poslal dolly Dala jsem dítě k adopci
Každý do mě hučel. Rodiče, kamarádky, kolegyně. Bylo to k zbláznění. Kohokoli jsem potkala, každý se mě vyptával, kdy se budu vdávat, a připomínal mi biologické hodiny. Copak se každá ženská musí hned po škole vdát? Copak jsou vdavky jediný smysl života ženy?
Chvíli jsem marně argumentovala - a pak podlehla. V podstatě záhy po vysoké škole! Vdala jsem se za člověka, kterého snad víc než já měla ráda moje rodina. Protože byl Někdo! Vzala jsem si o pět let staršího, úspěšného kluka se zavedenou firmou. Vyžadoval ode mě teplé večeře, prádlo složené do komínků apolitický přehled. Aby náš svazek měl aspoň nějaký smysl, chtěla jsem dítě. Souhlasil. Pod podmínkou, že ho péčí a výchovou nebudu moc zatěžovat. Má přece svou práci! Navíc měl neustálé narážky na manželky svých kolegů, z nichž prý děti udělaly kvočny bavící se pouze o dětské stolici. A to by tedy on rozhodně nesnesl! Takže doufal, že když spolu budeme mít dítě, nestanu se pro něj přítěží, za kterou se bude muset stydět. Jinými slovy jako matka bych pro něj byla přijatelná pouze v případě, kdybych zvládla domácnost, výchovu dítěte i úspěšnou kariéru, a přitom by mě to nesmělo moc zmáhat, protože ztrhaná ženská znamená konec vztahu. Aspoň tak jsem to pochopila. Koho jsem si to vzala? Všichni ho ale obdivovali a dávali mi najevo, že můžu být šťastná, že si mě pan Někdo vzal. Učitelku, kterou bude muset vlastně celý život živit.
Tak to tedy ne!
Ještě jim všem ukážu! Rozhodla jsem se, že svého manžela v kariéře předčím. Nejen proto, abych své maloměstské rodině ukázala, že i ženská může být chytrá. Ale hlavně proto, že jsem se chtěla osamostatnit. Návrh manžela, jestli bychom se z malého městečka nepřestěhovali do Prahy, mi tedy vlastně nahrál. Výhodou byla i skutečnost, že hodně vydělával a nebyl lakomý. Nápad, že se budu vzdělávat, přivítal. Abych se necítila jako parazit, vzala jsem alespoň poloviční úvazek v družině a přihlásila se do intenzivních kurzů angličtiny a japonštiny. V 25 letech jsem se rozhodla, že do 5 let budu alespoň tak úspěšná jako můj muž. Že ve svém životě něco dokážu! Stálo mě to mnoho vůle. Stovky dnů i nocí studia. Ale vyplatilo se to. Vlastně jsem překvapila sama sebe. Kde se ve mně vzalo tolik ctižádosti? Po 5 letech jsem začala pracovat jako tlumočnice americké firmy, která obchodovala mimo jiné i s Japonskem.
Rychlý rozvod
Ani jsem si v průběhu těch let nevšimla, že se z našeho manželství vytratil veškerý cit. Vlastně jsem se ani nepodivila sdělení svého chotě, že se chce rozvést. Čekal dítě se svou sekretářkou. Mé rozhodování, zda přijmout nabídku jedné japonské firmy a odjet do této vzdálené země, tím bylo vyřešeno. Aspoň jsem si to tedy myslela. Díky kontaktům mého muže jsme byli rozvedeni pár dní potom, co jsem se novinku z jeho života dozvěděla. Hned mě vyplatil z bytu, za což jsem si bez problémů pořídila útulný 1 + 1 a. Začala jsem mít ranní nevolnosti. No to snad není pravda! Lékař mi pogratuloval k těhotenství a oznámil, že jsem na konci třetího měsíce! Že jsem měla normální menstruaci? To se stává! Co budu proboha dělat? Se svým mužem jsem za poslední rok spala celkem asi třikrát. A to jen kvůli protestujícím hormonům! A ještě s kondomem! Jak se to mohlo stát? Že se i kondom občas protrhne? A taky jsem se přece právě rozvedla! Bože!
