořeny. Le Penova
Národní fronta navazuje přímou linií na Action française, zrozenou jako
„kontrakulturní“ hnutí nacionalistů, roajalistů a ultramontánních
katolíků už na začátku 20. století (detailně to popisuje polský historik
Jacek Bartyzel v knize Umierać, ale powoli! O monarchistycznej i
katolickiej kontrrewolucji v krajach romańskich). Maďarský Jobbik se
hlásí nejen k tradici horthyovské ideologie předválečného Maďarska, ale
dokonce i k tehdejší ultrapravicové opozici vůči Horthymu, k hnutí
Šípových křížů. Rakouští Svobodní tiše čerpají z rezervoáru
nedenacifikovaného rakouského nacismu, o němž tak nahlas křičel Thomas
Bernhard a jiní rakouští spisovatelé.
Ba, vlastně celá tato
nacionalistická internacionála představuje návrat fenoménu, jímž byla
síť autoritářských a nacionálních hnutí, která ve dvacátých a třicátých
letech postupně ovládala jeden evropský stát za druhým: Horthyho
Maďarsko, Mussoliniho Itálie, Salazarovo Portugalsko, Dolfussovo
Rakousko, Francovo Španělsko – a nakonec, už pod taktovkou nacistů, i
československá „druhá republika“, Tisův „slovenský štát“ či Pétainův
„francouzský stát“. Různé národní varianty, různá míra brutality nebo
naopak relativního poklidu, tendence k totalitní společnosti nebo naopak
uchování „limitované“ demokracie. Hlavní rysy však tyto režimy měly
společné.
Za prvé, všechny vznikly z frustrace, kterou přinesla
hospodářská krize a neschopnost „standardních“ politických stran. Za
druhé, ve všech se národní rétorika snoubila s náboženskou, přičemž
ovšem křesťanství bylo chápáno spíše jako kmenová modla než jako
náboženství univerzální. Za třetí, ve všech bylo volání po „tradičních
hodnotách“ spojeno s agresivní rétorikou proti „těm jiným“ –
národnostním a náboženským menšinám, demokratům a levičákům, a
samozřejmě proti Židům. Za čtvrté, tyto režimy věřily, že představují
„čtvrtou cestu“: Ani demokracie a kapitalismus – ani německý „pohanský“
nacismus – a samozřejmě ani komunismus, nýbrž cosi „mezi“, více či méně
umírněné autoritářství se silným kulturním a náboženským
tradicionalismem. Se sklonkem třicátých let se však tato „čtvrtá cesta“
ukazovala být iluzí: Nacismus nakonec převálcoval všechno. Nic nepomohla
protiněmecká rétorika, kterou tato hnutí dříve, v rámci svých
partikulárních nacionalismů, tak ráda pěstovala. Nakonec se stala, volky
nevolky, součástkami a šroubečky Hitlerova „nového pořádku“.
Durychova vina
Součástí
meziválečné nacionalistické internacionály byla i autoritářská hnutí v
Čechách a na Moravě. U nás nikdy nevzniklo hnutí jednotné a silné, místo
něho se hemžila vždy jen tříšť znesvářených skupin (viz jejich
encyklopedii v knize Ivo Pejčocha Fašismus v českých zemích 1922-1945).
Názory a intence však čeští nacionálové se svými evropskými souvěrci
sdíleli, od antisemitismu až po antiněmectví. Vzhledem k současnému
nacionalistickému revivalu a k roli náboženského ultrakonzervatismu v
něm je pak zapotřebí se všimnout i jeho náboženské složky.
Už
tehdy totiž docházelo v českém prostředí ke zdánlivě šokující alianci
jistých vrstev kulturních a intelektuálních elit s vulgárními bojůvkáři a
ke spojení ultramontánního katolicismu s militantním nacionalismem.
