Fanoušci se vrhají na jeho alfu romeo hned za vraty stadionu v Turíně. Poznali Pavla Nedvěda, jednoho z nejpopulárnějších sportovců dnešní Itálie. Fotbalista stahuje okno a ozývá se jekot - obdivovatelé se přetlačují, kdo si ho vyfotí a kdo mu hrábne do kadeří. Asi dvacetiletá černovláska mu podává bílé triko: "Pavle, na, napsala jsem ti na ně vzkaz..."

Co vám tam to děvče napsalo?
Počkejte, já to přeložím: NEDVĚD DÁVÁ GÓLY, NIKDY SE NEZASTAVÍ, JAKO ON TO NIKDO NEUMÍ. JE TO ZLATÝ ANDĚL. Víte, co jsme teď zažili při výjezdu z tréninku, to bylo v pohodě, ale někdy jsem na fanoušky naštvaný. Často mě vůbec nenechají vyjet na silnici a někteří tátové od rodin jsou schopní hodit mi před auto malé dítě, abych zastavil. To snad ne.
Ale jo. Teď jsme otevírali krám se suvenýry našeho klubu a byl tam chlap, který držel tak dvouměsíční dítě. Najednou mi ho normálně na metr hodil, aby mě s ním mohl vyfotit. Musel jsem mu říct: To si děláš srandu, ne? Takhle to přece nejde! A pak jsem to ani nemohl vyprávět ženě, ta by z toho byla vyřízená. V tomhle Italy opravdu nechápu. Dovolíte svým dětem, aby si šly hrát se svými vrstevníky z úplně obyčejných italských rodin?
Právě proto jsme teď mladou dali do normální školy - nechtěli jsme, aby poznala jen děti bohatých. Bylo to na radu našeho pediatra, který říkal, ať vyrůstá mezi všemi. Ale i mezi jejími spolužáky už jsou nejspíš kluci, pro které je Nedvěd pánembohem.
Tohle ona vůbec nechápe. Kolikrát za ní přiběhnou děti a říkají, že jsem super, a ona na ně jen nechápavě kouká. A pak má další otázky, na které těžko hledám odpověď. Oni jí to kamarádi vysvětlí sami.
Asi jo, ale zatím opravdu nic nechápe, protože se žena snaží vychovávat děti tak, aby... Jak bych to řekl... Vychovává je v tom, že nejsem nic zvláštního. Neříká, že je tatínek úspěšný fotbalista a vy dvě budete možná taky jednou slavné, děti. Tímhle způsobem vychovávají své děti Italové, ale my se ženou ne. Asi přece jenom máte strach, když tyhle problémy konzultujete s pediatrem.
Určitě mám, výchova dětí je hrozně citlivá záležitost. Já třeba nechci, aby si ty moje někdy myslely, že si můžou cokoli koupit a pak to všechno rozbít... Jste schopný jim odepřít hračku?
Moc ne, ale žena určitě. Dneska si mladej cestou ze školky vybral v obchodě velikánskej bagr a já už bych ho koupil, ale ona říká: Ne, má toho doma strašně moc, je to zbytečný... Takže nic nedostal. Ale je těžké říkat ne. Když jste s fotbalem začínal, tak hráči normálně jedli knedlíky, někteří dokonce i kouřili a pili alkohol. To dnes asi na špičkové úrovni nepřichází v úvahu.
Naopak - polovina Juventusu kouří. Dřív se kluci s cigaretami schovávali, ale teď už nemusí. Kdo chce kouřit, ať kouří, důležité je, co předvádí na hřišti. Trenér nám říká, že ho absolutně nezajímá, co děláme v soukromí, a tak je to asi správně, i když já osobně si myslím, že si hráči kouřením ubližují. Ale s tím jídlem máte pravdu - když jsem vyrůstal, jedl jsem normální vesnickou stravu, knedlo vepřo bylo skoro na denním pořádku. Vůbec jsme nevěděli, že se nad stravou musí přemýšlet. K tomu jsem se dostal až ve Spartě s doktorem, který se staral o cyklisty. Jste na sebe od té doby při sestavování jídelníčku přísný?
Na dovolené občas člověk zhřeší, tam si dám těžké jídlo nebo víno. Ale aby bylo jasno - u nás v Juventusu je běžné, že se víno podává i k obědu před zápasem. Doktoři nám to rozhodně doporučují víc než kolu nebo fantu. Nebo pět káv denně, které zvládnete vy?
