poslal Nepřihlášený Jsou ekumenické neděle katolické?
Nemáte na 21. září ještě žádný program? Hle, zde je nabídka,
které lze jen stěží odolat...
Česká biskupská konference a Ekumenická rada církví nás vyzývají,
abychom se aktivně zúčastnili tzv. ekumenické neděle a to návštěvou
ekumenické bohoslužby. Ještě že jsme to nedostali příkazem!
Občas mne přátelé i nepřátelé peskují za to, že jsem ve svých článcích
příliš ironický a sarkastický. Ale považte, může si katolík při všem
tom běsnění udržet chladnou věcnost a stoický odstup? Vždyť když už člověk
nemá slz, aby nad tím hromadným odpadem plakal, snaží se to překonávat
sarkastickým humorem.
Ale abych vysvětlil, co že mne to zase přimělo k psaní, ocituji část
zmíněné výzvy: „Touto nedělí chceme povzbudit všechny, kteří chtějí
ve vzájemné spolupráci všech křesťanů sloužit naší společnosti, aby
využili příležitost ke společnému slavení neděle, památky Kristova vzkříšení
i seslání Ducha svatého – Ducha sjednocujícího Kristovu církev. Ekumena
začíná a buduje se tam, kde se křesťané společně modlí a naslouchají
zvěsti Písma...Prosím, pozvěte ke společnému slavení ekumenické neděle
sestry a bratry z jiných církví i přátele ze sekulární společnosti“.
Nuže, je už trochu trapné do omrzení opakovat, že tato výzva je v přímém
protikladu k postoji a jednání Církve před 2. vatikánským koncilem.
Kdo by se domníval, že se jedná o změnu pouze disciplinární, ten ať si přečte
encykliku Pia XI. „Mortalium animos“ (je k dispozici na Revue Katolík),
případně Instrukci Sv. Officia z roku 1949 „Ecclesia Catholica“ o
postoji k tzv. ekumenickému hnutí. Vzhledem k tomu, že je tato
instrukce v českém katolickém prostředí méně známá, uvede z ní
některé podstatné pasáže: „Dosavadní pokusy, které byly různě
podniknuty jednotlivými osobami jakož i společenstvími, aby smířili odloučené
křesťany s katolickou církví, jsou sice prodchnuty výtečnými úmysly,
ale neopírají se vždy o správné zásady... Je třeba bdít nad tím, aby
nebyl pod falešnou záminkou – že se musí spíše dbát toho, co nás
spojuje, než toho, co nás rozděluje – podporován nebezpečný
indiferentismus, zvláště u těch, kteří jsou v teologických otázkách
méně zkušení. Neboť musíme se chránit toho, abychom nepřizpůsobovali v duchu,
který se dnes nazývá irenický, katolické pravdy, ať již dogmata nebo
s nimi související nauky, sbližovacími studiemi a marnou snahou o
postupné přizpůsobení různých náboženských vyznání odloučených tak,
že tím utrpí čistota katolické nauky nebo se zatemní její pravý a jistý
obsah... Musí být přednášena a vykládána celá nezkrácená katolická
nauka. V žádném případě se nesmí přecházet mlčením nebo víceznačnými
slovy zastírat to, co říká katolická nauka o pravé podstatě ospravedlnění,
o ústavě Církve, o prvenství pravomoci římského papeže, a o návratu
odloučených k pravé Církvi Kristově jako jediné cestě k jednotě...Každopádně
je třeba zabránit hovořit o tom tak, aby v nich vznikalo mínění, jako
by svým návratem přinesli Církvi něco podstatného, co ji dosud chybělo“.
Teď se podívejme na to, do jaké míry a zda vůbec je praxe tzv. ekumenických
nedělí v souladu s tradičním katolickým učením o jednotě a
jedinosti církve (doporučuji ke studiu encykliku Satis cognitum, 1896, která
se tomuto tématu důkladně věnuje) a z toho vyplývajícího postoje k ekumenickému
hnutí.
Ve Výzvě ČBK a ERC se hovoří o společném slavení neděle. Jak však
mají křesťané podle církevních přikázání slavit neděli? Katechismus
praví, že účastí na oběti mše svaté. Křesťané jsou však v uvedené
výzvě nabádáni k jinému pojetí slavení neděle. Znamená to, že je
povinnost účasti na mši svaté zpochybněna? Na základě svědectví jednoho
kněze plzeňské diecéze, kterého z pochopitelného důvodu nejmenuji,
bylo kněžím při těchto příležitostech v minulosti rozmlouváno, aby
sloužili mši svatou, neboť by to mohlo vést k malé účasti na
ekumenické bohoslužbě.
Duch svatý, na kterého se Výzva odvolává, skutečně Církev sjednocuje.
Současně je však podmínkou jednoty katolická víra a podřízenost papeži.
Církev je zbudována na Petrovi, neroste zdola „modlitbou a nasloucháním zvěsti
Písma“. Pravou jednotou, která je pro křesťany směrodatná, je tedy
jednota v katolické církvi. Církev Kristova, která je identická s církví
katolickou, není a nemůže být tvořena společnými modlitbami katolíků s nekatolíky.
To jistě neznamená, že se katolík nemůže s protestantem pomodlit Otče
náš či jiné modlitby, které nedvojznačně vyjadřují víru Církve, nesmí
to však být na úkor integrity katolické víry a je se třeba vyvarovat všech
úkonů a postojů, jež by mohly vytvářet zdání, že nekatolická vyznání
jsou pravé víře rovnocenná. Splňují však ekumenické bohoslužby, tak,
jak se praktikují, tento požadavek? Z dosavadních zkušeností se jeví,
že nikoliv.
Dokument Kongregace pro nauku víry „Dominus Jesus“ deklaruje, že o
společnostech vzešlých z protestantské reformace není možné hovořit
jako o církvích. Proč je tento požadavek přehlížen? Jistě i proto, že
jeho důsledné dodržování představuje praktickou překážku ekumenismu.
Současná ekumenická praxe však nadřazuje hodnotu ekumenismu a pojetí
„jednoty v různosti“, včetně té eklesiologické, nad hodnotu pravé
katolické jednoty. V takovém případě však vzniká oprávněné podezření,
že se jedná o dvě vzájemně neslučitelná pojetí jednoty. Je tedy možné,
že jsme svědky utváření se jiného náboženství, než je náboženství
zjevené, totiž náboženství ekumenického, jež může být předzvěstí
budoucího synkretistického světonázoru, prorokovaného pro dobu blížícího
se příchodu Antikrista?
Obávám se, že praxe ekumenických nedělí není jen nevhodným prostředkem
k dosažení jednoty křesťanů, ale viditelným projevem, u mnoha jeho příznivců
jistě neuvědomělým, velkého odpadu, o kterém hovoří Kristus v souvislosti
s dobou, předznamenávající jeho triumf na konci časů.
Michal Semín
