Dal přednost samotě bez lidí a žije ve společenství s Bohem, zvířaty a přírodou. Nevíme, jaká zklamání ve vztazích s lidmi ho přivedla na cestu poustevníka. Je však jedním z mála poustevníků v této zemi, který pohodlí naší civilizace naprosto radikálně vyměnil za službu Božímu stvoření. Bez ohledu na nejistoty, které přináší odtržení od civilizace a život na samotě. Chcete-li, pomodlete se za něj se mnou.

Na mne velmi zapůsobil příběh jednoho poustevníka v Orlických horách, který před asi 7 lety, možná i dříve, odvysílala Česká televize. Jeho poustevnický život začal tím, že v zimě viděl průvod jelenů a laní. Když se vydal po jejich stopách ve sněhu tak zjistil, že to byl smuteční průvod k mrtvé lani, která zahynula hlady. Rozhodl se tedy opustit svůj dosavadní civilizovaný život a začal se starat o zvířata. Bydlel na samotě v polorozbořené chalupě. Přes léto kosil a sušil trávu, kterou v zimě zvěř krmil. Pořídil si také ovce, o něž se s láskou staral, aniž by pomyslel na to, že by z nich měl jiný prospěch, než z jejich mléka, jímž se živil. Měl i kočky. Ze samoty málokdy vycházel. Lidé z okolí mu nosili chléb a konzervy, on však žádné lidské společenství nevyhledával.

Žil se zvířaty a s Bohem. Trochu připomínal Františka z Asisi, ale jen co se týče vztahu k přírodě a zvláště ke zvířatům.

Často jsem se za tohoto člověka modlil, aby ho Bůh zachoval a dal mu hlavně zdraví, neboť již v době odvysílaného dokumentu byl prakticky slepý na jedno oko, neboť nenavštěvoval ani lékaře a zánět okostnice od nemocného zubu vykonal své. Po čase jsem na něj pozapomněl a modlitby vystřídaly jiné, aktuálnější.

Setkal jsem se totiž s mužem, v němž jsem po několika málo dnech jasně poznal, že jde o extroverta s mimořádnou schopností empatie. Nepatřil k věřícím, nerozpoznal jsem ani, že by dobrou zprávu evangelia ode mne přijal. Při rozloučení jsem své dojmy vyjádřil slovy „Bůh vám žehnej, byl by z vás dobrý křesťan“. Vzápětí jsem si uvědomil, že jsem se mýlil, neboť jsem měl říci „byl by z vás příkladný křesťan“.

Ve společných rozhovorech mi tento muž řekl, že má chalupu v Orlických horách. „V Orlických horách žije jeden poustevník. Svatý muž plný víry,“ odvětil jsem. „Ano, jmenuje se Josef Mertlík a my máme chalupu blízko něj“, pokračoval muž. „Je již prakticky slepý. Může mu teď být k sedmdesátce. Jeho chalupa je v současné době velmi zchátralá, ovce jsou také staré a vypadají zanedbaně. Všechna stavení jsou téměř rozpadlá. Kolem dokola je hnůj, který vyváží od ovcí, určitě mu močůvka zatéká i do domu. Dostanete se k němu jen v holínkách. Nabídku přestěhování odmítl, odmítl i nabídnuté telefonní spojení. Do domu leze oknem, neboť dveře se zaklínily. Dovnitř nikoho nepustí, nevíme, kde a jak spí. Občas je vidět kouř z komína, jak si vaří jídlo v malých kamínkách. On nikam mimo své okolí nechodí. Několikrát za rok za ním přijede žena z jeho církve, nevím jaké. Já mu občas nabrousím sekery, nasadím topůrka a násady. Lidé mu tam nosí jídlo, ze sousední obce mu na zimu přivezou lisované seno v kotoučích, aby měl na zimu ovce čím krmit. V zimě mu pecny chleba a konzervy vozí pan Lešek ze sousedního Polska. I za cenu ohrožení svého života, kdy se sněžný skútr zaboří do prašanu a převrátí. Bojíme se, aby se panu Mertlíkovi nestalo nějaké zranění, mohl by tam zahynout bez jakékoliv pomoci.“

Nepátrejte po něm. Jak jsem se také dozvěděl, místo poustevníkova pobytu vystopovali redaktoři Novy a zveřejnili. Což vedlo k tomu, že se k němu sjížděli pražští a jiní zlatokopové, vybavení technikou, kterou vydloubávali přísně chráněné květiny. Jenže ty, díky ekologickému mikroregionu, vytvořenému za přispění bratra Mertlíka, našly své jedinečné podmínky k růstu právě tam. Přestože ti chamtiví lidé určitě od ochranářů věděli, že ty rostliny stejně nikde jinde růst nemohou a zahynou.