Za to už jsem byl pokáraný. Pět silných italských káv denně se podepsalo na pravidelném krevním rozboru, a tak teď chtějí, abych pil jen tři. Snažím se to dodržovat. Kdo si vzpomene na Pavla Nedvěda před dvěma lety, vidí před sebou šikovného, ale věčně vynervovaného, naštvaného hráče. Čím to, že jste se zklidnil?
Moje problémy vyplývaly z toho, že strašně nerad prohrávám, ať už na tréninku nebo v zápase. Proto jsem se nechával i vylučovat. Jenže po třicítce si člověk uvědomí, že už musí dávat příklad mladým a velké vztekání si v tomhle věku nemůže dovolit. Vy i při tréninku hrajete naplno?
Vždycky. Málokdy na něm prohraju, opravdu to nemám rád. A stejně jsem na tom třeba i při tenise. Většina hráčů Turína prý holduje hazardu. Nestrhli vás?
Italové jsou opravdu hodně hraví a sázeli by se o všechno. I na tréninku - jeden hecuje, že dá druhému z deseti střel aspoň dva góly, a kdo vyhraje, má večeři. Ale já to v sobě nemám. Nikdy mě nelákaly karty, ani v kasinu jsem ještě nebyl. Teď k penězům - fotbalista Tomáš Skuhravý, váš předchůdce na italských trávnících, vydělával taky velké peníze, ale neinvestoval je šťastně a mnoho mu jich nezůstalo. Jak s nimi zacházíte vy?
Skoro žádné peníze nikam neinvestuju. Koupil jsem si nějaký ten barák, což je jistota, a to je všechno. Na tyhle myšlenky nemám čas. Prostě žiju tak, jak žiju a mám výhodu v tom, že se nemusím na peníze ohlížet. Ale jsem zvyklý si jich vážit a nerozhazuju. Máte vlastně nějaké problémy, kvůli kterým občas nemůžete usnout?
Nemám, anebo jen drobné. Když jste vy a vaše děti zdraví, všechno ostatní se dá hodit za hlavu. Ale asi se ptáte proto, že se často tvářím vážně, až smutně, ale já smutný nejsem - mám všechno, co jsem kdy chtěl mít. K naštvání je jen to, že nemůžu jít s dětmi na procházku, aniž by mě někdo poznal. Nemůžu jít ani nakoupit, což dřív byla jediná činnost, se kterou jsem ženě pomáhal. Když chci mít trochu soukromí, vezmu si čepici a černé brýle, a to mě pak pozná jen čtvrtina lidí. Ale na druhou stranu jsou na tom někteří daleko hůř, třeba takoví Ronaldo a Beckham. Ani za nic bych to s nimi neměnil. Co plánujete na první měsíce po konci kariéry?
Upřímně řečeno, nevím. Budu se co nejvíc věnovat dětem. Jinak si ještě nedokážu přesně představit, že jednou nebudu běhat po hřišti, a bojím se toho. Třeba spoluhráč z reprezentace Karel Poborský hraje hokej a golf, lyžuje, ale já nic takového nedělám, takže to budu mít těžší. Pavle, na krku se vám houpe jednoduchý kříž, takové téčko...
Ten jsem dostal, ještě když jsem hrál v Římě, kde nás navštěvoval kněz. Docházel každou neděli a před důležitými zápasy i v týdnu, aby posvětil kabinu. I v Turíně míváme mše přímo v hotelu před zápasem, kdo chce, ten se jich účastní. Kněz tam mluví i o zápase a popřeje, aby se nám dařilo. Vy jste chodil do kostela od dětství s babičkou. Neštvalo vás to tehdy?
Ne. Vždycky jsem to považoval za dobrou věc. A chtěl bych k tomu vychovat i svoje děti - budu je vést ke křesťanskému Bohu, protože to je zároveň cesta k dobré rodině. A děti musí vyrůstat v tom, že rodina je základ všeho. Jste si skutečně jistý, že se všichni dohromady vrátíte domů, do Česka?
Vrátíme. I když z té typické české závisti máme pořád trochu strach. Kdy jste se s ní setkal naposledy?
Mně osobně se zatím nic nestalo, ale zeptejte se ženy... Tak Ivano, jak to je?
(Po posmutnělém Nedvědovi se manželka ozývá hlasem nečekaně energickým:) Kdybyste dnes viděl mé kamarádky, se kterými jsem vyrůstala... Potkám je a ony říkají: Ty se máš, všechno si můžeš koupit. Jestli mám zdravé děti, to už je nezajímá. Ale stejně se vrátíme, už kvůli českému chlebu - na ten místní jsem si nikdy nezvykla... Tomáš Poláček
MF DNES