Jedním z duchovních tvůrců Národní obce fašistické byl novinář Jan
Scheinost – který byl současně jedním z prvních žáků hlavy „vysoké“
katolické publicistiky, spisovatele Jaroslava Durycha. A jedním z
přispěvatelů předválečného časopisu Vlajka byl mladičký student Karel
Schwarzenberg, který se s vlajkaři seznámil na seminářích národně
konzervativního historika Josefa Pekaře. A když už Karel Schwarzenberg
dávno pochopil, že Vlajka nemá nic společného s jeho utopickými ideály a
opustil ji, ba když Vlajka zabředla do kolaborace s nacisty – ještě
tehdy do ní pilně psal jeden z vysoce postavených katolických
hodnostářů, plzeňský arciděkan Antonín Havelka… A národní tradicí,
národními světci, a zvláště svatým Václavem se v letech
druhorepublikového a protektorátního ponížení zaštiťovali jak
konzervativní, ale přitom demokratičtí vlastenci, i mnozí odbojáři – tak
nejodpornější kolaboranti.
V této souvislosti je nutno znovu
otevřít problém, který je možno zvát „Durychova vina“. Jaroslav Durych
se sám aktivním fašistou nestal, zůstával vždy „jen“ kritickým
publicistou. Ale jeho žáci z dvacátých let šli do fašismu, a jeho žáci
ze třicátých let se stávali ideology druhé republiky a raného
protektorátu. Druhý nejslavnější protagonista katolické kultury Jakub
Deml byl v politice ještě daleko naivnější. Když ale napsal do Šlépějí
XXV roku 1940 (!) věty jako „Kdykoli si vzpomenu na tento výrok Otokara
Březiny, vždycky mám dojem, jako by říšský kancléř Adolf Hitler byl tyto
věty Březinovy poslouchal a podle nich své jednání vůči Židům, smrtelné
chorobě národa německého a každého jiného, byl zařídil“ či „Řekne-li
Vám někdo, že Žid je také člověk, hned mu vyrazte čtyři zuby“ – bylo by
to lze za jiných okolností vykládat jako úlet jurodivého staříka, ale v
daném společenském kontextu se to omluvit nedá. Proto je zvláštní, jak
nadšeně byla roku 2010 přivítána kniha Jaroslava Meda Literární život ve
stínu Mnichova, která sice podává seriózní literárněhistorický popis,
ale nakonec vinu katolických spisovatelů bagatelizuje a tvrdí, že česká
literatura této doby „obstála se ctí“. Je snad i toto vlídné přijetí
znamením měnící se atmosféry české společnosti?
Ještě jiná křesťanská kontrakultura
Po
roce 1945 se zdálo, že není nač se tázat - že autoritářský katolizující
nacionalismus se navždy zdiskreditoval. Na počátku 21. století ho tu
však máme se vším všudy. Dokonce občas i s přímou návazností a se snahou
rehabilitovat tehdejší předchůdce. A i s tím dovoláváním se Boha,
svatého Václava a starých národních tradic. Václav Bělohradský vymyslel
pro tento fenomén zvučný a v mnohém ohledu trefný termín
„kleronacionalismus“. Toto slovo má však dvě nevýhody: Za prvé, příliš
připomíná onen komunisty zprofanovaný a na specifické slovenské poměry
vztažený pojem „klerofašismus“. A za druhé, sugeruje příliš velkou roli
kléru. Jednotliví představitelé katolického kléru jistě s těmito proudy
sympatizují, ale klérus jako celek v něm vůdčí roli nehraje, drže se
(naštěstí) stranou. Z církevního pohledu je současné hnutí hnutím
„katolických laiků“. Z historického pohledu je mnohem lépe nazývat toto
hnutí prostě oním názvem, který samo používalo – fašismem. Naši
nacionálové jsou fašisty v tom původním, pravém smyslu – ne v onom
přeneseném, patřícím vlastně nacismu. Jsou fašisty, neboli těmi, kdo se
pokoušejí vytvořit společnost autoritářskou, „limitovaně“ demokratickou,
ostře nacionální a užívající pro své účely konzervativně náboženské
rétoriky. Stojíme na prahu éry nového fašismu. Je na nás, co z toho
vyvodíme.