Dítě, nebo kariéra?
Bylo mi 30. Lékař mi přerušení těhotenství nedoporučil, protože už prý nejsem žádný zajíc. Navíc jsem prošla katolickou výchovou, a i když jsem byla křesťan velmi pasivní, interrupce jako vražda byla ve mně hluboce zakořeněna. Také jsem měla kamarádku, která se 10 let marně snažila otěhotnět. Jezdila po všech možných léčeních, souložila v každém plodném dni, až všechna ta urputnost úplně zničila jejich manželství. A já že bych měla dítě jen tak zabít? Jenže co to Japonsko? Nechci svému dítěti jednou vyčítat, že jsem se kvůli němu vzdala své kariéry a vyhodila z okna několikaletou dřinu! Nechci se jako moje máma ukřivděně tvářit pokaždé, kdykoli mé dítě bude mít jiný názor než já. Jen proto, že by mělo držet pusu a být vděčné, že jsem ho porodila. Protože kam já jsem se mohla všude dostat, nebýt těch nevděčných parchantů?! A co otec? Vždyť ten má dítě jinde! Nervově na dně jsem zatelefonovala svému potenciálnímu japonskému šéfovi. Vymyslela jsem si, že mám nemocnou mámu, a snažila se z něj dostat, jestli bych ještě vůbec někdy dostala podobnou šanci. Nabídl mi, že půl roku počká. Copak jsem mohla začít pracovat s novorozenětem? A ještě v Japonsku? Poděkovala jsem mu za projev dobré vůle a sdělila, že to přijímám. Nedokázala jsem se vzdát této obrovské šance. To neznamenalo jenom vydělat spoustu peněz, ale především mít možnost poznat zblízka život ve zcela odlišné civilizaci a dojít ve svém oboru k dokonalosti. Zoufale jsem se vrhla k internetu a prohlídla stránky všech dostupných poradenských služeb. Jen mě utvrdily v tom, že interrupce je vražda. A že je spousta párů, které čekají, až budou moci zahrnout láskou cizí dítě. Nevím, jestli jsem taková kariéristka, nebo jsem nechtěla na svět přivést dítě, které by mělo stejně starého nevlastního sourozence. Nebo jestli jsem byla příliš zbabělá, možná pohodlná na to, abych byla svobodnou matkou a všechna ta celoživotní zodpovědnost byla pouze na mně. K tomu všechna ta ohrožení dětí z neúplných rodin! Bylo rozhodnuto. Své dítě nezabiju ani nevychovám. Dám ho k adopci!
Matka zrůda
Kdybych uměla 20 jazyků a vydělávala miliony, pro rodiče jsem se stala ostudou rodiny, města a lidstva vůbec. Byla jsem vinna nejen rozpadem manželství, ale dát dítě k adopci je prý horší než ho zabít. Bývalý manžel si dodnes myslí, že sním to nemá vůbec nic společného, a jen mi vzkázal, že jsem mrcha. Co tedy bylo dál? Zaplatila jsem si císařský řez a jednolůžkový pokoj. Nechtěla jsem slyšet své dítě plakat. Nechtěla jsem ležet společně s matkami, pro které bylo jejich mimino vrcholem štěstí. I tak to nebylo jednoduché. Jen ta zvědavost, jak asi miminko vypadá. S vypětím všech sil jsem vydržela i pohrdavé pohledy zdravotního personálu a vnutila si přesvědčení, že mé rozhodnutí bylo správné. Můj život se musí vrátit do původních kolejí. Do kolejí života svobodné ženy. A není přece všem dnům konec. Třeba jednou budu skvělá máma! Dnes je to jen pár měsíců a nechci tvrdit, že jednou nebudu mít výčitky svědomí. Že nebudu trpět, když si uvědomím, že někde tady žije mé dítě a já ho vůbec neznám. Za nepravděpodobné však považuju, že by tyto výčitky svědomí měly být vážnější než výčitky způsobené potratem. Pevně věřím, že můj syn nebo dcera vyrůstá v rodině, která ho miluje!
Věra