Hlavní otázkou jest, co z toho mají vyvodit ti, kdo se
hlásí ke křesťanství a dokonce ke katolicismu, a kdo se cítí českými
vlastenci – ale současně stojí za konceptem společnosti otevřené,
demokratické a pluralitní, a nechtějí mít nic společného s novými
fašisty. Mají snad raději přestat o své víře a vlastenectví mluvit?
Naopak.
Nastal čas znovu promýšlet, co je křesťanská víra a co je vlastenectví;
odkud se v nich berou ona nebezpečná scestí; a kde jsou v nich zdroje
jednání přesně opačného. Neboť, křesťanství přece není jen tradicí
„pravověrných říší“ a „pevných společenských pořádků“, tradicí
náboženského fundamentalismu a nacionálního harcování s náboženskými
symboly, nýbrž také tradicí proroků, společenských kritiků, církevních
reformátorů a bojovníků proti společenským totalitám všeho druhu.
Křesťanství dvacátého století, to jsou nejen katolizující fašisté
tehdejší i nynější, a nejen oficiální církevní struktury katolické (ale v
Německu i protestantské), které se jim nedovedly postavit rázněji na
odpor a které dnes usilují hlavně o uchování své vlastní moci a
společenského statu quo. To je také Jacques Maritain, který se coby
jeden z vůdců francouzského katolicismu postavil na obranu Židů a
demokracie. To je luterský farář Dietrich Bonhoeffer, který se přidal k
odboji proti nacismu a kladl ve vězeňských dopisech mučivé otázky po
historické vině církví. To je baptistický kazatel Martin Luther King,
vůdce nenásilného hnutí amerických černochů. To jsou čeští křesťané
různých konfesí, kteří signovali Chartu 77. A dnes to jsou kromě jiných
jurodivé provokatérky, bojovnice proti pravoslavné verzi nového
autoritářství – ***** Riot. Je na co navazovat. Je strana, na které lze
stát. Je skutečná křesťanská kontrakultura. Je možné a potřebné i dnes
volat: Svatý Václave, nedej zahynouti! Svatý Václave, vyžeň fašisty!
M.C.Putna
Zdroj: www.mcputna.cz
|
Re: Svatý Václave, vyžeň fašisty! (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Úterý, 02. říjen 2012 @ 13:45:08 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Svatý Václav se pokud vím nikdy nemstil a nikoho nevyháněl. Celý svůj život zasvětil službě Bohu a lidem, jako poslední z posledních a služebník všech. Pěstoval a připravoval mouku a víno pro Eucharistii, otevíral a bořil vězení, kácel šibenice, po nocích chodil ošetřovat ty nejchudší a nosil jim potraviny. Pokud se zrovna nevěnoval charitativní činnosti tak byl obvykle v kostele. Modlil se i za svoje vrahy a odpustil jim dřív než odešel k Bohu, po vzoru Ježíše Krista. Kléru si velice vážil. Našeho biskupa v Řezně i každého kněze a považoval si za čest přisluhovat při mši jako ministrant. Měl rád každého člověka a usiloval o sjednocení lidí v rámci Církve.
|
Re: Re: Svatý Václave, vyžeň fašisty! (Skóre: 1) Vložil: informator v Úterý, 02. říjen 2012 @ 15:39:10 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Z doby života svatého Václava o něm neexistují téměř žádné zprávy, což
umožnilo obrovský rozmach svatováclavských legend, u nichž je v
některých případech velmi obtížné určit časové zařazení či určit
vzájemné vztahy mezi nimi.
Jelikož se o životě sv. Václava neví prakticky nic, existovala možnost rozvíjet hagiografii mnoha směry.
citováno z http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clavsk%C3%A1_hagiografie
|
]
Re: Re: Re: Svatý Václave, vyžeň fašisty! (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Úterý, 02. říjen 2012 @ 16:38:24 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | I tady platí že ten kdo chce vědět a věřit ten ví a věří a tomu kdo nechce nestačí žádný důkaz. Blahoslavení kteří neviděli a přesto uvěřili. Má takovou soukromou teorii že si v českých legendách i jiných spisech zařádila ruka padělatele z řad "vlastenců a obrozenců" a připadá mi že se dá docela snadno odstředit. Bylo by zajímavé je dát prozkoumat anglickým forenzním detektivům a archeologům. Nevěřím že by kupříkladu svatý Prokop vyháněl benediktinské mnichy, nebo že by šel po smrti vyhrožovat Svatému Otci a snažil se ho donutit aby ho svatořečil. Spíš věřím tomu že by Bůh nějak varoval panovníka který ty mnichy pozval, aby jim postavil pořádný nový klášter, obdaroval je pozemky a vesnicemi a ponechal Prokopovy duchovní syny na místě, kdyby si to byl přál. Nebo by dal znamení Svatému Otci, kdyby měl být svatý Prokop vyzdvižen ku slávě oltáře a papež měl pochybnosti. To by dávalo smysl. Tyhlety politické legendy se také vyznačují tím že popírají všeobecně známé zázraky a dobra. Ze světců a křesťanů jako takových dělají zlé lidi nebo jakási národní ochranná strašidla nebo naivní a prostoduché dobráky. Ti kteří popírají naše dějiny a legendy, psané i nepsané si přitom většinou počínají arogantně a vulgárně a opírají se tak maximálně jeden o druhého, pokud vůbec o něco. Tvrdí že za 1000 let toho vědí mnohem víc než lidé ze současnosti nebo s odstupem jedné generace a často jsou natolik geniální že vědí i to co si tehdy kdo myslel. Smutné na tom je zejména to že je platíme z našich daní. |
]
]
Re: Re: Re: Re: Re: Svatý Václave, vyžeň fašisty! (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Středa, 03. říjen 2012 @ 10:50:40 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Věřit je víc než jenom vědět. |
]
|
|
Re: Svatý Václave, vyžeň fašisty! (Skóre: 1) Vložil: JMK v Úterý, 02. říjen 2012 @ 13:54:17 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Jak málo stačí, aby se z katolíků začali dělat fašističtí nacionalisté. Mně článek připadá ubohý. Opět se mi jen potvrzuje zamindrákovanost a neustálá potřeba se navážet do katolíků pod sebemenšími záminkami, která převládá u části obyvatelstva a která je nadšeně přiživována z protestantských luhů a hájů. Jestli si takto kolegové nekatolíci představují křesťanství, tak pak potěš. Je mi z této jejich permanentní bojovné a mnohdy až fanatické nasranosti a skryté nenávisti upřímně zle. |
Re: Re: Svatý Václave, vyžeň fašisty! (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Úterý, 02. říjen 2012 @ 14:07:27 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Pochybuji že by měli zrovna v tomhle prsty protestanti nebo dokonce evangelíci. Myslím že to spíš vychází od samotných fašistů, kteří se odjakživa snažili odvolávat na jakési křesťanské tradice ale bez Boha a proti Církvi a člověku a snažili se Církev nejdřív nějakým způsobem nalákat, zdiskreditovat a potom zničit. Stejně jako třeba komunisti převzali do svého mudrosloví půl Knihy přísloví a začali svůj svatek práce slavit na svatého Josefa dělníka.
|
]
Re: Re: Svatý Václave, vyžeň fašisty! (Skóre: 1) Vložil: informator v Úterý, 02. říjen 2012 @ 15:34:16 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | nezlob se na zrcadlo, když v něm spatřuješ ...
|
]
Re: Re: Re: Svatý Václave, vyžeň fašisty! (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Úterý, 02. říjen 2012 @ 16:40:43 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Co když tam žádné zrcadlo není ? :o))) |
]
Re: Re: Re: Svatý Václave, vyžeň fašisty! (Skóre: 1) Vložil: JMK v Úterý, 02. říjen 2012 @ 18:08:02 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Přání otcem myšlenky. Jestli si myslíš, že jsem fašista, tak je to jen a jen tvoje blbost. Já bych o tobě, jakkoli si teď u mě klesl jako diskutér i jako myslící a slušně vychovaný člověk, nikdy něco takového neřekl. Na to bych tě musel znát. Jen potvrzuješ má slova. Že mnozí nekatolíci se nestydí podat ďáblu obě ruce a jednu až dvě nohy, jen když se budou moci navést do katolíků. Z takovýchto výpadů by ti mělo být jako křesťanovi blivno, natož aby ses k nim přidával. ;) |
]
Re: Re: Re: Re: Svatý Václave, vyžeň fašisty! (Skóre: 1) Vložil: informator v Středa, 03. říjen 2012 @ 08:00:46 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | pokud to vyznělo tak, že jsi fašista, tak se omlouvám
mě jenom naštvalo, jakým laciným způsobem se vyrovnáváte s textem M.C. Putny
copak není pravda, že předválečný konzervativní katolicismus měl problémy s akceptováním demokratického charakteru 1. republiky, že uvítal okleštěnou demokracii druhé republiky, že měl sklony k antisemitismu?
a co dnešní ultrakonzervativní katolicismus u nás? v pohodě?
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Svatý Václave, vyžeň fašisty! (Skóre: 1) Vložil: JMK v Středa, 03. říjen 2012 @ 20:52:46 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Vyznělo mi to tak, omluvu přijímám. No, jak se s ním vyrovnávám, stejně jednoduše jako se on naznačuje, že ten, kdo si připomíná národního patrona je hned fašista. Jasně, že vždy existují nějací ultras. V každé společnosti. Ale nelze zevšeobecňovat. Existovali i rudí katolíci a taky tu nevykřikuju, že rudý katolík je každý, nebo snad dokonce, že rudí katolíci mají zásadní význam na ostatní katolíky. Rozumíš mi? Tenhle článek je pro mě osobně silně manipulativní, protože 99 procentům účastníků svatováclavských slavností podsouvá intence, které nemají. |
]
Re: Re: Svatý Václave, vyžeň fašisty! (Skóre: 1) Vložil: informator v Středa, 03. říjen 2012 @ 08:14:27 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jestli si takto kolegové nekatolíci představují křesťanství, tak pak potěš.
Bingo JMK!!!
Autor článku - Martin C. Putna je katolík
Od roku 1987 se účastnil opozičních kulturních a náboženských aktivit. Na podzim 1989 byl jednou z hlavních postav sametové revoluce na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a rovněž jedním z iniciátorů založení České křesťanské akademie (původní název Křesťanská akademie Praha) a revue pro křesťanství a kulturu Souvislosti. Byl redaktorem revue Souvislosti (1990–1997, z toho 1992 výkonným zástupcem šéfredaktora a poté neoficiálním vedoucím redaktorem). Roku 1997 se stáhl z výkonné redakce, zůstává členem redakční rady a jedním z kmenových autorů Souvislostí. Pracoval jako kulturní redaktor Katolického týdeníku (1990–1991).
Hlavním Putnovým vědeckým tématem je zmapování dějin katolicismu v novodobé české kultuře, s přihlédnutím k evropskému a světovému kontextu. V monografii Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (1998) definoval katolickou literaturu na základě literární sociologie – jako písemnictví specifického „katolického milieu“, které vzniká jako reakce na sekularizaci společnosti. Tento proces probíhá ve většině evropských zemí v závislosti na postupu jejich sekularizace – v českých zemích tedy od poloviny 19. století. V další fázi vývoje se pak jednotlivá literární uskupení a osobnosti (Katolická moderna, Stará Říše) pokoušejí vyjít z „katolického ghetta“ a vřadit se do kánonu soudobé národní literatury.
Na tuto práci navazuje monografický portrét klíčového katolického autora první poloviny 20. století Jaroslav Durych (2003), rozsáhlá komentovaná edice časopiseckých a rukopisných textů Karla VI. Schwarzenberga Torzo díla (2007) a řada časopiseckých studií. Meziválečné a válečné období je souhrnně zpracováno ve svazku Česká katolická literatura v kontextech 1918-1945 (2010).
|
]
|
|
Re: Re: Svatý Václave, vyžeň fašisty! (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Středa, 03. říjen 2012 @ 11:24:51 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Paní Lenka Procházková tím ukazuje jak důležitá je Církev a Ekumena pro spásu světa a jak moc máme Bohu děkovat za svoje duchovní otce. Každý z nás by se měl zároveň zamyslet nad tím jestli je opravdu poslouchá tak jak si Bůh přeje, jestli jim prokazuje dost lásky a jestli se dostatečně podílí na financování a pracovní podpoře své církve a chudých. Ta "výzva" byla pronesena na posvátném místě čekého národa, na svátek svatého Václava. Prosme ho aby se za nás u Boha dál přimlouval, tak jak to dělá už víc než 1 000 let, aby nás chránil a nedal zahynout nám ani budoucím. Přes naše hříchy, nevěru, pýchu, vlažnost a tvrdé srdce. Modleme se za lidi kteří Boha neznají a kteří se nám snaží škodit, za naše nepřátele a děkujme za ně Bohu. Berme je jako dar který posiluje naši víru v Boha a oddanost Církvi, je to lék na vlažnost našich duší. Hořký a palčivý ale o to účinnější. Pijme ho plnými doušky a prosme Pána aby to těm kteří nám ho podávají přičetl k dobru.
|
]
Re: Re: Re: Svatý Václave, vyžeň fašisty! (Skóre: 1) Vložil: Legulda v Středa, 03. říjen 2012 @ 12:18:56 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Paní Lenka Procházková ukazuje, jak církve opustili více či méně Ježíšovo učení. Církev a ekumena nejsou pro spásu světa, ale samotný ukřižovaný a vzkříšený Pán Ježíš Kristus. Jsou to právě představitelé jednotlivých církví, kteří by se měli zamyslet, jak poslouchají Pána a jeho učení, které je zjeveno v Novém zákoně a ne v nějakých smlouvách nebo ekumenických dohodách. Znova opakuji, ukazuje se zde, že když jde o velké peníze, tak jsme všichni jednotní. Tohle je skutečně bratrská láska o které mluvil Pán? A nebo je to babylonská jednota? Copak nekatolickým církvím nevadí, že je ŘKC nepovažuje za plnohodnotné církve? A naopak, nevadí ŘKC, že v této jednotě je úplně rozdílné učení, že např. CASD považuje papeže za antikrista a ŘKC za šelmu ze zjevení? Stačí se blíže seznámit s jejich učením. A dále také AC, která má k ŘKC zřejmě stále, skrytěji podobný postoj? V této době už nevadí učení Jana Husa, Martina Luthera nebo Jana Amose Komenského? Tedy mužů, kteří takto podobně viděli papeže a celou ŘKC? Zřejmě tohle vše musejí protestatnté zpětně vyznat, omluvit se, ne? Tohle je jednota o které mluví Pán Ježíš v Jan 17. kap.? Je správné, když papež katolíům zakáže společnou eucharistii s protestanty? Tohle je jednota v pravdě a lásce? Co myslíte, je to jednota dle Kristových slov nebo je to babylonská jednota?
|
]
|
|
|
|